Přehled ověřených výroků

Nepodařilo se nám dohledat informace o tom, že by mělo hnutí ANO připravený návrh usnesení zakazující ministrovi vnitra provést reorganizaci policie, proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Reorganizace policie způsobila roztržku v koalici, hnutí ANO vyvolalo dohadovací řízení a podepsání reformy ministrem Chovancem se považovalo za porušení koaliční smlouvy. Hnutí ANO tedy požadovalo zrušení reformy. Ministr Pelikán byl jedním z hlavních kritiků reorganizace a byl dokonce pro možnost vystoupení ANO z koalice.

KDU-ČSL naopak považovala reorganizaci policie za odbornou záležitost, která je věcí ministra vnitra Chovance a policejního prezidenta a požadovala odpolitizování sporu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Sobotka korektně popisuje jednak aktuální rozpočtová čísla i trend snižování výplaty dávek v hmotné nouzi.

Státní rozpočet na rok 2017 pracuje s výdaji (str. 4) ve výši 1,309 bilionu. Jde tedy o 1309 miliard korun, což odpovídá Sobotkově prohlášení.

Na dávky hmotné nouze je pak v kapitole Ministerstva práce a sociálních věcí vyčleněno (str. 19) 10,07 miliardy korun.

Co se týká letošního roku, Sobotka popisuje obě částky korektně. V rámci srovnání státních rozpočtů od nástupy této vlády, zjistíme, že výdaje na dávky hmotné nouze vykazují následující trend. Data rozpočtovaných výdajů pochází ze schválených návrhů rozpočtů za jednotlivé roky, vyplacené dávky čerpáme ze zpráv Informace o vyplacených dávkách v resortu MPSV ČR vždy za dané období .

Dávky v hmotné nouzi20142015 20162017 Rozpočtované výdaje 11,411,6 10,510,1 Vyplacené dávky 11,310,57,7 (1-10/2016) ?V miliardách Kč.

Rozpočtované výdaje na dávky v hmotné nouzi se od roku 2015 snižují, jejich reálná výplata pak klesá již od nástupu vlády Bohuslava Sobotky. Pro letošní rok jsou dostupná data za prvních 9 měsíců. I u nich dochází k poklesu, neboť v roce 2015 ve stejném období (str. 6) činily výdaje 8,8 miliardy. Meziročně tedy došlo k poklesu zhruba o miliardu korun.

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Martin Smolek byl do funkce vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Soudním dvorem Evropské unie jmenován v roce 2008. Jeho hlavním úkolem je zastupovat ČR a hájit její zájmy v řízení před Soudním dvorem EU, a to v případě, že je ČR vytýkáno porušení unijního práva, pokud ČR napadá platnost unijního aktu nebo pokud ČR usiluje o ovlivnění výkladu unijního předpisu ve svůj prospěch.

Prohlášení Martina Smolka o nesouladu novely zákona s evropským právem bohužel nebylo možné nalézt. Nicméně k tomuto tématu se vyjádřil například právní poradce dTestu Borovička, který řekl, že nastavení zákona o elektronických komunikacích z roku 2014 přináší situaci, kdy operátoři mohou měnit obchodní podmínky v rozporu s evropskými směrnicemi. Českou republiku také měla kvůli této novele neformálně vyšetřovat Evropská komise.

Návrh zákona prošel v Senátu dvěma výbory. Konkrétně Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu a Výborem pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. V prvně jmenovaném byl návrh diskutován 20. října 2014. Z tohoto jednání není dostupný na webu zápis, není tedy možné doložit slova Novotného.

Další výbor, tentokrát Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, projednal zmíněný návrh 21. října 2014. Zápis z jednání (.doc, str. 4) uvádí, že na výboru vystoupil jak náměstek Novotný, tak zde byl k dispozici i dopis od Martina Smolka. Nicméně zápis veřejně dostupný na webu Senátu je velmi nekonkrétní.

Výrok je hodnocen kvůli nedostupnosti Smolkova dopisu a zápisů z výborů jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s ohledem na shodné parametry obou radarů a korektní popis lokalit. V tomto případě tedy hodnotíme technické parametry radaru, který funguje v Tichém oceánu a radaru, který měl vzniknout na území České republiky. Hodnocení tedy nepokrývá logiku toho, nakolik je výhodné, popřípadě bezpečné, budovat protiraketovou obranu na našem území a zda je to žádoucí, neboť jde o otázku politického rozhodnutí.

Jednání o možnosti vybudování amerického radaru na území České republiky začala v roce 2007. Radar, který měl vzniknout na americké základně v Brdech, měl být na první pohled k nerozeznání od toho, který funguje na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech v Tichém oceánu. Právě tento radar měl být „přestěhován“ do České republiky.

V případě protiraketového radaru, který měl vzniknout v Brdech, se jednalo o radar typu X-band, který používá přesně zamířený paprsek. Radar měl být koncipován tak, že většinu času by byl v pasivním stavu, aktivován by byl pouze v případě, že by americké družice zjistily vystřelení nepřátelské rakety. Následně by radar sledoval dráhu nepřátelské rakety a naváděl by na ni antiraketu, která by byla vyslána ze základny v Polsku. Radarová stanice měla být podle předběžných plánů zprovozněna v roce 2011 nebo 2012.

Tehdejší zástupce tiskového oddělení ministerstva obrany Jan Pejšek uvedl, že hlavní změna mezi těmito dvěma radary by měla být v ovládacím počítačovém programu radiolokační stanice. Tyto změny měly vyplývat z obecného vývoje programových technologií.

Zástupci českého ministerstva obrany, zdravotnictví a dvojice nezávislých vědců v roce 2007 navštívili radarovou základnu v Tichém oceánu, aby zjistili, jaký vliv by radar mohl mít na své okolí. Podle jejich závěrů a měření měl mít radar menší, respektive téměř žádné, negativní dopady na své okolí.

Protiraketový radar měl být vybudován na kopci Břízkovec v Brdech, který je od Prahy vzdálen asi 90 kilometrů.

Americký protiraketový radar se nachází na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech uprostřed Tichého oceánu.

Zdroj map: Google Maps

Bojové skupiny Evropské unie zahájili svojí operační způsobilost k začátku roku 2007. S velikostí přibližně 1500-2500 mužů měly tyto síly rychlé reakce dát EU větší pružnost při řešení konfliktních nenadálých situací.

Do projektu se zapojila i Česká republika. V roce 2009 vytvořila bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012 s Německem, Rakouskem a Irskem. Letos v první polovině 2016 došlo vytvoření skupiny na základě zemí V4.

Projekt bojových skupin ukázal, že země EU jsou schopny poměrně zásadní spolupráce v otázkách obrany a bezpečnosti. Podařilo se utvořit stabilní rámec a koncepci. Přesto ještě nedošlo na ověření tohoto konceptu v praxi formou zapojení se do nějaké mise.

Problematické je tu především dosažení rychlého konsenzu mezi státy, kde se jako vždy projevují různé zájmy a představy o způsobu nasazení bojových skupin se mnohdy liší. Nasaditelnost skupin také naráží i na dlouhodobý problém podfinancování obraných rozpočtů států EU a logistickou náročnost možné mise.

Podle informací z Rady Evropské unie pro zahraniční věci, která proběhla 14.-15. listopadu 2016 bylo potvrzeno, že BG zůstávají jedním ze základních nástrojů pro řešení bezpečnostních otázek EU a předpokládá se jejich výraznější zapojení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože i když existují občasné kritiky či výtky směrem ke konceptu bojových skupin, tak má prakticky tento systém zatím spíše podporu mezi členskými státy NATO, jak dokazují jednotlivé rotace skupiny během let a participace členských států včetně ČR. Otázka tlaku na větší efektivitu v užívání BG je zmiňována jen nepřímo a nebyla ještě nikým oficiálně potvrzena.

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

„Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Ministr Babiš prezentoval, že za letošek počítá s částkou 52 milionů korun. Agrofert emitoval emisi korunových dluhopisů celkem za tři miliardy korun s šestiprocentním úrokem a datem splatnosti v prosinci 2022, které registroval 28. prosince 2012 (CZ0003509507).

Podle výroční zprávy 2015 společnosti Agrofert je množství emitovaných dluhopisů ve výši 1 482 270 tisíc korun (. pdf, str. 83). Na stejné straně najdeme položku výdaje příštích období ve výši 90 172 tisíc korun.

Tyto položky zahrnují především úroky z dluhopisů a jsou účtovány do nákladů období, do kterého věcně a časově přísluší (. pdf, str. 108). Tyto dluhopisy vlastní dle zprávy jediný akcionář (tamtéž. s.112). Tímto akcionářem je Andrej Babiš.

Tedy úroky z dluhopisů jsou v roční výši dle dat z roku 2015 90 172 tisíc korun. V případě úroků z dluhopisů je dle § 36 zákona 586 /1992 Sb. zvláštní srážka daně 15 % pro vydavatele dluhopisů (Agrofert), nabyvatel je po uplynutí 6 měsíců od daně osvobozen. V tomto případě mohla být suma daně zhruba 13 milionu korun za rok, která se však z důvodu korunové emise dluhopisů nevyměřovala.

Za čtyři roky by se pak daná suma blížila částce 52 milionů korun, tedy přibližně sumě, kterou zmiňoval ministr Babiš. Otázka dluhopisů Agrofert se stala předmětem trestního oznámení na ministra Babiše (text).

Výhodou, kterou Babiš ovšem opomíjí, je snížený daňový základ pro Agrofert. Jako fyzická osoba skutečně ušetří 52 miliónů na daních. Koncern si úrok, jenž ministru Babišovi vyplácí, započítává do firemních nákladů a snižuje si tak daňový základ. Pokud by specializovaný finanční úřad uznal emisi dluhopisů Agrofertu za neodůvodněnou (nehodnotíme, na kolik je to pravděpodobné) a rozhodl by o dodatečném zdanění 19 % sazbou, český stát by si přišel o zhruba 17 milionů korun.

Dle údajů ČSÚ je sice pravdou, že do zahraničí odejde více než 400 miliard korun, přesto je toto tvrzení zavádějící. Gazdík totiž nedodává, že ze zahraničí do ČR naopak přiteklo přibližně 164 miliard. Částka po započtení tohoto rozdílu je ve skutečnosti nižší, jen 285 miliard.

Otázka odlivu investovaných zisků z České ekonomiky je tedy poněkud komplikovaná. Jedná se tu o tzv. hrubý disponibilní důchod, což je soubor finančních prostředků, kterými ekonomika disponuje. Jedním z prvků, jenž ho ovlivňuje, je i poměr mezi odlivem a přílivem financí mezi zahraničím a českou ekonomikou. V současné době česká ekonomika v tomto bodě tratí.

Jak uvádí měsíčník ČSÚ ve svém únorovém čísle z roku 2016, tento rozdíl činil za rok 2015 celkem 285 miliard korun, když do zahraničí odteklo 449 miliard korun a vrátilo se jen 164 miliard korun. Ještě vloni to podle údajů ČSÚ bylo „jen“ 214 miliard korun za rok 2014.

Pokud si vezmeme jako příklad jen zisky z přímých investic zahraničních investorů, pak za rok 2015 odešlo do zahraničí 319 miliard korun. Otázka nepoměrného rozložení přímých investic, kdy české firmy investují v cizině minimálně (oproti zahraničním u nás), je pak jedním z důvodů poměrně špatné pozice ČR ve srovnání se státy v Evropě.

Za rok 2014 je odliv financí roven 8,7 % HDP a za rok 2015 7,7 %, jak je vidět v následujícím grafu porovnávajícím evropské země:

Zdroj: Analýza odlivu zisků, str. 23.

Graf 2: Rozdělování důchodů společnostmi (za rok 2014)

Zdroj: ČSÚ

Jak ukazuje i další graf, přibližně od roku 1998 můžeme sledovat rostoucí rozdíl mezi zisky z investic mateřských firem posílanými do zahraničí nad těmi českými získanými ze zahraničí. Ani jednou však částka nedosáhla 400 miliard korun. Daný stav odkazuje na situaci, kdy zahraniční přímé investice doposud mnohonásobně překonávají ty české a zároveň jsou ve stádiu zralosti, kdy dochází k jejich kapitalizaci.

Je nutné poznamenat, že tomuto tématu se věnovala i kritizovaná analýza Úřadu vlády z roku 2016 (. pdf, str. 22–36), která předeslané uznává a jako řešení vidí změnu sektorového zdanění. Tuto analýzu ale následně kritizoval Svaz průmyslu a obchodu ČR, i když uznal částku cca 200 miliard vyplacených ze zisku do zahraničí za rok 2014 (. pdf, str. 10). Podle zprávy je důvodem to, že investice do ČR začaly proudit více až po roce 2000, takže zatímco okolní země už větším odlivem prošly, ČR má kulminaci ještě před sebou. Navíc je to způsobeno tím, že je republika malou a otevřenou ekonomikou. V závěru svaz odmítl vládní sektorovou analýzu a závěry ohledně navyšování daní (tamtéž, str. 17).

Spojené státy přispívají do rozpočtu NATO nejvyšší částkou, podle regulí aliance se však podílejí na rozhodnutích stejnou měrou jako jejich ostatní spojenci.

Spojené státy americké jsou jednou ze zakladatelských zemí aliance, formálně zde však mají stejné slovo jako ostatní členské státy. V rozhodování všech jejích složek platí pravidlo konsenzu, na finálním rozhodnutí se tedy musí shodnout všechny spojenecké země.

Náklady NATO můžeme rozdělit na nepřímé, jimiž přispívají na chod NATO členské státy přímo ze svých rozpočtů, a přímé, které se rovnají samotnému rozpočtu organizace. Podle celkového souhrnu (.pdf) nákladů jednotlivých zemí v oblasti obrany přispívají dlouhodobě nejvyšší částkou Spojené státy americké, přestože v posledních letech tyto výdaje výrazně snižují.

Například minulý rok vynaložily na obranu více než 664 miliard dolarů, což činí asi 70 % z celkového rozpočtu aliance. V roce 2014 činil jejich podíl ještě o dvě procenta více. USA přispívají nejvíce také v přepočtu k jejich hrubému domácímu produktu. V minulých dvou letech vždy přesáhl tento ukazatel hranici 3,5 % vzhledem k jejich HDP.

Výdaje na obranu členských zemí na obranu stručně vystihuje graf ze serveru Businessinsider.com. Zde se jedná o údaje z roku 2014, částky jsou uvedeny v miliardách amerických dolarů.

Celkově tedy skutečně přispívají Spojené státy do rozpočtu NATO výrazně více, než jejich alianční spojenci.

Schopnost obranných sil je možné porovnat z více úhlů pohledu. Armáda USA je v NATO největší z personálního hlediska (porovnání stavů z roku 2014 přehledně na anglické verzi Wikipedie na základě publikace The Military Balance vydané britským Mezinárodním institutem strategických studií). Podle žebříčků Business Insider je i zemí technicky nejvyspělejší.