Tomio Okamura

K přijetí eura se Česká republika zavázala nikoliv podpisem Lisabonské smlouvy, ale již podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33%.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Smlouva o fungování EU také v článku 119 (.pdf, str. 52) v druhém odstavci vytyčuje euro jako jeden z cílů Evropské unie v hospodářské politice.

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Nepodařilo se nám zjistit, jaký konkrétní projekt má předseda SPD na mysli.

Peníze na pořízení dotace tvoří její nezanedbatelnou část. Většinou se jedná o provizi externí firmě za samotné sepsání dotace a podíly ze schválené dotace (tzv. success fee). Pokud dotaci sepíše sám žadatel, hradí zase náklady za práci jeho zaměstnanců. Z nálezu (.pdf) Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že v minulém programovém období mařili žadatelé peníze z EU zbytečně na propagaci daného operačního programu.

Podle žebříčku Paying Taxes 2017 (.pdf, str.116), který mimo jiné zkoumá právě časovou náročnost daňové administrativy u tří typů daní (daně z příjmu firem, zaměstnaneckých daní a spotřebních daní), v České republice zaberou daně firmám v průměru 234 hodin, čímž se ČR zařadila na 26. místo z 32 Evropských států.

Žebříček však nerozděluje státy podle vyspělosti, nelze tedy přesně zjistit, na kterém místě by se ČR umístila. Můžeme se však podívat například na země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které mají většinou vysoký index lidského rozvoje a dají se považovat za „vyspělé země“. Zde se z 32 zemí Česká republika umístila na 27. místě, což český daňový systém řadí k těm více komplikovaným. V celkovém žebříčku, který posuzuje komplikovanost placení daní, je pak Česká republika na 53. místě ze 190 zkoumaných států. Tyto údaje se však nezaměřují pouze na časovou náročnost - zahrnují také výši daní nebo počet příspěvků, které středně velká firma odvede státu za rok.

Jak můžeme vidět, Česká republika je skutečně v komplikovanosti daňového systému a v počtu hodin, které firmy potřebují na vyplnění všech daňových formalit, na spodních příčkách jak v porovnání se zeměmi Evropy, tak v porovnání se zeměmi OECD. Počet hodin, které daně firmám zabírají, je ovšem ještě vyšší, než byl původní odhad Tomia Okamury. Výrok je přesto hodnocen jako pravdivý.

Součástí Poslanecké sněmovny jsou strany ANO 2011, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, TOP 09 a poslanci za dřívější Úsvit. Referendum o vystoupení z Evropské unie prosazuje jako hlavní subjekt dnešní SPD, což je i součástí jejich volebního programu. Naproti tomu s referendem o vystoupení z Evropské unie nesouhlasí např. TOP 09 a ČSSD (OVM 2. 7. 2017, od 50:40). ANO 2011 má dokonce ve svém volebním programu bod o pevném ukotvení České republiky ve fungující a akceschopné Evropské unii. Podobný postoj má také KDU-ČSL. V květnu loňského roku byl bod projednání o referendu zařazen do programu v Poslanecké sněmovně, následující den byl však na návrh právě lidoveckého poslance Miholy vyřazen jako „nesmysl“. Výjimkou není ani zahraničněpolitický volební program ODS, ve kterém se hovoří o nutnosti setrvat v EU. KSČM souhlasí se zavedením obecného referenda, mnohem více se ovšem angažuje v iniciativách o vystoupení z NATO. Návrh na vyřazení bodu programu o referendu o vystoupení z EU však ve Sněmovně nepodpořili (viz výsledky hlasování ve Sněmovně).

Budeme-li důslední, měli bychom zmínit, že další parlamentní stranou (tedy stranou, která je součástí Senátu, nikoliv však Poslanecké sněmovny) usilující o vystoupení České republiky z Evropské unie je SPO, Strana práv občanů. V tomto konkrétním výroku Tomia Okamury však hodnotíme strany Sněmovní, vzhledem k tomu, že byl rozhovor poskytnut v souvislosti s nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny.

Prezidenta nelze přímo odvolat. Jediný způsob, jak může přijít o svou funkci, je uvedený v Ústavě České republiky čl. 65 odst. 2: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt“. K přijetí návrhu ústavní žaloby proti prezidentu je nutný souhlas tří pětin přítomných senátorů a tří pětin všech poslanců.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť zmíněná investice sice skutečně není doprovázena striktním určením, že zaměstnanci mohou být pouze z České republiky, vláda ovšem nemá kompetenci, aby takové rozhodnutí učinila. Jelikož je Česká republika součástí volného pracovního trhu EU, je možnost takové regulace vyloučena, a je tudíž nekorektní přisuzovat danou věc vládě.

Jihokorejský výrobce pneumatik Nexen Tire Corporation působí v průmyslové zóně Triangle na Žatecku od 25. června 2014, kdy byla podepsána investiční smlouva mezi firmou Nexen na jedné straně a vládou ČR, ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), agenturou CzechInvest, Ústeckým krajem i městem Žatec na straně druhé. Objem peněz investovaných firmou Nexen činí v první fází 22,8 mld. korun, v další fázi by mohlo dojít k nárůstu investic až na 45 mld.

V Ústeckém kraji dojde k vytvoření až 2 300 nových pracovních míst, z nichž maximálně pro 1 500 vytvoří Česká republika investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Český stát se zavazuje podpořit vznik jednoho pracovního místa částkou 200 000 Kč – vynásobeno 1 500 místy vychází suma 300 mil. korun. Další investiční pobídky v hodnotě 3,5 mld. korun budou vynaloženy na slevy na dani, kompenzaci Ústeckému kraji nebo na hmotnou podporu v rámci strategické investiční akce. Návratnost investice ČR má však být podle tehdejšího ministra průmyslu Jana Mládka dvojnásobná.

Společnost Nexen se zavázala, že nová pracovní místa obsadí pouze „občany České republiky nebo státními příslušníky jiného členského státu Evropské unie nebo jejich rodinnými příslušníky.“ Již v roce 1968 bylo vydáno Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 (.pdf) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. To ve svém prvním článku (str. 3) obsahuje tvrzení, že „každý státní příslušník členského státu má právo (...) na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu“ a „na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.“ To samé pak říká zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na pracovníky ze zemí EU se tak musí nahlížet stejně jako na pracovníky z ČR a národnost nerozhoduje.

Výrok je označen jako nepravdivý, protože v italském kantonu Ticino ve Švýcarsku v září roku 2013 byl sice skutečně referendem schválen zákon, který zakazuje zahalování obličeje na veřejných místech, vztahuje se tedy i na burky a nikáby, nikoliv však na hidžáby, které zakrývají pouze vlasy.

Parlament tohoto kantonu daný zákon schválil na konci listopadu 2015 a v této souvislosti federální parlament ve shodě s vládou řekl, že zákon není rozporu s federálním právním řádem. Zákon (it) vstoupí v platnost 1. července 2016.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, přesto je třeba uvést problematiku referend na pravou míru. Ve Švýcarsku se v roce 2014 konala dvě referenda, která řešila otázku migrace. V prvním se voliči těsnou většinou vyslovili pro omezení masové migrace, v druhém takřka 3/4 většinou odmítly imigrační kvóty. Ve Švýcarsku se k tématu migrace v roce 2014 konala referenda dvě. První, " proti masové migraci " se uskutečnilo v únoru 2014. K urnám přišlo 56,57% registrovaných voličů a těsnou většinou 50,33 % občané rozhodli v neprospěch migrace.

V listopadovém referendu se hlasovalo o tom, jestli by země měla ročně přijímat počet imigrantů ve výši maximálně 0,2 procenta, což představuje zhruba 17 tisíc lidí. Kromě otázky migrace voliči rozhodovali i o otázkách zlatých rezerv a zrušení rovné daně. Obálku s odpovědí na otázku týkající se imigrace vhodilo do urny přesně 50% registrovaných voličů, 74,1% z nich bylo proti zavedení limitu počtu přijímaných migrantů.

V říjnu 2015 se uskutečnily volby do dolní komory švýcarského národního shromáždění. Ve volbách zvítězila s podporou 29,4% národně-konzervativní Švýcarská lidová strana (SVP). V 200 členné Národní radě má strana 65 křesel.

Od roku 1959 funguje vládní koaliční struktura sedmi ministerstev, která se nazývá „magická formule“, tzn. pevný poměr mezi koaličními stranami, který nezohledňuje volební výsledky a poměr mezi stranami se mění minimálně. V současnosti má dvě křesla Švýcarská lidová strana, Liberálové a Sociální demokraté jedno křeslo mají Křesťanští demokraté.

Pokud porovnáme základní priority migrační a zahraniční politiky švýcarských lidovců a strany Tomia Okamury Svoboda a přímá demokracie (SPD), najdeme mnoho podobností. Obě strany prosazují plnou suverenitu a v případě Švýcarska neutralitu (pdf. str. 8). Lidovci odmítají hlubší zapojení Švýcarska v nadnárodních institucích - Evropské unii, Evropském hospodářském prostoru a Severoatlantické alianci (pdf. str. 4). SPD požaduje referendum o vystoupení ČR z Evropské unie. Lidovci požadují omezenou migraci (pdf. str. 30), Okamurovci přísné podmínky imigrační politiky. Tomio Okamura se na Švýcarsko často odkazuje,imponuje mu tamější polopřímá demokracie, kterou jeho strana prosazuje zavést v České republice.

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu předložilo hnutí Úsvit (ještě před svým rozštěpením) do Poslanecké sněmovny v lednu 2014.

Tento návrh (.pdf) obsahoval následující vymezení možných otázek:

Čl. 1(1) V celostátním referendu lid České republiky rozhodujea) o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu,
b) o návrhu zákona, včetně ústavního, nebo
c) o souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy
(dále jen „referendum“).(2) Otázka pro referendum nesmí směřovat ke změně podstatných náležitostí
demokratického právního státu, jakož ania) ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených základních práv a svobod,
b) k rozhodnutí, které by bylo v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají
z mezinárodního práva, nebo
c) k zásahu do výkonu moci soudní.

Je tedy zjevné, že podle návrhu by šlo hlasovat o setrvání v Evropské unii či přijetí eura. Tuto otázku by posuzoval podle článku 5 návrhu Ústavní soud (je-li v souladu se článkem 1 tohoto návrhu zákona.)

Návrh byl v hlasování zamítnut již v 1. čtení. Proti návrhu hlasovaly strany vládní koalice, opoziční TOP 09, ODS a část klubu KSČM se při hlasování zdržela.

Článek 10 Okamurova návrhu pak řešil právě závaznost výsledku referenda.

(1) Rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Okamura má pravdu, že pokud by byl přijat jím navržený zákon (a byl-li by shledán jako konformní s Ústavou České republiky), tak by podle něj šlo rozhodovat o otázkách, o kterých Okamura mluví. Stejně tak návrh popisuje závaznost případného schváleného referenda. Doplňme, že se jedná o spekulaci Okamury (především pak v otázce výsledků možného referenda), čistě teoreticky je ovšem jeho výrok pravdivý.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť sice korektně popisuje situaci na slovensko-ukrajinské hranici, přenositelnost na české podmínky je však přinejmenším diskutabilní. Rozdíl je jednak v geografických podmínkách, jednak v délce této hranice a s tím souvisejí také vyšší potenciální náklady, personální obsazení a celková obtížnost takovéhoto hlídání.

Technika, která je nasazená na slovensko-ukrajinských hranicích čítá podle Pravdy.sk 500 kamer a tzv. Oko Schengenu, řídící středisko v Sobranciach, a to na délce 40 km z celkové délky hranice s Ukrajinou čítající 97 km. Jižní část hranice je totiž prostupnější, v severní části přechází hranice náročným terénem v horách. Některé z těchto kamer jsou upraveny na noční vidění, další část tvoří termokamery. Bezpilotní letadlo zase kontroluje oblast kolem hraničního přechodu u Vyšných Nemec.

Podle citace slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka v Pravde.sk minulý rok pomohly tyto systémy snížit průchodnost hranice. Podle něj bylo v roce 2008 zaznamenáno 1 034 ilegálních přechodů hranice v porovnání s 223 neoprávněnými přechody v roce 2014.

Ministerstvo vnitra Slovenské republiky v pětileté evaluační zprávě odhaduje, že Slovenská republika investovala do ochrany hranic 100 milionů eur. Citujeme ze zprávy: „Suma zahŕňa zabezpečenie východnej hranice, ale aj náklady spojené s vývojom a prevádzkou Schengenského informačného systému, budovaním národnej ústredne SIRENE, národných policajných informačných systémov relevantných pre medzinárodnú policajnú spoluprácu a náklady spojené s úpravami medzinárodných letísk schengenského charakteru. Ide o Letisko M. R. Štefánika v Bratislave, Poprad-Tatry, Letisko Košice.“

V dalším zdroji Trend.sk je zmíněno, že na ochranu hranic s Ukrajinou v rámci evropského programu Phare od roku 2003 bylo na technologické zabezpečení vynaloženo 200 milionů eur. Slovenská republika se tak na tomto projektu podílela z poloviny.

Jak jsme v úvodu naznačili, při adaptaci na české podmínky je však třeba brát v potaz zejména geografické předpoklady a délku hranice, kterou je třeba zabezpečit. Ve srovnání s ukrajinsko-slovenskou hranicí jsou hranice ČR s okolními státy delší. Právě na hranici se Slovenskem je také mnohem méně výrazná přírodní hranice tvořená horami. Celková délka hranice ČR činí podle Geografického webu 2 290 km. Je tedy nutné předpokládat významně větší finanční zatížení ČR při zajištění ochrany hranic. Toto přirovnání tedy zcela není na místě a je zavádějící.