Přehled ověřených výroků

Protikorupční útvar, tedy Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, vedl stíhání a zadržení Davida Ratha. Policisté protikorupčního útvaru vyšetřovali také nákup letadel CASA a kauzu Pandur spojenou s lobbistou Markem Dalíkem. Protikorupční útvar je také součástí týmu Daňová kobra.

Výrok je však zavádějící kvůli naznačenému porovnání protikorupčního útvaru s ÚOOZ. Oba útvary mají odlišnou působnost, ač se místy prolínají, jak popisujeme v odůvodnění jiného výroku. Není tedy na místě zdůrazňovat, kdo participoval v jednotlivých kauzách a evokovat dojem, že útvary "soutěží" o to, kdo se dané kauzy ujme. I kdyby tomu tak nebylo, je zcela irelevantní porovnávat výkon represivních orgánů na základě toho, jaký počet kauz řešily, jak byly obtížné či rozsáhlé nebo jen mediálně známé. Takové srovnání je zcela bezcenné a výrok ministra Chovance o "lepších výsledcích" činí zavádějícím.

Andrej Babiš ve svém vyjádření několikrát explicitně popřel, že by zákon převažoval nad koaliční smlouvou. Nicméně hned vzápětí vyjádřil, že si je vědom, že zákon je v hierarchii právních aktů postaven výše, toto prohlášení ale relativizoval tím, že tomu tak je v čistě teoretické rovině. Teze, že smlouva by měla mít přednost před zákonem, je zavádění diváků a takto ji též hodnotíme.

K závěrečné části výroku: v koaliční smlouvě existuje, jak také zmínil ministr Babiš, bod 11.1, který říká:

„Zachováme základní organizační strukturu PČR – policejní prezidium, celorepublikové útvarya 14 krajských policejních ředitelství. V případě neefektivního fungování navrhneme zřízení jedné organizační složky státu či úpravu současného systému v rámci PČR.“

Co se týče bodu IV. Principy koaliční spolupráce, naráží ministr Babiš patrně na ustanovení č. 10: „Smluvní strany se zavazují, že budou naplňovatprogramové prohlášení vlády atuto koaličnísmlouvu a účinně spolupracovat na přípravě všech exekutivních a legislativních opatření zásadní povahy, která budou předem konzultovat.“ Dle § 5 a § 6 zákona o policii spadá organizace policie do agendy policejního prezidenta dozorovaného ministrem vnitra, jak Martin Veselovský správně říká. Andrej Babiš sice slovy popírá jeho tvrzení, nicméně je zjevné, že se bere spíše o právo na participaci na tomto rozhodování v rámci koaliční smlouvy, nikoli o formální pravomoc danou zákonem.

Ve světle těchto informací pak výrok hodnotíme kvůli jeho první a hlavní části jako výrazně zavádějící. Andrej Babiš na základě svých osobních dojmů vytváří dojem, že koaliční smlouva stojí nad zákonem, přestože vzápětí říká, že si je vědom opaku.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Babiš naznačuje, že zrušení Finanční policie ministrem Langerem bylo jako bod projednáno v tehdejší koaliční vládě a teprve následně bylo k tomuto přistoupeno. Babiš tak naznačuje, že stejný postup měl být uplatněn i při aktuální reorganizaci policejních složek. Problém je, že vláda, která o zmíněném bodu jednala, nebyla vládou koaliční ale jednobarevným kabinetem ODS a Finanční policie nebyla řešena jako jednotlivá věc, ale jako součást větší strategie boje proti korupci, z níž toto byl jeden z řady bodů.

V prosinci 2006 byla v ČR vláda Mirka Topolánka (první ze dvou), ve které Ivan Langer byl ministrem vnitra a informatiky. Bohuslav Sobotka byl tehdy prvním místopředsedou opoziční ČSSD. Topolánkova vláda nebyla koaliční, byla tvořena poslanci za ODS a nestraníky, a nikdy nezískala důvěru sněmovny.

Na zasedání vlády dne 25. října 2006 bylo přijato usnesení č. 1199, kterým byla schválena Strategie vlády v boji proti korupci na období let 2006 až 2011. Ta ve svém bodě II. b. " ukládá ministru vnitra a informatiky vytvořit do 31. prosince 2006 podmínky pro personální a technické posílení specializovaných útvarů Policie České republiky odpovědných za boj proti korupci."

V dokumentu Zpráva o plnění úkolů Strategie vlády v boji proti korupci za období let 2006 až 2007 se zrušení Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality (neboli Finanční policie) uvádí jako jeden z bodů úspěšného splnění tohoto zadaného úkolu. Zpětně tedy lze říci, že vládní protikorupční strategie na vládě projednávána byla, ne však její konkrétní bod, totiž zrušení finanční policie.

Ve svém odkazu na Sobotku Babiš nejspíš mluví o jeho vystoupení v Otázkách Václava Moravce 3. prosince 2006. Na toto vystoupení upozorňoval již ve svém facebookovém příspěvku z 11. června. Sobotka v tomto vystoupení (v čase 9:57) říká: " pokud pan ministr Langer některé věci, jako třeba reorganizace tajných služeb uvažovaná, nebo zrušení finanční policie, nejprve začne projednávat na úrovni vlády a realizovat, a teprve potom o tom začne jednat s opozicí, ve které nyní je sociální demokracie, tak si myslím, že je to špatně..."

Pokud tedy budeme tvrzení Andreje Babiše, že tehdy Bohuslav Sobotka " křičel my chceme o tom diskutovat jako opozice " považovat za parafrázi, lze tuto část jeho tvrzení označit za pravdivou.

Kromě tohoto bodu však Babiš celkově zavádí tvrzením, že Langer předložil zrušení Finanční policie do koaliční vlády a teprve následně se ji jal rozpustit, protože naznačuje, že situace by měla být přenositelná na aktuální situaci. Vychází ovšem z nekorektního popisu stavu roku 2006.

Z kontextu výroku ministra Babiše vyplývá, že výstavba nových úseků dálnic by měla být důsledkem hospodářské konjunktury v ČR. Nicméně pokud prozkoumáme informace o nově započatých projektech výstavby dálnic z serveru ceskedalnice.cz, zjistíme, že v roce 2016 byly zatím spuštěny pouze dva projekty v celkové délce 12,6 km a že jde pouze o modernizace úseků dálnice D1.

Ministr Babiš dost možná má na mysli nedávný vládní návrh, aby bylo u klíčových dopravních staveb možno z rozhodnutí vlády ČR přikročit k výstavbě bez posudku EIA. U deseti klíčových dálničních úseků by tak bylo možné přistoupit k výstavbě, přestože ta ještě ani nezačala.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť je příliš zjednodušené omezit otázku vyhlášení opakovaného referenda o nezávislosti Skotska na většinu Skotské národní strany (SNP) ve Skotském parlamentu. Předně jsou ve Skotském parlamentu i zástupci dalších stran, kteří opakování referenda o nezávislosti podporují. Dále pak při prosazení otázky referenda nejde pouze o rozhodnutí Skotského parlamentu, ale je nutná i součinnost na centrální úrovni Velké Británie.

Pokud jde o většinu SNP v současném Skotském parlamentu, je pravdou, že i přes výhru v letošních volbách (SNP získala 63 křesel ze 129) nezískala tato strana parlamentní většinu 65 hlasů. Zároveň je však nutné dodat, že i po těchto volbách může být parlament většinově pro opakování referenda, neboť hlasování Skotského parlamentu probíhá na zásadě prostého většinového principu (článek 11.11). SNP totiž může za určitých podmínek počítat s hlasy Zelených (6 křesel) a otázkou zůstávají i skotští labouristé, kteří dle jejich předsedkyně zvažují v otázce referenda "všechny možnosti".

Otázka opakovaného referenda o nezávislosti Skotska je však komplikovanější a nezáleží jen na jeho prosazení ve Skotském parlamentu, jehož fungování a pravomoci (dohromady se skotskou vládou) definuje zákon Scotland Act 1998. Ten na parlament přenáší některá práva a povinnosti, například předkládat zákony či vybírat některé daně. Britský parlament si ale nechává možnost mít poslední slovo v zásadních tzv. rezervovaných otázkách jako je například vztah k EU. Např. i první referendum o nezávislosti Skotska nebylo postaveno čistě na rozhodnutí Skotského parlamentu a k jeho prosazení byla nutná např. i dohoda nazvaná Edinburgh Agreement, kterou podepsal mj. britský předseda vlády D. Cameron a skotský první ministr A. Salmond. Z této dohody vyplývá, že vláda Velké Británie, která má odpovědnost za ústavní záležitosti, dává omezené pravomoci Skotskému parlamentu k uspořádání jednoho konkrétního referenda o skotské nezávislosti do konce roku 2014.

Ministerstvo životního prostředí vypracovalo na základě pokynu Vlády ČR č.434 z 11. května 2016 návrh novely zákona č.100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh předkládá dvě varianty novelizace zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), z nichž obě obsahují toto nové ustanovení:

"(3) Vláda může ve výjimečném odůvodněném případě rozhodnout, pokud je naplněn účel tohoto zákona, že předmětem posuzování není záměr, jehož účel by mohl být posuzováním nepříznivě ovlivněn. Součástí návrhu na postup podle věty první je vždy vyjádření Ministerstva životního prostředí. U záměru vyloučeného podle věty první je vláda povinna

a) zajistit provedení posuzování v rozsahu, který je možný, popřípadě zvážit jinou formu posouzení vlivů záměru na životní prostředí; u záměrů podle § 4 odst. 1 písm. e) se vždy provede posouzení ve smyslu § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny,

b) zveřejnit informace o vyloučení podle věty první, jeho důvodech a výsledku posouzení podle písmene a), a

c) před vydáním rozhodnutí, které povoluje umístění nebo provedení záměru, informovat Evropskou komisi o důvodech vyloučení podle věty první a poskytnout jí informace zveřejněné podle písmene b)."

Premiér Sobotka uvádí, že rozhodnutí o nepotřebnosti vydání nové EIA učiní Vláda ČR nebo Ministerstvo životního prostředí. Nicméně z výše uvedeného paragrafovaného znění návrhu je zřejmé, že rozhoduje pouze vláda v kontextu nutné podmínky existence vyjádření MŽP k samotnému (výjimečnému a odůvodněnému) rozhodnutí o nepotřebnosti nové EIA. MŽP tedy v tomto ohledu dle návrhu samostatně rozhodnout nemůže.

Na základě výše uvedeného výrok hodnotíme jako zavádějící.

Pospíšil hovoří o připravované novele zákona o střelných zbraních a střelivu (.doc), která v § 56 odst. 2 písm. a) zavádí možnost Policie ČR zadržet zbraň, " pokud existuje důvodné podezření, že u držitele zbrojního průkazu došlo k takové změně zdravotního stavu, která může v souvislosti s nakládáním se zbraní představovat ohrožení jeho života nebo zdraví anebo života nebo zdraví jiných osob."

Následně pokud podle § 56 odst. 3 držitel zbrojního průkazu neprodleně neodevzdá zbraň nebo nesdělí místo uložení a neumožní její převzetí policií, je příslušník policie oprávněn vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek a zbraň zadržet.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Možnost vtrhnout do bytu držitele legálně držené zbraně existuje, ale musí být předem splněny zákonem stanovené podmínky jako změna zdravotního stavu držitele a z ní vyplývající ohrožení života jeho okolí a držitel nechce zbraň odevzdat. Tyto okolnosti Pospíšil zcela opomíjí.

Jihomoravský kraj na svých webových stránkách skutečně informuje o záměrech prodeje krajského majetku. Stejně tak jsou na webu dohledatelné smlouvy s hodnotou nad 50 tisíc korun. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Stran transparentnosti kraje zpracovala přehled jednotlivých krajů organizace Oživení, věnuje se také Jihomoravskému kraji.

Ve srovnatelném počtu zemí skutečně působí radikání islamistické skupiny. Nemají však zdaleka organizační strukturu a dopad Talibanu či ISIS, o kterých Zeman hovoří.

Zeman o 35 zemích s islamistickými organizacemi nemluví poprvé, v projevu k velvyslancům ČR 24. srpna 2016 řekl: "Americký prezidentský kandidát Donald Trump ve svém projevu o bezpečnostní politice Spojených států uvedl, že před několika lety Islámský stát infiltroval šest zemí. Většinou jim dnes říkáme failed countries. Podle Trumpa je počet infiltrovaných zemí letos třicet pět. Třicet pět! A mimochodem tento údaj se naprosto přesně shoduje se zprávou generálního tajemníka OSN, který rovněž uvádí třicet pět teroristických organizací v nejrůznějších zemích napojených přímo nebo nepřímo na Islámský stát."

Politifact.com již zevrubně ověřoval tvrzení amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, podle nějž "ISIS je v 32 zemích".

Předně je třeba určit, co znamená, že v zemích organizace "existují": může jít o země, ve kterých žijí jednotliví následovníci ideologie a případně konají činy inspirované ISIS, nebo o země, ve kterých existují organizované buňky se skutečným napojením na ISIS. Ani v jednom případě však dostupné statistiky a odhady příliš neodpovídají Zemanovu číslu, které navíc nezasazuje do řádného kontextu.

Je pravdou, že teroristické organizace napojené na ISIS jsou v různých částech světa. Generální tajemník OSN Pan Ki-Mun ve zprávě (pdf, s. 3) z ledna 2016 se zmiňuje o 34 organizacích, které slíbily věrnost ISIS. O počtu těchto zemí se tato zpráva nezmiňuje.

Pro počty infilrovaných zemí nejsou jednoznačné statistiky a záleží také na tom, jaké používáme krititérium pro jejich započítání. Podle statistiky CNN od roku 2014 došlo k 143 útokům v 29 zemích (zde však může jít o jednotlivce inspirované ideologií ISIS, ale bez organizační opory v místní buňce). Toto číslo by zhruba odpovídalo tomu, co tvrdí Zeman.

Data z University of Maryland udávají, že v roce 2015 byly teroristické činy spojované s ISIS zaznamenány v 33 zemích (nicméně mohlo jít právě o osamělé vlky).

Dáváme tak prezidentovi za pravdu v celkovém počtu zemí, který zmiňuje. Radikální skupiny spojené s ISIS a jeho ideologií, jsou podle řady zdrojů přítomny a působí ve srovnatelném počtu zemí.

Jak ale zmiňuje již Politifact.com, kontext je zde klíčový. Trump i Zeman totiž o takto vysokém počtu zemí hovoří v kontextu bojů s ISIS. Zeman mluví i o Afghánistánu a hnutí Taliban. Obě skupiny jsou však mezi "takovými těmi" organizacemi výjimečné rozsahem lidských, organizačních i finančních zdrojů.

Ačkoli se skupiny z velkého počtu zemí k ISIS přihlásily, počty zemí, ve kterých jsou zakořeněny přímo teroristické buňky napojené na ISIS, jsou podstatně menší. Údaje sebrané v analýze Politifact.com se pohybují okolo deseti takovýchto zemí.

Pokud se budeme zajímat o islámský terorismus obecně (bez omezení na spojitost s ISIS), pak jedním ze zdrojů je Global terrorism index, který provádí shrnutí trendů a činnosti teroristických organizací v globálním měřítku v letech 2000–2014. Zde (.pdf,str. 20-29) se lze dočíst, že radikální islamistické organizace jsou významně aktivní v osmi státech světa, a to v Iráku, Afghánistánu, Nigérii, Pákistánu, Sýrii, Jemenu, Somálsku a v Libyi. V těchto zemích mají radikální islamistické skupiny na svědomí nejvíce lidských obětí.

Výrok prezidenta Zemana je vcelku nejednoznačný, ovšem v kontextu boje s Talibanem a ISIS je uvedený počet 35 značně zavádějící. Jen malý počet zemí představuje působiště srovnatelných organizací.

Problematickou částí výroku Zuzany Kocumové je skutečnost, že z formy zavinění trestných činů dovozuje, zda jde o trestné činy tzv. korupční. Vytváří tak neexistující souvislost, neboť podle relevantních zdrojů lze pod činy s korupční činností spojené zařadit i některé nedbalostní trestné činy. Výrok je proto zavádějící.

Zastupitelé Libereckého kraje byli obžalovaní z trestného činu poškození povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 221 TZ) již v roce 2011, když měli během svého funkčního období v roce 2007 hlasovat pro prodej pozemků za nevýhodnou cenu a kraji tím způsobit škodu přesahující 3,5 milionu korun. Od té doby byl případ projednáván celkově třikrát u Okresního soudu v Liberci, dvakrát u Krajského odvolacího soudu v Liberci a jednou u Nejvyššího soudu. Posledním z těchto jednání bylo jednání z 15. září 2016, které kvůli doplnění dokazování vrátilo případ (tedy již počtvrté) Okresnímu soudu v Liberci. Nepadlo dosud pravomocné rozhodnutí, všichni obžalovaní jsou tedy doposud dle zásady presumpce neviny považováni za nevinné. V této části je tedy Kocumová korektní, případ byl řešen na okresní i krajské úrovni.

Zuzana Kocumová byla obžalována za porušování povinností při správě cizího majetku z nedbalosti, v jejím případě vědomé nedbalosti. Je potřeba zmínit, že trestní zákoník s pojmem "korupce" nepracuje, nelze tedy autoritativně vymezit ani "korupční trestné činy." Z odborné diskuze však vyplývá, že § 221 TZ je řazen mezi trestné činy, které můžou mít znaky korupčního jednání. Dokládají to mimo jiné o vládní zdroje, vládou iniciovaný Protikorupční program Správy hmotných rezerv nebo i metodika Transparency International (.pdf). Korupční trestné činy kategorizujeme dle korupční pohnutky, pohnutka však není předmětem dokazování a ani explicitně nevyplývá ze všech relevantních trestných činů. Zuzana Kocumová tak nedůvodně vytváří kauzalitu, která reálně neexistuje, proto svým výrokem zavádí.