Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, ačkoliv podle zpráv z médií minimálně francouzská Národní fronta získává peníze v Rusku, konkrétně půjčky od První česko-ruské národní banky. Nelze však dohledat, zda taková strana existuje „v každé evropské zemi“, jak říká Stropnický.

V lednu letošního roku informoval list The Telegraph, že americká Národní zpravodajská služba dostala od Kongresu USA za úkol přezkoumat tajné ruské financování evropských politických stran v horizontu posledních deseti let.

Západ se obává ruských snah rozložit evropskou jednotu ve strategických rozhodnutích (například oslabení NATO, sankce EU proti Rusku). Z informací listu The Telegraph vyplývá, že ruské vlivové operace byly zahájeny zejména ve Francii, v Nizozemsku, Maďarsku, Rakousku a ČR. Existuje podezření, že z ruských peněz mají být financovány krajně pravicové strany napříč Evropou: například maďarský Jobbik, Zlatý úsvit (Řecko), Národní Fronta (Francie), Liga Severu (Itálie), nebo bulharská strana Útok.

V Evropě lze identifikovat značné množství stran, které názorově souzní s Ruskou federací. Pokud jde konkrétně o otázku financování, jedná se však pouze o podezření, které je ve fázi prověřování. Prokázané je pouze financování francouzské politické strany Národní Fronta ze strany Ruska. Již v roce 2014 poskytla Národní frontě půjčku ve výši 11 milionů eur První česko-ruská národní banka se sídlem v Moskvě. Letos pak tato strana požádala ruské banky o půjčky v celkové výši 27 milionů eur na kampaň před francouzskými parlamentními a prezidentskými volbami.

Informace týkající se prokázaného ruského financování francouzské Národní fronty pochází z veřejných zdrojů. Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze vyloučit, že ministr Stropnický ve svém výroku vycházel z informací, které jsou neveřejné povahy.

Na vyjmenovaných činech se Rusové opravdu nepodíleli. Není však možné považovat to za důkaz, že migrační vlna je pro Evropu nebezpečím, zatímco Rusko jím není. Migrace s sebou určité riziko kriminality nese, jak ukazují zmíněné příklady, na druhou stranu útoky v Bataclanu nebyly provedené migranty, ale rodilými Francouzy s francouzským občanstvím. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící kvůli nepatřičnosti argumentace, která nedokazuje, že Rusko pro Evropu nepředstavuje nebezpečí.

Novoroční útoky na ženy v Kolíně nad Rýnem měly v médiích velkou odezvu. Více zdrojů potvrdilo, že útočníci byli arabského či severoafrického původu. Státní instituce však opakovaně upozorňovaly, že původ aktérů není důležitý, jelikož pro všechny platí před zákonem stejná pravidla. Jeden z policistů do médií řekl, že to byli uprchlíci, jelikož u sebe měli kopie certifikátů o bydlišti, žádné oficiální potvrzení tohoto tvrzení však nepřišlo.

Na švédském hudebním festivalu vznikla letos v červenci podobná situace, dle očitých svědků byli útočníci „zahraniční mladí muži“.

Není nám jasné, jaké útoky v Holandsku má poslanec Filip na mysli. Případy znásilnění chlapců se objevily například v Rakousku, kde je za tento čin souzen dvacetiletý irácký uprchlík.

V klubu Bataclan útočili příslušníci tzv. Islámského státu, kteří ovšem nebyli uprchlíky. Všichni měli francouzské občanství, první z nich (s alžírskými předky) byl narozen v Paříži, druhý také žil v Paříži, třetí byl narozen ve Štrasburku (jeho matka je Maročanka).

Dodejme, že do Evropy přicházejí i Rusové a z jejich strany jsou zde také páchány kriminální činy. Příkladem může být zapojení do organizovaného zločinu. Kriminalita (.pdf, str. 53) Rusů je v různých částech Evropy rozdílná, v Itálii se ruská mafie spojila s místní Cosa Nostrou, dle německého deníku Süddeutsche Zeitung je v Evropě asi 160 tisíc ruských kriminálníků.

Filip argumentuje tedy tím, že Ruská federace není hrozbou, neboť tu představuje migrace. Pomíjí ovšem fakt, že i české zpravodajské služby veřejně poukazují na kroky, které Rusko podniká v rámci České republiky, resp. vůči Evropské unii a NATO. Veřejná část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za tok 2014 uvádí (část 2.3):

„V kontextu ukrajinské krize ruská moc a její sympatizanti předvedli celou škálu bílé, šedé i černé propagandy. Ruská vlivová opatření a propaganda se držely zejména konceptu osvědčeného již ze sovětských časů: utajování či zakrývání vlastních (ruských/sovětských) akcí a zdůrazňování či démonizace reakcí západních zemí. Rusko dlouhodobě buduje v Česku vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka a potažmo NATO a EU.“

Stejný dokument BIS za rok 2015 pak uvádí (bod 2.3):

"V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.

Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).

Uvedené cíle nepředstavovaly hrozbu pro ČR, EU a NATO pouze v kontextu ukrajinské či syrské krize. Infrastruktura vybudovaná pro stávající účely nezmizí s koncem uvedených krizí, ale může být kdykoliv použita k destabilizaci či manipulaci české společnosti či politické scény, pokud to bude v zájmu Ruska.“

Společný operační štáb byl v Radě EU projednáván v roce 2011. Británie přitom návrh na založení stálého ústředí pro operace EU nepodpořila.

„Velká Británie nesouhlasí se stálým operačním štábem. Nesouhlasíme s ním teď a nebudeme ani v budoucnosti. Je to pro nás červená hranice,“ prohlásil po jednání britský ministr zahraničí William Hague. Podle Britů by takový štáb duplikoval struktury NATO a navíc by byl finančně příliš nákladný. Británie navíc již dlouhodobě preferuje vojenskou spolupráci v NATO, a nikoli v rámci EU.

Společný operační štáb tedy VB skutečně blokovala. Mechanismus PESCO je však odlišnou formou vojenské integrace v rámci EU. Odlišuje se zejména v tom, že nezahrnuje všechny členské státy EU. Spolupráce se přitom týká pouze států, které se tak dohodly a svůj záměr oznámily Radě.

Jedná se o tzv. stálou strukturovanou spolupráci (Permanent Structured Cooperation - PESCO), kterou od roku 2009 umožňuje Lisabonská smlouva v článku č. 42, odstavec 6 (.pdf, str. 27), dále ji upravuje čl. 46 (.pdf, str. 28). V článku je uvedeno, že členské státy, které splňují kritéria, mohou po souhlasu kvalifikované většiny Rady zahájit vojenskou spolupráci, kterou dále upravuje Protokol 10 (.pdf) o stále strukturované spolupráci.

Mechanismus PESCO nebyl doposud aktivován, ale Evropský parlament 22. listopadu 2016 přijal usnesení, ve kterém vyzval členské státy, aby spolupráci v rámci PESCO zahájily.

Británie tedy skutečně nepodpořila založení společného operačního štábu a preferuje spíše spolupráci v rámci NATO. Stejně tak je pravdou, že existuje mechanismus PESCO. Výrok ministra Stropnického proto hodnotíme jako pravdivý.

Upozorňujeme však, že Británie sice blokovala založení společného operačního štábu, nijak to ale nesouvisí se spuštěním mechanismu PESCO. Ten může spustit skupina členských států po souhlasu kvalifikované většiny Rady EU. Hlas VB tedy pro jeho blokaci nestačí.

Bojové skupiny Evropské unie zahájili svojí operační způsobilost k začátku roku 2007. S velikostí přibližně 1500-2500 mužů měly tyto síly rychlé reakce dát EU větší pružnost při řešení konfliktních nenadálých situací.

Do projektu se zapojila i Česká republika. V roce 2009 vytvořila bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012 s Německem, Rakouskem a Irskem. Letos v první polovině 2016 došlo vytvoření skupiny na základě zemí V4.

Projekt bojových skupin ukázal, že země EU jsou schopny poměrně zásadní spolupráce v otázkách obrany a bezpečnosti. Podařilo se utvořit stabilní rámec a koncepci. Přesto ještě nedošlo na ověření tohoto konceptu v praxi formou zapojení se do nějaké mise.

Problematické je tu především dosažení rychlého konsenzu mezi státy, kde se jako vždy projevují různé zájmy a představy o způsobu nasazení bojových skupin se mnohdy liší. Nasaditelnost skupin také naráží i na dlouhodobý problém podfinancování obraných rozpočtů států EU a logistickou náročnost možné mise.

Podle informací z Rady Evropské unie pro zahraniční věci, která proběhla 14.-15. listopadu 2016 bylo potvrzeno, že BG zůstávají jedním ze základních nástrojů pro řešení bezpečnostních otázek EU a předpokládá se jejich výraznější zapojení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože i když existují občasné kritiky či výtky směrem ke konceptu bojových skupin, tak má prakticky tento systém zatím spíše podporu mezi členskými státy NATO, jak dokazují jednotlivé rotace skupiny během let a participace členských států včetně ČR. Otázka tlaku na větší efektivitu v užívání BG je zmiňována jen nepřímo a nebyla ještě nikým oficiálně potvrzena.

Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

• kolektivní obrana
• krizový management spojený s konflikty
• kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Neobjasněná vražda bývalého vicepremiéra Borise Němcova z února roku 2015, jenž patřil k hlasitým kritikům současném prezidenta Vladimira Putina, není jediným případem, kdy došlo k smrti oponenta režimu.

Americká Komise pro ochranu žurnalistů zařadila Rusko mezi 10 nejnebezpečnějších míst pro žurnalisty. Od nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta v roce 2000 je zde evidováno 26 případů vražd žurnalistů. Mezi nejznámější patří například Anna Politkovská, zavražděná v roce 2006 v Moskvě. V listu Novaja Gazeta psala o porušování práv v Čečensku a kritizovala politiku Kremlu.

Z dalších novinářských jmen můžeme jmenovat například Paula Klebnikova (2004), Alexeje Sidorova (2003), Ivana Safronova (2007) a jiné (viz seznam).

Ve Spojených státech skutečně nejsou známy případy, kdy by došlo k odstranění opozičních novinářů. V době prezidentství Baracka Obamy došlo k vraždě žurnalistů v přímém přenosu, která však nikterak nesouvisí s jakýmkoliv kritizováním jím prováděné politiky.

Známý je i případ Michaela Hastingse – ten sice kritizoval administrativu Baracka Obamy, zahynul však vlastním přičiněním při autonehodě.

O smrti novinářů kritizujících politiku Vladimira Putina v Ruské federaci jsme informovali v předchozím výroku. Jsou mezi nimi i ženy (např. Anna Politkovská, Natalya Skryl, Anastasiya Baburova či Natalya Estemirova).

Přestože je Turecko členskou zemí NATO, tak se netají snahou omezovat svobodu slova a věznit novináře či soudce. KSČM ani Vojtěch Filip se však k problému věznění nevyjádřili, řeší spíš otázku členství v NATO či válečné konflikty s Islámským státem.

V červenci 2016 se v Turecku pokusila armáda o puč. Neúspěšně. Podle CNN se Prezident Erdogan po tomto kroku rozhodl zatknout 1684 státních zástupců a soudců a 1019 členů policie. Odvoláno bylo 2745 soudců. Celkem bylo zadrženo přes 35 tisíc osob.

To se dotklo i 24 medií, jimž byly odebrány licence. Turecká vláda má s novináři dlouhodobý problém. Poslední data Evropské federace novinářů z 23. listopadu 2016 ukazují, že v Turecku je vězněno 121 novinářů. Toto číslo od minulého měsíce vzrostlo o 20 případů.

Turecko se ovšem svým postojem k nezávislým novinářům netají, proto je počet zmizelých novinářů nízký. Od roku 1982 zmizelo 53 novinářů napříč světem. Většina zmizení se odehrála v sousedních zemích Turecka: Sýrie (6) a Irák (8). Ačkoliv řada případů uvádí, že zmizelí cestovali do Turecka, kam se už nedostali. V Turecku je znám od roku 1994 případ Nazım Babaoğlu.

V Turecku se momentálně skutečně nachází asi tři miliony uprchlíků, díky čemuž se znatelně snížil počet utečenců mířících do Evropy balkánskou trasou.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zveřejnil 22. listopadu tohoto roku vizualizaci (.pdf), podle které se počet uprchlíků v Turecku skutečně pohybuje kolem tří milionů.

Tito lidé již nepokračují v cestě do Evropy, podle dat (.xlsx) Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (zkráceně Frontex) se od březnové dohody jejich počet výrazně snížil. V tabulce níže porovnáváme v tří měsíčním období počet uprchlíků všech národností, kteří prošli podle Frontexu balkánskou trasou.

2015

2016

červen17171

3734

červenec

35565

531

srpen

52973

287

Z údajů vyplývá, že již letos trasou nesměřuje zdaleka tolik uprchlíků, jako minulý rok.