Tomio Okamura

Seznam volebních účtů stran a hnutí, které tento rok kandidují v rámci parlamentních voleb, zveřejňuje Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí.

Na transparentním účtu strany Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury se sice občas pohybují milionové částky, jedná se však o převod prostředků SPD z krajů a jiných jeho účtů na volební účet. Jinou nejvyšší částkou je 51 000 Kč ze 17. července. Ani na některém z ostatních transparentních účtů SPD se částka kolem milionu korun neobjevuje.

Podobné převody prostředků na volební účet se objevují také u dvou zmíněných stran. Nejvyšší částka na transparentním volebním účtu Občanské strany demokratické je 5 000 Kč z 1. září. Politické hnutí ANO zatím přijalo sice větší dary v desetitisících či stotisících, ale nejvyšší z nich (ze dne 31. května) činí 300 000 Kč.

Co se týče ostatních transparentních účtů těchto stran, situace je trochu jiná. Na provozním účtu ANO se objevuje částka 26 712 500 Kč z 2. června, u které je uvedeno pouze číslo protiúčtu a poznámka „MF“. Nejspíše se jedná o státní příspěvek. Drhou nejvyšší sumou je 650 000 Kč z 15. srpna; na ostatních účtech strany milionové částky nejsou.

Podobně na tom je i ODS. Na zvláštním účtu pro příspěvky ze státního rozpočtu, příjmy z darů a jiných bezúplatných plnění má několik milionových částek, u kterých není uveden protiúčet, pouze poznámka „MF“. Jedná se opět o státní příspěvek. Jde o tři platby ve výši 13 375 000 Kč z 22. září, 9. června a 18. května. Další částky jsou 3 000 000 Kč od Iva Valenty a 1 000 000 Kč z 21. července. Na ostatních transparentních účtech už se žádné podobné částky neobjevují.

Je tedy zjevné, že i milionové dary procházejí u stran přes transparentní účet a nejde tedy o dary „zákulisních kmotrů“. Pokud bychom přistoupili na možnost, že takové dary některé strany dostávají, tak tyto platby nelze veřejně nijak dohledat a těmito informacemi by tedy neměl disponovat ani Tomio Okamura.

Volební program SPD opravdu žádá o vystoupení České republiky z Evropské unie. V programu zaznívá jasná kritika evropské integrace, především ve věcích národní suverenity, svobody a demokracie, kterou hnutí považuje za ohroženou.

Návrh ústavního zákona o referendu byl projednáván v březnu 2014 a většinou přítomných byl zamítnut (hlasovalo se o přijetí návrhu Organizačního výboru, který doporučil zákon zamítnout). Návrh zákona byl podán poslanci hnutí Úsvit (ještě před tím, než se hnutí rozpadlo), mezi nimiž se nacházeli i členové nynějšího předsednictva SPD, například Tomio Okamura, Radim Fiala nebo Jaroslav Holík. Pokud by byl schválen, zákon by umožňoval občanům rozhodovat o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, o návrhu zákona (včetně ústavního) a o souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy. Jak Tomio Okamura sám ve sněmovně zdůraznil, právě tento ústavní zákon by umožnil konání referenda o členství v EU.

Okamura rovněž v Poslanecké sněmovně opakovaně navrhoval k projednání otázku referenda o vystoupení z EU. Naposledy se tak stalo v červnu 2016. Dodejme, že v jeho pojetí šlo spíše o vyjádření proklamace než o reálný návrh, neopíral jej totiž o jakoukoli změnu legislativy, což by bylo nezbytné pro uspořádání takového referenda.

Pokud začneme údajnou proislámskou orientací strany, v usnesení z roku 2015 se k tomuto tématu dočteme: „KDU-ČSL rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako ideologií, která nese prvky neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Evropská nemuslimská většina musí vést s muslimskou menšinou neustálý dialog, vycházející ze zdůraznění evropských hodnot. V tomto dialogu musíme důsledně rozlišovat mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako státní ideologií.“ Zároveň strana odmítá toleranci politického islámu a vyzývá k trvání na evropských hodnotách.

Vrátíme-li se k výroku, že KDU-ČSL je stranou proimigrační, tak pohledem do jejich volebního programu (.pdf) můžeme toto tvrzení vyvrátit. Na straně 11 je řešena problematika uprchlíků a migrační vlny. Doslova se zde uvádí:

„Jednu z priorit české evropské a zahraniční politiky spatřujeme v regulaci migračních toků a eliminaci ilegální migrace.“ „Podporujeme užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU.“ „Podpoříme reformu společné azylové politiky s cílem stabilizovat země v evropském sousedství a efektivní návratovou politiku.“ Usnesení předsednictva KDU-ČSL ze začátku loňského roku taktéž potvrzuje, že lidovci považují migrační a uprchlickou krizi za problém. Odmítali rovněž kvóty přerozdělující uprchlíky mezi zeměmi EU.

Další část výroku se týká otevřené podpory kancléřky Angely Merkel. KDU-ČSL a kancléřčina CDU-CSU k sobě mají logiky blízko už svým ideovým zaměřením. Jsou také společně v jedné frakci Evropského parlamentu, klubu Evropské lidové strany. V minulosti (rok 2009) napsala Angela Merkel list tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi, v němž mu vyjádřila svou podporu.

Dle slov Ivana Gabala (poslanec, nestraník zvolený a opět kandidující za KDU-ČSL), publikovaných v článku týdeníku Respekt (a na webu lidovců) 2. října 2017, citujeme:„... zásluhou Pavla Bělobrádka nebo europoslance Pavla Svobody se nám podařilo velmi sblížit s CDU Angely Merkel. Pozoruju v tomto směru cestu od katolické uzavřenosti ke křesťanské otevřenosti.“

Člen české vlády byl poprvé na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutche Landsmannschaft Bundesverband) v roce 2016. Jednalo se tehdy o ministra kultury Daniela Hermanna. V letošním roce se sjezdu kromě Daniela Hermanna zúčastnil také vicepremiér Pavel Bělobrádek, nikoli ovšem jako reprezentant vlády, ale pouze lidovecké strany. Zmínění politici se na sjezd ovšem nejezdí radit, jedou na společenské setkání sudetských Němců a Čechů za účelem upevnění vzájemných vztahů a překonání křivd z minulosti (týkajících se vyhnání těchto Němců z území Československa po druhé světové válce). Tyto návštěvy tak mají čistě symbolický význam vzájemného smíření.

Tento výrok jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Okamura má tedy pravdu v tom, že novelu zákona předložil, zavádí však svým naznačováním, že daní reprezentanti již dnes takovou odpovědnost nenesou.

Podle znění ústavního pořádku jsou si všichni lidé v právech rovni. Co se týče povinností, ty lze ukládat pouze na základě zákona, z čehož plyne požadavek chování ke všem adresátům stejně. Ostatní politické strany nemají v programech cíl tento předpoklad měnit, výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Z preambule Ústavy vyplývá, že všichni občané České republiky si jsou ve svých právech rovni. To samé plyne i z Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku a která obsahuje seznam základních práv a svobod.

Listina v článku 1 stanovuje, že všichni lidé si jsou ve svých právech rovni. V článku 4 pak zmiňuje, že případná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy splňující dané podmínky stejně. Žádné povinnosti Listina výslovně neukládá, v případě jejich uložení však vyžaduje schválení zákona, jehož základní charakteristikou je obecnost, tzn. platí pro všechny adresáty stejně.

Jediná nerovnost v právech, kterou Listina připouští, se týká politických a některých sociálních práv. Právo na správu věcí veřejných, volební právo, právo na hmotné zabezpečení ve stáří nebo právo na veřejné pojištění přiznává Listina pouze občanům České republiky, nikoliv všem, jako je tomu u zbylých základních práv a svobod.

Program SPD obsahuje pouze proklamaci o podpoře rovnováhy občanských práv, svobod a povinností. Dále se však o povinnostech plynoucích z Ústavy nezmiňuje. Zároveň ani v programu žádné české politické strany nefiguruje požadavek na nerovnoměrné rozdělení ústavně zaručených práv nebo povinností.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože v Česku neexistuje souhrnná statistika prodeje konkrétních titulů, což potvrzuje zpráva České tiskové kanceláře, která uvádí: „Oficiální údaje o aktuálním objemu českého knižního trhu nejsou k dispozici, neboť Český statistický úřad prodeje knih jako samostatnou kategorii nezjišťuje a neexistuje ani jiná jejich systematická evidence.“

Tomio Okamura zatím napsal dohromady pět knih, přičemž u třech z nich je uvedený jako spoluautor. Všechny knihy byly vydané nakladatelstvím Fragment

První kniha Český senbyla vydána v roce 2010. Spolupracoval na ni s Jaroslavem N. Večerníčkem. Následovaly další knihy – Umění vládnout v roce 2011, Umění žít v roce 2012. Na knize Umění přímé demokracie (Kam dál Česko?) z roku 2013 opět spolupracoval s Večerníčkem. Následovala kniha Velká japonská kuchařka, na které se stejně jako v předchozím případě spolupodílel.

Ani u jedné z výše uvedených knih není možné dohledat, jaký měla prodej či náklad. Z toho důvodu označujeme tento výrok jako neověřitelný.

Tomio Okamura neříká pravdu, když tvrdí, že pro vznik státu Izrael hlasovala také Velká Británie. Část výroku o území, kde začaly židovské dějiny a odkud Židé skutečně pochází, pravdivá je; výrok je ale přesto hodnocen jako nepravdivý, a to z důvodu nepravdivosti první části.

Na úvod tedy začneme částí výroku zabývající se územím, z něhož židovský národ pochází.

K tomuto účelu nám dobře poslouží kniha Paula Johnsona Dějiny židovského národa. Budeme-li struční a podíváme-li se hned do první kapitoly (str. 6), zjistíme, že dějiny Židů skutečně začínají ve městě Hebron ležícím v Judském pohoří přibližně 32 km jižně od Jeruzaléma. V tomto místě začala historie židovského národa a zároveň se jedná o místo nejstarší komunity Židů na světě (Johnson, 2007).

Přikládáme také mapu území:

Zdroj: Mapy Google

Druhá – primární část výroku se váže k hlasování o vzniku státu Izrael.

V roce 1917 byla vydána takzvaná Belfourova deklarace, která znamenala souhlas tehdejší britské vlády se vznikem židovského území v Palestině; tuto deklaraci podpořily také Spojené státy.

Na konci druhé světové války ovšem tehdejší americký prezident F. D. Roosevelt ubezpečil Araby žijící na území Palestiny, že Spojené státy nebudou nikterak intervenovat ve prospěch vytvoření židovského státu.

Velká Británie (tehdy ještě vůči Palestině koloniální velmoc – do května 1948) byla proti vytvoření státu Izrael, neboť si chtěla udržet dobré ekonomické i politické vztahy s Araby.

V roce 1947 ovšem Britové předali mandát OSN, která později ustanovila Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), ve kterém bylo zastoupeno 11 států, včetně Československa. Z důvodů neutrality výboru v něm chyběly velmoci. Tento výbor navrhl dvě řešení, z nichž jedno doporučovalo vznik federativního státu a druhé vznik dvou samostatných států. Druhé řešení bylo přijato 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN jako rezoluce 181.

O rezoluci hlasovalo celkem 56 států:

33 států hlasovalo PRO přijetí rezoluce (mezi těmito státy bylo i Československo);

13 států hlasovalo PROTI rezoluci (především muslimské země, ale také Kuba nebo Řecko);

10 států se zdrželo hlasování – jedním z nich byla právě i Velká Británie.

Tomio Okamura poukazuje na případ z března a dubna 2015, kdy byl vyloučen z hnutí Úsvit po sporech o zneužití financí strany. Financemi strany se už v březnu 2015 zabývala Prověrková komise, podle níž přímo ke zpronevěře finančních zdrojů strany nedošlo. Spor mezi předsednictvem hnutí a Tomiem Okamurou se týkal peněz z volební kampaně. Obě strany sporu tvrdily, že finance hnutí byly zneužity.

K vyšetřování opravdu došlo, podle dostupných informací ho údajně odstartovalo trestní oznámení, které podal sám Okamura. Kromě informace, že Tomio Okamura vypovídal na policii o vyšetřování, není z vyšetřování mnoho dostupných informací. Tento výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

V poslední době byly publikovány dva výzkumy relevantních agentur, které měřily sympatie k jednotlivým politikům. Předně je třeba konstatovat, že agentury neměří „žebříček důvěryhodnosti“, ale sledují oblibu lidí v jednotlivé lídry.

Agentura STEM pro TV Nova sledovala, nakolik mají lidé příznivý a nepříznivý názor na daného politika, popř. zda jej neznají. Na reprezentativním vzorku 1001 lidí jim vyšlo, že Okamura je skutečně politik s největším podílem příznivých hodnocení. Získal jich 46 %.

CVVM pak průběžně sleduje míru důvěry lidí v jednotlivé stranické činitele. V září Okamura uspěl i zde, skončil na druhém místě za ministrem obrany Stropnickým. Předseda SPD získal 39 % kladných reakcí.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť z veřejně dostupných zdrojů nelze potvrdit ani vyvrátit, zda platby od hnutí Úsvit jeho tehdejšímu předsedovi skutečně probíhaly.

Smlouva o poskytování mediálního poradenství byla podepsána v září 2013 mezi Tomiem Okamurou a hnutím Úsvit. Cena za mediální služby se měla odvíjet od výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Tato smlouva byla ukončena dohodou a mediální služby měly zajišťovat jiné subjekty.

Celé znění smlouvy přinesl v minulých dnech web Manipulátoři.cz.

V roce 2014 byl v týdeníku Reflex zveřejněn článek o fakturách, které Okamura vystavoval hnutí Úsvit za marketingové a mediální služby. Tyto služby měly být vykonávány například i během Štědrého dne. Tomio Okamura tvrdil, že měl na práci najaty jiné lidi a během svátků pracovali kvůli předčasným senátním volbám na Zlínsku. Hospodaření hnutí bylo odsouhlaseno auditorem.

Problémy se zabezpečením mediálních služeb přetrvávaly i nadále. Hnutí Úsvit se dostalo do finančních problémů. Podíl na tom měly mít i dvě PR agentury, které měl doporučit Okamura. S nimi uzavřené smlouvy neobsahovaly pevně stanovené ceny za poskytované služby. Jedna z PR firem měla oficiálně sídlo na místě polorozpadlé chaty, druhá měla mít na svém oficiálním sídle jen cedulku se jménem a poštovní schránku (odvysíláno v Reportérech ČT dne 23. března 2015).

V tomto období byl Tomio Okamura rozhádaný už s většinou straníků. Po zveřejnění zprávy o hospodaření hnutí vyzvalo předsednictvo k vyvození zodpovědnosti Okamury. Zároveň navrhlo vypovědět smlouvy s PR agenturami. Spory nakonec vedly k odchodu Okamury a založení hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD).

S financováním PR měl Úsvit problémy. Není však možné dohledat, zda Úsvit platil, nebo neplatil Tomia Okamuru na základě smlouvy o poskytování služeb mediálního poradenství.