Přehled ověřených výroků

Hodnocení tohoto výroku je problematické, neboť není zřejmé, o jakém přesně příspěvku Británie do EU ministr Zaorálek hovoří, případně v jakém časovém horizontu. Analýzu, která by podkládala jeho tvrzení, se Demagogu nepodařilo dohledat, a výrok proto označujeme za neověřitelný.

Dopadem Brexitu na finance EU se zabývá analýza (.pdf) britského think-tanku Global Counsel z roku 2015. Velká Británie je jedním z největších čistých přispěvatelů do unijního rozpočtu, podle Global Counsel čistý příspěvek pokrývá 5,8 % rozpočtových výdajů (vypočítáno na základě dat z roku 2013), a tedy aby se vykompenzovala ztráta vyplývající z odchodu Velké Británie "muselo by dojít k snížení výdajů, nebo navýšení příspěvků ostatních členských států o až 5,8 % oproti současnému stavu".

Výdaje na rok 2015 činily 141,2 miliard euro, z čehož škrty ve výši 6 % se rovnají přibližně 8,5 miliard eur, tedy při velmi hrubém zjednodušení rozpočtového plánování by k ministrem Zaorálkem zmíněnému výpadku 100 miliard (předpokládáme, že hovoří o miliardách eur), došlo cca za bezmála 12 let (8,5 miliard * 12 = 102 miliard).

Podle předpovědi britské vlády (.pdf, str. 17) by měly čisté příspěvky Británie do unijního rozpočtu činit:

Účetní rokČistý příspěvek do rozpočtu EU

(miliardy EUR)2015-16

14,4942016-1712,0462017-1810,3742018-1911,5872019-2011,962 zdroj: HM Treasury, výpočty vlastní I při sečtení čistých příspěvků do rozpočtu EU od letošního roku až do roku 2020 (bez ohledu na to, že k samotnému vyvolání procedury podle článku 50 Smlouvy o EU dojde pravděpodobně s určitým časovým odstupem, načež UK bude nadále přispívat do unijního rozpočtu až do svého skutečného vystoupení) činí výsledná suma asi 60,5 miliard euro, tedy výrazně méně než částka, o které mluví Lubomír Zaorálek.

Jakkoliv jsou výše uvedené výpočty a dedukce v rozporu s tvrzením ministra Zaorálka, jsou natolik velkými zobecněními, že výrok není možné s jistotou vyvrátit.

Na kandidátce STAN pro Zlínský kraj je 18 starostů (včetně primátora Zlína Adámka), 6 místostarostů a 11 zastupitelů. Adámek tak pochybil v počtu místostarostů, kterých je ve skutečnosti o dva méně, než Adámek tvrdí. Toto pochybení do hodnocení výroku nepromítáme, jde v podstatě o detail.

Průzkum veřejného mínění z června 2016 dokazuje, že obecní zastupitelstva a starostové mají nejvyšší důvěru mezi ústavními institucemi. Nelze však tvrdit, že čím je politické postavení vyšší, tím je důvěra nižší. Vyplývá to z následujícího grafu:

Zdroj: CVVM

Prezident má důvěru 58 % obyvatel a je přitom mnohem výše postavený než krajské zastupitelstvo s 43% důvěrou. V porovnání s prezidentem i vládou si dobře nevedou ani obě komory parlamentu. Poslanecké sněmovně důvěřuje 26 % obyvatel, Senátu 31 %. Vláda má pak důvěru 39 %.

Je tedy zjevné, že u Vlády České republiky a také u prezidenta je důvěra významně vyšší, než v instituce/jejich reprezentanty na „nižších politických pozicích“. Automaticky tak tedy neplatí, že vyšší post v zemi znamená nižší důvěru.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v červnu 2016 výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se skutečně umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Výrok však hodnotíme jako neověřitelný: tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Vliv na bezpečnost v zemi má pak vedle vlády velké množství dalších faktorů.

V roce 2015 obsadila Česká republika 12. místo, 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku 2 body z 5, přičemž 5 značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Je pravdou, že ve Švédském království funguje systém založený na existenci pouze jedné parlamentní komory, tzv. Riksdagu. K jeho ustavení jako jednotného nejvyššího rozhodovacího orgánu s 350 členy došlo de facto už v roce 1971, jak jeho historii dokumentují odkazované oficiální stránky švédského parlamentu, což je tedy skutečně více než 15 let. Sudý počet členů stanovený na 350 se však zanedlouho ukázal nevýhodným, jelikož vzhledem k rozdělení Riksdagu na dva názorové bloky socialistů a nesocialistů docházelo k vyrovnání sil a tedy k vyrovnanému hlasování (175/175) a k rozhodnutí tak docházelo losem. Od roku 1976 tak sestává ze 349 členů.

Jedna z komor švédského parlamentu tedy skutečně zanikla, ovšem s informací o doživotní rentě nastává potíž. V českém prostředí sice existují dohledatelné zmínky, ovšem nezdařilo se nalézt oporu tohoto tvrzení v primárních zdrojích.

V roce 2002 byl projekt výstavby dálnice D47 svěřen Milošem Zemanem soukromé izraelské firmě Housing and Constructions. Jednalo se o pilotní projekt spolupráce se soukromým sektorem.

Smlouva musela být pro nevýhodnost vypovězena. Vláda pod vedením Vladimíra Špidly rozhodla o ukončenítéto smlouvy. Náklady na vypovězení této smlouvy byly hrazeny podle tohoto zákona.

Podle ŘSD(pdf., str. 24) je celková cena stavby kolem 33,8 mld Kč. Celkově je výrok hodnocen jako neověřitelný, protože původní znění dohody s Housing and Constructions je nedohledatelné.

Psaná ústava Spojeného království jako taková neexistuje, vychází se především ze zvykového práva. V praxi je nicméně dodržována zvyklost, že členové vlády ve Velké Británii musí být zároveň členy Dolní sněmovny nebo Sněmovny lordů (viz House of Commons Library dokument,.pdf, str. 3).

Naproti tomu Ústava ČR neukládá členům vlády povinnost být poslancem nebo senátorem. Čl. 32 Ústavy ČR pouze poukazuje na parlamentní funkce, jež nemohou poslanci a senátoři, kteří jsou zároveň členy vlády, vykonávat.

V nevyhovujícím a horším stavu je podle dat Správy a údržby silnic JMK celkem 55 % délky silnic 2. a 3. třídy.

V posledních třech letech (.pdf, str. 7) se počet délky silnic v havarijním stavu v Jihomoravském kraji pohyboval mezi 34 a 38 procenty.

Zdroj: Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje (.pdf)

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože z veřejně dostupných zdrojů není možné zjistit, jaká částka po odchodu Zdeňka Bakaly zůstala v pokladně společnosti OKD a jestli z této společnosti Bakala nějaké peníze skutečně „vysál“.

Rezervní fond pak podle dostupných informací neexistoval, respektive na něm nebyla ani koruna, pouze v posledních dvou letech.

K tématu OKD se prezident Zeman vyjadřuje a angažuje dlouhodobě a konkrétně ke Zdeňku Bakalovi velmi kriticky. Podle výročních zpráv společnosti OKD lze zjistit, že na rezervním fondu bylo v roce 2015 (.pdf, str. 48) 0 Kč, stejně tak na konci roku 2014 (.pdf, str. 66). Na konci roku 2013 (.pdf, str. 55), 2012 (.pdf, str. 59), 2011 (.pdf, str. 68) a 2010 (.pdf, str. 87) to však bylo téměř 3,5 miliardy korun.

Od roku 2014 však není dle zákona o obchodních korporacích rezervní fond povinný a peníze, které na něm do tohoto roku byly, byly použity na úhradu ztráty z minulých let (.pdf, str. 2). Důvodem nuly na účtu rezervního fondu je tedy použití těchto peněz na jiné účely.

Co se týče zmíněného vysátí miliard z OKD Zdeňkem Bakalou, nelze dohledat informaci, která by toto tvrzení podporovala. Je však pravdou, že ještě na začátku roku 2010 (.pdf, str. 87) byl vlastní kapitál společnosti ve výši přes 28 miliard korun, na konci roku 2015 (.pdf, str. 48) už to byly záporná čísla, konkrétně téměř miliarda v mínusu. Nakolik lze tuto změnu připsat Zdeňku Bakalovi není ověřitelné.

O OKD se začala v souvislosti s jejími transakcemi, zajímat protikorupční policie. Stejně tak se zajímá i o jejího majitele, kterým je společnost New World Resources Plc. Z této společnosti odešel Zdeněk Bakala v únoru letošního roku.

Na základě výše uvedeného odůvodnění a skutečnosti, že nelze dohledat Bakalovu účast na zmíněném vysátí, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Je pravdou, že v Jihočeském kraji k výstavbě dálnic nedocházelo. Výrok však hodnotíme jako nepravdivý, protože hejtman Zimola mluvil o pozastavení výstavby silnic v České republice, k čemuž v uvedené době (2010–2011) nedošlo.

Vít Bárta byl ministrem dopravy v období od 13. července 2010 do 21. dubna 2011.

Podle dostupných informací Ředitelství silnic a dálnic se od roku 2010 do roku 2015 v rámci Jihočeského kraje skutečně začalo (.pdf, str. 2) s výstavbou dálnic až roku 2013. V časovém období 2010 až 2012 byl počet kilometrů dálnic v Jihočeském kraji 15,4 km. Teprve v roce 2013 došlo k výraznému navýšení, a to na 40 km. Od té doby se však opět v Jihočeském kraji žádné dálnice nestaví.

Co se týče celé České republiky, podle výročních zpráv ŘSD se počet kilometrů dálnic zvyšoval. V roce 2010 se jednalo o celkem 733,9 km (.pdf, str. 9) a v roce 2015 to bylo 775,8 km. (.pdf, str. 24). V době, kdy byl Vít Bárta ministrem dopravy (roky 2010–2011), došlo k navýšení kilometrů dálnic o 7,2.

počet km (celostátně)201020112012201320142015dálnice733,9741,1751,2775,8775,8776rychlostní komunikace422,3427442,1458,3459,4

434,2

V případě rychlostních komunikací v Jihočeském kraji se počet kilometrů od roku 2011 dokonce snížil ze 7,4 na 6,7. Od roku 2011 se toto číslo nesnížilo ani nezvýšilo. V Jihočeském kraji tedy nedochází ani k výstavbě rychlostních komunikací.

V případě celé republiky bylo v roce 2010 celkem 422,3 km a v roce 2014 to bylo už 459,4 km. Ve sledovaném období (2010–2011) se zvýšil počet kilometrů rychlostních komunikací na území ČR o 4,7. Viz tabulka (.xlsx)

Dodejme, že „Novelou Zákona 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích došlo od 1. 1. 2016 ke změně většiny rychlostních silnic na dálnice II. třídy“. (.pdf, str. 22) Z tohoto důvodu se snížil počet km rychlostních komunikací, jak je uvedeno v tabulce, a dále se navýšil (pouze administrativně) počet kilometrů dálnic na 1228 km.

Je zjevné, že zatímco k výstavbě dálnic a rychlostních silnic v Jihočeském kraji v uvedeném období nedocházelo, na území celé republiky k nárůstu počtu kilometrů došlo.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. I přesto, že v konkrétním případě krize na Ukrajině vedli jednaní představitelé národních států a ne EU jako celek, tak se tato skutečnost nedá považovat za běžnou politiku EU v posledních letech, jako to popisuje poslanec Blažek.

Nyní k příkladu, který poslanec Blažek uvádí. Je pravdou, že některá vyjednávaní s Ruskem ohledně Ukrajiny vedli představitelé Německa a Francie. Minské dohody (.pdf, str. 2) o příměří na Ukrajině byly vyjednávány právě pod tímto složením a podepsané členy OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), Ukrajiny, Ruska a tzv. Luhanské a Doněcké lidové republiky. O aktivním zapojení hlavně německé kancléřky Angely Merkelové do vyjednávání s Ruskem informovala v komentáři i Evropská rada pro zahraniční věci.

Zapojení EU v otázce Ukrajinské krize je však viditelné hlavně ve výsledném uvalování sankcí na Rusko a to v rozličných oblastech od roku 2014 (celý přehled zde), od kdy i skutečně společné vyjednávání s Ruskem zamrzlo. Mezi další aktivní zapojení můžeme počítat finanční pomoc Ukrajině či ratifikaci asociační dohody.

Avšak, tento přístup není aplikovatelný na obecná jednaní EU. Jen z pár příkladů posledních let z oblasti významných jednaní s třetími stranami - ať už jde o jednaní s Tureckem (dohoda jako výsledek letošního speciálního summitu), s USA o smlouvě TTIP či o jednaní ve vztahu s Čínou (.pdf), která probíhají na úrovni EU, nikoliv jen pouze na úrovni jednotlivých států. O specifických přístupech EU v konkrétních druzích jednaní s třetími stranami informují například stránky euroskop.cz.