V českolipské nemocnici narostly v loňském roce platy o 10 % a jsou dneska nad průměrem platů ve zdravotnických zařízeních v České republice.
Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, platy v krajské nemocnici v České Lípě vzrostly loni o 10 % prostřednictvím jednorázového příspěvku, reálně stouply o 6 a půl procenta - zde tedy ona výhrada. Pokud srovnáme průměrný plat v nemocnici s ostatním krajskými nemocnicemi v zemi, tak skutečně Česká Lípa je v tomto ukazateli nadprůměrná.
Dle údajů výroční zprávy Českolipské nemocnice za rok 2015 (pdf., s. 30-31) vzrostla průměrná mzda všech zaměstnanců nemocnice z 26 263 na 27 975 korun. To je nárůst přibližně o 6.5%. V rozhovoru pro ČTK ředitel Kratochvíl ale tvrdil, že díky dobrým hospodářským výsledkům mohl zaměstnancům zvýšit jednorázově mzdy až o desetinu.
Průměrný plat dle dané výroční zprávy pak činil u lékaře přibližně 71 007 korun a u zdravotního nelékařského personálu (sestry a asistenti) přibližně 25 886 korun. Průměrný plat pak dosáhl 27 975 korun.
Pokud jde o celorepublikové údaje, tak podle ministerstva zdravotnictví dle údajů z poloviny roku 2015 je (v rámci krajských nemocnic - tedy srovnatelný zřizovatel jako nemocnice Česká Lípa) průměrný plat lékaře 53 979 korun a sester 26 138 korun. Průměrný plat zaměstnance v krajské nemocnici pak dosáhl 27 021.
Je tedy sice pravdou, že v Českolipské nemocnici lékaři dostávají mzdu vyšší, než byl průměr v ČR. Neplatí to však pro další zaměstnance jako jsou například sestry, které nadále zůstávají za celostátním průměrem.
Vzhledem k tomu, že platy nerostly jako celek o 10 % všem zaměstnancům a ani pro všechny zaměstnance neplatí, že by byly nad průměrem platů ČR ve zdravotnických zařízeních, hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Moje vláda prosadila krajskou samosprávu.
Prezident Miloš Zeman a jeho vláda sice přijali zákon o krajích z roku 2000, ale kraje jako vyšší územně samosprávné celky zakotvil již ústavní zákon o vytvoření vyšších územně samosprávných celků z roku 1997, historie krajské samosprávy je ještě o něco delší, výrok je tedy nepravdivý.
Miloš Zeman a jeho vláda, která vládla mezi lety 1998–2002, přijala zákon o krajích, který sice vzniklým krajům svěřil faktické pravomoci, ale samotné kraje již existovaly. Předcházel mu totiž zmíněný ústavní zákon, přijatý již v roce 1997 za druhé vlády Václava Klause, který byl předložen tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem a ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou. Účinnosti nabyl dne 1. ledna 2000.
Půjdeme-li ještě dále do historie krajské samosprávy v Čechách a na Moravě, účinný je stále také zákon o územním členění státu z roku 1960, který zde již tehdy ustavil 8 krajů. Podle tohoto rozdělení je stále vykonávána zbytková státní správa či jsou rozděleny krajské soudy. S krajskou samosprávou počítá odpočátku i česká Ústava, vyhrazuje jí zřízení zastupitelstva, která můžou vydávat obecně závazné vyhlášky, mohou mít vlastní majetek a hospodařit s ním. Ústavní zákon Klausovy vlády ji upravil tak, že nadále se již nepočítalo se zřízením zemí.
Tvrzení, že by Zemanova vláda prosadila krajskou správu, tedy není pravdivé.
Ve většině krajů jsou komunisté ve vládní koalici.
Komunisté se na vládě podílejí v osmi krajích, a to ve Středočeském, Ústeckém, Plzeňském, Jihočeském, Královehradeckém, Olomouckém, Zlínskéma Moravskoslezskémkraji.
Ve zbylých krajských radách (Pardubický, Liberecký, Vysočina, Karlovarský, Jihomoravský a Radě hl. města) politici KSČM zastoupení nejsou.
Za ty tři roky jsem projel všechny kraje třikrát, teď začínám čtvrté kolečko.
Jedním z prezidentových slibů bylo navštívit jednotlivé kraje, tento slib jsme již ověřili v květnu 2016. V té době Miloš Zeman navštívil všechny kraje nejméně dvakrát.
Pro dokončení třetího kola krajských návštěv mu tedy chybělo projet tyto kraje : Olomoucký, Jihočeský a Vysočinu. Nejdříve začal s návštěvou Olomouckého kraje. Na začátku června se vydal do kraje Jihočeského. Poté ke konci června zamířil na Vysočinu.
Těmito návštěvami dokončil své třetí kolo a čtvrté “kolečko” svých krajských cest začal v září 2016 v Pardubickém kraji. Jeho výrok je tedy pravdivý.
Dálnice a silnice 1. třídy má na starosti stát.
Informace o vlastnictví dálnic a silnic 1. třídy lze dohledat v zákoně o pozemních komunikacích č. 13/1997 Sb. Podle § 9 odst. 1 je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát. Dále podle odst. 3 je „vlastník dálnice, (tedy v tomto případě stát) silnice nebo místní komunikace povinen vykonávat její správu zahrnující zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy (…)“ Pro tuto činnost je však Ministerstvem dopravy ČR zřízena státní příspěvková organizace Ředitelství silnic a dálnic, jehož činností je výkon vlastnických práv státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy.
Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože přestože ŘSD má na starosti správu a údržbu dálnic a silnic I. tříd, je jeho zřizovatelem stát a je tedy zodpovědný za chod ŘSD a jeho práci.
Povinná volební účast byla za Masarykovy první republiky, dnes je např. v Belgii, Lucembursku, Austrálii a jiných zemích. Mimochodem komunisté ji nikdy nezavedli, i když si ji fakticky vynucovali.
Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:
Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.
V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5-10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210), v Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10), v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.
Komunistický režim volební povinnost vyžadoval volebním zákonem č. 75/1948 Sb., který v otázce povinnosti voličů volit, kopíroval volební zákon třetí republiky z roku 1946. Zároveň byla úprava volební povinnosti prakticky totožná s volebním zákonem z první republiky, lišily se pouze v možnosti voliče vhodit tzv. bílý lístek (nezvolit žádnou ze stran) a ve výši pokuty, jejíž horní hranice se zvýšila na 10 000 Kčs. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 27/1954 Sb., který volební povinnost vypustil. Od poloviny roku 1954 tedy volební povinnost formálně neexistovala, přesto dle údajů Českého statistického úřadu volební účast nespadla až do voleb v roce 1990 pod hranici 99%.
Komunisté sice povinnou volební účast v pravém slova smyslu nezavedli, neboť pouze převzali již dříve účinný zákon, který nakonec také zrušili. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.
Když tady byl spor mezi ministry Babišem a Chovancem, tak jsem dělal vše pro to, aby ANO z vlády neodešlo a aby ta vláda zůstala.
Dle vyjádřeníministra Chovance byl pan prezident tím, který rovnal spor mezi oběma ministry. Prezident jim při jejich setkání na Hradě věnoval šachové hodiny, kterými chtěl zdůraznit vážnost nastalé situace. Babiš i Chovanec následně souhlasili se vznikem Finanční policie.
Švédové měli také dvoukomorový parlament, zrušili senát. Ale aby ho mohli zrušit, protože o svém zrušení hlasovali sami senátoři, tak těm senátorům dali doživotní rentu. A nadšení senátoři s doživotní rentou odhlasovali ve Švédsku a je to dobrých 15 let, ne-li více, zrušení senátu.
Je pravdou, že ve Švédském království funguje systém založený na existenci pouze jedné parlamentní komory, tzv. Riksdagu. K jeho ustavení jako jednotného nejvyššího rozhodovacího orgánu s 350 členy došlo de facto už v roce 1971, jak jeho historii dokumentují odkazované oficiální stránky švédského parlamentu, což je tedy skutečně více než 15 let. Sudý počet členů stanovený na 350 se však zanedlouho ukázal nevýhodným, jelikož vzhledem k rozdělení Riksdagu na dva názorové bloky socialistů a nesocialistů docházelo k vyrovnání sil a tedy k vyrovnanému hlasování (175/175) a k rozhodnutí tak docházelo losem. Od roku 1976 tak sestává ze 349 členů.
Jedna z komor švédského parlamentu tedy skutečně zanikla, ovšem s informací o doživotní rentě nastává potíž. V českém prostředí sice existují dohledatelné zmínky, ovšem nezdařilo se nalézt oporu tohoto tvrzení v primárních zdrojích.
Účast v senátních volbách je zhruba 20%, což svědčí o tom, že voliči moc velký zájem o senát nemají.
První volby do horní komory Parlamentu České republiky se konaly v roce 1996. Podle serveru volby.cz, který se zabývá volbami konanými na území České republiky, se v těchto volbách volební účastpohybovala kolem 35 % v prvním a 30 % v druhém kole senátních voleb. Pokud se podíváme zpětně na volební účast v senátních volbách konaných od roku 2008 do současnosti, zjistíme následující procentuální počty volebních účastí (první/druhé kolo):
Volby 2008: (39,52 % / 29,85 %)
Volby 2010: (44,59 % / 24,64 %)
Volby 2011: (23,32 % / 17,63 %)
Volby 2012: (34,90 % /18,60 %)
Volby 2014: (38,62 % / 16,69 %)
Jak můžeme vidět výše, tak ve všech vybraných případech došlo ke snížení volební účasti ve druhém kole senátních voleb. Pokud srovnáme první a poslední senátní volby, můžeme vidět relativně podobnou účast v prvním kole, ale významnýpropad volební účasti v kole druhém ve volbách 2014. Podle těchto údajů by byl prezidentův výrok pravdivý pouze v případě volebních účastí v druhých kolech senátních voleb a i zde bychom našli relativně velké odchylky (volby 2008). Nelze však opomenout ani první kola voleb. V tomto případě by vyhovovaly pouze volby 2011. U všech ostatních se procenta účasti v prvním kole pohybují výrazně nad 20 %. Tento výrok hodnotíme jako nepravdivý.
Pro srovnání, volební účast v případě voleb konaných do dolní komory Parlamentu v letech 2010 a 2013 se v obou případech pohybovala kolem 60 %.
Nikdo z odborné veřejnosti, a tuším ani z laické veřejnosti, moje jmenovaní bankovní rady ani guvernéra nekritizoval.
Volba Jiřího Rusnoka guvernérem ČNB 25. května 2016 se (stejně jako předchozí volba dvou nových členů bankovní rady Vojtěcha Bendy a Tomáše Nidetzkého) nesetkala s podstatnější kritikou. Naopak odborníci na finanční trhy oceňují čitelnost jmenovaných a jejich odborné a profesionální zkušenosti. Ve veřejné diskuzi se objevila i otázka “nezávislosti” nově jmenovaných členů a předsedy ČNB.
Dle oslovených analytiků je možné “prozemanovské” směřování bankovní rady, kdy 3 ze 7 členů bylo jmenováno prezidentem Zemanem, spíše nepravděpodobné. Odborníci se domnívají, že nová rada bude jednat především v zájmu a kontinuity politiky ČNB, takže například nikdo z expertů nepředpokládá razantní změnu v otázce intervencí či (ne)přijetí eura. Na čem se odborníci shodnou, je fakt, že nová bankovní rada v čele s Rusnokem bude mnohem méně euroskeptická než rada předchozí s členy jmenovanými předchozím prezidentem Klausem.
