Alena Schillerová

Předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Alena Schillerová vysvětluje, proč podle ní v současnosti není potřeba provádět důchodovou reformu. Odvolává se přitom na graf Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), na kterém ilustruje, že podíl hrubého domácího produktu (HDP), které Česko vydává na důchody, je podobný jako průměr zemí OECD.

Data OECD

Přehled porovnávající důchodové systémy v jednotlivých členských státech vydává OECD každé dva roky, nejnovější zpráva je z prosince 2023. Porovnání výše výdajů na penze k HDP vychází z dat z roku 2019, kdy průměrná hodnota zemí OECD činila 7,7 % HDP, přičemž Česko na důchody dávalo 7,9 % HDP (.pdf, str. 211).

Národní rozpočtová rada (NRR) v roce 2019 publikovala studii k mezinárodnímu srovnání výše veřejných výdajů na důchodový systém, ve které okrajově zmiňuje i výzkum OECD (.pdf, str. 4). Podle NRR je porovnání výdajů na penze zkreslené, protože se jednotlivé státy liší v řadě parametrů, které jejich výši ovlivňují. Jedná se např. o demografickou strukturu obyvatelstva, (ne)zdanění penzí, náhradový poměr nebo důchodovou strukturu HDP (.pdf, str. 1).

Podíl výdajů podle Ministerstva financí

Hospodaření systému důchodového pojištění pravidelně sleduje Ministerstvo financí (MF), které uvádí, že na výdaje penzijního systému má vliv např. také růst mezd nebo demografický trend stárnutí populace. Podle dat MF v roce 2019 Česko na důchodový systém vynaložilo 8,3 % HDP, v roce 2023 šlo podle odhadu o 9,4 %.

Závěr

Podle dat Ministerstva financí dává Česko v posledních letech na důchody skutečně okolo 8–9 % HDP. Alena Schillerová má také pravdu v tom, že podle analýzy OECD je poměr českých výdajů srovnatelný s průměrem členských zemí organizace, který činí 7,7 % HDP. Data z poslední zprávy OECD jsou však z roku 2019.

Schillerová tedy procenta ve svém výroku uvádí správně, hodnoty ale pochází ze dvou různých statistik. Podíl HDP pro rok 2019 se podle dat MF a OECD liší o pár setin procenta. Data OECD navíc nejsou aktuální, ale vzhledem k tomu, že se jedná o poslední dostupná data, hodnotíme její výrok jako pravdivý s výhradou.

Místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová říká, že v současné době není nutné provádět důchodovou reformu, protože státní výdaje na důchody v Česku jsou podle ní srovnatelné s průměrem zemí OECD. Dodává, že k nejvyšším výdajům dojde až zhruba v letech 2055–2058, kdy do penze odejde silná generace tzv. Husákových dětí. Uvádí, že státní výdaje budou v těchto letech činit zhruba 11,5 % hrubého domácího produktu (HDP).

Predikce NRR

Ve svém vyjádření se Alena Schillerová odvolává (video, čas 11:40) na graf ze Zprávy Národní rozpočtové rady (NRR) o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí (.pdf, str. 30). Graf znázorňuje procentuální podíl výdajů na starobní důchody na HDP.

Podle podkladových dat pro Zprávu NRR (.xlsx, list G 3.1.3) podíl výdajů na starobní důchody v roce 2024 činí 7,7 % HDP a hranici 11 % překročí v letech 2058–2061. Maximální hodnoty 11,05 % HDP dosáhne v roce 2060 především kvůli rostoucímu počtu důchodců a zvýšené výchozí úrovni starobních důchodů (.pdf, str. 29).

Závěr

Alena Schillerová vychází z dat Národní rozpočtové rady. Podle její Zprávy o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí bude Česko nejvyšší podíl HDP na starobní důchody vydávat v roce 2060, kdy dosáhne hodnoty 11,05 %. Předsedkyně poslaneckého klubu ANO Schillerová tak uvádí lehce odlišná čísla, zároveň ale ve výroku naznačuje, že si přesným rokem a hodnotou není jistá. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová říká, že v současné době není nutné provádět důchodovou reformu, protože státní výdaje na důchody v Česku jsou podle ní porovnatelné s průměrem zemí OECD. Naznačuje, že na úpravy penzijního systému je tak ještě čas a dodává, že poměr pracujících lidí na starobní důchodce dosáhne nejnižší hodnoty až okolo roku 2059.

Stárnoucí populace

Poslankyně Schillerová se odkazuje na graf Národní rozpočtové rady (video, čas: 12:37) ze Zprávy o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí ze září 2023 (.pdf, str. 7). Rada ovšem v letošním září vydala novou zprávu, ve které rozebírá aktuální údaje (.pdf, str. 7). Podle ní bude v roce 2059 počet osob ve věku 21 až 64 let na jednoho občana staršího 65 let činit 1,67. Nižší poměr bude dle odhadu už jen v roce 2060, kdy klesne o jednu setinu (.xlsx, list G1).

Český statistický úřad (ČSÚ) provádí obdobný výpočet indexu ekonomické závislosti. Ten ukazuje, kolik lidí v ekonomicky neaktivním věku připadá na sto osob ve věku produktivním, tedy mezi 20 až 64 lety. Na rozdíl od NRR tak počítá i s lidmi ve věku 20 let (.pdf, str. 47; .pdf, str. 7). Podle těchto dat z roku 2019 bude v roce 2050 55 osob starších 65 let na sto osob ve věku 20–64 let (.pdf, str 47–48).

Závěr

Alena Schillerová využívá data Národní rozpočtové rady. Ta opravdu predikují, že poměr lidí ve věku 21–64 let na jednu osobu starší 65 let bude klesat a v roce 2059 se dostane na 1,67. Nižší hodnota nastane už jen v roce 2060, kdy se sníží pouze o setinu. Výrok Aleny Schillerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO v kontextu výroku označuje vznik vládní důchodové reformy za „radikální“ a uvádí, že její součástí má být např. podpora hospodářského růstu, boj s šedou ekonomikou nebo podpora porodnosti. Právě porodnost podle ní během Fialova vládnutí klesá.

Porodnost během Fialovy vlády

Na porodnost má vliv řada faktorů (.pdf). Kromě vzdělání nebo psychologických faktorů (str. 14–15, 20–23) mezi ně patří sociální politika státu (.pdf, str. 34–35), pokles počtu žen v reprodukčním věku nebo rostoucí životní náklady, jak řekla demografka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a institutu SYRI Jiřina Kocourková. V našem odůvodnění tedy nehodnotíme, zda vývoj porodnosti ovlivnila Fialova vláda, ale pouze to, jestli k poklesu došlo.

Tehdejší prezident Miloš Zeman jmenoval vládu Petra Fialy v prosinci 2021. Porodnost sleduje Český statistický úřad (ČSÚ), z jehož dat vyplývá, že počet živě narozených dětí během prvních dvou let působení Fialova kabinetu opravdu klesá (.xlsx). Ještě v roce 2021, tedy v posledním roce předchozí vlády, se narodilo asi 112 tisíc dětí, zatímco o rok později už jen 101 tisíc. V roce 2023 se pak počet snížil na 91 tisíc.

Podle říjnového vyjádření Michaely Němečkové z oddělení demografické statistiky ČSÚ lze očekávat, že „počet narozených dětí bude letos (v roce 2024, pozn. Demagog.cz) dosud nejslabší v historii Česka“. Už v prvním pololetí se podle ní v meziročním srovnání narodilo o čtyři tisíce dětí méně.

Závěr

Podle dat ČSÚ během Fialovy vlády opravdu došlo k poklesu počtu narozených dětí. V roce 2022, tedy prvním roce jejího vládnutí, se v porovnání s předchozím rokem narodilo přibližně o deset tisíc dětí méně. Obdobný pokles nastal i o rok později. Výrok Aleny Schillerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová mluví o financování důchodového systému. Podle ní může stát v budoucnu získat další prostředky díky boji proti šedé ekonomice, která dle jejích slov dosahuje 10 % hrubého domácího produktu (HDP).

Šedá ekonomika

Evropská komise za šedou ekonomiku považuje ekonomické činnosti pracovníků a ekonomických subjektů, které nejsou prováděny na základě formálních ujednání. Je to tedy taková ekonomická aktivita, která není registrovaná a přiznaná k dani. Kromě práce načerno, kdy lidé nehlásí své příjmy (.pdf, str. 5) a ze svých zisků státu neodvádějí daně, se může jednat i o tzv. barter, neboli výměnný obchod, při kterém se vyměňuje jedno zboží za druhé. V šedé ekonomice se podle sociologa a člena Národní ekonomické vlády Daniela Prokopa často pohybují např. zadlužení lidé.

Podle studie, kterou si nechala zpracovat společnost Visa, šedá ekonomika loni dosahovala necelých 14 % HDP České republiky a podle odhadu poprvé přesáhla hranici jednoho bilionu korun. Podle studie z roku 2022, kterou zveřejnil Evropský parlament, se šedá ekonomika v posledních několika letech pohybuje okolo 14 % HDP, přičemž v roce 2022 byla na úrovni 13,5 % HDP (.pdf, str. 14).

Světová banka ve své databázi uvádí (.xlsx), že šedá ekonomika v Česku dlouhodobě představuje přibližně 17 % HDP. Její nejnovější údaje se ale vážou pouze k roku 2020.

Závěr

Nejnovější studie od společnosti Visa a Evropského parlamentu odhadují, že šedá ekonomika v České republice dosahuje přibližně 14 % HDP. Podle Světové banky se v roce 2020 jednalo dokonce o 17 % HDP. Podle Aleny Schillerové by boj s šedou ekonomikou mohl napomoci státnímu rozpočtu, uvádí ale nepřesná čísla, a navíc podhodnocuje její velikost. Výrok Aleny Schillerové tak hodnotíme jako nepravdivý.

Předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová mluví o původním návrhu důchodové reformy, kterou vláda na začátku letošního května předložila ve Sněmovně. Kritizuje, že Fialův kabinet nastavil postupné zvyšování věku odchodu do penze bez toho, aby stanovil konečnou hranici, na které by se posun zastavil.

Původní návrh důchodové reformy

Původní návrh vlády počítal s tím, že se důchodový věk u lidí narozených v letech 1966 až 1972 postupně navýší na 65 let a 7 měsíců (.pdf, str. 15, 283–285 z 330) a pro mladší ročníky se bude stanovovat v závislosti na naději na dožití (.pdf, str. 7, 34 z 330). V praxi se konkrétní výpočet důchodového věku měl odvíjet od posledního známého údaje o naději na dožití, kterou zveřejnil Český statistický úřad v roce, kdy pojištěnec dosáhl věku 50 let (.pdf, str. 46 z 330).

Zároveň návrh uváděl, že rozdíl v důchodovém věku mezi dvěma po sobě následujícími ročníky bude v rozmezí 0–2 měsíců (.pdf, str. 7, 46–47 z 330). To návrh nastavil pro zvyšování důchodového věku, ale i pro jeho snižování. Dle návrhu zákona by se tím mělo zajistit, aby hranice odchodu do penze nerostla ani neklesala příliš rychlým tempem. Strop důchodového věku ale v návrhu skutečně stanovený nebyl.

Úpravy reformy

Na konci srpna 2024 ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka oznámil, že se vláda chystá v návrhu reformy provést úpravy. Jurečka například uvedl, že kabinet změnu důchodového věku upraví tak, aby výkyvy mezi ročním nárůstem a poklesem důchodového věku nepřesáhly jeden měsíc.

V září se penzijní reformou zabýval Výbor pro sociální politiku, který poslancům doporučil, aby předložený návrh novely zákona přijali, ale zároveň v něm navrhl provést změny (.pdf). Jedna z úprav počítala s tím, že se důchodový věk nebude odvíjet přímo od naděje dožití, ale bude se zvyšovat vždy o jeden měsíc ročně – místo původních až dvou měsíců (.pdf, str. 1, 3). Ani tento návrh výboru ještě nezahrnoval maximální hranici, které věk odchodu do penze může dosáhnout.

Během druhého čtení bylo ve Sněmovně předloženo několik dalších pozměňovacích návrhů jak z opozičních, tak vládních řad. Skupina poslanců v čele s Jiřím Navrátilem (KDU‑ČSL) tehdy předložila návrh právě na zastropování růstu věku odchodu do důchodu (.docx). Lidé narození v roce 1989 a později by podle něj konkrétně odcházeli do penze nejpozději v 67 letech.

Zmíněný Výbor pro sociální politiku tento návrh doporučil přijmout (.pdf, str. 8; .pdf, str. 2). Sněmovna ke dni vysílání debaty o tomto návrhu ještě nerozhodla, jelikož o pozměňovacích návrzích hlasuje až ve třetím čtení. Poslanci návrh důchodové reformy schválili až 8. listopadu, a to včetně úprav, které počítají se zvyšováním důchodového věku jen o měsíc ročně a zastropováním na 67 letech.

Závěr

Poslankyně Alena Schillerová naráží na původní návrh důchodové reformy, kterou vláda představila na jaře letošního roku. V něm Fialův kabinet opravdu navázal věk odchodu do důchodu tak, že se měl zvyšovat podle naděje dožití. Zároveň nebyla stanovena maximální hranice, na které by se prodlužování zastavilo. Výrok Aleny Schillerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Poslankyně Alena Schillerová mluví o tom, že poslanci ODS během projednávání důchodové reformy podali pozměňovací návrh, podle nějž se oproti původnímu návrhu omezí počet lidí zaměstnaných v náročných profesích, kteří budou mít nárok na dřívější odchod do penze.

Rizikové profese

Zákon o ochraně veřejného zdraví stanovuje čtyři kategorie profesí podle míry výskytu rizika pro zdraví, přičemž konkrétní podmínky pro dělení upravuje vyhláška z roku 2003. Podle té se do první kategorie řadí zaměstnání s nepravděpodobným nepříznivým vlivem na zdraví a do druhé kategorie spadají práce, u kterých se dá nepříznivý vliv na zdraví očekávat jen výjimečně.

Ve třetí kategorii jsou zaměstnání, ve kterých jsou např. překračovány hygienické limity, nebo takové práce, u kterých se častěji vyskytují nemoci z povolání. Poslední, čtvrtá kategorie, zahrnuje profese, kde jsou lidé vystaveni vysokému riziku ohrožení zdraví, které nelze zcela eliminovat ani používáním ochranných pomůcek. O zařazení zaměstnání do třetí a čtvrté kategorie rozhoduje příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, typicky tedy Ministerstvo zdravotnictví a krajské hygienické stanice.

Návrh novely zákona o důchodovém pojištění obsahoval možnost odejít dříve do důchodu pro lidi v náročných profesích neboli rizikových zaměstnáních (.doc, str. 9, .docx, str. 1). Původní plán počítal s tím, že se změna dotkne zaměstnanců ve čtvrté a částečně i třetí kategorii. Celkově tak dle minulých záměrů mohlo do důchodu odejít dříve přibližně 120 tisíc osob.

Pozměňovací návrh z dílny TOP 09 a ODS

Na začátku října ale poslanci Jan Jakob (TOP 09) a Marek Benda (ODS) během projednávané důchodové reformy předložili pozměňovací návrh, jehož cílem bylo z rizikových zaměstnání vyřadit práce třetí kategorie (.docx). Tedy práce s výskytem rizik, jako jsou vibrace, zátěž chladem nebo teplem a celková fyzická zátěž (.docx, str. 1). Předčasná penze by se tak týkala pouze lidí ve čtvrté kategorii rizikových zaměstnání, kterých je zhruba 15 tisíc. Např. ČTK ale psala o mírně odlišném čísle – podle ní je pracovníků ve čtvrté kategorii o něco méně, a to 12 tisíc.

Předložení tohoto návrhu kritizovali opoziční poslanci ANO a SPD a také někteří Piráti. Výhrady k úpravě měla i část čtyřkoalice a kvůli neshodám ohledně omezení náročných profesí došlo k přerušení jednání sněmovního Sociálního výboru o celé důchodové reformě. Sociální výbor nakonec pozměňovací návrh Jakoba a Bendy nedoporučil ke schválení (.pdf, str. 26, .pdf, str. 3). Sněmovna o návrhu hlasovala až po námi ověřované debatě, kdy ho schválila, přičemž jeho přijetí podpořili všichni přihlášení poslanci vládních stran. Nezapočetl se pouze hlas Zdenky Němečkové Crkvenjaš, která nicméně po hlasování pro záznam oznámila, že ve skutečnosti hlasovala pro. Čtyři lidovečtí poslanci se k tomuto hlasování nepřihlásili. Návrh tedy přímo nepodpořili, snížili tím ale počet hlasů, který byl potřebný k jeho přijetí.

Závěr

Pozměňovací návrh předložený Janem Jakobem (TOP 09) a Markem Bendou (ODS) skutečně navrhl omezit počet lidí zaměstnaných v náročných profesích, kteří v rámci důchodové reformy budou mít nárok na předčasný důchod. Z původních 120 tisíc osob se změna dotkne pouze 12–15 tisíc zaměstnanců. Alena Schillerová tak v prvním případě neuvádí úplně přesné číslo, stále se ale vejde do naší standardní 10% tolerance. Její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Schvalování migračního paktu

Původní návrh migračního paktu předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se na něm shodly v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda byla schválena s podporou České republiky, která její základy položila ve druhé půlce roku 2022 během svého předsednictví v Radě EU (.pdf, str. 4).

Migrační dohodu projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se střídají v závislosti na právě projednávané agendě. Dohodou se v tomto případě zabývala Rada pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra.

Zastupováním České republiky byl pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan. Ten v červnu 2023 zdůraznil, že vláda považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů za jeden ze zásadních bodů vyjednané dohody. Zároveň uvedl, že Česku prozatím domluvil výjimku ze systému tzv. povinné solidarity, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo od začátku ruské invaze.

Je vhodné uvést, že migrační pakt sice nakonec výslovně nezmiňuje Česko ani ukrajinské uprchlíky, o výjimku ale mohou žádat země pod migračním tlakem (.pdf, str. 128–132). Jestli se daný stát v této situaci skutečně nachází, posoudí Evropská komise (str. 55). Podle navržených pravidel bude Komise vždy vycházet ze „zprávy o azylu a migraci“ (str. 49–51), která jako jedno z přibližně 20 hledisek bere v úvahu i počet osob, jimž daný stát poskytl tzv. dočasnou ochranu. O udělení výjimky pak na základě posouzení Komise bude rozhodovat ještě Rada EU (.pdf, str. 130–131).

Jak Evropská komise a Rada EU případnou českou žádost o výjimku posoudí, nelze s jistotou předjímat. Nicméně podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla tato možnost výjimky přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. Detailněji jsme se výjimce pro ČR věnovali zde.

Návrh, na kterém se shodli ministři vnitra v Radě EU, následně posloužil jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem. Tyto dva orgány dosáhly předběžné dohody v prosinci 2023. Na konečné podobě migračního paktu se členské státy definitivně shodly v únoru 2024, k jeho schválení nicméně ještě v době publikace příspěvku Aleny Schillerové chyběl formální souhlas Evropského parlamentu.

Hlasování Česka

Česko se při hlasování o finální verzi migračního paktu zdrželo, protože schválenou verzi považovalo za horší než tu, kterou pomohla dojednat během svého předsednictví. Ministr dopravy Martin Kupka uvedl, že v novém návrhu přibylo byrokracie a podle Ministerstva vnitra je návrh nyní méně ambiciózní v oblasti posílení ochrany vnějších hranic EU a zrychlení a zjednodušení azylového a návratového řízení. K hlasování Česka se na sociálních sítích vyjádřil i Vít Rakušan, podle kterého se také snížily ambice v oblasti ochrany vnějších hranic unie.

Co je v migračním paktu

Dojednaný migrační pakt obsahuje pět klíčových bodů, kterými jsou:

• Jednotná pravidla pro screening a identifikaci osob, které nejsou občany EU, na vnějších hranicích.
• Zřízení jednotné databáze Eurodac, ve které se budou evidovat jednotliví žadatelé o azyl.
• Zrychlená hraniční procedura pro vyřizování azylových žádostí týkající se zejména osob s nižší pravděpodobností přiznání azylu.
• Nařízení o mimořádných situacích, které umožní vyhlášení krizového stavu v případě velké migrační vlny, pandemie nebo využívání migrantů jako hybridní zbraně ze strany mimounijních zemí.
• Povinná solidarita se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Právě v rámci povinné solidarity (.pdf) migrační pakt mluví o relokacích migrantů. Členské státy EU budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Třetí možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Ministr vnitra Vít Rakušan v červnu 2023 podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, byť schválený návrh sloužil pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem. Podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla možnost výjimky do migračního paktu přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, přičemž na jejím vyjednání se podílel právě Rakušan.

Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok na návrh Evropské komise určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si ale mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.

V určitých případech mohou být povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti, kdy státy budou posuzovat žádosti o azyl, které by za standardních podmínek posuzovat nemusely. Podle stanovisek Rady EU i Evropské komise se ale tyto kompenzace budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Jelikož Alena Schillerová tuto záležitost opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.

Alena Schillerová v kontextu výroku kritizuje ministra vnitra Víta Rakušana za to, že podle ní neuváděl přesné informace o obsahu paktu Evropské unie o migraci a azylu.

Co obsahuje migrační pakt?

Nejprve je vhodné uvést, že v červnu 2023 se ministři vnitra členských států shodli na nové migrační reformě počítající s povinnou solidaritou. V rámci ní si země budou moci vybrat způsob, jak pomoci státům, které jsou nejvíce zasaženy migrací. Mohou uprchlíky přijmout, zaplatit roční finanční příspěvek nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do ostatních států.

Po několikaměsíčních jednáních dosáhlo španělské předsednictví Rady a Evropský parlament v prosinci 2023 dohody o hlavních prvcích migračního paktu. Následně v únoru 2024 s předběžnou dohodou souhlasili také zástupci jednotlivých členských států. Česko se ovšem při hlasování zdrželo, jelikož změny, kterých pakt nabyl po jednáních s Evropským parlamentem, přinesly podle vlády příliš mnoho byrokracie. Pravidla pro výpomoc státům zasažených migrací nicméně zůstala stejná jako po jednání v červnu 2023.

Dodejme, že návrh obsahuje také ustanovení, podle kterých se za určitých podmínek nemusí mechanismu solidarity účastnit státy nacházející se „pod migračním tlakem“ nebo ve „významné migrační situaci“ (.pdf, str. 128–132). Přičemž eurokomisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johansson v červnu 2023 v rozhovoru pro polský zpravodajský web uvedla, že bylo ustanovení o výjimce do migračního paktu „přidáno speciálně pro Polsko a Českou republiku, které jsou v současné době pod migračním tlakem“ kvůli přílivu ukrajinských uprchlíků. Více jsme o této výjimce psali zde.

Jak jsme nastínili výše, členské státy nebudou mít povinnost přijímat uprchlíky ze zemí nejvíce zasažených migrací na základě relokace. Místo toho mohou finančně přispět částkou 20 tisíc euro (přibližně 500 tisíc korun) do společného fondu Evropské unie (EU) na financování projektů, které se snaží vyřešit základní příčiny migrace.

Závěr

Migrační reforma, kterou formálně schválil Evropský parlament až po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku Aleny Schillerové, zavádí tzv. mechanismus solidarity. V rámci něj sice členské státy EU musí opravdu zaplatit přibližně 500 tisíc korun za každého nepřijatého migranta, není to však jediný způsob pomoci. Kromě toho mohou poskytnout alternativní pomoc např. v podobě materiální podpory do států nejvíce zasažených migrací. Jedno z ustanovení navíc předpokládá výjimku z účasti pro státy „pod migračním tlakem“. Vzhledem k tomu, že Alena Schillerová tyto způsoby opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Alena Schillerová mluví o toho času připravované migrační reformě, na jejíž podobě se členské státy Evropské unie definitivně dohodly v únoru 2024. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její předběžné podobě shodly až v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Pakt po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku definitivně schválil Evropský parlament.

Povinná solidarita

Migrační pakt počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi, které jsou vystaveny imigračnímu tlaku. Nabízí státům volnost v tom, jakou formu pomoci zvolí (.pdf, str. 122–125). První možností jsou relokace, tj. přijetí běženců z území jiného státu Unie (str. 38). Kromě toho státy mohou zaplatit roční finanční příspěvek (str. 123) nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí zasažených migrační krizí, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity budou mít podle návrhu stejnou váhu (str. 9, 122).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si přitom mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.

Pokud státy EU celkově přislíbí relokovat méně osob, než by odpovídalo 60 % počtu „potřebných“ relokací, stanou se povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti. Tyto kompenzace se ale podle stanovisek Rady EU i Evropské komise budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.