Tomio Okamura

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.

Poslanec Tomio Okamura se premiéra Sobotky skutečně vícekrát v průběhu letošního roku dotazoval v rámci ústních interpelací na jeho vztah s Radkem Pokorným.

Konkrétně se ptal v březnu, dubnu a květnu tohoto roku. Všechny interpelace mají společné to, že je poslanec Okamura podával, když nebyl Bohuslav Sobotka v Poslanecké sněmovně přítomen. V tomto případě má člen vlády povinnost odpovědět poslanci do 30 dnů, pochopitelně tuto odpověď nezaznamená stenoprotokol na webu Sněmovny.

První dotaz padl 2. března, když Tomio Okamura podal interpelaci „ve věci ministra Mládka“. Na Radka Pokorného se ptal následovně:

„A moje otázka zní: Jak často, pane premiére, komunikujete a konzultujete s panem Pokorným? Kdyby to byl pouze váš spolužák, se kterým vzpomínáte na staré časy, byla by to vaše věc. Ale tady jde o to, že podle dostupných zpráv jste stále nejen v kontaktu, ale také pod vlivem člověka, který lobbuje proti zájmu našeho státu. To je u placeného advokáta v rámci jeho práce v pořádku. Ale jakákoliv spolupráce s takovým člověkem je absolutně nepřípustná u předsedy vlády, který má zastupovat zájmy přesně opačné. Takže se znovu ptám: Jak často, pane premiére, komunikujete s lobbistou Radkem Pokorným ať přímo, nebo přes prostředníky?“

Druhou příležitost k dotazu využil poslanec Okamura 6. dubna. V rámci interpelace „ve věci lobbingu“ uvedl:

„Vážený pane premiére, už podruhé jste mi neodpověděl na můj dotaz. Scházíte se se svým spolužákem a lobbistou Radkem Pokorným a konzultujete s ním vládní agendu? Prosím o odpověď přímou, bez dosavadních vytáček.“

Naposledy Tomia Okamuru vztah Sobotka–Pokorný zajímal 25. května. Tehdy uvedl:

„Pozoruhodné je, že jsem se na základě těchto informací vás již dvakrát ve svých interpelacích ptal, zdali se stýkáte s lobbistou Radkem Pokorným a zdali s ním konzultujete. Řekl jsem, že mi od vás stačí jen odpověď ano, nebo ne. Obdržel jsem od vás, pane premiére, dvě písemné odpovědi a ani jednou jste mi na moji otázku nedokázal přímo odpovědět. Rád bych se ale konečně dozvěděl pravdu. Kolikrát jste v uplynulém čtvrtletí spolu komunikovali a konzultovali? Tím mám na mysli lobbistu Radka Pokorného. Prosím o konkrétní data.“

Jak jsme již uvedli, poslanec Okamura pokaždé interpeloval Sobotku v této věci v premiérově nepřítomnosti. V tomto případě má člen vlády povinnost podle § 111 odst. 7 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny odpovědět interpelujícímu do 30 dnů. Nicméně tyto písemné odpovědi nejsou publikovány např. na webu Poslanecké sněmovny, ale obdrží je pouze adresát - v tomto případě tedy Tomio Okamura. Ten uvádí, že mu nebylo odpovězeno, ale to není možné doložit, neboť Sobotkovy odpovědi nejsou veřejně dostupné.

Výrok je s ohledem k výše uvedenému hodnocen jako neověřitelný.

Úvodem uveďme, že neposuzujeme, kdo má být „slušný pracující“. V rámci výroku sledujeme to, jak vláda přistupuje k výši mezd a daním (tj. k faktorům, které mají na výplaty vliv) a dále i výši sociálních dávek pro dlouhodobě nezaměstnané. Vláda svou politikou zvyšuje platy ve veřejném sektoru, daně zanechala na úrovni, na které byly při jejím nástupu a v neposlední řadě nezvyšuje sociální dávky – naopak zvýšila počet kontrol např. u dávek v hmotné nouzi. Výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Pokud bychom měli sledovat základní vlivy, které se týkají výroku Tomia Okamury, tak na prvním místě budou zřejmě daně z příjmu. Sazby této daně zůstaly po celou dobu vlády na stejné úrovni, na které byly při nástupu této sestavy.

Měnily se sazby u daně z přidané hodnoty, resp. byla zavedena druhá snížená sazba na některé komodity. Dvakrát pak bylo zvýšeno daňové zvýhodnění na děti (2015, 2016) a zavedeno bylo tzv. školkovné.

Co se týče maximálního braní z výplat, ve veřejném sektoru naopak vláda mzdy zvyšuje. A to po celou dobu svého fungování.

Poprvé se na navýšení platů dohodli představitelé uvedených stran v roce 2014. Všem zaměstnancům státní sféry byla zvýšena mzda o 3,5 procenta. Tento růst se netýkal doktorů, kteří dostali přidáno až na začátku roku 2015, jednalo se však o pětiprocentní zvýšení platu.

V roce 2015 došlo opět k navýšení platů státních zaměstnanců. Například policisté, hasiči či pracovníci v sociálních službách dostali přidáno o tři procenta, učitelé 3,3 procenta a zdravotničtí pracovníci pět procent.

V roce 2016 navýšila vláda státním zaměstnancům mzdy o čtyři procenta, zdravotnickým pracovníkům se zvedl plat k 1. lednu 2017 o deset procent. Ve školství se platy zvýšily již k 1. září 2016, a to celkem o osm procent pro učitele a o pět procent pro nepedagogické pracovníky.

V roce 2017 vláda zvýšila platy o deset procent příslušníkům Policie ČR a Hasičského záchranného sboru ČR, Celní správy ČR, Vězeňské služby ČR, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace. Výdělky v sociálních službách se mají v tomto roce zvýšit od července o 23 procent. Pracovníci v kultuře či v nepedagogických profesích ve školství si přilepší o 9,4 procenta. Přidáno dostanou i zdravotní sestry.

V roce 2016 byly platy zvýšeny i zaměstnancům příspěvkových organizací jako jsou muzea, galerie, knihovny a některá divadla.

Vláda díky dohodě s dopravci, zástupci krajů a zaměstnaneckými odbory vyjednala v roce 2016 zvýšení platů řidičů autobusů, kteří pracují v soukromých firmách a nejsou státními zaměstnanci. Jejich plat se zvýšil k počátku nového roku ze 71,60 korun na hodinu na 98,10 korun za hodinu.

Před stávkou řidičů autobusů, která měla proběhnout 6. dubna 2017, vláda přislíbila 420 milionů korun, aby pomohla krajům a vlastníkům dopravních firem naplnit zvýšení platů řidičů.

Jde tedy primárně o kroky, které zvyšují platy ve veřejném sektoru. Vláda ovšem také třikrát zvýšila minimální mzdu, čímž jsou zaměstnavatelé povinni vyplácet více peněz svým zaměstnancům. První zvýšení provedla Sobotkova vláda v roce 2015, kdy došlo k navýšení o 700 Kč na 9200 Kč. O rok později činila minimální mzda 9900 Kč. V roce 2017 došlo k jejímu navýšení na 11 000 Kč. Tato rozhodnutí zvyšovala mzdy v soukromé sféře, byť poměrně malému počtu lidí, kteří ji pobírají (jde zhruba o tři procenta zaměstnanců). Právě zvyšování minimální mzdy a mezd celkově má tlačit na to, aby se tzv. vyplatilo pracovat. Tedy aby bylo nevýhodné pobírat dávky v nezaměstnanosti.

Dávky Ani u dávek není Okamurovo vyjádření korektní. Vládě se daří (pochopitelně i s vlivem snižující se nezaměstnanosti) snižovat objem vyplácených dávek. Vláda výrazně zvýšila počet kontrol u dávek hmotné nouze.

Do roku 2012 bylo vydávání sociálních dávek v režii obecních (městských) úřadů. Se sociální reformou, která zahrnovala i stanovení Jednotného výplatního místa, přešla tato povinnost na úřady práce.

Šlo o tzv. Agendy a územní působnost Úřadu práce ČR (.pdf), které inicioval tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09). Tato reforma měla zefektivnit vydávání dávek a zabránit jejich zneužívání. Kvůli nedostatečné personální kapacitě Úřadu práce nebylo možné kontrolovat všechny žádosti, často tak došlo k opětovnému čerpání.

Pokud se podíváme na data, tak zjistíme, že i v letech po zavedení této změny kontroly probíhaly. Data ze Zprávy o činnosti Úřadu práce za leden–duben 2012 ukazují, že bylo v rámci dávek v hmotné nouzi uskutečněno celkem 11 955 kontrol (str. 33). Další data jsme bohužel nedohledali.

Zpráva o činnosti Úřadu práce za roky 2013 uvádí (str. 24):

„Sociální šetření prováděná v roce 2013 byla prováděna v omezené míře, která reflektuje kritický nedostatek pracovníků v této oblasti. Počet provedených sociálních šetření je uveden v příloze č. 8 (.xls).“

Stejná zpráva za rok 2014 (str. 62) pak popisuje, že Úřady práce nabraly nové lidi a kontroly zintenzivněly.

„Sociální šetření v roce 2013 byla prováděna v omezené míře. Na jednání Vlády ČR dne 14. 7. 2014 bylo rozhodnuto o přijetí celkem 600 nových zaměstnanců na agendu nepojistných sociálních dávek. Posily působí především v terénu. Ukazatel sociálních šetření prováděných před i po přijetí nových zaměstnanců prokazuje pozitivní vliv na objem vyplácených dávek. Díky tomuto navýšení se zintenzivnilo provádění sociálního šetření.
V příloze č. 14 je uveden počet provedených sociálních šetření k dávkám příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení za rok 2014. S ohledem na zvýšení počtu SM pro agendu nepojistných sociálních dávek, zejména pak navýšení počtu sociálních pracovníků, je na první pohled zřejmý nárůst počtu vykonaných sociálních šetření ve 3. a 4. čtvrtletí roku 2014.“

Porovnáme-li data kontrol např. u doplatku na bydlení, zjistíme následující. Data za rok 2013 a 2014 jsou dostupná v těchto tabulkách (.xls) – vždy poslední karta: 2013 a 2014.

obdobíQ1/2013Q2/2013Q3/2013Q4/2013Q1/2014Q2/2014Q3/2014Q4/2014počet kontrol (dopl. na bydlení – v tisících)5,86,67,58,18,912,816,820,9

Za rok 2015 pak za první pololetí v rámci stejné kontrolní činnosti (.xls, posl. tabulka) došlo k 36,5 tis. kontrol, v druhém pololetí k 28,7 tisícům.

Samotné kontroly tedy po nástupu vlády Bohuslava Sobotky poměrně výrazně zintenzivněly.

Výdaje na hmotnou nouzi pro rok 2012 činily 7,7 mld. korun za 165 300 dávek (.pdf). Z tabulky níže je patrné, že výdaje v následujících letech rostly. Počet příjemců se však pozvolna snižuje v kontextu nízké nezaměstnanosti (3,8 % v rámci EU).

zdroj: ČTK

V roce 2013 vyplatilo (.pdf, str. 3) Ministerstvo práce v průměru 221 100 dávek měsíčně. O rok později se tento počet zvýšil (.pdf, str. 3) na 240 800 dávek za měsíc. V roce 2015 se pak počet dávek opět snížil, a to o 17 300 na měsíc.

Od září 2013 došlo k personálním změnám na Úřadu práce ČR, kde se počet zaměstnanců zvýšil na zhruba 9000 osob. Tímto posílením došlo k častějším hlášeným i namátkovým kontrolám v terénu.

Úřad práce zveřejnil v listopadu 2016 výsledky 126 234 šetření (.pdf), které uskutečnil od ledna do září 2016.

Pro srovnání – od roku 2014 do začátku 2016 provedl ÚP 344 188 šetření a 82 036 v terénu. Nepřiznáno bylo 4 251 nových žádostí o některou z dávek hmotné nouze a odebráno bylo 9 620 už vyplácených dávek. Za tuto dobu došlo k úspoře 138 milionů korun.

Letos ÚP kontrolou vyplácených nepojistných sociálních dávek získal 37,5 milionu korun. Současně dosud zamítl 886 nových žádostí a odňal 1 871 již vyplácených dávek. Nejčastěji v Moravskoslezském kraji.

Za poslední tři roky ušetřilo Ministerstvo práce kvůli vyšším kontrolám 175,5 milionu korun.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť ČSSD skutečně navzdory tomu, že téma církevních restitucí v minulém období velmi artikulovala, neudělala v dané věci po volbách žádné reálné kroky.

Pro ČSSD byla problematika církevních restitucí jedním ze stěžejních bodů kampaně před parlamentními volbami v roce 2013 a objevuje se i ve volebním programu (.pdf, str. 30) ČSSD pro zmíněné volby. Zde se můžeme dočíst, že ČSSD bude „… usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“

ČSSD vedla kampaň proti církevním restitucím od roku 2012, před senátními a krajskými volbami. Tehdy například rozesílala občanům složenky vypsané na částku přes 12 tisíc Kč, což byl podle ČSSD díl z církvím vráceného majetku, který zhruba připadá na jednoho občana ČR. Složenka byla podepsaná lídrem ČSSD Bohuslavem Sobotkou a nesla nápis: „Neplaťte, vraťte Kalouskovi a Nečasovi.“

Zdroj: ČSSD

Kampaň ČSSD byla v létě 2012 natolik ostrá, že dokonce vedla k nesouhlasnému veřejnému prohlášení několika církevních organizací. Tehdejší šéf České biskupské konference Duka ke kampani ČSSD uvedl, že „… si nezadá s neblahými antisemitskými a antiklerikálními plakáty‚třetí říše‘, na rudo přetřenými gottwaldovskými ideology…“

Následně ČSSD překlopila téma i do kampaně před volbami 2013, jak ostatně dokládá výše uvedená citace z programu. Koaliční smlouva (.pdf) uzavřená mezi vládními stranami ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL však téma církevních restitucí vůbec neobsahuje, což mělo být podle ČSSD a ANO 2011 prosazeno Lidovci.

Jak informoval server Novinky.cz, proces vydávání majetku církvím je v současné době téměř završen, protože začátkem března 2017 zbývalo státním institucím projednat jen zhruba dvě procenta výzev církví na vydání majetku. Z toho jasně vyplývá, že vláda s církevními restitucemi oproti předvolebním deklaracím – zůstaneme-li u ČSSD – příliš nezmohla. Na jaře 2014 vláda zřídila restituční výbor, kde zasedlo šest členů vlády. Vede jej premiér Sobotka. Tento výbor nemá žádnou rozhodovací pravomoc, nemůže tudíž reálně nic ovlivnit a jeho funkcí je pouze monitorovat průběh vydávání majetku.

V tomto volebním období byly do Poslanecké sněmovny předloženy celkem tři návrhy, které směřovaly ke zdanění v rámci církevních restitucí. Ani jeden nebyl úspěšný, nejdál se dostal návrh poslanců především z ČSSD. Ten ovšem od roku 2014 zůstává ve druhém čtení.

Kromě této legislativní aktivity byly ve Sněmovně další dva pokusy směřující podobným směrem - a to od poslanců KSČM a od Zastupitelstva Jihočeského kraje. Všechny návrhy mají společné to, že k nim vláda nepřijala žádné stanovisko. Tedy je nepodpořila.

Doplnění (28. října 2017): V původním odůvodnění výroku jsme uvedli, že vyjma ODS na svém webu žádná ze stran nevede počet členů. Toto konstatování je mylné. Česká pirátská strana uvádí na svém fóru seznam všech členů strany. K dnešnímu dni jich je 484.Rovněž doplňujeme proces přijímání členů hnutí SPD. Ze stanov vyplývá, že členem tohoto subjektu se může stát člověk po uplynutí nejméně dvouleté čekatelské lhůty (bod Členové hnutí). V prosinci 2015 SPD na své 1. ideové konferenci v rámci usnesení uvedla, že "K dnešnímu dni je členy hnutí 263 osob a členství se vyřizuje u 1 818 zaregistrovaných členů – čekatelů, které se postupně navyšuje z celkového počtu 8 590 žádostí o členství."Bližští konkrétní informace o počtu členů SPD nejsou dostupné.Daný aktuální počet tedy nejde reálně u SPD nijak doložit, výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Původní odůvodnění:

Aktuální počet členů jednotlivých politických stran je těžko dohledatelný a tyto údaje zveřejňuje pravidelně na svých stránkách pouze ODS, která měla ke květnu letošního roku 14 005 členů.

U ostatních stran oficiální údaje neznáme a máme dostupná data pouze z médií od mluvčích jednotlivých stran. Počet členů KSČM v roce 2015 byl 42 994, druhou nejsilnější stranou, co do počtu straníků, je KDU-ČSL s 26 420 členy (červenec 2016). Dále patří mezi stranicky silné subjekty ČSSD, která měla k prosinci loňského roku 21 356 členů. Pokud se tedy budeme řídit údaji, které poskytli představitelé SPD o počtu svých členů, je SPD skutečně pátou největší politickou stranou.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v Lisabonské smlouvě není zmiňováno, že by stát musel přijímat uprchlíky. Tomio Okamura však svůj výrok mohl zamýšlet tak, že v rámci touto smlouvou nastavených rozhodovacích pravidel se umožnilo přijmout toto ustanovení většinou členských států, což by podle starých pravidel nešlo. Nicméně smlouva jako taková toto neobsahuje, v daném konkrétním případě šlo o rozhodnutí národních států.

Nejdůležitějším bodem vztahujícím se k tomuto problému je článek 63 (.pdf, str. 82), odstavec 3 Lisabonské smlouvy, který zní: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivustátních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Rada v tomto případě rozhodovala kvalifikovanou většinou, která je definována článkem 9c (.pdf, str. 25), odstavcem 4. Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Kvalifikovaná většina je tedy definována jinak, než tomu bylo v případě Smlouvy z Nice (2003). Podle článku 3 (.pdf, str. 52), odstavce 1i by v případě takového hlasování bylo potřeba k přijetí usnesení nejméně 169 hlasů z 345, které by vyjadřovaly souhlas alespoň dvou třetin členů. Hlas každého státu měl totiž tehdy jinou váhu.

Není tedy pravda, že by nás Lisabonská smlouva zavazovala k přijetí uprchlíků. Nastavila však pravidla, kterými se musejí státy řídit v oblasti migrační politiky. Pokud by ministři vnitra jednotlivých členských států nepodpořili návrh na přerozdělování uprchlíků a nehlasovala by pro něj kvalifikovaná většina, nebylo by možné uprchlíky přerozdělovat. O přerozdělování migrantů tak rozhodli ministři jednotlivých členských států, nikoliv Lisabonská smlouva.

Předseda Okamura má zřejmě na mysli průzkum volebního potenciálu, který říká, kolik by teoreticky mohla daná strana získat hlasů, kdyby se k ní přiklonili všichni voliči, kteří její volbu zvažují. V tomto typu průzkumu může respondent uvést více politických subjektů současně a zahrnuti jsou všichni respondenti, tedy i ti nerozhodnutí.

Podle výzkumu společnosti Behavio skutečně dosahuje SPD 13% volebního potenciálu.

Pokud bychom se podívali na volební model CVVM (.pdf) – který zahrnuje pouze respondenty, kteří jsou rozhodnuti jít k volbám a vědí, koho budou volit – vidíme, že zde SPD dosahuje 7,3 % hlasů.

K přijetí eura se Česká republika zavázala nikoliv podpisem Lisabonské smlouvy, ale již podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33%.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Smlouva o fungování EU také v článku 119 (.pdf, str. 52) v druhém odstavci vytyčuje euro jako jeden z cílů Evropské unie v hospodářské politice.

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Nepodařilo se nám zjistit, jaký konkrétní projekt má předseda SPD na mysli.

Peníze na pořízení dotace tvoří její nezanedbatelnou část. Většinou se jedná o provizi externí firmě za samotné sepsání dotace a podíly ze schválené dotace (tzv. success fee). Pokud dotaci sepíše sám žadatel, hradí zase náklady za práci jeho zaměstnanců. Z nálezu (.pdf) Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že v minulém programovém období mařili žadatelé peníze z EU zbytečně na propagaci daného operačního programu.

Podle žebříčku Paying Taxes 2017 (.pdf, str.116), který mimo jiné zkoumá právě časovou náročnost daňové administrativy u tří typů daní (daně z příjmu firem, zaměstnaneckých daní a spotřebních daní), v České republice zaberou daně firmám v průměru 234 hodin, čímž se ČR zařadila na 26. místo z 32 Evropských států.

Žebříček však nerozděluje státy podle vyspělosti, nelze tedy přesně zjistit, na kterém místě by se ČR umístila. Můžeme se však podívat například na země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které mají většinou vysoký index lidského rozvoje a dají se považovat za „vyspělé země“. Zde se z 32 zemí Česká republika umístila na 27. místě, což český daňový systém řadí k těm více komplikovaným. V celkovém žebříčku, který posuzuje komplikovanost placení daní, je pak Česká republika na 53. místě ze 190 zkoumaných států. Tyto údaje se však nezaměřují pouze na časovou náročnost - zahrnují také výši daní nebo počet příspěvků, které středně velká firma odvede státu za rok.

Jak můžeme vidět, Česká republika je skutečně v komplikovanosti daňového systému a v počtu hodin, které firmy potřebují na vyplnění všech daňových formalit, na spodních příčkách jak v porovnání se zeměmi Evropy, tak v porovnání se zeměmi OECD. Počet hodin, které daně firmám zabírají, je ovšem ještě vyšší, než byl původní odhad Tomia Okamury. Výrok je přesto hodnocen jako pravdivý.