Přehled ověřených výroků

Informace o policejní reorganizaci vypluly na povrch v červnu minulého roku. ODS od počátku zastávala postoj, že rozhodnutí je zcela v kompetenci policejního prezidenta a za případné selhání bude odpovědný právě on.

Předseda ODS Petr Fiala 15. června prohlásil: „... ministr vnitra a policejní prezident dnešním rozhodnutím přejímají plnou zodpovědnost za reorganizaci policie. Zda změna zlepší efektivitu fungování policie, bude možné posoudit teprve po nějaké době. Policie nemůže sloužit jedné politické straně, či osobě. Pokusy Andreje Babiše o politizaci policie a snaha o její ovládnutí jsou nebezpečné a nepřijatelné.“ V rozhovoru pro web Česká justice o den později Fiala řekl: „... upřímně řečeno, já obdivuji, kolik je tady teď odborníků mezi politiky a veřejností na to, zda tu mají být dva specializované útvary, zda mají být zastřešené nebo jak to má být. V tomto směru jsem naprosto přesvědčen, že je to věc odborně-manažerská a je to záležitost policejního prezidenta.“ Následně dodal: „... my se chováme jako demokratická strana. Takže pokud tady máme mít policii, která je v mnoha směrech nezávislá, tak reorganizace je její věc. A nemá to být tématem politické diskuze.“

Poslanec Bohuslav Svoboda v rozhovoru pro Forum 24 (dříve Svobodné fórum) uvedl, že za sporem okolo reorganizace stojí především předseda hnutí ANO Andrej Babiš: „... problém je skutečně v tom, že Andrej Babiš není schopen žádné koaliční spolupráce, že není schopen myslet dopředu. Ke všemu je možné mít námitky, nebo si můžeme říkat, že když se útvary sloučí, budou synergicky pracovat a efektivita práce bude lepší. Nebo si můžeme myslet, že když bude obojí spadat pod policejního prezidenta, vliv seshora může být větší. Ano, obojí má pro a proti, ale ten problém se nevyřeší politizací.“

Postoj k věci potvrdila i místopředsedkyně ODS Alexandra Udženija. Ta v pořadu Vaše téma uvedla: „... policie je nezávislá. Pokud se policejní prezident rozhodne, že chce udělat něco efektivního pro policii, tak je to jeho kompetence a politici by do toho neměli zasahovat.“

Bojové skupiny Evropské unie zahájili svojí operační způsobilost k začátku roku 2007. S velikostí přibližně 1500-2500 mužů měly tyto síly rychlé reakce dát EU větší pružnost při řešení konfliktních nenadálých situací.

Do projektu se zapojila i Česká republika. V roce 2009 vytvořila bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012 s Německem, Rakouskem a Irskem. Letos v první polovině 2016 došlo vytvoření skupiny na základě zemí V4.

Projekt bojových skupin ukázal, že země EU jsou schopny poměrně zásadní spolupráce v otázkách obrany a bezpečnosti. Podařilo se utvořit stabilní rámec a koncepci. Přesto ještě nedošlo na ověření tohoto konceptu v praxi formou zapojení se do nějaké mise.

Problematické je tu především dosažení rychlého konsenzu mezi státy, kde se jako vždy projevují různé zájmy a představy o způsobu nasazení bojových skupin se mnohdy liší. Nasaditelnost skupin také naráží i na dlouhodobý problém podfinancování obraných rozpočtů států EU a logistickou náročnost možné mise.

Podle informací z Rady Evropské unie pro zahraniční věci, která proběhla 14.-15. listopadu 2016 bylo potvrzeno, že BG zůstávají jedním ze základních nástrojů pro řešení bezpečnostních otázek EU a předpokládá se jejich výraznější zapojení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože i když existují občasné kritiky či výtky směrem ke konceptu bojových skupin, tak má prakticky tento systém zatím spíše podporu mezi členskými státy NATO, jak dokazují jednotlivé rotace skupiny během let a participace členských států včetně ČR. Otázka tlaku na větší efektivitu v užívání BG je zmiňována jen nepřímo a nebyla ještě nikým oficiálně potvrzena.

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."“

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.

Informace o tom, že v politice přibývá osob se střety zájmů, není možné z veřejně dostupných zdrojů dohledat. Přesto se však o této záležitosti stále hlasitěji hovoří nejen v Česku v souvislosti s Andrejem Babišem, ale i v zahraničí.

Nabízí se případ nově zvoleného prezidenta USA Donalda Trumpa, jehož podnikatelské aktivity by mohly mít vliv na provádění politiky. Známých případů je světě je více – například bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Až po 10 letech, co vstoupil do politiky, byl přijat zákon o střetu zájmů. V Itálii totiž na rozdíl od Velké Británie či USA absentovala právní úprava těchto záležitostí. Zákon z roku 2004 v Itálii zakazoval politikům stát v čele mediálního podniku, ovšem nikoli jej vlastnit.

Druhou stranu představuje třeba současná Ukrajina, kde neexistuje zákon upravující střet zájmů v politice. Příkladem je současný prezident Petro Porošenko.

V České republice je také možné nalézt několik případů osob se střetem zájmů. Příkladem může být podnikatel Aleš Řebíček, bývalý poslanec a ministr dopravy; senátor Ivo Valenta; bývalý ministr dopravy a předseda VV Vít Bárta, nebo třeba Kamil Jankovský.

Rada pro výzkum, vývoj a inovace stanoví strukturu výdajů, rozešle ji správcům jednotlivých rozpočtových kapitol a poté předloží vládě návrh o výdajích na výzkum a inovace, podle zákona 130/2002 Sb. Spolu s návrhem předkládá i střednědobý výhled na dva nadcházející roky.

Podle dat ČSÚ oproti srovnání s minulými vládami došlo skutečně k navýšení výdajů, a to i ve vyjádření % ku HDP. Oproti roku 2011 v nominálních částkách o jednu čtvrtinu.

Střednědobý výhled (.pdf, tab. č. 5, str. 66) na 2017 a 2018 - Výdaje na výzkum a vývojBez prostředků z EU, v Kč

RokVýdajeNavýšení stř. výhleduCelkem% Změna201326 705 138 911-

201427 284 103 100-

201526 905 375 53-

201629 092 232 145-

201729 001 011 7343 753 00032 754 00013201829 167 405 7345 830 00034 997 000202019-5 394 00034 561 000

V květnu 2016 ale vláda schválila navýšení (.doc, str. 1) částek ve střednědobém výhledu. Pro rok 2017 se tak oproti původnímu výhledu jedná o navýšení částky o 13 %.

Jaroslav Kubera patřil k hlasitým odpůrcům Lisabonské smlouvy a během hlasování hlasoval proti ratifikaci. Stejné stanovisko zaujalo 20 senátorů včetně něj, nikoliv 19. Celkově však senát návrh přijal a dal tak souhlas k ratifikaci.

Hlasování o vládním návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy, proběhlo 6. května 2009. Pro ratifikaci se vyjádřilo 54 senátorů, k přijetí bylo zapotřebí 49 hlasů. Proti pak bylo 20 senátorů a 5 přítomných se hlasování zdrželo. Projednávání smlouvy v Senátu začalo už v dubnu 2008. Přes poměrně silnou kritiku řady senátorů argumentujících její nevýhodností však nakonec došlo k udělení souhlasu s její ratifikací.

Evropská unie skutečně návratovou dohodu s Marokem uzavřenu nemá, všechny jednotlivé smlouvy se nám však dohledat nepodařilo.

Repatriační (často také readmisní, česky návratová) dohoda je mezinárodní smlouva upravující předávání občanů, kteří neoprávněně přišli na území jedné ze smluvních stran. Takovou smlouvu má Evropská unie podepsánu s mnoha zeměmi z jihovýchodní Evropy i se zakavkazskými republikami, ta s Marokem i ostatními státy Maghrebu v přehledu těchto smluv však stále chybí. O dohodu s Marokem se Evropská unie snaží (.pdf, kap. 2.1) již od roku 2000 a i přes příslib dalšího jednání v roce 2013 představuje smlouva stále běh na dlouhou trať.

Vzhledem k velkému počtu členů Evropské unie a nedostatku informačních zdrojů se nám nepodařilo ověřit smlouvy všech států EU. Podle přehledu (odst. EU-Moroccan relations) Maroka z hlediska zadržování imigrantů má se severoafrickým královstvím uzavřenu smlouvu Španělsko, Portugalsko, Francie a Německo (nachází se i v přehledu (.pdf str. 1) všech německých smluv). Ve veřejných zdrojích jsme nalezli také informace o návratovém programu mezi Marokem a Rakouskem.

Ze záznamů jednání o novele školského zákona v Poslanecké sněmovně není jasné, že by některý z poslanců zmíněný návrh překládal.

Na jednáních vlády se pak ministryně Valachová snažila prosadit, aby se povinná maturita z matematiky v roce 2020/2021 týkala pouze gymnázií. S tím nesouhlasilo ministerstvo průmyslu, které požadovalo povinnou maturitu pro všechny obory středních škol, a to co nejdříve. Naopak ministerstvo zemědělství navrhlo, aby se povinná maturita z matematiky netýkala odborných škol.

Když se ale schvalovalo nařízení vlády o stanovení oborů vzdělání, pro které je matematika povinným předmětem státní maturitní zkoušky, hlasovalo pro 13 z 13 přítomných ministrů. Toto nařízení se týkalo gymnázií a lyceí.

Debata o tom, že by se povinná maturitní zkouška z matematiky týkala pouze gymnázií, mohla proběhnout mimo oficiální parlamentní nebo vládní jednání, z toho důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Otázka velikosti parlamentů je velmi ošemetná vzhledem k tomu, že není lehké určit, jaká čísla ještě můžeme považovat za podobná a jaká již nikoliv. Co se však týče uvedených zemí, ty skutečně dosahují v porovnání s většími státy podobných počtů členů dolních komor jako Česká republika. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Bez ohledu na to, zda je v uvedených zemích zakotven unikameralismus (tedy jedna komora), nebo bikameralismus (dvě komory), jsou počty poslanců následující: v Česku tvoří dolní komoru 200 poslanců (Čl. 16), slovenská Národní rada má 150 poslanců (Čl. 73), nizozemská dolní komora taktéž 150 poslanců (Čl. 51) a Rakousko 183 poslanců. Maďarsko v roce 2014 snížilo počet svých zákonodárců z 386 na 199.

Rozdíl 50 poslanců není nikterak radikální v porovnání jinými evropskými zeměmi o větší rozloze. Například v německém Bundestagu zasedá více než 600 zákonodárců (počet není pevný), ve Francii 577 poslanců (Čl. 24), v polském Sejmu 460 (Čl. 96) a v Itálii dokonce 630 (Čl. 56 ).

V červenci 2016 byla zveřejněna informace, že operátor O2 po vyčerpání datového limitu nezpomalí zákazníkům připojení, ale ihned jim internet vypne. Díky legislativnímu nastavení, které prošlo prostřednictvím pozměňovacího návrhu, který načetl v Poslanecké sněmovně poslanec Pfléger z ANO, operátoři nemuseli zákazníky informovat. Tento návrh prošel jak sněmovnou, kde pro něj hlasovaly všechny strany, tak i Senátem.

Problematické ustanovení (.pdf., návrh A3) zní:

„Pokud se jednáo podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebudeúčastník akceptovat.“

Problémem je, že zákon tuto změnu nijak nedefinuje a nechává ji tak na operátorech. Je samozřejmě věcí smluvního nastavení vztahu zákazník - operátor, jak je daná věc řešena. Nicméně legislativní pravidla, která byla přijata, hovoří ve prospěch strany operátorů. O nápravu se snažila senátorka Dernerová, jejímu návrhu se věnují další výroky.