Tomio Okamura

K přijetí eura se Česká republika zavázala nikoliv podpisem Lisabonské smlouvy, ale již podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33%.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Smlouva o fungování EU také v článku 119 (.pdf, str. 52) v druhém odstavci vytyčuje euro jako jeden z cílů Evropské unie v hospodářské politice.

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Předseda Okamura má zřejmě na mysli průzkum volebního potenciálu, který říká, kolik by teoreticky mohla daná strana získat hlasů, kdyby se k ní přiklonili všichni voliči, kteří její volbu zvažují. V tomto typu průzkumu může respondent uvést více politických subjektů současně a zahrnuti jsou všichni respondenti, tedy i ti nerozhodnutí.

Podle výzkumu společnosti Behavio skutečně dosahuje SPD 13% volebního potenciálu.

Pokud bychom se podívali na volební model CVVM (.pdf) – který zahrnuje pouze respondenty, kteří jsou rozhodnuti jít k volbám a vědí, koho budou volit – vidíme, že zde SPD dosahuje 7,3 % hlasů.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v Lisabonské smlouvě není zmiňováno, že by stát musel přijímat uprchlíky. Tomio Okamura však svůj výrok mohl zamýšlet tak, že v rámci touto smlouvou nastavených rozhodovacích pravidel se umožnilo přijmout toto ustanovení většinou členských států, což by podle starých pravidel nešlo. Nicméně smlouva jako taková toto neobsahuje, v daném konkrétním případě šlo o rozhodnutí národních států.

Nejdůležitějším bodem vztahujícím se k tomuto problému je článek 63 (.pdf, str. 82), odstavec 3 Lisabonské smlouvy, který zní: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivustátních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Rada v tomto případě rozhodovala kvalifikovanou většinou, která je definována článkem 9c (.pdf, str. 25), odstavcem 4. Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Kvalifikovaná většina je tedy definována jinak, než tomu bylo v případě Smlouvy z Nice (2003). Podle článku 3 (.pdf, str. 52), odstavce 1i by v případě takového hlasování bylo potřeba k přijetí usnesení nejméně 169 hlasů z 345, které by vyjadřovaly souhlas alespoň dvou třetin členů. Hlas každého státu měl totiž tehdy jinou váhu.

Není tedy pravda, že by nás Lisabonská smlouva zavazovala k přijetí uprchlíků. Nastavila však pravidla, kterými se musejí státy řídit v oblasti migrační politiky. Pokud by ministři vnitra jednotlivých členských států nepodpořili návrh na přerozdělování uprchlíků a nehlasovala by pro něj kvalifikovaná většina, nebylo by možné uprchlíky přerozdělovat. O přerozdělování migrantů tak rozhodli ministři jednotlivých členských států, nikoliv Lisabonská smlouva.

Doplnění (28. října 2017): V původním odůvodnění výroku jsme uvedli, že vyjma ODS na svém webu žádná ze stran nevede počet členů. Toto konstatování je mylné. Česká pirátská strana uvádí na svém fóru seznam všech členů strany. K dnešnímu dni jich je 484.Rovněž doplňujeme proces přijímání členů hnutí SPD. Ze stanov vyplývá, že členem tohoto subjektu se může stát člověk po uplynutí nejméně dvouleté čekatelské lhůty (bod Členové hnutí). V prosinci 2015 SPD na své 1. ideové konferenci v rámci usnesení uvedla, že "K dnešnímu dni je členy hnutí 263 osob a členství se vyřizuje u 1 818 zaregistrovaných členů – čekatelů, které se postupně navyšuje z celkového počtu 8 590 žádostí o členství."Bližští konkrétní informace o počtu členů SPD nejsou dostupné.Daný aktuální počet tedy nejde reálně u SPD nijak doložit, výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Původní odůvodnění:

Aktuální počet členů jednotlivých politických stran je těžko dohledatelný a tyto údaje zveřejňuje pravidelně na svých stránkách pouze ODS, která měla ke květnu letošního roku 14 005 členů.

U ostatních stran oficiální údaje neznáme a máme dostupná data pouze z médií od mluvčích jednotlivých stran. Počet členů KSČM v roce 2015 byl 42 994, druhou nejsilnější stranou, co do počtu straníků, je KDU-ČSL s 26 420 členy (červenec 2016). Dále patří mezi stranicky silné subjekty ČSSD, která měla k prosinci loňského roku 21 356 členů. Pokud se tedy budeme řídit údaji, které poskytli představitelé SPD o počtu svých členů, je SPD skutečně pátou největší politickou stranou.

V Evropské unii platí jednotný vnitřní trh, který je zajištěn volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a osob. Nejde v žádném případě o mýtus, nýbrž o holý fakt doložený Aktem o jednotném trhu (.pdf). Ten byl v letech 2011 a 2012 revidován. Tvrzení, že členství v EU nemá s volným pohybem nic společného je tak zcela nepravdivé.

Tomio Okamura má sice pravdu v tom, že smlouvy o volném pohybu je možné uzavřít i mimo členství s Evropskou Unií. Je tomu tak právě v případě Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), jehož členy jsou Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko.

Když však porovnáme význam obou částí tohoto výroku, je třeba říct, že jeho druhá, pravdivá část je významově minoritní. Nelze však z faktického hlediska akceptovat výrok, který v úvodu označí legislativně podložený právní vztah za „mýtus“, proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť tvrdit, že vystoupení umělce v rámci živého přenosu se rovná povolení politické diskuze ze strany ČT, je přinelepším problamtické.

K vystoupení zpěvačky Lenky Dusilové při předávání cen Anděl Okamura v rozhovoru pro Parlamentní listy (Budou kvičet. Vystoupení Tomia Okamury na téma Zeman, umělci, Němcová a podobně) uvedl: " Ať si umělci a v podstatě každý sděluje, co chce, ale pokud zazní politická kritika, měli by dostat prostor i oponenti. Když ČT neuhlídala formát a zazněly politické názory, měla by dát v hlavním vysílacím čase možnost reagovat i těm, kteří byli napadeni. Nebo ať pozvou paní Lenku Dusilovou do politického pořadu. Když už chce mluvit politicky, mohou proti ní posadit pana prezidenta nebo předsedu SPO pana Velebu, ať vedou debatu, pokud si na to paní Lenka Dusilová ovšem troufne. Říkat názory v přímém přenosu veřejnoprávní televize, kdy ten druhý nemá šanci reagovat, není správné ani spravedlivé. Použili prostor k osobnímu útoku na někoho, kdo se nemohl bránit."

Okamura tedy korektně popsal své vyjádření na adresu vyhlašování cen Anděl. Ovšem problematická část je ta, kdy tvrdí, že Česká televize neuhlídala formát a povolila politickou diskuzi. Šlo o živé vysílání a není tak jasné, jak by mohla ČT zasáhnout do projevů umělců vyjma možnosti přenos přerušit. Není přirozeně ani dohledatelný žádný důkaz, kdy by Česká televize měla tušení, s jakým projevem zpěvačka vystoupí a to, že by na toto nereagovala.

V prohlášení Tomia Okamury je hned několik nepřesností: změna, ke které dochází, se netýká oficiálního názvu země, ale pouze o doplnění databází OSN o jednoslovný ekvivalent Czechia namísto doposud užívaného Czech Republic. Tato změna navíc nemá vliv na probíhající kampaň Czech Tourismu. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

"Nesouhlasím s názvem "Czechia". Nechci, aby si naši zemi pletli s Čečenskem. Máme za miliardu koupeno logo Czech Republic.To hodlám prosadit," napsala ministryně na svém twitterovém účtu v reakci na oznámení ministra Zaorálka, že hodlá prosadit používání jednoslovného názvu Czechia.

"To, že CzechTourism při oficiálním označení destinace (grafický symbol) komunikuje výhradně logo Czech Republic: Land of Stories a že tato komunikace v řádu tří let dosáhla 1,1 miliardy korun, beze změny platí,"řekla k tomu mluvčí agentury Czech Tourism Martina Fišerová.

Ministryně pak upřesnila, že se jedná o dotaci, kterou Česká republika v minulosti získala od EU na propagaci a kterou při změně možná Česká republika bude muset vrátit. To však odmítá například i premiér Sobotka, který říká, že pro takovou obavu není důvod.

To nakonec potvrdila i sama Šlechtová v rozhovoru pro aktuálně.cz.

"Pokud by se oficiálně měnil název z Czech Republic na Czechia, byly by tyto peníze skutečně ohrožené. Ale vzhledem k tomu, že jsem se na vládě dozvěděla, že zůstává název Czech Republic, tak nehrozí. (...) CzechTourism má pět let na to, aby dodržel podmínky získání peněz, takže budeme pokračovat v propagaci země s označením Czech Republic. Nic měnit nebudeme, jedeme dál," řekla Šlechtová v rozhovoru.

Co se skutečných vynaložených nákladů týká, v oficiálním materiálu Czech Tourismu, kde vyhodnocují dopad této kampaně, se píše o nákladech ve výši 208,6 milionu korun. Za logo ke kampani (původní Czech Republike a jeho následné přepracování na Czech Republic - Land of Stories) zaplatila agentura 2,5 milionu korun. Šlechtová však ve výše zmíněném rozhovoru odkazuje i na další aktivity, které Czech Tourism zajišťuje, včetně sportovní propagace, o které ve zprávě není řeč.

To, že Okamura uspěl ve 2 volbách, je korektní konstatování. Nejprve získal post senátora za obvod 80-Zlín v roce 2012, kdy porazil hejtmana kraje Mišáka (vyhrál obě kola volby). Dále Okamura kandidoval v roce 2013 do Poslanecké sněmovny a to ve Středočeském kraji, mandát poslance získal také (tím pádem přišel o senátorský post, nelze vykonávat obě pozice najednou).

K šancím Okamury v srpnu 2012 (tj. 2 měsíce před volbami) uvedl server Idnes, že "... podle politologů se Okamura může dostat do druhého kola, které se bude na Zlínsku konat téměř jistě. "

Dále pak regionální mutace serveru pak přinesla mezi 1. a 2. kolem volby vyjádření politologa Karla Kouby, který se vyjádřil následovně: " Vyhrál první kolo a může se vézt na protestní vlně proti Mišákovi. Okamura je mediálně známá osobnost. Navíc měl velmi kontaktní kampaň, jezdil po jednotlivých vesnicích. "

Není tedy pravdou, že by Okamurovy šance byly veřejně pouze umenšovány. Již před volbami uváděli politologové, že Okamura má šance na postup do 2. kola, mezi oběma koly pak byl dokonce jmenován jako kandidát se " solidní šancí uspět ".

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Okamura korektně pojmenovává styčné programové plochy s Milošem Zemanem a stejně tak uvádí správně příklady programových odlišností mezi nimi.

Přijetí eura

Miloš Zeman v červnu 2014 uvedl, že by se eurem mohlo začít platit v roce 2017. Svůj názor na euro prezident drží, v prosinci 2015 pro slovenskou agenturu TASR uvedl, že by přijetí jednotné měny v České republice podmiňoval vystoupením Řecka z eurozóny.

V reakci na tento rozhovor prezidenta Okamura uvedl na svém videoblogu:

" Absolutně nesouhlasím s prezidentem Zemanem, který v rozhovoru pro slovenskou tiskovou agenturu TASR uvedl, že závidí Slovensku euro. Já i naše hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) přijetí eura pro Českou republiku odmítáme, jelikož to nepřinese celkově nic dobrého.
Pan prezident a také vláda ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL jsou přijetí eura dlouhodobě nakloněni a aktivně ho více či méně prosazují. Prezident minulý měsíc alespoň nově dodal, že chce v České republice euro až po odchodu Řecka z eurozóny.

A já znovu opakuji, že s přijetím eura pro naši republiku nesouhlasím ani v případě, že by Řecko vystoupilo. Podobné ekonomické problémy jako Řecko mají totiž i další země Evropské unie, které používají euro. "

Referendum o vystoupení z EU Toto je skutečně jeden ze základních bodů politiky strany Tomia Okamury. Opakovaně se snaží apelovat v Poslanecké sněmovně na vládní většinu, aby připustila jednání o možnosti přípravy zmíněného referenda, což je ovšem odmítáno.

Prezident Zeman se k možnému referendu o vystoupení z EU vyjádřil v rozhovoru pro Parlamentní listy na konci února.

" Ale já jsem odpůrcem vystoupení z Evropské unie na jedné straně, ale také odpůrcem toho, aby občané neměli možnost hlasovat o této otázce.
Premiér řekl, že zabrání tomu, aby se o této otázce hlasovalo, a já si myslím, že je to nedemokratické. Nicméně současně jsem řekl, že kdyby bylo vypsáno referendum o vystoupení České republiky z EU, byl bych proti, veřejně bych argumentoval proti, ale že nemám právo bránit kterémukoli občanu České republiky, aby vyjádřil opačný názor. " Přímá demokracie Posílení prvků přímé demokracie Zeman podpořil během jednání Poslanecké sněmovny o vládním návhu obecného referenda.

Prezident před poslanci uvedl:

" Tvrdím však, že zákon o obecném referendu, ať jakkoli důležitý, je pouze součástí přímé demokracie, a i když vám určitě za svého života nevnutím další zákony podporující přímou demokracii, dovolte mi, abych se o nich alespoň velmi stručně zmínil. "

Dále apeloval na přijetí přímé volby starostů a hejtmanů a obecně k inspiraci Švýcarským modelem.

Okamurův postoj k přímé demokracii je nekriticky kladný, postaven na ní byl program jeho kandidatury do Senátu, do Poslanecké sněmovny (název hnutí úsvit přímé demokracie Tomio Okamury) i jeho nové strany.

Výrok je označen jako nepravdivý, protože v italském kantonu Ticino ve Švýcarsku v září roku 2013 byl sice skutečně referendem schválen zákon, který zakazuje zahalování obličeje na veřejných místech, vztahuje se tedy i na burky a nikáby, nikoliv však na hidžáby, které zakrývají pouze vlasy.

Parlament tohoto kantonu daný zákon schválil na konci listopadu 2015 a v této souvislosti federální parlament ve shodě s vládou řekl, že zákon není rozporu s federálním právním řádem. Zákon (it) vstoupí v platnost 1. července 2016.