Alena Schillerová

Alena Schillerová v kontextu výroku kritizuje ministra vnitra Víta Rakušana za to, že podle ní neuváděl přesné informace o obsahu paktu Evropské unie o migraci a azylu.

Co obsahuje migrační pakt?

Nejprve je vhodné uvést, že v červnu 2023 se ministři vnitra členských států shodli na nové migrační reformě počítající s povinnou solidaritou. V rámci ní si země budou moci vybrat způsob, jak pomoci státům, které jsou nejvíce zasaženy migrací. Mohou uprchlíky přijmout, zaplatit roční finanční příspěvek nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do ostatních států.

Po několikaměsíčních jednáních dosáhlo španělské předsednictví Rady a Evropský parlament v prosinci 2023 dohody o hlavních prvcích migračního paktu. Následně v únoru 2024 s předběžnou dohodou souhlasili také zástupci jednotlivých členských států. Česko se ovšem při hlasování zdrželo, jelikož změny, kterých pakt nabyl po jednáních s Evropským parlamentem, přinesly podle vlády příliš mnoho byrokracie. Pravidla pro výpomoc státům zasažených migrací nicméně zůstala stejná jako po jednání v červnu 2023.

Dodejme, že návrh obsahuje také ustanovení, podle kterých se za určitých podmínek nemusí mechanismu solidarity účastnit státy nacházející se „pod migračním tlakem“ nebo ve „významné migrační situaci“ (.pdf, str. 128–132). Přičemž eurokomisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johansson v červnu 2023 v rozhovoru pro polský zpravodajský web uvedla, že bylo ustanovení o výjimce do migračního paktu „přidáno speciálně pro Polsko a Českou republiku, které jsou v současné době pod migračním tlakem“ kvůli přílivu ukrajinských uprchlíků. Více jsme o této výjimce psali zde.

Jak jsme nastínili výše, členské státy nebudou mít povinnost přijímat uprchlíky ze zemí nejvíce zasažených migrací na základě relokace. Místo toho mohou finančně přispět částkou 20 tisíc euro (přibližně 500 tisíc korun) do společného fondu Evropské unie (EU) na financování projektů, které se snaží vyřešit základní příčiny migrace.

Závěr

Migrační reforma, kterou formálně schválil Evropský parlament až po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku Aleny Schillerové, zavádí tzv. mechanismus solidarity. V rámci něj sice členské státy EU musí opravdu zaplatit přibližně 500 tisíc korun za každého nepřijatého migranta, není to však jediný způsob pomoci. Kromě toho mohou poskytnout alternativní pomoc např. v podobě materiální podpory do států nejvíce zasažených migrací. Jedno z ustanovení navíc předpokládá výjimku z účasti pro státy „pod migračním tlakem“. Vzhledem k tomu, že Alena Schillerová tyto způsoby opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Schvalování migračního paktu

Původní návrh migračního paktu předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se na něm shodly v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda byla schválena s podporou České republiky, která její základy položila ve druhé půlce roku 2022 během svého předsednictví v Radě EU (.pdf, str. 4).

Migrační dohodu projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se střídají v závislosti na právě projednávané agendě. Dohodou se v tomto případě zabývala Rada pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra.

Zastupováním České republiky byl pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan. Ten v červnu 2023 zdůraznil, že vláda považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů za jeden ze zásadních bodů vyjednané dohody. Zároveň uvedl, že Česku prozatím domluvil výjimku ze systému tzv. povinné solidarity, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo od začátku ruské invaze.

Je vhodné uvést, že migrační pakt sice nakonec výslovně nezmiňuje Česko ani ukrajinské uprchlíky, o výjimku ale mohou žádat země pod migračním tlakem (.pdf, str. 128–132). Jestli se daný stát v této situaci skutečně nachází, posoudí Evropská komise (str. 55). Podle navržených pravidel bude Komise vždy vycházet ze „zprávy o azylu a migraci“ (str. 49–51), která jako jedno z přibližně 20 hledisek bere v úvahu i počet osob, jimž daný stát poskytl tzv. dočasnou ochranu. O udělení výjimky pak na základě posouzení Komise bude rozhodovat ještě Rada EU (.pdf, str. 130–131).

Jak Evropská komise a Rada EU případnou českou žádost o výjimku posoudí, nelze s jistotou předjímat. Nicméně podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla tato možnost výjimky přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. Detailněji jsme se výjimce pro ČR věnovali zde.

Návrh, na kterém se shodli ministři vnitra v Radě EU, následně posloužil jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem. Tyto dva orgány dosáhly předběžné dohody v prosinci 2023. Na konečné podobě migračního paktu se členské státy definitivně shodly v únoru 2024, k jeho schválení nicméně ještě v době publikace příspěvku Aleny Schillerové chyběl formální souhlas Evropského parlamentu.

Hlasování Česka

Česko se při hlasování o finální verzi migračního paktu zdrželo, protože schválenou verzi považovalo za horší než tu, kterou pomohla dojednat během svého předsednictví. Ministr dopravy Martin Kupka uvedl, že v novém návrhu přibylo byrokracie a podle Ministerstva vnitra je návrh nyní méně ambiciózní v oblasti posílení ochrany vnějších hranic EU a zrychlení a zjednodušení azylového a návratového řízení. K hlasování Česka se na sociálních sítích vyjádřil i Vít Rakušan, podle kterého se také snížily ambice v oblasti ochrany vnějších hranic unie.

Co je v migračním paktu

Dojednaný migrační pakt obsahuje pět klíčových bodů, kterými jsou:

• Jednotná pravidla pro screening a identifikaci osob, které nejsou občany EU, na vnějších hranicích.
• Zřízení jednotné databáze Eurodac, ve které se budou evidovat jednotliví žadatelé o azyl.
• Zrychlená hraniční procedura pro vyřizování azylových žádostí týkající se zejména osob s nižší pravděpodobností přiznání azylu.
• Nařízení o mimořádných situacích, které umožní vyhlášení krizového stavu v případě velké migrační vlny, pandemie nebo využívání migrantů jako hybridní zbraně ze strany mimounijních zemí.
• Povinná solidarita se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Právě v rámci povinné solidarity (.pdf) migrační pakt mluví o relokacích migrantů. Členské státy EU budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Třetí možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Ministr vnitra Vít Rakušan v červnu 2023 podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, byť schválený návrh sloužil pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem. Podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla možnost výjimky do migračního paktu přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, přičemž na jejím vyjednání se podílel právě Rakušan.

Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok na návrh Evropské komise určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si ale mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.

V určitých případech mohou být povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti, kdy státy budou posuzovat žádosti o azyl, které by za standardních podmínek posuzovat nemusely. Podle stanovisek Rady EU i Evropské komise se ale tyto kompenzace budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Jelikož Alena Schillerová tuto záležitost opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Alena Schillerová ve svém příspěvku zmiňuje povinné relokační kvóty v souvislosti s návrhem migračního paktu, na kterém se v únoru shodli vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU.

Ministr vnitra Vít Rakušan skutečně 16. března na své profily na sociálních sítích umístil video, ve kterém odpovídá na otázku týkající se případných relokačních kvót v rámci migračního paktu. „Povinné relokační kvóty prostě nebudou,“ uvádí Rakušan hned v popisku videa. Stejnou informaci opakuje závěrem, kdy říká, že kvóty nebudou (video, čas: 0:33). Následně zdůrazňuje, že podle něj „nebudou žádné povinné relokace“.

Návrh migračního paktu sice mluví relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 56, 122–125), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Kromě relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125). Stejná ustanovení obsahuje i návrh migračního paktu, která později 10. dubna 2024 schválil Evropský parlament.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Vít Rakušan na svých sociálních sítích 16. března zveřejnil video, ve kterém se vyjádřil, že migrační pakt povinné relokace neobsahuje. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinné kvóty na přerozdělování migrantů skutečně nenařizuje, relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Jelikož Alena Schillerová nesprávně označuje slova ministra vnitra za lživá, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Poslankyně Alena Schillerová mluví o migračním paktu, který usiluje o reformu azylových pravidel na úrovni Evropské unie. Podle ní ministr vnitra Vít Rakušan zradil Českou republiku, když v listopadu 2023 nesprávně tvrdil, že tento pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. 

V listopadu 2023 se migračním paktem zabýval Výbor pro bezpečnost Poslanecké sněmovny (.pdf, str. 1), který navázal na projednávání ze září (.pdf). Obou schůzí se účastnil i ministr vnitra Rakušan (.pdf, .pdf), který svůj postoj k návrhu obhajoval. Právě v listopadu řekl, že „žádný z návrhů obsažených v paktu schválených Radou neobsahuje povinnost pro Českou republiku povinně přebírat migranty“ (.pdf, str. 2–3). Podobně se vyjádřil např. i v únoru letošního roku, kdy na platformě X (dříve Twitter) napsal, že migrační pakt podle něj neobsahuje povinné relokační kvóty, a doslova uvedl, že neobsahuje „povinné přijímání migrantů“.

Migrační pakt o mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci systému tzv. povinné solidarity (.pdf). Členské státy EU si ovšem budou moci vybrat z několika způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo možnosti relokace mohou státy zaplatit finanční příspěvek nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do ostatních států, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity budou mít podle návrhu stejnou váhu (str. 9, 122).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Vít Rakušan tedy v listopadu 2023 uvedl, že nový migrační pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinnost přijímat migranty z jiných zemí EU – tedy povinné relokace – opravdu nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat.

Doplňme, že v některých situacích podle paktu bude pro státy povinné posuzovat žádosti o azyl, které by za standardní situace do jejich působnosti nespadaly. Podle stanoviska Rady EU i zástupců Evropské komise se ale toto posuzování bude týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejde tedy o přijímání migrantů z jiných zemí Unie.

Jelikož Alena Schillerová nesprávně označuje slova ministra vnitra za lživá, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Poslankyně a předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Alena Schillerová píše o paktu o azylu a migraci, který Evropská komise původně předložila (EK) už v roce 2020. Na připravované migrační reformě se ale Rada Evropské unie dohodla až 8. června 2023 v Lucemburku, tedy po několika letech vyjednávání. V následujících odstavcích se podíváme na roli Víta Rakušana v projednávání a odsouhlasení této migrační reformy.

Pověření Víta Rakušana

Migrační pakt projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států. Ti se v zasedání mění v souvislosti s právě projednávanou agendou a jsou jménem vlád pověřeni projednávat, pozměňovat a schvalovat právní předpisy a závazky.

Pakt byl tématem jednání v Radě pro spravedlnost a vnitřní věci, kterého se účastní ministři spravedlnosti a vnitra. Jak zmiňujeme výše, původní návrh EK předložila už v roce 2020, kdy byl ministrem vnitra Jan Hamáček. Po volbách v roce 2021 jej v čele resortu nahradil Vít Rakušan.

Právní a kontrolní odbor vlády zveřejnil, že pozice České republiky k otázce paktu o migraci a azylu byly schváleny příslušným vládním orgánem již v roce 2020 a nebylo zapotřebí přijímat nové usnesení vlády (.docx). Podle odboru tedy měl ministr vnitra „na jednání Rady platný mandát a postupoval v souladu s dlouhodobou pozicí České republiky“. Rakušan o pozici Česka při hlasování vládu také předem informoval (.docx, str. 2).

Dodejme, že podle jednacího řádu vlády český Parlament nijak nefiguruje v procesu schvalování mandátu jednotlivých ministrů a jejich účasti v Radě EU. Ministr vnitra Rakušan tedy pověření Parlamentem vůbec nepotřeboval.

Hlasování v červnu 2023

Rada EU odsouhlasila migrační pakt 8. června 2023. Nejednalo se ovšem o finální schválení právní normy, ale pouze o vymezení pozice Rady EU ohledně následného projednávání návrhu mezi Radou a Evropským parlamentem. Jak již bylo zmíněno, Českou republiku zastupoval Vít Rakušan, který návrh podpořil. Proti byli pouze ministři vnitra Polska a Maďarska.

Rakušanova role v přípravě paktu

Vít Rakušan v červnu 2023 zdůraznil, že za jeden z hlavních úspěchů považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů. Zároveň Ministerstvo vnitra uvedlo, že České republice Rakušan prozatím vyjednal výjimku ze systému tzv. „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo. Podobnou informaci zveřejnil i samotný šéf resortu vnitra na sociálních sítích.

Důležité je ovšem zmínit, že předběžná podoba paktu z června 2023 konkrétně nezmiňuje výjimku pro Českou republiku ani pro státy s velkým počtem uprchlíku z Ukrajiny (.pdf). Obsahuje ale dodatek, podle kterého mohou být státy, jež jsou „pod migračním tlakem, ohroženy migračním tlakem nebo čelí významné migrační situaci,“ vyňaty z účasti na povinné solidaritě (.pdf, str. 26, 128–132). Konkrétní hlediska, podle kterých Evropská komise takový „migrační tlak“ hodnotí, jsou např. počet lidí pobývajících ve státě s dočasnou ochranou nebo počet identifikovaných nezletilých osob bez doprovodu (str. 46–51).

Rada EU a Evropský parlament se na podobě migračního paktu shodli v prosinci 2023. V únoru 2024 pak zástupci členských států dohodu schválili, přičemž Česko se hlasování zdrželo. Vláda prostřednictvím ministra dopravy Martina Kupky tento krok vysvětlovala tak, že „nová podoba návrhu je pro Česko horší než ta, na níž se podílelo při svém předsednictví v Radě EU“.

Podle Víta Rakušana byl původní návrh Evropským parlamentem pozměněn a se současnou verzí česká vláda není spokojená. Uvedl, že „jeho výsledná podoba je málo ambiciózní“ a snížila možnost efektivně bránit nelegální migraci na vnější hranici EU. Evropský parlament v dubnu, tedy již po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku, návrh paktu schválil.

Závěrečné hodnocení

Vít Rakušan v červnu 2023 v Radě EU hlasoval pro předběžnou dohodu migračního paktu, která sloužila jako podklad pro vyjednávání s Evropským parlamentem. Základ pro tuto dohodu pomohla vyjednat také Česká republika v rámci svého předsednictví.

Ministr vnitra Rakušan pro hlasování přímé pověření Fialova kabinetu neměl, jak zmiňuje Alena Schillerová. Opomíná už ale uvést, že ho vůbec nepotřeboval – podle právního a kontrolního odboru vlády odjel do Lucemburku s platným mandátem, jelikož stále platilo pověření minulé vlády. Rakušan také nemusel (a ani nemohl) mít pověření od Parlamentu, který v procesu žádné pravomoci nemá. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako zavádějící.

Alena Schillerová (ANO 2011) mluvila o České republice jako o zemi s největším nárůstem vládního dluhu v roce 2022 v poměru k hrubému domácímu produktu (HDP) v rámci Evropské unie. Výrokem reagovala na tvrzení Miloše Vystrčila, který zmiňoval, že v roce 2021 mělo Česko ze zemí EU největší nárůst dluhu v poměru k HDP.

Souhrnné údaje o vývoji zadlužení států Evropské unie pravidelně zveřejňuje statistický úřad Evropské unie Eurostat. Podle jeho dat se v případě roku 2021 Česko skutečně umístilo na první příčce v tempu zadlužování a vládní dluh v poměru k HDP tehdy meziročně narostl o 4,2 p. b. (.pdf, str. 2, 4).

Pokud jde o aktuálnější data, poslední zprávu (.pdf) o vývoji zadlužení Eurostat publikoval 23. ledna 2023. Zpráva však pracuje pouze s daty do 3. čtvrtletí roku 2022. V meziročním srovnání ve 3. kvartálu vládní dluh Česka v poměru k HDP rostl nejrychleji ze zemí EU (.pdf, str.  3, 5), zadlužení se přitom konkrétně zvýšilo o 4,7 p. b. ze 40,4 % na 45,2 % HDP. Data za celý rok nicméně ještě zveřejněna nebyla a celkové pořadí jednotlivých států za rok 2022 tak ještě není k dispozici. 

Pro úplnost doplňme, že pořadí jednotlivých zemí v žebříčku rychlosti zadlužování se v průběhu roku může měnit. V prvním čtvrtletí 2022 byla Česká republika např. na čtvrtém místě (.pdf, str.  3). Proměnlivé pořadí i rychlost růstu dluhu byly i v průběhu roku 2021 (.pdf; .pdf; .pdf, vše str. 2). Pouze na základě dat ze 3. čtvrtletí 2022 tak nelze s jistotou říci, že Česká republika zůstala na první, nejhorší příčce i na konci roku 2022.

Na závěr shrňme, že přestože v minulosti rostl dluh České republiky nejrychleji ze všech členských států EU, ke dni námi ověřované debaty nejsou dostupná aktuální data, která by poskytovala náhled na zadluženost zemí EU za celý rok 2022. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. 

Nynější sazby daně z hazardních her

Úvodem je třeba představit podobu daně z hazardu v České republice. Zdanění hazardních her upravuje zákon o dani z hazardních her, který nabyl účinnosti společně se zákonem o hazardních hrách v roce 2017. Nahradil tak starší zákon o loteriích a jiných podobných hrách a reagoval tak např. na rozvoj hazardních her na internetu (.pdf, str. 11). Nově také začal pracovat přímo s pojmem „daň“ z hazardních her místo dosavadního „odvodu“ (.pdf, str. 11).

Dle zákona o dani z hazardních her je poplatníkem daně z hazardních her držitel základního povolení či také ten, kdo provozuje hazardní hru, ke které je takovéto povolení potřeba. Zdanění tak mělo nově cílit i na nelegální provozování hazardu (.pdf, str. 11).

Základem daně je podle zákona www.zakonyprolidi.cz/cs/2016-187#p3-1">součet dílčích základů daně, které tvoří částka, o niž celkové přijaté vklady převyšují sumu vyplacených výher a vrácených vkladů. Každý jednotlivý dílčí základ daně se poté zaokrouhluje na stokoruny nahoru a násobí se sazbou dle daného druhu hazardní hry. 

Příprava nové sazby daně z hazardních her

V říjnu roku 2022 poslanec za ODS Marek Benda předložil ve Sněmovně návrh na snížení sazby daně z hazardu, konkrétně u loterií z 35 % na 23 % (.docx, str. 1). Sazba by se tak vrátila na hodnotu, která platila před rokem 2020. To by výrazně pomohlo zejména společnosti Sazka, největší loterijní společnosti v České republice. V listopadu ovšem Benda návrh opět stáhl, jelikož o něm ve vládní koalici nepanovala shoda. Proti bylo hnutí STAN a Piráti, návrh nicméně podpořil například ministr financí Zbyňek Stanjura. Dle tehdejších slov Marka Bendy by se úvahy o změně sazby daní u hazardu měly projednávat později, v roce 2023.

O změnách, které vláda chystá v roce 2023, na konci ledna informovaly Hospodářské noviny. Návrh prozatím není veřejně dostupný v elektronické knihovně Úřadu vlády, mluvčí Ministerstva financí Tomáš Weiss nicméně v lednu pro HN řekl: „Můžeme potvrdit, že ministerstvo financí připravuje novelu zákona o hazardních hrách a stejně tak jsme připravili materiál k úpravám zákona o dani z hazardních her. Tento materiál již v minulém týdnu poprvé diskutovala vládní pracovní skupina pro oblast daní v rámci projednávání návrhů NERV na snížení strukturálního deficitu a debaty o něm budou na koaliční úrovni pokračovat.“ 

Podle Hospodářských novin daný materiál plánuje významné změny v danění hazardních her, které by nově měly být rozděleny do 22 kategorií, namísto dnešních 8. Nově by se také rozlišovalo zdanění na internetu a mimo něj. Ministerstvo také dle zjištění HN plánuje snížení daně u loterií mimo internet (kamenné pobočky) z 35 % na 25 %. U loterií na internetu by sazby měly být 30 % a u tzv. rychlých loterií 35 %.

Ztráty příjmů způsobené snížením daní u loterií chce naopak ministerstvo kompenzovat zvýšením daní u jiných typů hazardních her, u online předzápasových kurzových sázek z 23 % na 30 % a u live sázek z 23 % na 35 %. Změna daňových sazeb by celkově státnímu rozpočtu měla přinést několik desítek milionů korun a podle Ministerstva financí by tak neměla představovat ztrátu příjmů. Je však nutné říci, že sami zástupci ministerstva upozorňují, že výše zmíněné změny jsou pouze pracovním návrhem „k interní diskusi“. To znamená, že výsledný návrh zdanění hazardních her může mít jiné parametry.

Závěr

Závěrem tedy je, že pracovní návrh Ministerstva financí počítá se snížením daní u loterií mimo internet i u loterií na internetu, u rychlých loterií by měla sazba zůstat stejná. Ministerstvo chce ovšem daně z některých hazardních her také zvyšovat, konkrétně např. u kurzových sázek, a diskutovaný návrh by podle resortu financí naopak měl do státního rozpočtu přinést více finančních prostředků. Výrok Aleny Schillerové z těchto důvodů hodnotíme jako zavádějící.

Alena Schillerová reagovala (video, čas 29:31) na dotaz ohledně úpravy valorizace důchodů. Tento pojem značí princip, s jehož pomocí stát kompenzuje negativní dopad inflace na důchody a sociální dávky. K mimořádné valorizaci důchodů se dle zákona přistupuje v případě, že růst indexu spotřebitelských cen (domácností celkem či domácností důchodců) dosáhl alespoň 5 %. Zásluhový díl penze (tedy procentní výměra důchodu) se pak navyšuje o tolik procent, o kolik vzrostly ceny. Doplňme, že penze se při pravidelném termínu zvyšují vždy od 1. ledna.

Bývalá ministryně financí Schillerová v debatě kritizovala plán Fialovy vlády, podle kterého by měly penze od příštího roku růst o třetinu pomaleji než v současné době, a porovnávala ho s kroky Nečasova kabinetu, ve kterém byl ministrem financí Miroslav Kalousek (TOP 09).

Valorizace Nečasovy vlády

K dočasnému snížení valorizace důchodů se Nečasova vláda (2010–⁠2013) uchýlila v roce 2012 kvůli úsporám ve výdajích státního rozpočtu. Původně se mluvilo o několika návrzích, jak penzijní výdaje omezit. Jedním z nich bylo např. i kompletní zmrazení valorizace důchodů, které navrhoval tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek (video, čas 16:43). To však ekonomičtí ministři následně odmítli. S návrhem nesouhlasil např. předseda vlády Nečas nebo i ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09).

Na variantě (.pdf, str. 1, 3), že se důchody budou zvyšovat pouze o 1/3 růstu spotřebitelských cen a 1/3 růstu reálné mzdy, se ekonomičtí ministři, včetně Miroslava Kalouska, shodli na konci března 2012. Upřesněme, že podle do té doby platného mechanismu, se penze navyšovaly o celou výši růstu cen a 1/3 růstu reálných mezd (.pdf, str. 16).

Zmíněné snížení valorizace nakonec Nečasova vláda schválila na svém jednání v dubnu 2012 (.pdf), poté ho ve Sněmovně předložilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Výsledná novela, podle níž se zpomalení mělo týkat valorizací od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2015, vstoupila v platnost v září 2012.

Vláda Bohuslava Sobotky však už ve svém programovém prohlášení z února 2014 slibovala, že „ukončí platnost pravidla snížené valorizace důchodů a zajistí, že důchody budou od ledna 2015 opět zvyšovány o 100 % nárůstu spotřebitelských cen.“ Návrh novely, díky které ke změně došlo (.pdf, str. 1) pak Sobotkův kabinet předložil Poslanecké sněmovně na jaře 2014. Od 1. ledna 2015 se tedy důchody znovu valorizovaly o 100 % nárůstu spotřebitelských cen.

Závěr

V době, kdy byl Petr Nečas premiérem a Miroslav Kalousek ministrem financí, tedy došlo k dočasné změně způsobu valorizace důchodů, která trvala od 1. ledna 2013 do 1. ledna 2015. Důchody v této době nerostly o 100 % inflace, ale pouze o jednu třetinu, jak správně uvádí Alena Schillerová. Její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Alena Schillerová reaguje na otázku, proč předchozí vláda Andreje Babiše, ve které působila jako ministryně financí, nesplnila svůj slib, že předloží důchodovou reformu (.pdf, str. 1–⁠2). Jako důvod uvádí, že změny, které navrhla Komise pro spravedlivé důchody (KSD), nebyly realizovatelné, a svým vyjádřením pak dává najevo, že Komise ani nespolupracovala přímo s vládou jako celkem, ale pouze s tehdejší ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou (ČSSD). Dodejme, že druhým důvodem pro nerealizování důchodové reformy byla podle Schillerové pandemie covidu‑19.

Komise pro spravedlivé důchody vznikla během Babišovy vlády v lednu 2019 pod záštitou Ministerstva práce a sociálních věcí. Jejími členy (.pdf, str. 2–⁠3) byli zástupci odborné veřejnosti i zástupci všech tehdejších poslaneckých a senátorských klubů. Hlavními tématy (.pdf, str. 1) komise tehdy mělo být především „narovnání nižších důchodů žen, vdovských a vdoveckých důchodů a dřívější odchod do penze u tzv. fyzicky náročných profesí,“ přičemž cílem pak bylo zajistit udržitelný důchodový systém.

KSD v době, kdy fungovala, nebyla uvedena v seznamu poradních a pracovních orgánů vlády, které si vláda zřizuje k podpoře své činnosti. To, že Komise zahájila svou činnost „jako poradní orgán ministryně práce a sociálních věcí“ naopak stojí (.pdf, str. 17) ve Východiscích Národního plánu obnovy z října 2020 a stejně je označena (.pdf, str. 10) i v Národním programu reforem ČR 2021.

Dodejme, že poslední zasedání (.pdf) komise proběhlo na konci listopadu 2020. V prosinci daného roku pak Ministerstvo práce a sociálních věcí představilo návrh důchodové reformy  (.pptx), který měl vycházet z principů schválených Komisí. Návrh vyvolal množství kritiky ze strany opozice i vládního hnutí ANO, a soubor opatření tak nebyl projednán ani v rámci tehdejší vládní koalice.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Komise pro spravedlivé důchody byla poradním orgánem ministryně Jany Maláčové coby šéfky resortu práce a sociálních věcí. Poradním orgánem vlády KSD skutečně nebyla. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Komise pro spravedlivé důchody vznikla v lednu 2019. Vytvořena byla s cílem zajistit udržitelný důchodový systém, který by zaručoval „důstojné a spravedlivé důchody“. Její složení představila tehdejší ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) v tiskové zprávě 30. ledna 2019 (.pdf), v níž mj. stálo, že komise bude sdružovat zástupce „všech parlamentních politických stran, sociálních partnerů, akademické veřejnosti a dalších relevantních zájmových skupin a proseniorských organizací“ (.pdf, str. 1).

Alena Schillerová, která v té době zastávala funkci ministryně financí, mezi členy komise uvedena nebyla. Ministerstvo financí skutečně zastupovala jen Marie Bílková (.pdf, str. 3), která se na prvním zasedání komise v únoru 2019 stala její místopředsedkyní. Dodejme, že náměstkyní na Ministerstvu financí byla Marie Bílková od července 2020, v předcházejících pěti letech na resortu působila jako ředitelka odboru Rozpočtová politika společensky významných odvětví.

Zda Alena Schillerová žádala, aby měl resort financí v Komisi pro spravedlivé důchody větší zastoupení, nebo zda své místo např. odmítla ve prospěch Marie Bílkové, nelze ve veřejných zdrojích dohledat. Na závěr ale shrňme, že už první tisková zpráva (.pdf) Ministerstva práce a sociálních věcí o složení komise skutečně uváděla, že resort financí bude mít v tomto orgánu jen jednoho svého zástupce, a to Marii Bílkovou. Alena Schillerová tak v komisi působit neměla. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že činnost důchodové komise, jejíž poslední zasedání proběhlo v listopadu 2020, Alena Schillerová opakovaně kritizovala (video, čas 3:57).