Alena Schillerová

Podle tiskové zprávy pivovaru z července 2019 si národní pivovar Budějovický Budvar v roce 2018 vedl takto: „Zvýšil výstav piva o 3,6 % na objem 1,602 mil. hektolitrů. Do 79 států vyvezl nejvíce piva v historii podniku – 1,075 mil. hektolitrů, což je meziročně o 8,5 % více. Tržby za pivo dosáhly rekordní hodnoty 2,555 mld. Kč. Zisk před zdaněním se zvýšil o 4,2 % na 327,9 mil. Kč. V roce 2018 podnik proinvestoval 453 mil. Kč.“

In house zadáváním je myšlena tzv. vertikální spolupráce, která je upravena v zákonu o zadávání veřejných zakázek. Samotná spolupráce byla upravena v novele zákona o veřejných zakázkách (§ 11 NZVZ). Vertikální spolupráce spočívá v zadávání zakázek osobám, které zadavatelé ovládají jako vlastní organizační složky. Právními předpisy je zákon upraven v již zmíněném zákonu o zadávání veřejných zakázek, ale také ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU a právě tuto směrnici zákon o zadávání veřejných zakázek implementoval do vnitrostátního práva.

Výhodou in house zadávání oproti formálnímu zadávacímu řízení je značná úspora peněz, lepší domluva s dodavatelem a také např. zkrácení času administrace. Na druhou stranu vyvstává otázka, zda nedochází ke střetu zájmů, když zadavatel dodavatele ovládá. Zmíněný střet zájmů je upravován v § 44 zákonu o zadávání veřejných zakázek.

Hlavním předmětem činnosti Státní pokladny Centra sdílených služeb (SPCSS) je poskytování služeb provozu (infrastruktury, výpočetního výkonu, operačního systému, databází a aplikací v datových centrech). Hlavní službou je tzv. housing pro ICT infrastrukturu, na jejímž základě poskytuje služby infrastruktury (IaaS – Infrastructure as a Service – Infrastruktura jako služba), platformy (PaaS – Platform as a Service) a IT bezpečnosti (SECaas – Security as a Service – Bezpečnost jako služba).

Ministerstvo financí opravdu využívá vertikální spolupráci se Státní pokladnou Centra sdílených služeb právě na tyto služby IT. Svůj záměr např. oznámilo na jednání vlády 9. září 2019. V záznamu z jednání vlády stojí: „Ministerstvo financí předkládá vládě Informaci pro vládu České republiky o záměru uzavřít smlouvu na „Poskytování služeb sdílené infrastruktury a souvisejících služeb pro vybrané informační systémy MF státním podnikem Státní pokladna Centrum sdílených služeb“ na základě vertikální spolupráce. Cílem této spolupráce je zajištění služeb infrastruktury pro provoz informačních systémů MF a dalších technologií, které bude poskytovat SPCSS.“

Jako příklad konkrétní smlouvy mezi SPCSS a Ministerstvem financí můžeme uvést např. Smlouvu o podpoře a rozvoji IISSP a poskytování souvisejících služeb nebo Poskytování služby Hosting pro projekt Otevřená data Data MF ČR.

Četnost veřejných zakázek dodávaných Státní pokladnou Centra sdílených služeb (SPCSS) lze také doložit na grafech nejčastějších objednatelů podle počtu smluv a nejčastějších objednatelů podle celkové hodnoty smluv.

Zdroj: Hlídač státu

Zdroj: Hlídač státu

V grafech můžeme vidět, že Ministerstvo financí je 2. nejčastějším objednatelem podle počtu smluv a 1. nejčastějším objednatelem podle celkové hodnoty smluv.

Alena Schillerová zde odkazuje ke Strategii vlastnické politiky státu. Jedná se o dokument (.docx) vypracovaný Ministerstvem financí, jenž má zajistit efektivní a transparentní fungování státem vlastněných podnikatelských subjektů. Dokument vláda schválila dne 17. února 2020.

Strategie počítá se zveřejňováním klíčových hospodářských ukazatelů. „Stát klade důraz na transparentnost. Informace o klíčových ukazatelích hospodaření společností a státních podniků jsou veřejně dostupné. Veřejnosti je po schválení vládou předkládána výroční zpráva o hospodaření celého portfolia majetkových účastí obsahující údaje za jednotlivé společnosti a státní podniky.“ (.docx, s. 5)

Strategie tedy zavádí opatření č. 26: „Každoročně zpracovat roční zprávu o činnosti a výsledcích strategických společností s majetkovou účastí státu, strategických státních podniků a následně po schválení vládou zveřejnit.“ (.docx, s. 26)

Zda skutečně bude strategie naplněna a opatření zavedena do praxe, je v tuto chvíli samozřejmě předčasné ověřovat a není to tedy předmětem hodnocení.

Alena Schillerová vysvětluje cíle Strategie vlastnické politiky státu, která byla schválena 17. února 2020. Jedná se o dokument (.docx) vypracovaný Ministerstvem financí, jenž má za cíl zajistit efektivní fungování státem vlastněných podnikatelských subjektů.

Strategie skutečně počítá se schématy pro odměňování manažerů: „Schémata odměňování manažerů jsou konstruována tak, aby společnost směřovala k dlouhodobě udržitelné prosperitě a naplňování strategických cílů. Odměňování manažerů jde ruku v ruce s jejich vysokou odpovědností, která je v případě selhání vyvozována“ (.docx, str. 5).

Vychází přitom z pravidel tzv. corporate governance (soubor mechanismů, procesů a vztahů, podle kterých jsou společnosti řízeny a kontrolovány), východiskem jsou i Doporučení OECD pro správu a řízení státem vlastněných společností. Zavedení principů corporate governance má být realizováno ihned (.docx, bod č. 6, str. 13). Opatření č. 9 má poté za cíl: „Zajistit, že každá společnost se strategicky významnou majetkovou účastí státu bude mít stanoveny jasné transparentní cíle, a to především dlouhodobé strategické cíle směřující k dlouhodobé udržitelnosti podnikání a zhodnocování majetku společnosti, resp. státu (vč. státních podniků)“ (.docx, str. 16).

Odměny pro management by měly být motivační, pravidelně srovnávány dle výkonnosti a porovnávány i se soukromým i veřejným sektorem v ČR i v zahraničí. U strategických společností s majetkovou účastí státu pak dokument počítá i s možností založit výbor pro odměňování (.docx, str. 20–21). Politika odměňování by pak měla být realizována čtyřmi opatřeními (pravidelně přezkoumávat soulad smluv o výkonu funkce, zajistit motivační nastavení ročních a střednědobých úkolů pro členy představenstva, spravedlivé odměňování pro všechny členy orgánů, u strategických společností a státních podniků zvážit zavedení výboru pro odměňování).

Zda budou navrhovaná schémata odměňování manažerů efektivní v tuto chvíli samozřejmě nelze hodnotit. Strategie se však odvolává především na ucelený soubor pravidel, která by měla přispět k udržitelnosti a naplnění strategických cílů státních firem.

Návrh na zvýšení minimální mzdy na rok 2020 se v rámci tripartity poprvé řešil až na jednání dne 18. listopadu 2019. Na předchozích jednáních tripartity se dle záznamů zvyšování minimální mzdy neřešilo. Odbory a zaměstnavatelé měli dne 29. října 2019 schůzku, která však nevedla ke kompromisnímu řešení růstu mzdy, proto se problém rozhodli přenechat vládě v rámci tripartity. Ministerstvo práce a sociálních věcí pak na listopadovém jednání tripartity předložilo sociálním partnerům tři návrhy na zvýšení minimální mzdy od 1. ledna 2020 – na 14 500 Kč, na 14 700 Kč a na 15 000 Kč. Jednání však skončilo opět neúspěchem.

O negativním výsledku jednání informovala ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová na svém Twitteru:

Koaliční rada se následně sešla dne 27. listopadu 2019, kde schválila navýšení minimální mzdy na 14 600 Kč. Text návrhu na zvýšení mzdy následně připraví Ministerstvo práce a sociálních věcí a konečné rozhodnutí o zvýšení potvrdí vláda na svém plánovaném jednání 9. prosince 2019.

Jednání o zvyšování mzdy v rámci tripartity nebyla úspěšná ani v roce 2018, kdy se odboráři, vláda a zaměstnavatelé na zvýšení minimální mzdy rovněž nedohodli a opět musela rozhodnout koaliční rada.

Dle Ministerstva práce a sociálních věcí pobíralo na začátku roku 2019 minimální mzdu skutečně přibližně 150 000 lidí, z celkového počtu (.pdf) cca 4 221 900 zaměstnanců. S údajem 150 000 pak pracuje ekonom Štěpán Křeček i v listopadu 2019.

Pro úplnost dodejme, že problematičnost minimální mzdy, jakožto hodnotový soud Aleny Schillerové, nehodnotíme.

Podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. existuje 8 skupin prací, které jsou odstupňovány podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávaných prací. Obecné vymezení jednotlivých skupin najdeme v samotném nařízení resp. jeho příloze. Zatímco v první skupině jsou jednoduché práce konané podle přesného návodu, tak v osmé jsou to systémové práce tvůrčí či práce zásadního významu. Konkrétní příklady pak přináší web Aktuálně.cz.

V § 112 odst. 2 zákoníku práce je řečeno, že „nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen. Nejnižší úroveň zaručené mzdy nesmí být nižší než částka, kterou stanoví tento zákon v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy. Další nejnižší úrovně zaručené mzdy se stanoví diferencovaně podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce tak, aby maximální zvýšení činilo alespoň dvojnásobek nejnižší úrovně zaručené mzdy“.

Je tedy pravda, že existuje vztah mezi tzv. zaručenou mzdou a mzdou minimální. Nejnižší možná úroveň zaručené mzdy musí být alespoň stejně vysoká jako minimální mzda a nejvyšší možná úroveň zaručené mzdy je minimálně dvojnásobná než nejnižší možná úroveň zaručené mzdy. Podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. je pro 8. skupinu prací, která je zároveň nejvyšší, zaručená mzda rovna dvojnásobku zaručené mzdy pro 1. skupinu prací (ta je skupinou nejnižší). Minimální a zaručená mzda pro 1. skupinu prací se podle nařízení vlády rovná.

Zaručená mzda a počet skupin práce se může měnit nařízením vlády. V zákoně není uvedeno, kolik jich musí nebo nemusí být, či snad jaká výše zaručené mzdy jim má být přidělena. Jistě nadefinovaný je pouze poměr zaručené mzdy nejvyšší a nejnižší skupiny práce.

I přes nevhodně použitý pojem „segment ekonomiky“ (kdy v jednotlivých skupinách mohou být zahrnuty práce z velmi odlišných segmentů ekonomiky, avšak s podobnou náročností) nicméně hodnotíme výrok jako pravdivý.

Odbory na jednání o zvýšení minimální mzdy na rok 2020 přicházely s návrhem růstu mzdy na 15 000 Kč. Argumentují nízkou úrovní minimální mzdy ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi i faktem, že nejnižší čistá mzda je dlouhodobě pod hranicí chudoby pro samotného dospělého. S touto částkou jako maximální počítal i jeden ze tří návrhů představených vládou při jednáních tripartity dne 18. listopadu 2019.

V současnosti činí nejnižší hrubá minimální mzda 13 350 Kč, nárůst na 15 000 Kč je tak roven 12,36 %.

Při vyjednávání o zvýšení minimální mzdy byly připraveny tři návrhy – zvýšení částky 13 350 o 1 150, 1 350 nebo 1 650 korun. Alena Schillerová prosazovala (video 2:33:40) nejnižší z těchto tří možností, tedy navýšení na 14 500 korun, a prohlásila, že minimální mzda by měla držet krok s růstem ostatních mezd. Ačkoliv byla pro nejnižší z těchto možností, tak zaměstnavatelé mluvili o maximálním zvýšení o 700 korun, zatímco odbory požadovaly 1 650 korun a Hospodářská komora nechtěla minimální mzdu zvyšovat vůbec. Koalice nakonec odhlasovala zvýšení o 1 250 korun.

Průměrná mzda ve druhém čtvrtletí roku 2019 činila 34 105 korun. Původní preferovaný návrh ministryně Schillerové na růst minimální mzdy na 14 500 Kč by tak znamenal, že tato minimální mzda bude činit 42,5 % průměrné mzdy. Na tomto místě je možné zmínit, že mediánová mzda je podstatně nižší, a to 29 127 korun.

Evropská unie má ke konci roku 2018 průměrnou měsíční mzdu (k datům o průměrné mzdě se lze dostat skrze „+“ u kolonky „median equivalised...“) 1 660 eur a minimální 925 eur, což je 55,7 % z průměrné mzdy. Není tedy pravda, že by minimální mzda v Evropské unii činila 41 % průměrné mzdy.

Tento dramatický rozdíl je nejspíš způsoben tím, že v částce 925 eur nejsou započítané následující země: Dánsko, Itálie, Kypr, Rakousko, Finsko a Švédsko, protože národní minimální mzdu nemají pevně stanovenou. Kdybychom počítali, že je rovna nule, což by bylo hrubé zjednodušení, tak dostaneme 43,7 % (726 eur). To by však bylo značně zavádějící. Například v Rakousku totiž sice minimální mzdu nestanovuje stát (.pdf, str. 8), avšak je určena kolektivními smlouvami.

Podobně můžeme srovnat poměr minimální a průměrné mzdy mezi Českou republikou a státy OECD. V roce 2018 byl průměr zemí OECD 41,1 %, tedy podobná hodnota jako budoucích 42,8 % v ČR. Námi zpracovaná data si můžete prohlédnout v přehledné tabulce, opět zde jsou vynechané státy bez jasně stanovené minimální mzdy a Turecko, protože OECD u něho nemá dostupná data. Všechny převody mezi národními měnami a americkým dolarem jsou k 31. prosinci 2018.

Tvrzení ministryně financí Schillerové lze rozdělit na dvě části. První se věnuje úpravě zaručené mzdy v souvislosti s ostatními státy. Druhá se pak věnuje historické souvislosti úpravy zaručené mzdy v rámci ČR, popř. ČSFR a ČSSR.

Na úvod lze říci, že „ve srovnání se zahraničím je stanovení vládních zaručených mezd ještě vedle minimální mzdy velice neobvyklé.“ (Vysokajová a kol.; 2015; Wolters Kluwer; Komentář k zákoníku práce). Slovensko má upravenou zaručenou mzdu obdobně jako u nás. Jejich zákonná úprava má 6 stupňů náročnosti práce a výši minimální mzdy upravuje koeficientem pro každý stupeň od 1,0 po 2,0. (viz § 120 zákona č. 311/2001 Zz., Zákonník práce – str. 56 dokumentu .pdf).

Co se týče ostatních států, podíváme se ve výroku na zmíněné státy sousední, tedy kromě Slovenska i na Rakousko, Německo a Polsko.

V první řadě lze z ověřování vyřadit Rakousko, neboť nemá právní úpravu minimální mzdy. Německo na rozdíl od Rakouska minimální mzdu od roku 2015 zavedenou má, zároveň zde existuje i minimální mzda lišící se podle pracovního odvětví. Tato právní úprava minimálních mezd odvětvových nad rámec obecné minimální mzdy je však upravena pouze v rámci kolektivních smluv mezi zaměstnavateli a odbory, a tak se o konceptu zaručené mzdy jako v ČR, kdy zaručená mzda vyplývá ze zákona, v případě Německa hovořit nedá. V Polsku mají také minimální mzdu upravenou celostátně a nemění se v závislosti na regionu, odvětví, ekonomickém sektoru, profesní skupině ani dosažené kvalifikaci.

Podle zprávy (.pdf) Mezinárodní organizace práce o systémech minimální mzdy mají systém minimální mzdy upraveny podobně ještě Kostarika, Mauritánie, Indie, Mauricius či Jižní Afrika (str. 78-79 .pdf). Vzhledem k tomu, že se však nejedná o státy sousední, nemají na výsledné hodnocení vliv.

Již starý zákoník práce z roku 1965 hovořil o mzdových tarifech. Konkrétně: „Výši základních mezd určují mzdové tarify pro jednotlivé druhy prací a povolání“. Po revoluci se koncept mzdových tarifů přenesl do zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, který zmocňoval vládu k příjetí dvou nařízení, a to k nařízení o minimální mzdě a nařízení o minimálních mzdových tarifech. Pravě tyto minimální mzdové tarify jsou obdobou dnešní zaručené mzdy, která byla jako pojem zavedena až zákonem č. 262/2006 Sb. (zákoník práce), který je v platnosti dodnes. V současnosti je výše minimální a zaručené mzdy určena pouze jedním nařízením (č. 567/2006 Sb). Z výše uvedených důvodů lze o současné úpravě zaručené mzdy hovořit jako o něčem, co tu bylo v určité formě více než 50 let, tedy jako o „historické zvyklosti“.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť česká zaručená mzda má skutečně určité historické kořeny a z okolních států má její existenci v zákoně stanovenou pouze Slovensko. Fakt, že např. v Německu vyplývají zaručené mzdy z kolektivních smluv mezi zaměstnavateli a odbory, nemá na hodnocení vliv, neboť z kontextu rozhovoru (čas 7:40) je zřejmé, že ministryně Schillerová měla na mysli právě jen výjimečnost zaručených mezd daných zákonem.