Přehled ověřených výroků

Prezident republiky si opravdu sám vybírá svůj tým, tj. vedoucího Kanceláře prezidenta republiky a další vedoucí pracovníky. Dle zákona o Kanceláři prezidenta republiky je prezident jmenuje i odvolává dle vlastního názoru.

Postavení Kanceláře prezidenta republiky je upraveno v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky. V jejím čele stojí vedoucí kanceláře, kterého jmenuje a odvolává prezident. Ten dále stanovuje vnitřní organizaci kanceláře a okruh vedoucích pracovníků, jež opět jmenuje i odvolává. Seznam vedoucích pracovníků je dostupný na stránkách prezidenta, schéma vlevo dole pak znázorňuje základní organizační strukturu kanceláře.

Zdroj: Hrad.cz

Kancelář prezidenta republiky ani její pracovníci nespadají pod služební zákon, neboť nesplňují podmínky vymezené v § 3 zákona o státní službě (Kancelář prezidenta republiky je sice zřízená zákonem, ale není výslovně označena jako správní úřad či orgán státní správy). Potvrzuje to i seznam (.pdf) služebních úřadů vedený ministerstvem vnitra, který tuto instituci neobsahuje.

Výběr členů kanceláře je tedy opravdu pouze věcí prezidenta a kancelář rovněž nespadá pod služební zákon, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Je pravdou, že byla schválena dohoda o omezení íránského jaderného programu, která vedla ke zrušení sankcí s ním spojených. Tímto aktem ale nedošlo ke zrušení veškerých sankcí vůči Íránu, ani automatické liberalizaci vztahů se všemi státy.

Dle tehdejší administrativy prezidenta Bushe byl Írán spolu se Severní Koreou a Irákem významnou hrozbou pro USA a spojence v NATO. Dle Bushovy administrativy patřil Írán do tzv. osy zla, vzhledem ke svým snahám o vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů. Ještě v roce 2007 prezident Bush věřil, že Írán bude schopen do roku 2015 vyvinout mezikontinentální střelu schopnou zasáhnout celou Evropu a východní pobřeží USA, což se neprokázalo. Projekt globální raketové obrany byl nahrazen v roce 2009 projektem regionální raketové obrany, který dle slov tehdejšího ministra obrany Gatese měl využívat současné možnosti obrany a být mnohem pružnější a efektivnější, pokud jde o hrozbu ze strany Íránu (.pdf, s. 2). Navíc tato změna byla kladně kvitována Ruskou federací a byla jedním z důvodu takzvaného restartu ruskoamerických vztahů mezi roky 2009-2012.

V této době ale nelze mluvit o dohodě mezi USA a Íránem. Americký tlak se stupňoval až červnu 2010 vyvrcholil přijetím rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929, která na Írán uvalila další sankce v oblastech obraného průmyslu, pohybu osob a zboží, omezení bankovních služeb a pohybu kapitálu.

Zlepšování vztahů s Íránem nastalo až po íránských prezidentských volbách v roce 2013. Na popud USA začala oficiální jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu ve formátu P5+1, tedy pěti stálých členů RB a Německa. Výsledkem byl podpis Společného komplexního akčního plánu v roce 2015, kterým se Írán zavazoval k užití jaderné energie striktně k civilním účelům a RB (rezoluce 2231) následně ruší předchozí sankce vůči Íránu tykajících se jaderných zbraní.

I přes významné omezení sankcí vůči Íránu nelze tvrdit, že byly zrušeny veškeré sankce jako celek. I nadále je Írán cílem sankcí tykajících se zneužití vyspělých vojenských technologií, íránské podpory terorismu či porušování lidských práv. Sankce jsou uplatňovány jak ze strany USA (.pdf, s. 2), tak například i EU (.pdf, s. 30). Z toho vyplývá i určitá opatrnost ohledně jednostranné liberalizaci vztahů s Íránem. Přijmutí Akčního plánu bylo přijato jako vstřícný krok Íránu směrem ven z mezinárodní izolace, ale nelze tvrdit, že by automaticky znamenalo zlepšení vztahů se všemi státy, nebo alespoň se sousedy.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Dohodou o íránském jaderném programu nedošlo k zrušení všech sankcí vůči Íránu. Stále zůstávají v platnosti sankce spojené například s íránským raketovým programem. Kromě toho rovněž liberalizace vztahů není tak jednoznačná, jak ji premiér předestírá.

Oxfordský slovník definuje pojem „proxy war“ (zástupná válka) jako válku podnícenou významnou mocností, která však sama o sobě není v konfliktu zapojena.

Konkurenční slovník Univerzity v Cambridgi popisuje termín jako válku, ve které bojují skupiny nebo menší státy, z nichž každý zastupuje zájmy jiných, větších států nebo koalic. Jako příklad „proxy war“ je udávána válka v Sýrii táhnoucí se od roku 2011. Tento termín pro syrský konflikt používá britská BBC, americký deník NYT, britský Guardian, německý magazín Spiegel či americký Foreign Affairs.

V měnícím se konfliktu jsou přímo či nepřímo zapojeny kromě syrské vlády Bašára al-Asada také Rusko, Turecko, Spojené státy, Írán a Saudská Arábie společně s dalšími státy Perského zálivu, Svobodná syrská armáda, Hizballáh, Kurdská strana pracujících (PKK), kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), ISIS a mnoho dalších převážně islamistických bojových skupin

Česká republika jako členský stát Severoatlantické aliance má závazek vydávat 2 % ze svého HDP na obranu. Tento požadavek se objevoval už v letech před nástupem Bohuslava Sobotky do funkce premiéra, kodifikován byl až deklarací (.pdf, str. 3, čl. 14) ze summitu NATO ve Walesu z roku 2014. Česká republika tento závazek dlouhodobě neplní, naposled vydala 2 % z HDP na obranu v roce 2005. Od nástupu vlády Bohuslava Sobotky v roce 2014 se situace mírně zlepšuje (viz tabulka), k naplnění dvouprocentní hranice má nicméně stále daleko.

Rok% výdajů na obranu z HDP20140,9120150,9620161,03Zdroj: Ministerstvo obrany

Dalším ze závazků České republiky je dle článku 3 Severoatlantické smlouvy závazek udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní obranyschopnost. Pro Českou republiku z toho vyplývá povinnost účastnit se cvičení NATO a případně tato cvičení pořádat i na svém území. Tento závazek Česká republika plnila před nástupem vlády Bohuslava Sobotky a stále jej plní, v letošním roce se například účastnila cvičení Anakonda v Polsku, na území České republiky se letos konalo letecké cvičení, které se v ČR konalo i před 2 lety.

Česká republika má také povinnost přispívat do rozpočtu NATO, který se skládá ze 3 složek: civilního rozpočtu, vojenského rozpočtu a Programu bezpečnostních investic. Členské státy přispívají do rozpočtu v poměru ke svému HDP, Česká republika se dle dat serveru Natoaktual.cz k roku 2014 podílí na celkovém rozpočtu NATO 0,94 %.

Co se týče účasti vojáků ČR na misích NATO, Česká republika se v současnosti účastní misí v Afghánistánu a Kosovu, kterých se účastnila (.pdf, str. 2) i před nástupem vlády Bohuslava Sobotky.

Další konkrétní závazky vyjmenovává Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu AČR. Ten ve svém textu pro server Natoaktual.cz z března 2014 vypisuje závazky a dodává, že řadu z nich Česká republika nesplnila.

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjádřil minulý týden v OVM (čas 16:30, 8. ledna 2017) svou nespokojenost s nastavením extradice v české legislativě.

Konkrétně mu vadí, že v současnosti je po rozhodnutí soudu vydávání obviněných či odsouzených do ciziny v kompetenci ministra spravedlnosti. Zaorálek tvrdí, že extradice se týká zahraničních otázek země, a proto by do rozhodování měl vstoupit i ministr zahraničních věcí. Dále uvádí, že se bude snažit iniciovat změnu systému.

Pro přehlednost uvádíme záznam z diskuze.

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já teda ještě řeknu jedinou věc k tomu. Svou nespokojenost a ta je v tom, že jak vy jste správně řekl, je to (otázka) soudu dnes. A pak, po rozhodnutí soudu, do toho může vstoupit ministr spravedlnosti. A to je ta moje stížnost. Mně vadí, že současný teda náš systém, že jo, naše legislativa a naše zákony neumožňují, to mají takto nastaveno, protože ve Spojených státech potom ten, kdo do toho vstupuje, je ministr zahraničních věcí. A já se domnívám, že to má svou logiku, protože tyhle věci pak, extradice, v podobném případě je i věcí zahraniční politiky státu. Tím neříkám, že jsem úplně mimo, v rámci Bezpečnostní rady státu je možné se tím samozřejmě zabývat i můžeme o tom mluvit, ale...“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„No, my jsme tady měli jednu takovou kauzu, kauzu katarského prince, kde vydával někdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec, byl za to vydání kritizován a byl tady ministr zahraničí. Myslíte si, že by to měla být tedy kompetence dvou ministrů zahraničí, že by...“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já jsem přesvědčen, že by to měla být kompetence ministra zahraničí, protože to často má poměrně zásadní vliv na vztahy s různými státy a v tomto případě docela klíčovými partnery. Takže já jsem přesvědčen, že ten americký model, kdy je to v rukách ministra zahraničí, je lepší. A já už jsem i informoval premiéra, že se budu snažit podobnou změnu iniciovat.“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„I kvůli případu Jakunina?“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Ne kvůli tomuto případu, obecně. Protože to se vrací. To není jediný případ, to se vrací a já si myslím, že tohle je zahraničně politické rozhodnutí z velké míry a že tyhle faktory by tam měly sehrávat klíčovou roli.“

Je však pravdou, že Lubomír Zaorálek neuvádí konkrétní problémy způsobené současným systémem vydáváním osob do ciziny. Říká, že toto nastavení přináší problémy obecně.

Samotný Zaorálkův výrok z 8. ledna 2017 týkající se nastavení extradice v české legislativě jsme ověřovali minulý týden.

Výrok Roberta Pelikána proto hodnotíme jako zavádějící. Zaorálek sice neříká, že by tento systém přinášel konkrétní problémy, jasně však vyjadřuje nespokojenost s tímto nastavením.

Pojmem agresivní daňové plánování bývá skutečně označováno využívání či dokonce zneužívání mezer v daňových zákonech ke snížení daňové povinnosti.

Zamezit této činnosti se snaží státy jak na národní úrovni, tak ve spolupráci s EU či OECD prostřednictvím řady opatření. Na mezinárodní úrovni se jedná zejména o danění podle sídla provozovny, kontrolu převodních cen či tzv. exit tax při přesunutí sídla společnosti.

Na národní úrovni jde především o eliminování různých mezer v zákonech, jako byla například ta, která vedla k nulovému zdanění korunových dluhopisů. Tento fenomén byl vysvětlen v jiných odůvodněních.

Co se týká přebytkového rozpočtu, k 30.11. vykazoval státní rozpočet přebytek 55 miliard korun. Počítá se tedy s tím, že v přebytku skutečně skončí, což ovšem predikovat nemůžeme.

Příprava státního rozpočtu probíhá v několika krocích a na základě příslušné legislativy. Jednak ji vymezuje zákon o rozpočtových pravidlech a také část třináctá jednacího řádu (zákon o jednacím řádu) Poslanecké sněmovny.

Do konce dubna vláda projedná a schválí návrh střednědobého výdajového rámce. Do konce května ministerstvo financí předloží vládě předběžný návrh příjmů a výdajů podle jednotlivých kapitol. Do 20. června tento návrh vláda schválí jako předběžný. Správci kapitol (jednotlivá ministerstva) a státní fondy zpracují návrh svého rozpočtu. Do 31. srpna předloží ministr financí výsledný návrh státního rozpočtu vládě, a ta jej do konce září projedná, schválí a předloží Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Ta projednává zákon o státním rozpočtu stejně jako každý jiný zákon (ve třech čteních), hlasuje o pozměňovacích návrzích a následně hlasuje o vyslovení souhlasu s celým návrhem zákona o státním rozpočtu. (. pdf, str. 86–89)

Zákon o státním rozpočtu na rok 2017 byl schválen vládou a následně předložen Poslanecké sněmovně, kde byl schválen 148 poslanci z celkového počtu 174 přítomných.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože na přípravě a procesu schvalování, ať už na vládě nebo v poslanecké sněmovně, se nepodílí pouze Andrej Babiš, ale také všechny vládní a v případě hlasování i opoziční strany.

14. prosince 2015 schválila Vláda ČR žádost Nadačního fondu Generace 21 na přesídlení 153 iráckých uprchlíků křesťanského vyznání do České republiky. Jednat se mělo o předem vytipované rodiny z Iráku a Libanonu, které byly ohroženy činností teroristické organizace Islámský stát.

Uprchlíci začali do ČR přijíždět ve čtyřech vlnách od konce ledna 2016. První skupina deseti osob dorazila do Česka 24. 1.,druhá skupina o 17 osobách 5. 2., třetí skupina čítající 41 osob dorazila 19. 2. a zatím poslední,čtvrtá skupina uprchlíků přiletěla do ČR 20. 3. 2016.

Nespokojenost některých uprchlíků z druhé příjezdové skupiny, kteří byli ubytováni u Jihlavy, se začala projevovat na konci března a nespokojenost se týkala ubytovacích podmínek. Několik dní pak nebylo zcela jasné, jaké jsou další plány této skupiny uprchlíků. Zároveň v této době oznámil Nadační fond Generace 21, že se problémy vyskytují také ve skupině uprchlíků ubytované v Brně. Jedna osmičlenná rodina se totiž kvůli stesku rozhodla vrátit zpět do Iráku. Tato rodina odletěla zpět do Iráku 7. dubna 2016.

Pětadvacetičlenná skupina z druhé příjezdové vlny ubytovaná u Jihlavy odešla na počátkudubna 2016 do Německa, přičemž odmítla český azyl. Německo se následně rozhodlo tuto skupinu uprchlíků prostřednictvím oficiální žádosti vrátit do Česka.

10. srpna 2016 přinesla česká média informaci, že se většina z 25členné skupiny uprchlíků do Česka pravděpodobně nevrátí, protože tito lidé získali v Německu církevní azyl. Nárok na azyl Německo nepřiznalo jen trojici Iráčanů, které se pokusilo vrátit do ČR na konci července 2016. Tito lidé však zmizeli neznámo kam. Nové informace o zmíněné skupině uprchlíků přinesl webidnes.cz 17. září 2016. Soud v Drážďanech neuznal argumenty těchto uprchlíků pro azyl a rozhodl o jejich deportaci. Dle informací MF DNES měli utéct do Maďarska, kde by se mohli pokusit vydávat za nově příchozí uprchlíky a opětovně usilovat o azyl v Německu. 21. září 2016 přinesl web iDNES.cz informaci, že saské ministerstvo vnitra má v úmyslu vrátit do ČR 17 uprchlíků (z 25členné skupiny), kteří získali dočasný církevní azyl platný do 23. 12. 2016. Dalších 5 uprchlíků ze zmíněné skupiny může zůstat v Německu, neboť zde mají členy rodiny. U zbývajících 3 uprchlíků, kteří měli být taktéž navráceni k 21.9. 2016 platilo, že nejsou k nalezení. Nejnovější informace týkající se 17 uprchlíků pochází z poloviny ledna2017. Z nich vyplývá, že se tito uprchlíci možná ze Saska vracet do ČR nebudou a mají značnou šanci zůstat definitivně v Německu.

21. 4. 2016 pak odletěla do zpět do Iráku další, tentokrát šestnáctičlenná skupina uprchlíků.I tito lidé se nejprve pokusili odejít do Německa, byli však zadrženi cizineckou policií.

22. 9. 2016 opustila dobrovolně ČR další, tentokrát šestičlenná skupina uprchlíků z Iráku. Důvodem měly být dle informací iDNES.cz zdravotní důvody.

Vzhledem k uvedenému dění v březnu a na počátku dubna 2016 Vláda ČR program na přesídlování iráckých uprchlíků ukončila 7. dubna 2016.

Podle posledních informací Nadačního fondu Generace 21 z 22.9. 2016 je v její péči 35 uprchlíků, kteří se úspěšně integrují. V reportáži IHNED.cz mapující život křesťanských uprchlíků kteří v ČR zůstali se hovoří o 36 osobách.

Nepodařilo se nám zjistit, zda ministr skutečně probíral svoje pozměňovací návrhy s profesorem Gerlochem, o konzultacích se však nezmiňuje poprvé.

Ve veřejných zdrojích jsme nenalezli informace o tom, jestli se ministr Chvojka skutečně radil s odborníkem na ústavní právo Alešem Gerlochem ohledně zákona o střetu zájmů, nicméně o posudku vedoucího Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy mluvil předseda Legislativní rady vlády již v pořadu Interview ČT24 na začátku prosince minulého roku.

Není dohledatelná informace, že by Chvojka svůj návrh konzultoval s profesorem Gerlochem. Z veřejně dostupných zdrojů lze pak vyčíst jen tolik, že Gerloch vyjádřil názor, že jistější z pohledu ústavnosti by bylo, kdyby se omezení týkající se vlastnictví médií vztáhla až na nově jmenované členy vlády. Z důvodu nedostatku informací o konzultacích mezi předkladatelem a profesorem Gerlochem, jakož i jeho názoru na danou problematiku, je výrok označen za neověřitelný.