Andrej Babiš

V tomto kontextu premiér Babiš, jak sám uvádí, hovoří o platech učitelů, hasičů a policistů. Ve většině případů se platy těchto profesí navyšují skrze vládní nařízení nebo státní rozpočet.

První hlasování o státním rozpočtu se v tomto volebním období konalo v prosinci 2017. Pro rozpočet na rok 2018 se tehdy kromě ANO, SPD, KSČM, ČSSD vyslovila také KDU-ČSL. Pirátská strana se v tomto případě hlasování zdržela až na poslankyni Kozlovou, která také hlasovala pro. Ovšem v každém dalším hlasování o státním rozpočtu, tedy v letech 2018, 2019 a 2020, se skutečně obě strany vyslovily proti.

V červnu 2019 však vláda, přesněji ministr školství Plaga, předložil Sněmovně novelu zákona o pedagogických pracovnících. Při projednávání této novely byl schválen také pozměňovací návrh (.pdf), který prosadila právě Pirátská strana, předkladatelem byl pirátský poslanec Bartoň. Návrh by zaručoval, že by výše platů pedagogických pracovníků měla do roku 2023 vzrůst minimálně na 130 % průměrné mzdy (.pdf, str. 6, 9). Jak můžeme v tomto hlasování o pozměňovacím návrhu vidět, proti hlasovali pouze poslanci ANO. Novela jako celek byla však téměř jednohlasně schválena.

Ze Senátu se však novela vrátila do Sněmovny letos v březnu. Zatím naposledy se novela na plénu Sněmovny řešila v červnu 2021, poslanci však projednávání přerušili. Proti novele vystupuje zejména ministryně financí Schillerová. Ta upozorňuje, že by tato změna znamenala navýšení učitelských platů o 18,6 %, což by zvýšilo státní výdaje o 24 mld. Kč a přineslo by to tedy škrty pro jiné zaměstnanecké skupiny. 

Co se týče platů zaměstnanců bezpečnostních sborů, můžeme uvést příklad novely zákona předložené ministrem vnitra Hamáčkem. Ten předložil svou novelu zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a k ní i pozměňovací návrh (.pdf), který například zaváděl tzv. stabilizační příplatek. Ten má zvýšit příjem například v regionech s největšími podstavy v policejních řadách. Může dosáhnout maximální hodnoty 5 000 Kč. Pro tuto novelu hlasovali mimo jiné i poslanci Pirátské strany a KDU-ČSL. Z Pirátů se proti vyslovil pouze jeden poslanec, a to konkrétně Jan Lipavský.

Jak můžeme vidět, ačkoliv poslanci obou stran téměř vždy hlasovali proti státnímu rozpočtu, který navýšení platů zahrnoval, byli aktivní v hlasování o jednotlivých novelách, které platy učitelů či policistů zvedly. Není tedy pravdou, že by Piráti a lidovci vždy „hlasovali proti navýšení“, jak se domnívá Andrej Babiš.

Současná vláda Andreje Babiše se ve svém programovém prohlášení z června 2018 (.pdf, str. 14) zavázala, že na konci volebního období v roce 2021 budou platy pedagogů i nepedagogických pracovníků ve školství odpovídat minimálně 150 % jejich výše v roce 2017. V rámci tohoto vládního slibu pak skutečně došlo k poměrně výraznému zvýšení průměrného platu učitelů v regionálním školství.

Uveďme, že Andrej Babiš či Alena Schillerová dlouhodobě hovoří o tom, že navýšení platu učitelů na 150 % oproti roku 2017 znamená nárůst na 45 tisíc Kč v roce 2021. Podle dat MŠMT (.xlsx, list A4.1.2) nicméně průměrný plat učitelů v regionálním školství v roce 2017 činil 31 578 Kč, a růst na 150 % by proto měl odpovídat 47 367 Kč.

Vládní představitelé zde tak pravděpodobně zaměňují pojem učitel s širším pojmem pedagogický pracovník, kam kromě učitelů spadají například také asistenti pedagoga či školní psychologové atd. V roce 2017 (.xlsx, list T2.3.E) totiž jejich průměrný plat byl 30 259 Kč. Z této částky by pak 150 % činilo 45 389 Kč, což více odpovídá číslům, která ve spojitosti s platy učitelů používá premiér Babiš.

Nyní se ale zaměřme na skutečný vývoj platů učitelů, o nichž v námi ověřovaném výroku mluví Andrej Babiš. Upřesněme, že data za první a druhé čtvrtletí roku 2021 prozatím nejsou k dispozici, můžeme však popsat růst těchto platů do roku 2020.

Jak lze vidět v grafu níže, který zobrazuje hodnoty platů pracovníků v regionálním školství za roky 2017, 2018, 2019 a 2020 (vše .xlsx, list T2.3.E), průměrný plat učitelů v minulém roce dosáhl 44 224 Kč, tedy přibližně 140 % platu učitelů v roce 2017.

Popsat stav platů v roce 2021 je složitější, jelikož jde o probíhající období a nemáme k dispozici přesné statistické údaje. Musíme tedy posuzovat letos probíhající navyšování platů a zjistit, jestli došlo k meziročnímu navýšení, které by vedlo ke splnění vládního slibu.

O navýšení platů na rok 2021 vláda rozhodla v prosinci 2020. V jejich tarifní části však došlo k navýšení jen o 4 %. Podle ministra školství Roberta Plagy se ale další prostředky k učitelům měly dostat v nárokových nadtarifech, odměnách a příplatcích, a celkový objem prostředků na jejich platy tak měl v roce 2021 narůst o 9 %. Takovýto nárůst platů pak oznámilo i MŠMT.

Rozpočtové prostředky na platy ve školství pak na rok 2021 skutečně meziročně narostly o 9 %. I dle srpnové predikce projektu IDEA Cerge-Ei (.pdf, str. 6), jež se týká vývoje poměru učitelských platů a průměrné mzdy, by se platy učitelů oproti roku 2020 měly zvýšit o 9 %.

Meziroční nárůst o 9 % by pak zvedl průměrný plat učitele na 48 204 korun, tedy 152,7 % platu z roku 2017. Ačkoli přesné hodnoty průměrných platů ve školství za rok 2021 budou k dispozici až v následujícím roce, z dostupných údajů lze bezpečně dovodit, že platy učitelů nyní skutečně dosahují úrovně slíbené v programovém prohlášení vlády.

Tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, byly schváleny v září 2015 na jednání Rady EU. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny. Dodejme, že ministr vnitra Chovanec v Radě kvóty opakovaně kritizoval.

Rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které kvóty zavedlo, určilo počet uprchlíků přidělených každému členskému státu. Česká republika měla přijmout, i přes odmítavé stanovisko ČR, respektive Milana Chovance, 376 osob z Itálie a 1 215 migrantů z Řecka. Již před tím se Česko dobrovolně zavázalo přijmout 1 100 uprchlíků z Řecka a Itálie a 400 z dalších zemí. Vládě tento návrh předložil Milan Chovanec, ta jej jednomyslně přijala (.doc, str. 6).

Česká republika měla nakonec přijmout 2 600 lidí. V červnu 2017 se nicméně česká vláda v čele s tehdejším premiérem Bohuslavem Sobotkou na návrh ministra vnitra Milana Chovance usnesla na pozastavení přijímání azylantů na základě přerozdělovacích kvót. Z celkového počtu 2 600 lidí česká vláda přijala pouze 12.

V říjnu 2017 (.pdf) předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). Summit rovněž určil, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Uprchlické kvóty tak již nemohly být povinné, neboť státy odmítající kvóty už nemohly být přehlasovány. Např. Deník N k tomuto uvádí: „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra.“

Dodejme, že na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se lídři EU dohodli na summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš. Tato dohoda ovšem jen definitivně potvrdila závěry z října 2017.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vláda Bohuslava Sobotky (na návrh Milana Chovance a s jeho souhlasem) nejprve rozhodla o dobrovolném přijetí 1 500 migrantů, následně jí byla uložena rozhodnutím Rady EU povinnost přijmout téměř 1 600 lidí. Proti tomuto a dalšímu navyšování počtu přijímaných lidí se již postavil tehdejší ministr vnitra Chovanec. Milan Chovanec se také na jednání Rady EU vyslovil proti přijetí povinných migračních kvót a následně inicioval zastavení přijímání migrantů. 

Číslo 2 600, o kterém mluví Andrej Babiš, se v minulosti v médiích vyskytovalo v souvislosti s počtem migrantů, které mělo Česko přijmout z Řecka a Itálie. Tehdejší vláda i její ministr vnitra nicméně souhlasili jen s přijetím 1 100 migrantů z Řecka a Itálie, přijetí zbývajících více než 1 500 vyplývalo z rozhodnutí Rady EU, se kterým česká vláda nesouhlasila.

Není také pravdou, že by bývalý předseda vlády „Sobotka vůbec nic nedojednal,“ jak se domnívá Andrej Babiš. Bohuslav Sobotka se účastnil klíčového jednání představitelů členských států EU. Ti se v říjnu 2017 dohodli na tom, že změny ohledně azylového systému musí být schváleny jednomyslně, což znamenalo faktický konec povinných migračních kvót. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Andrej Babiš hovoří o jednání Evropské rady, které proběhlo ve dnech 28. a 29. června 2018. Vrcholní představitelé členských států EU na summitu jednali o migraci, otázce zdanění a také o obchodní politice. Uveďme, že první den se zasedání protáhlo až do ranních hodin.

Podle Deníku N byly tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, schváleny v září 2015 na jednání Rady ministrů. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Finové se zdrželi. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny.

V rozhodnutí Rady 2015/1601 z 22. září 2015, které kvóty zavádělo, se v článku 13 uvádí, že se toto rozhodnutí „použije do 26. září 2017“, a bylo tedy dočasné. V říjnu 2017 (.pdf) následně předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra,“ uvádí k tomu Deník N.

Na summitu v říjnu 2017 se také země EU dohodly, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Změny unijní migrační politiky a případné zavedení povinných uprchlických kvót by tak od té doby nemělo být možné schválit bez souhlasu České republiky. Upřesněme, že českým premiérem se Andrej Babiš stal až 6. prosince 2017, a změnu způsobu rozhodování o migračních kvótách tak spoludojednal ještě předchozí předseda vlády Bohuslav Sobotka.

Na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se lídři EU dohodli až na zmíněném summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš. Jakou roli při vyjednávání hrál český a maďarský premiér, bohužel nedokážeme ověřit, jelikož z jednání neexistuje veřejně dostupný zápis.

Shrňme tedy, že lídři EU se na zrušení povinného přerozdělování migrantů de facto dohodli již v říjnu 2017, kdy se členské státy shodly na tom, že změny ohledně azylového systému musejí být schváleny jednomyslně. Jak upozornil server Aktuálně.cz, „to znamená, že státy odmítající povinné kvóty by už neměly být přehlasovány“. K definitivní dohodě ohledně dobrovolného přerozdělování uprchlíků došlo na summitu v červnu 2018, kdy už byl Andrej Babiš předsedou vlády.

Částečnou zásluhu na zrušení kvót tak premiéru Babišovi lze připsat, neboť dohoda z června 2018 zaručila, že žádný stát již nemůže přijít s návrhem na povinné kvóty. Zásadní posun v této problematice nicméně nastal již v říjnu 2017, kdy byl českým premiérem Bohuslav Sobotka. Jelikož Andrej Babiš svým výrokem, ale i svými dalšími slovy o tom, že  Bohuslav Sobotka „vůbec nic nedojednal“ (video, čas 8:51), vytváří dojem, že kvóty byly zrušeny čistě jeho zásluhou, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Premiér Babiš tímto výrokem reaguje na slova moderátorky debaty a svého předřečníka Petra Fialy (ODS), kteří mluvili (video, čas 13:45) o nezbytnosti celoevropského řešení, co se týče migrace – v tomto případě konkrétně migrace z Afghánistánu. Andrej Babiš v této spojitosti odmítl tvrzení, že by Česká republika nemohla vyjednávat přímo s Tureckem, přes které běženci často míří do evropských zemí.

Premiér Babiš proto ve svém výroku poukazuje na své dřívější jednání s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, které proběhlo 3. září 2019 v prezidentském paláci v Ankaře. Upřesněme, že se toto setkání konalo v rámci třídenní návštěvy Turecka, kterou premiér podnikl spolu s ministrem průmyslu a dopravy Havlíčkem a delegací podnikatelů.

Ve svém tweetu ze 4. září 2019 premiér Babiš uvedl, že s tureckým prezidentem mluvil „téměř dvě hodiny (…) na čtyři oči“. Premiér Babiš ve svém tweetu také dodal, že s tureckým prezidentem probírali zejména ekonomické otázky, ale také boj s terorismem a téma migrace. To, že se jednání týkalo právě těchto oblastí, pak v oficiálním prohlášení uvedl i Úřad vlády.

„Česká republika podporuje turecké rozhovory o vstupu do Evropské unie. Chceme explicitně ještě jednou poděkovat za tuto podporu pro naše přístupové rozhovory. Věřím, že v následujících obdobích budou tyto tendence pokračovat a podpora bude stabilní,“ vyjádřil se tehdy turecký prezident.

Informaci, že jednání Andreje Babiše s Recepem Erdoganem proběhlo pouze mezi čtyřma očima, zmínilo například 6. září 2019 i české velvyslanectví v Ankaře. Pokud bychom měli brát výrok Andreje Babiše zcela doslovně i co se týče délky jednání, musíme uvést, že tento časový údaj nelze ve veřejně dostupných zdrojích dohledat. Pro zajímavost však uveďme, že na webu Úřadu vlády lze nalézt časy pořízení fotografií zachycující setkání Andreje Babiše s Recepem Erdoganem. Časový rozestup mezi fotografiemi z oficiálního přijetí premiéra Babiše v prezidentském paláci (.jpg) a z následné společné tiskové konference (.jpg) činí přibližně 2 hodiny. 

Dodejme také, že Andrej Babiš a Recep Tayyip Erdogan se znovu setkali na konci září 2019 na tehdejším Valném shromáždění OSN konaném v New Yorku. Během této schůzky Babiš podpořil Erdoganův plán na „výstavbu bezpečnostní zóny v severní Sýrii“. Podle jeho slov mělo Turecko do tohoto bezpečnostního pásma přemístit až dva miliony běženců a postavit zde domy a školy. Po turecké invazi do Sýrie v říjnu 2019 premiér Babiš tuto svou podporu vysvětloval tím, že nepochopil, že půjde o vojenskou operaci.

Slova Andreje Babiše o tom, že Maďarsko a Turecko mají „společnou vládu“, chápeme tak, že členové obou států pravidelně společně jednají. A to nejen v rámci standardních zahraničních návštěv premiérů či ministrů, ale za společné účasti vícera členů vlád obou států. Vláda České republiky má například pravidelná společná jednání se slovenskou vládou či vládou Izraele.

Politické vztahy mezi Tureckem a Maďarskem jsou v poslední době na dobré úrovni. Potvrzuje to kupříkladu i maďarský velvyslanec v Ankaře Viktor Matis. Zároveň se Orbán a Erdogan vzájemně popisují jako „drazí a dobří blízcí přátelé“.

Například po tureckých prezidentských volbách v roce 2018 byl Viktor Orbán prvním zahraničním politikem, který gratuloval Erdoganovi k jeho vítězství. Maďarský premiér se rovněž zúčastnil Erdoganovy inaugurace. Ještě téhož roku se znovuzvolený turecký prezident vydal na zahraniční cestu do Maďarska. „Stabilita Turecka je zárukou naší bezpečnosti,“ komentoval tehdy společné vztahy na tiskové konferenci Viktor Orbán.

Maďarská vláda rovněž podpořila tureckou invazi do Sýrie, která proběhla v říjnu 2019. V kontextu této události bylo podle maďarského ministra zahraničních věcí a obchodu Pétera Szijjártóa nejdůležitější ochránit maďarské zájmy a zabránit migraci. Zároveň se Viktor Orbán zasadil o mírnější prohlášení Evropské unie v této věci. Za tuto „podporu na mezinárodní scéně” posléze Erdogan Orbánovi poděkoval.

V listopadu téhož roku turecký prezident zamířil do Budapešti, kde se zúčastnil zasedání rady pro turecko-maďarskou spolupráci (Turkey-Hungary High Level Strategic Cooperation Council), na které řešili regionální i mezinárodní otázky. Během této oficiální návštěvy se potkal nejen s premiérem Viktorem Orbánem, ale i s maďarským prezidentem Jánosem Áderem.

První zasedání této rady se konalo roku 2013 v Ankaře. Zúčastnili se ho Orbán i Erdogan, ale také další ministři obou vlád. Výsledkem tohoto zasedání byl podpis dohod týkajících se například energetiky, kultury nebo vzdělávání. Podle maďarského velvyslance v Ankaře Viktora Matise je hlavním cílem rady pro turecko-maďarskou spolupráci „koordinovat všechny druhy spolupráce mezi Tureckem a Maďarskem“.

I v roce 2017 se setkali nejen Viktor Orbán a Recep Tayyip Erdogan, ale i další ministři. Web maďarského předsedy vlády tehdy uvedl, že rada pro turecko-maďarskou spolupráci v zásadě funguje jako maďarsko-turecké vládní zasedání nebo mezivládní summit.

Maďarsko je rovněž od roku 2018 pozorovatelským státem v mezinárodní organizaci Turkická rada (Turkic council), která sdružuje státy, v nichž se hovoří jazyky pocházejícími z turkické jazykové rodiny (přičemž maďarština se řadí mezi ugrofinské jazyky). Dalšími členy této mezinárodní organizace jsou vedle Turecka také Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kazachstán a Kyrgyzstán. Zapojení Maďarska do tohoto společenství zapadá do kontextu, kdy se vládní strana Fidész snaží propagovat myšlenku historické a kulturní spřízněnosti Turků a Maďarů.

Z výše uvedeného lze tedy vztah Erdogana s Orbánem hodnotit jako blízký. Stejně tak jsou dobré i oficiální vztahy mezi Maďarskem a Tureckem. Obě země spolu vzájemně jednají v rámci rady pro turecko-maďarskou spolupráci nebo Turkické rady. Radu pro turecko-maďarskou spolupráci pak v určitých aspektech lze označit za „společnou vládu“, jelikož dochází k pravidelnému zasedání více ministrů z obou zemí.

Polisario (Fronta Polisario) je politicko-vojenská organizace vzniklá v roce 1973, která usiluje o vymanění bývalé španělské kolonie Západní Sahary z marocké správy a o vyhlášení nezávislosti tohoto území. Momentální lídr organizace Ibráhím Ghálí je také prezidentem Saharské arabské demokratické republiky (SADR), kterou vyhlásilo právě Polisario v roce 1976. Toto uskupení je jen částečně uznávaným státem (.pdf, str. 6). 

Maroko se v roce 1991 s organizací Polisario dohodlo na referendu, ve kterém by obyvatelé Západní Sahary rozhodli o tom, zda se chtějí stát součástí Maroka, nebo zda chtějí být samostatným a nezávislým státem. Referendum se však dosud neuskutečnilo, a OSN tak vede Západní Saharu jako nesamosprávné území a zároveň nad ním neuznává marockou suverenitu.

Ibráhím Ghálí byl pod falešnou identitou v dubnu 2021 hospitalizován s onemocněním covid-19 ve španělském městě Logroño. Dle španělských médií přijel Ghálí z Alžírska po souhlasu španělské vlády, v jejímž čele nyní stojí Pedro Sánchez. Španělská ministryně zahraničí uvedla, že Ghálí byl do španělské nemocnice přijat „striktně z humanitárních důvodů“, aby mu byla zajištěna lékařská péče.

Hospitalizace vrchního představitele Polisaria nicméně zapříčinila diplomatickou roztržku mezi Marokem a Španělskem, která následně vyústila v „migraci do Ceuty, španělského autonomního města v Africe, které sousedí s Marokem“. Podle některých analytiků a expertů Maroko polevilo v ochraně hranic poté, co se o hospitalizaci dozvědělo, čímž umožnilo příchod vysokého počtu migrantů. Tímto krokem chtělo Maroko vytvořit tlak na Španělsko a vynutit si z jeho strany uznání marocké suverenity nad Západní Saharou.

Do Ceuty se během 17. května 2021 dostalo kolem 6 tisíc běženců, necelá polovina však byla prakticky ihned vrácena. Pro úplnost doplňme, že některé zdroje uvádí, že se do Ceuty dostalo přibližně 7 000 nebo také 8 000 lidí, a to v průběhu dvou dnů. Server Novinky.cz například informuje až o 9 tisících uprchlících. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš zde hovoří o dvojici českých občanů, kteří byli v Turecku odsouzeni za příslušnost k teroristické organizaci. Markétu Všelichovou a Miroslava Farkase zadržela turecká policie v listopadu 2016. Podle turecké strany dvojice spolupracovala s bojovníky kurdských milic YPG, které jsou v Turecku považovány za teroristickou organizaci.

Turecký soud v srpnu 2017 odsoudil Farkase i Všelichovou k šesti letům a třem měsícům vězení. Tento trest potvrdil ještě téhož roku odvolací soud a následně v červenci roku 2018 i turecký nejvyšší soud. V červenci roku 2020 však byli oba propuštěni na svobodu a vrátili se zpět do České republiky. Byli tedy propuštěni zhruba tři roky před koncem svého trestu.

Jejich propuštění ovšem předcházelo diplomatické vyjednávání. „Nakonec se nám podařilo, i díky vynikajícím kontaktům, které s partnery ve zpravodajské službě v Turecku máme, vyjednat jejich propuštění bez jakýchkoli podmínek,“ uvedl mluvčí BIS Ladislav Šticha. Spekulace o výměnném obchodu odmítl premiér Andrej Babiš i tehdejší ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček.

Andrej Babiš ve svém tweetu z 24. července 2020 uvádí: „(…) moje jednání vloni v září s tureckým prezidentem Erdoganem o osudu dvou českých občanů dospělo k úspěšnému vyřešení celého problému bez jakýchkoliv podmínek i příslibů.“ Odvolává se zde na setkání s tureckým prezidentem Erdoganem, které proběhlo 3. září 2019 během vládní návštěvy Turecka. Předmětem tohoto jednání ale nebyly pouze podmínky věznění Všelichové a Farkase, ale i zvýšení obchodní výměny nebo migrace. „Mám z toho dobrý pocit. Nechci říct konkrétně, ale mám dobrý pocit,“ uvedl tehdy premiér Babiš k otázce vězněných Čechů.

„Děkuju ministerstvu zahraničí, spravedlnosti a obrany. Ve finále na té logistice spolupracovali všichni a jsem rád, že se to povedlo,“ komentoval zásluhy na diplomatické akci premiér Babiš po propuštění Všelichové a Farkase. Za týmovou práci označil akci i Michal Koudelka, jakožto ředitel BIS, která se na akci rovněž podílela. Ve svém vyjádření mimo jiné zdůraznil, že „při vyjednávání o propuštění dvou Čechů z tureckého vězení byla zásadní schůzka premiéra Babiše s Erdoganem.“

Vyjádření turecké strany k propuštění dvojice Čechů se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Vzhledem ke slovům Michala Koudelky, který potvrdil důležitost jednání premiéra Babiše pro propuštění vězňů, však hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pro kontext výroku uveďme, že hodnotíme, zda si Ivan Bartoš skutečně přeje či v roce 2009 přál muslimskou Evropu, nikoliv zda Andrej Babiš dopustí, aby se Evropa muslimskou skutečně stala.

Andrej Babiš hovoří o příspěvku, ve kterém Ivan Bartoš reaguje na dotazy tazatelky na fóru Pirátské strany v září roku 2009. Uživatelka se tehdy ještě člena Pirátské strany, předsedou se stal až o měsíc později, ptala mimo jiné na to, jaký mají Piráti názor na „imigraci barevných přistěhovalců“. 

Ve své odpovědi Ivan Bartoš doslova uvádí: „Přál bych si, aby byl svět skutečně bez hranic, podobně jak snad ještě chvíli bude Internet. Migrace je přirozená věc. Jestli, a to již vidíme ve Francii i Německu, má být Evropa do 10–15 let muslimská, nemám s tím problém. Spíš bych se zeptal Vás. A nebarevní přistěhovalci Vám nevadí?“  

Ivan Bartoš tedy uvedl, že by s muslimskou Evropou „neměl problém“, nikoliv že si ji „přeje“. Byť se k možnosti muslimské Evropy skutečně vyjádřil pozitivně, existuje zásadní významový rozdíl mezi slovy „přeje“ a „nemá problém“. Vyjádření Ivana Bartoše by mohlo být interpretováno jako „přání, aby byla Evropa muslimská“, pouze pokud by byla část jeho citace „má být Evropa do 10–15 let muslimská“ zcela vytržena z kontextu.

V květnu letošního roku se v rozhovoru pro CNN Prima News k těmto odpovědím z fóra vracel. Zmiňoval, že si za uplynulých dvanáct let prošel vývojem a nyní by se o migraci vyjádřil jinak: „Byla to podrážděná reakce na fóru v nějakém dobovém kontextu. Teroristické útoky jednoznačně odsuzuji, po muslimské Evropě jsem skutečně nikdy netoužil. Dlouhodobě držíme jasné migrační stanovisko, s kterým plně souzním a v souladu s ním i jednáme.“ 

Podobnou změnu v přístupu zmiňuje také u další velmi diskutované odpovědi z roku 2009, v níž zmínil, že v referendu o vstupu České republiky do EU hlasoval proti. Dnes je však jeho názor opačný a uvádí, že nyní by hlasoval pro.

Pro zajímavost můžeme zmínit, že mezi dalšími otázkami, které pisatelka původního dotazu v roce 2009 pokládala, byl například pohled Ivana Bartoše na členství v EU, postupy NATO v někdejší Jugoslávii, ale také výše daně z příjmů nebo reforma důchodového systému.

Na závěr uveďme, že vyjádření Ivana Bartoše, v němž by uváděl, že si „přeje muslimskou Evropu“, se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Jelikož se námi ověřovaný výrok vztahuje ke slovům předsedy Pirátů na stranickém fóru ze září 2009, hodnotíme výrok premiéra Babiše jako nepravdivý.

Po vítězství hnutí ANO ve volbách 2017 získal Andrej Babiš post premiéra. Vládu, která získala důvěru Poslanecké sněmovny, se mu podařilo sestavit v červnu 2018. V rámci tohoto ověření proto bereme v potaz státní dluh za období od června 2018 do února 2020. Dobu, kdy byl Andrej Babiš ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky, zde nezapočítáváme.

Přehled o stavu a vývoji státního dluhu lze dohledat na webu Ministerstva financí, které zveřejňuje data také přímo za jednotlivé měsíce roku. Pokud vedle sebe postavíme čísla z června 2018 a února 2020, můžeme zaznamenat téměř na desetiny přesný pokles o 100 mld. korun. V červnu 2018 činil státní dluh 1 713,53 mld. korun, zatímco v únoru 2020 činil 1 613,19 mld. korun.

Uveďme, že státní dluh neklesal konstantně, obzvláště v roce 2019 nenajdeme ve zmíněných datech žádné dva za sebou jdoucí měsíce, kdy by dluh klesal.

Další často sledovanou proměnnou, která se váže ke státnímu dluhu, je podíl dluhu na HDP. Sám Andrej Babiš toto číslo zmiňoval například v námi již dříve ověřovaném výroku v květnu 2020. Vývoj tohoto procentního podílu zobrazuje následující graf, který lze nalézt ve Zprávě o řízení státního dluhu ČR v roce 2020 (.pdf, str. 21), vydané Ministerstvem financí v únoru letošního roku.

Zde je však nutné uvést, že čísla v grafu popisují stav za jednotlivé roky, nikoli za jednotlivé měsíce. Z hodnoty za rok 2020 tedy nelze vyčíst, jaký byl poměr státního dluhu na HDP v únoru 2020.

Ministerstvo financí k výpočtu uváděného podílu používá hodnotu HDP „v metodice ESA 2010“ (.pdf, str. 21). Pokud bychom tedy použili stejná data, můžeme vypočítat, že v červnu 2018, kdy státní dluh činil 1 713,53 mld. Kč, odpovídal poměr dluhu na HDP 31,7 %. V únoru 2020 poté výše dluhu 1 613,19 mld. korun odpovídala přibližně 28,5 %, následně začal státní dluh stoupat. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako pravdivý.