Tomio Okamura

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Česká republika prostřednictvím ministra vnitra Chovance hlasovala na úrovni Rady pro spravedlnost a vnitřní věci proti přijetí systému kvót. Zde se tedy česká vláda postavila jasně proti, byť byla v souladu s platnými evropskými pravidly přehlasována.

Česká vláda rovněž proti kvótám reálně postupuje tak, že je nedodržuje. Do dnešního dne přijala na jejich základě pouhých 12 osob z Řecka. Celkový závazek přitom znamená pro Českou republiku 2691 osob z Řecka a Itálie (na základě kvót a také dobrovolného závazku české vlády).

Česká vláda doposud přijala 12 uprchlíků z 2691, které mělo Česko přijmout. Pravdou je, že Česká republika přijímá migranty mimo kvóty, ve většině případů se však jedná o křesťanské migranty.

Přijímání uprchlíků na základě kvót však nelze označit jako příkaz Evropské unie. Toto číslo se totiž skládá z dobrovolného závazku, který přijala česká vláda a kvót, které odsouhlasili ministři vnitra zemí Evropské unie, kterého se účastnil i český ministr (který však společně s maďarským, slovenským a rumunským hlasoval proti). Nedá se tak hovořit o diktátu Evropské unie, neboť šlo o demokratické rozhodnutí v rámci platných pravidel Evropské unie.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót. Jednalo se však o křesťanské uprchlíky, nikoliv muslimské, jak tvrdí Tomio Okamura.

Celkově za rok 2016 přijala (str. 2) Česká republika 150 Iráčanů a 95 Syřanů. Dvacet z těchto Syřanů bylo opět křesťanskými uprchlíky, kteří byli přijati na základě dobrovolného závazku přijmout 400 uprchlíků z neevropských uprchlických táborů. Náboženství dalších Iráckých a Syrských uprchlíků nelze z dostupných zdrojů doložit. Nelze však vyloučit, že mezi přijatými uprchlíky jsou i muslimové. Islám v roce 2006 v Sýrii vyznávalo 87 procent obyvatel, v Iráku to bylo v roce 2014 96 procent. Tomio Okamura má však pravdu, že některé uprchlíky česká vláda přijímá mimo kvóty.

Hlasování o ratifikaci Lisabonské smlouvy proběhlo v Poslanecké sněmovně 18. února 2009. Pro hlasovalo 125 přítomných poslanců. Ze 79 poslanců Občanské demokratické strany hlasovalo pro 33 zákonodárců, 37 proti a 9 se zdrželo. I když hlasovala větší část poslanců proti, bez hlasů občanských demokratů by smlouva vyžadující ústavní většinu 120 poslanců schválena nebyla.

V Senátu se o osudu Lisabonské smlouvy hlasovalo 6. května 2009. Z 36 senátorů ODS hlasovalo pro 12 a proti bylo 19 členů senátorského klubu Občanské demokratické strany.

Nutno říci, že i přes vnitřní rozpolcenost se vedení tehdy vládní ODS postavilo za schválení smlouvy. Před hlasováním v horní komoře pronesl na plénu Senátu projev i premiér Mirek Topolánek, který senátory vyzval ke kladnému hlasování.

Tehdejší prezident a do prosince 2008 čestný předseda ODS Václav Klaus byl a stále je jedním z nejhlasitějších kritiků Lisabonské smlouvy. Klaus měl obavu z možného prolomení Benešových dekretů nebo argumentoval, že smlouva je protiústavní.

Ústavní soud 3. listopadu 2009 konstatoval, že Lisabonská smlouva je v souladu s českým ústavním řádem a Klaus téhož dne smlouvu podepsal. „Rozhodnutí ÚS jsem očekával a respektuji ho. I když s jeho obsahem nesouhlasím,“ řekl po podpisu prezident Klaus.

Zajímavostí je, že Václav Klaus tehdy odmítl, aby se podpisového aktu zúčastnili fotografové. Jeho podpis tak není zaznamenán na žádném snímku.

Výrok je hodnocen jako zavádějící z několika důvodů. Zaprvé, podobný návrh nebyl členy SPD v Poslanecké sněmovně navržen. Není rovněž součástí programu SPD. Je sice pravdou, že o něm SPD (v různé míře obecnosti) píše ve svých příspěvcích, nicméně z úst poslance Okamury získává spojení „navrhovali jsme“ poněkud odlišnou konotaci.

Návrh, na který Tomio Okamura snad naráží, předložila v roce 2016 skupina poslanců Úsvitu. Tento subjekt však dnes Okamura sám označuje za „podvodníky, pučisty a zrádce“, kromě toho jen jeden z navrhovatelů je dnes členem SPD, tedy označení „my“ ve vztahu k autorům tohoto návrhu je přinejmenším zavádějící.

Skupina osmi poslanců Úsvitu v loňském roce předložila návrh zákona o ochraně před ilegální migrací. Ten upravuje mj. trestní zákoník v tom smyslu, že by měl trestat nejen násilné překročení státní hranice, ale také (byť nenásilné) překročení státní hranice osobou z tzv. třetí země, tedy mimo EU i Evropský hospodářský prostor a Švýcarsko. Pochopitelně jde o překročení hranice v situaci, kdy by byly dočasně obnoveny vnitřní hranice schengenského prostoru. Stejným návrhem také poslanci Úsvitu zamýšleli odebrat takovýmto provinilcům právo na překlad příslušných dokumentů trestního řízení, např. obžalobu či rozsudek. Rovněž jím prosazovali automatické uložení trestu vyhoštění, což má nejspíše být onou „tvrdou odrazující sankcí“, o které Okamura mluví.

Návrh také upravuje dřívější vládní návrh zákona o ochraně státních hranic (dnes už schválený zákon), a to tak, že osoby ze třetích zemí naopak vyjímá z vymezení přestupku podle tohoto zákona. Jednání osoby ze třetí země by tak v důsledku bylo hodnoceno jako trestný čin, zatímco v případě občanů země Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarské konfederace by šlo o pouhý přestupek.

Podobný návrh tedy hnutí Úsvit, dřívější působiště Okamury, opravdu podalo. Vláda se k němu vyjádřila v tom smyslu, že je neopodstatněný a neústavní. Návrh se dosud nedostal do prvního čtení.

Výrok Tomia Okamury je z výše nastíněných důvodů zavádějící. Kromě nich je navíc třeba dodat, že o trestný čin by šlo pouze v případě migrantů ze zemí mimo EU, EHP a Švýcarska. U ostatních by nadále šlo o přestupek.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve skutečnosti v daném období policie zadržela minimum „nezákonných migrantů z islámských zemí“. Tomio Okamura pracuje se souhrnným číslem nepřesně. Většina nelegálních migrantů totiž pochází z úplně jiných zemí. U některých muslimů, kteří do statistiky spadají, byl navíc jejich přečin zapříčiněn překročením povolené doby pobytu v rámci léčebných pobytů.

Dle zprávy cizinecké policie bylo za první čtvrtletí letošního roku při nelegální migraci zadrženo 1166 osob. Z pohledu národnosti převládali obyvatelé následujících zemí: Ukrajinci (434), Vietnamci (78), Moldavané (63), Rusové (59) a Uzbeci (45). Ze zmíněných pěti zemí je islám většinovým náboženstvím pouze v Uzbekistánu.

Dále se jednalo o 17 Syřanů, 2 Kuvajťany a 36 občanů Saúdské Arábie. Ti ovšem (Saúdští Arabové a Kuvajťané), jak policie uvádí, nejčastěji překračují povolenou dobu pobytu v rámci léčebných pobytů. Spojovat je tedy s nezákonnou migrací, je přinejmenším zavádějící.

Doplňme rovněž informaci a tranzitní nelegální migraci:

„Co se týká tranzitní nelegální migrace (nelegální vstup hlavně z Rakouska a Slovenska s cílem pokračovat přes naše území do Německa, resp. dalších států EU/Schengenu), pokračuje v roce 2017 pokles tlaku. Ve sledovaném období byly tyto osoby zjištěny v minimální míře (11 občanů Sýrie, 9 občanů Iráku, 8 občanů z Afghánistánu, 6 občanů Alžírska a 5 z Íránu). V pěti případech byli cizinci odhaleni přímo v úkrytu v dopravním prostředku. Celkem se jednalo o 6 osob (4 z Afghánistánu a 2 z Pákistánu) ukrytých v nákladním automobilu, kdy 5 osob bylo odhaleno na vstupu ze Slovenska a 1 osoba při vycestování do Polska.Od ledna do března 2017 bylo při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici ČR (mezinárodní letiště) hlášeno 39 případů. V meziročním porovnání se jedná o mírné zvýšení o 5 osob oproti stejnému období v loňském roce. Z hlediska směru převládal směr do České republiky. Nejvíce záchytů bylo hlášeno z Mezinárodního letiště Václava Havla v Praze (37 osob), dále po jedné osobě z Mezinárodního letiště Brno Tuřany a Ostrava Mošnov. Výčet státních příslušností byl velmi rozmanitý (celkem 21 státních příslušností), kdy se nejvíce jednalo o uprchlíky dle Konvence 1951 (5 osob) a z Ruska (5 osob).“

Poslanec Okamura se nemýlí, když tvrdí, že zákon nezakazuje jmenovat premiérem člověka, který je trestně stíhán. Uveďme rovněž, že ani případné vydání Andreje Babiše poslanci ke stíhání, jakož i potenciální následné stíhání a obvinění neznamená samo o sobě, že by se Babiš dopustil trestného činu. Porušení zákona může konstatovat pouze nezávislý soud.

Ústava České republiky stanovuje, že „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády“. Ten pak prezidentovi navrhne jednotlivé členy rezortů a po jmenování nové vlády celý kabinet předstupuje před Poslaneckou sněmovnu, aby mu vyslovila nadpoloviční většinou přítomných poslanců důvěru.

Při nevyslovení důvěry se proces opakuje od jmenování nového premiéra. Pokud Poslanecká sněmovna vysloví nedůvěru podruhé, prezident republiky jmenuje nového premiéra na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Pokud sněmovna vysloví nedůvěru potřetí, může ji prezident rozpustit.

Výrok předsedy hnutí SPD se týká situace hned po volbách. Zde není, jak dokládá Ústava ČR (výše), prezident fakticky ničím vázán a může předsedou vlády jmenovat libovolnou osobu. Neexistuje tedy žádné zákonné omezení pro hlavu státu, koho jmenovat. V praxi se ovšem uplatňuje princip, že je jmenován předseda vítězné strany ve volbách. To je logické vzhledem k tomu, že má nejsilnější mandát voličů.

Předseda vítězné strany byl po volbách jmenován předsedou vlády vždy (postupně Klaus, Zeman, Špidla, Topolánek a Sobotka) s výjimkou roku 2010, kdy premiérské křeslo obsadil Petr Nečas (ODS), ač ve volbách těsně zvítězila ČSSD. Její předseda (Jiří Paroubek) ovšem v den voleb rezignoval, jeho nástupce Bohuslav Sobotka pro sebe žádal pokus o sestavení vlády, ovšem většinu pro vládnutí v té době již deklarovala budoucí koalice ODS, TOP 09 a VV.

Podmínkou pro člena vlády je nemožnost vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Tento článek Ústavy ČR provádí mimo jiné zákon o střetu zájmů. Veřejný funkcionář např. nesmí být provozovatelem ani společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Za přestupky spojené se střety zájmů lze uložit pokutu do výše 50 000 Kč.

Mimo to prezident ústavou skutečně není omezen a trestní stíhání pro jmenování premiéra nepředstavuje de jure problém.

Projekt Čapí hnízdo byl realizován v letech 2008 až 2010 za podpory 50 miliónů korun pocházejících z ROP Střední Čechy. Konkrétně se jednalo o rekonstrukci starého statku ke kterému bylo přistavěno i dnes už všem známé Čapí hnízdo, jenž slouží jako jízdárna nebo prostory pro prezentaci. Celý areál má sloužit jak pro veřejné akce, tak pro individuální relaxaci, která je možná díky sportovnímu zázemí, ubytovacím prostorům nebo početné skupině chovaných zvířat.

S celým areálem je spojený předseda hnutí ANO Andrej Babiš. V posledních letech probíhají spekulace o způsobu, jakým se farma dostala k dotaci 50 mil. korun.

Je tak možné, že Andrej Babiš, dle magazínu Forbes 2. nejbohatší Čech, nepřímo získal dotaci, která byla určena malým a středním podnikatelům. V srpnu 2017 byl Policií ČR podán návrh Poslanecké sněmovně o vydání Andreje Babiše a jeho blízkého spolupracovníka a poslance za ANO Jaroslava Faltýnka, aby se mohl celý případ detailně prošetřit.

Peníze, které šly na podporu Čapího hnízda, pocházely z Regionálního operačního programu Střední Čechy a měly financovat rozvoj cestovního ruchu. Farma Čapí hnízdo pak využila konkrétně výzvu č. 4 – oblast podpory 2.1. Jak lze dohledat, Čapí hnízdo bylo spolufinancováno z veřejných zdrojů. Z 50 mil., ze kterých se dotace skládala, bylo 42,5 mil. z pokladny Evropské unie a dalších 7,5 mil. ze zdrojů ČR. Financování, jak správně tvrdí Tomio Okramura, bylo z veřejných zdrojů.

Tomio Okramura dále tvrdí, že finance byly určeny pro malé a střední podnikatele. Zmíněná výzva č. 4 (.pdf, str. 3) byla opravdu určena pro podnikatele, kteří jsou z pohledu zákona považováni za malé nebo střední. Podle kritérií (.pdf, str. 1), jež vydalo ministerstvo průmyslu a obchodu, nelze brát Agrofert ani Andreje Babiše jako subjekty, které by v době žádosti o dotaci splňovaly definici malého či středního podnikatele. Holding Agrofert je jedním z největších zaměstnavatelů ČR.

Dodejme, že Andrej Babiš odmítá, že by peníze šly přímo jemu, a za původce projektu označil v projevu před poslanci část své rodiny. Není také jasné, zda se dopustil nezákonného jednání, samotná žádost policie ani potenciální trestní stíhání toto neříká. Celá věc je záležitostí dalšího šetření příslušných orgánů.

Na harmonizaci předpisů v rámci vnitřního trhu se v Bruselu samozřejmě podílejí i zástupci České republiky a výrobky z nepasterizovaného mléka podléhají řadě evropských předpisů. Zakázány však nejsou, a proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Od svého vstupu do EU je Česká republika součástí vnitřního trhu, ve kterém je uplatňován volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Volný pohyb zboží není založen pouze na odstranění celních poplatků, sjednocují se také předpisy dané legislativou jednotlivých členských států. K této harmonizaci dochází např. proto, aby členské státy za účelem ochrany domácích výrobců záměrně neupravovaly své předpisy tak, aby prakticky zabraňovaly vstupu výrobků z ostatních zemí vnitřního trhu.

Legislativní návrhy předkládá Komise Evropskému parlamentu, kde zájmy českých občanů zastupuje 21 europoslanců, a Radě, kde Česko zastupuje příslušný ministr. Tyto dvě instituce pak spolurozhodují o přijetí návrhu. Přijat je obvykle jako přímo závazné nařízení nebo ve formě směrnice, která určuje pouze požadovaný konečný výsledek. Způsob zapracování do národní legislativy je ponechán na rozhodnutí členských států. Řadu překážek vnitřního trhu odstranily také rozsudky Evropského soudního dvora.

V českých médiích se čas od času objevují zprávy o tom, že Brusel zakazuje některé potraviny. Mezi nejznámější patří kauza pomazánkového másla nebo tuzemského rumu. Ve skutečnosti se však nejedná o zákaz dané potraviny, ale o úpravu označení výrobku. Logika je přitom taková, že všechny výrobky nesoucí kupříkladu označení máslo musí splňovat odpovídající podmínky. Evropský spotřebitel se tak v nabídce lépe zorientuje bez ohledu na to, v jaké zemi EU zrovna nakupuje. Podrobněji se tomuto tématu věnuje například think-tank Evropské hodnoty.

Produkce nepasterizovaného mléka a mléčných výrobků je regulována nařízením č. 853/2004, které obsahuje řadu hygienických předpisů a výrobcům přináší povinnost produkty z nepasterizovaného mléka označovat. Nepasterizované sýry tedy musí splňovat předpisy dané evropskou legislativou, jejich produkce však na evropské úrovni zakázána není.

Co se syrečků týče, České republice se v roce 2010 podařilo získat pro Olomoucké tvarůžky chráněné zeměpisné označení, které zaručuje, že produkty pochází pouze z dané lokality. V létě letošního roku se po českém internetu šířily zprávy, jejichž titulky naznačovaly vlnu změn v označování mléčných výrobků. Vycházely přitom z červnového rozsudku Soudního dvora, který stanoví pouze to, že označení jako „mléko“ nebo „sýr“ mohou být používána pouze pro produkty živočišného původu, nikoliv například pro vegetariánské potraviny vyrobené ze sóji nebo tofu.

Povinné kvóty přijala Rada EU tvořená ministry členských států unie včetně České republiky, již však většina ostatních států přehlasovala. Samotné kvóty byly navrženy Komisí, nenavrhla je však komisařka Jourová, která je i tak na České republice nezávislá, neboť v Komisi zastupuje zájmy unijní, ne národní. Někteří čeští europoslanci sice pro kvóty hlasovali, většina však byla proti. Výrok jako celek hodnotíme jako nepravdivý.

Povinný relokační mechanismus neboli kvóty přijala Rada Evropské unie 22. září 2015. Co se týče dalších účastníků při schvalování kvót, kromě Rady sehrály roli i Komise a Evropský parlament. Schéma schválení kvót je znázorněno na tomto obrázku:

Zdroj: University of Portsmouth

Podívejme se nyní na jednotlivé účastníky a české zástupce v nich. Začněme u Komise, ta totiž kvóty navrhla. V Komisi působí komisařka Jourová, ta však Českou republiku nezastupuje, protože jako ostatní komisaři hájí zájmy celé unie a na České republice je nezávislá.

Kromě toho se otázkami migrace nezabývá, protože ty má na starosti komisař pro migraci, vnitřní věci a občanství. Ten také předložil samotný návrh rozhodnutí o kvótách.

Dalším účastníkem byl Evropský parlament, mezi jehož členy patří i 21 českých europoslanců. Ti v případě kvót hlasovali z většiny proti, konkrétně pak šlo o 9 z 15 hlasujících. Čeští europoslanci byli nicméně zbylými europoslanci přehlasováni, a Evropský parlament se tak vyjádřil ke kvótám pozitivně.

Posledním účastníkem pak byla Rada tvořená ministry z každého členského státu. Jaký z ministrů se zasedání Rady účastní, záleží na projednávané otázce, v případě kvót šlo o ministry vnitra.

V Radě se o kvótách hlasovalo kvalifikovanou většinou, tzn. pro přijetí muselo být alespoň 16 z 28 členských států, které tvoří nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU. To se také splnilo a pro přijetí kvót hlasovalo celkem 23 z 28 členských států.

Před jednáním Evropské rady o migrační krizi v červnu 2015 premiér Sobotka jménem vlády deklaroval, že je Česká republika schopna dobrovolně přijmout stovky migrantů. Premiér Sobotka tím vyslovil návrh částečného alternativního řešení ze strany České republiky ke kvótám na přerozdělování imigrantů z Itálie a Řecka. Ty vláda odmítala a proti jejichž přijetí osobou ministra vnitra Chovance později i hlasovala.

Vláda v červenci 2015 rozhodla, že na základě dobrovolného závazku přijme 1500 migrantů (1100 migrantů z Itálie a Řecka a 400 ze třetích zemí). V tomto případě šlo podle premiéra Sobotky o jednorázovou solidární akci a nezbytnou pomoc v tehdejší krizové situaci.

V lednu 2015 přijala vláda návrh ministerstva vnitra, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie. Důvodem předložení návrhu byla špatná životní situace takových rodin a snaha nabídnout rodinám pomocnou ruku.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť vláda, respektive premiér Sobotka nenavrhoval řešit vymírání českého národa přílivem imigrantů. V červnu 2015 sice deklaroval, že je Česká republika schopná přijmout stovky migrantů, jednalo se však o představení odlišného návrhu na částečné řešení otázky kvót ze strany České republiky. Následné rozhodnutí vlády o přijetí 1500 migrantů bylo motivováno nezbytnou pomocí v krizové situaci a solidaritou. Tento počet navíc nebyl naplněn, v rámci relokace přišlo do České republiky pouze několik jednotlivců.

Dodáváme ještě data o počtu obyvatel v České republice, která přináší Český statistický úřad.