Tomio Okamura

Tomio Okamura (SPD) zde reaguje na slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten o § 8a trestního řádu mluvil v souvislosti se dvěma případy ze srpna letošního roku – případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni a případu znásilnění v Praze-Hostivaři. 

V prvním případě policie obvinila 18letého muže. Národnost pachatele nezveřejnila, v médiích se ale objevily neoficiální zprávy, že se jedná o mladíka ukrajinské národnosti, což zmiňoval i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). V návaznosti na to policie pouze potvrdila, že se jedná o cizince. V druhém případě policie v polovině srpna obvinila 16letého mladíka. I zde národnost pachatele neuvedla. 

Kvůli nezveřejnění národnosti pachatelů těchto činů kritizovali policii a ministra Rakušana někteří zástupci opozice, například právě předseda SPD Tomio Okamura nebo poslankyně Margita Balaštíková (ANO), a mimo jiné i bývalý prezident Miloš Zeman (video, čas 6:34). 

Rakušan se nicméně postupu Policie ČR v obou případech zastal a argumentoval přitom právě dodržováním § 8a trestního řádu. Tomio Okamura však odůvodnění Víta Rakušana zpochybňuje. Poukazuje přitom na to, že podle něj § 8a trestního řádu sice uvádí, jaké informace smí poskytovat orgány činné v trestním řízení, ale neuvádí se v něm, že nesmí zveřejňovat národnost pachatele.

Co říká legislativa?

Nejprve upřesněme, že při zjišťování totožnosti podezřelých policisté podle zákona o Policii ČR mají právo evidovat mj. jejich „státní příslušnost“, ne přímo jejich „národnost“. Ačkoli se tyto dva termíny do určité míry překrývají, mají mírně odlišný význam – člověk s českou státní příslušností například může být národností Moravan, Slovák, Rom apod. Z kontextu celé diskuze o zmíněných dvou případech ovšem vyplývá, že řečníci dané dva pojmy zjevně zaměňují. V rámci našeho ověření se proto zaměříme na to, co legislativa říká o státní příslušnosti.

§ 8a trestního řádu upravuje pravidla pro poskytování informací o trestním řízení a osobách, které se ho účastní. Dle tohoto paragrafu musí orgány činné v trestním řízení dbát na to, aby nezveřejnily o těchto zúčastněných osobách údaje, které „přímo nesouvisejí s trestnou činností“. 

Kromě toho paragraf 8a dále uvádí, že orgány nesmějí v přípravném řízení „zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka.“ Pro úplnost doplňme, že v přípravném řízení policejní složky provádí vyšetřování. Až po této fázi trestního řízení následuje podání obžaloby státním zástupcem a zahájení hlavního líčení, které na rozdíl od přípravného řízení může být veřejné (.pdf). Ve veřejně dostupných zdrojích se prozatím neobjevily informace o tom, že by v případech znásilnění z Plzně a Prahy už došlo k podání obžaloby.

Co říká policie?

Pro odůvodnění postupu policie jsme se obrátili na tiskové oddělení Policie ČR. To uvedlo, že „sdělování informací z průběhu trestního řízení je rámováno trestním řádem a jeho § 8a, který explicitně uvádí, že orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností. Z našeho pohledu je státní příslušnost přesně tím typem údaje, který nesouvisí s trestnou činností (samozřejmě existují výjimky, které se budou ad hoc řešit) a který tím pádem nezveřejňujeme“. 

Dodejme, že § 8d trestního řádu uvádí výjimky, kdy je tyto informace možné zveřejnit. Mezi ně patří zejména situace, kdy je po osobě vyhlášeno pátrání. Dále ke zveřejnění může dojít, pokud to odůvodňuje veřejný zájem – avšak pouze v případě, že převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby. Také mohou být tyto informace poskytnuty například se souhlasem osoby, které se informace, na něž se vztahuje zákaz zveřejnění, týkají. 

Co se týče postupu policie v minulosti, ke zveřejňování národnosti či státní příslušnosti podezřelých a obviněných standardně nedocházelo. Policie v řadě případů potvrdila, že šlo o cizince, národnost ale běžně neupřesňovala. Z veřejně dostupných zpráv policie vyplývá, že státní příslušnost zmiňovala právě jen v případech, kdy tato informace souvisela s danou trestnou činností. Například v případě, kdy muž obviněný z distribuce drog zajišťoval kontakty s odběrateli v Polsku, policie uvedla, že se jednalo o Poláka. Již okolo roku 2010 policie zveřejňovala národnost také v souvislosti s trestnými činy, ve kterých figurovali kosovští Albánci – v těchto případech se jednalo např. o „gang“ zlodějů či výrobců pervitinu.

Závěr

§ 8a trestního řádu upravuje, jaké informace mohou orgány činné v trestním řízení poskytovat veřejnosti. Výslovně se v něm nepíše, že orgány činné v trestním řízení nesmí zveřejňovat národnost pachatele. Daný paragraf ale říká, že policie nesmí uvést o osobách zúčastněných v trestním řízení údaje, které „přímo nesouvisí s trestnou činností“. Ačkoli existují případy, kdy informace o státní příslušnosti s danou trestnou činností souvisí, v ostatních případech Policie ČR státní příslušnost nezveřejňuje. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako zavádějící. 

Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) spadající pod Akademii věd provedlo v červnu a červenci průzkum, který se zaměřil na zjištění názorů českých občanů na záležitosti týkající se války na Ukrajině. Jedna z otázek se zabývala postojem české společnosti ke krokům Fialovy vlády, které podporují Ukrajinu (.pdf, str. 4). Z šetření vyplynulo, že s těmito kroky spíše či rozhodně nesouhlasilo celkem 54 % respondentů (.pdf, str. 5). Vzhledem k malé odchylce oproti Tomiem Okamurou uvedeným 58 % hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Dodejme, že tento nesouhlas se od počátku konfliktu zvýšil, jak je vidět na následujícím grafu. V prvním průzkumu, který sbíral data od března do května loňského roku, s kroky Fialova kabinetu podporujícími Ukrajinu nesouhlasilo pouze 35 % lidí.

Předně uveďme, že Tomio Okamura hovoří o připravované migrační reformě, na jejichž zásadních bodech se členské státy EU dohodly 8. června 2023. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její podobě shodly právě až letos v červnu, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda dále bude sloužit jako podklad pro vyjednávání s Evropským parlamentem, ze kterého by měla vzejít finální podoba migrační dohody.

Tato dohoda počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí. Státy EU v jeho rámci budou mít možnost volby, jakou formu pomoci zvolí. Budou si moci vybrat relokaci, tj. přijetí běženců, nebo roční finanční příspěvek v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci (za jednoho odmítnutého migranta), případně také poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí. 

Role Víta Rakušana

Pro kontext uveďme, že migrační dohoda byla projednávána Radou Evropské unie, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se v zasedání mění v souvislosti s právě projednávanou agendou. Dohoda byla konkrétně projednávána Radou pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra. Zastupováním České republiky byl tak pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan.

Dohoda byla schválena s podporou České republiky a proti bylo pouze Polsko a Maďarsko. Rakušan tehdy zdůraznil, že za jeden z hlavních úspěchů považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů. Zároveň uvedl, že České republice prozatím domluvil výjimku z tohoto systému „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko v poslední době přijalo. 

Shrnutí

Závěrem tedy shrňme, že Vít Rakušan opravdu podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, které byly projednávány Radou EU. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. Je však potřeba zdůraznit, že návrh bude sloužit pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem.

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura odpovídá na otázku moderátorky, zda věří vysvětlení, které ministr spravedlnosti Pavel Blažek podal ohledně schůzky s někdejším poradcem Miloše Zemana Martinem Nejedlým. Zmiňme, že Blažek situaci vysvětloval bouřkou, během které dle jeho slov nebylo možné restauraci opustit. Podle Seznam Zpráv nicméně v zařízení strávil pět hodin. Okamura se přímé odpovědi na dotaz moderátorky vyhnul a uvedl, že podle něj Fialova vláda škodí českým občanům a že jí rozhodně důvěřují pouze 2 % z nich.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo 23 % respondentů, že současné vládě spíše důvěřují. 2 % respondentů odpověděla, že kabinetu Petra Fialy rozhodně důvěřují (.pdf, str. 1). Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Tomio Okamura ve svém facebookovém příspěvku 13. srpna napsal, že „Ukrajina začala veřejně vyhrožovat Evropě. Poradce ukrajinského prezidenta Zelenského Mychajl Podoljak řekl: ‚Pokud EU nebude dále podporovat Ukrajinu, můžeme přenést konflikt na území Evropy‘.“ Okamura také doplnil, že „Fialově vládě tato vyjádření nevadí, jelikož se nás snaží dlouhodobě přímo zatáhnout do války s Ruskem.“ a „My v SPD chceme mír, nechceme válku a bídu!“

Mychajlo Podoljak je v současnosti poradcem vedoucího kanceláře prezidenta Ukrajiny. Jako takový se v současnosti do určité míry podílí na komunikaci s médii za prezidentskou kancelář a také funguje jako poradce prezidenta Zelenského. Přestože Podoljak v poslední době poskytnul celou řadu rozhovorů a vyjádření (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8), v žádném z nich jsme ale ani s pomocí mediální databáze Newton nenarazili na vyjádření v tom smyslu, že by v případě nedostatečné unijní podpory měla Ukrajina „přenést konflikt na území Evropy.“

Tomio Okamura nicméně může vycházet z rozhovoru, který Podoljak 11. května 2023 poskytl oficiálnímu televiznímu kanálu ukrajinského parlamentu. V tomto rozhovoru mimo jiné Podoljak mluvil (video, čas 26:20–26:54) o možnosti, že v případě zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, bude Ukrajina zničena genocidou a válka se přesune i do dalších zemí v Evropě, kde také bude docházet k teroristickým útokům. Ve svém prohlášení sice mluvil o přesunu konfliktu dále do Evropy, zřejmě ale poukazoval na ruskou agresi, která by podle něj v případě porážky Ukrajiny mohla pokračovat dále na západ. Obdobně eventualitu formuloval už 10. května i na svém twitterovém účtu (nyní aplikace s názvem ‚X‘).

Tomio Okamura není první, kdo Mychajla Podoljaka nařkl z vyhrožování Evropě. Pouhý den před tím, než Tomio Okamura zveřejnil svůj facebookový příspěvek, zveřejnil web Extra.cz rozhovor s Andorem Šándorem, který mluvil o tom, že „Podoljak řekl, že pokud EU nebude dále podporovat Ukrajinu, že mohou přenést konflikt na území Evropy.“ Okamura tedy na facebooku použil téměř identická slova jako o den dříve Šándor.

Andor Šándor je bývalýmšéfem vojenského zpravodajství, generálem v záloze a v současnosti bezpečnostním poradcem. V některých médiích býváoznačován za bezpečnostního experta. V současnosti jsou jeho názory často publikovány bulvárními médii Extra.cz a ŽivotvČesku.cz nebo serverem parlamentnilisty.cz. Šándor v minulosti například zpochybnil ruský motiv při otravě Sergeje a Julie Skripalových nebo označil výbuch ve Vrběticích jako „politickou akci“ s chybějícími důkazy o ruské vině.

Závěrečné hodnocení

Tomio Okamura ve svém facebookovém příspěvku argumentuje – stejně jako o den dříve Andor Šándor – neexistujícím tvrzením poradce ukrajinského prezidenta. Mychajlo Podoljak v žádném z jeho veřejných vyjádření nezmínil, že by v případě zastavení evropské pomoci mohla Ukrajina „přenést konflikt na území Evropy.“ V květnovém rozhovoru Podoljak mluvil o tom, že v případě vojenské porážky Ukrajiny by mohlo dojít k přesunutí války do Evropy, resp. EU, zjevně však poukazoval na ruskou agresi, která by podle něj v případě porážky Ukrajiny mohla pokračovat dále na západ, nikoli ukrajinský úmysl.

Společnost RWE Gas Storage CZ je největším provozovatelem podzemních zásobníků plynu v České republice s celkovým provozním objemem přes 2,7 mld. metrů krychlových. Provozní ředitel této společnosti Tomáš Diósi pro MF Dnes 2. srpna o státních zásobách zemního plynu konkrétně uvedl, že „stát letos koupil do svých hmotných rezerv 240 milionů kubíků plynu“. Zároveň také dodal, že „v třesknutých mrazech je spotřeba Česka 55 milionů kubíků denně, takže to je stejné, jako byste měl doma pytlík rýže a mluvil o zásobách na zimu”. Z jeho slov tedy vyplývá, že by toto množství plynu vystačilo pouze na necelých 5 dnů.

Pro úplnost dodejme, že Správa státních hmotných rezerv (SSHR) dříve informovala, že nakoupila 2,4 TWh zemního plynu, což v přepočtu odpovídá zhruba 230 milionům metrů krychlových. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela pak toto množství plynu, o jehož nákupu rozhodla vláda Petra Fialy v dubnu, popisoval jako „necelých 240 milionů metrů krychlových“.

Podívejme se nyní i na data Energetického regulačního úřadu (ERÚ). V roce 2021, kdy byla spotřeba (.pdf, str. 29) plynu v ČR nejvyšší za posledních 10 let, se v nejchladnějším měsíci, konkrétně v lednu, spotřebovalo 1,27 mld. metrů krychlových zemního plynu. Průměrná denní spotřeba tedy odpovídala zhruba 41 milionům metrů krychlových plynu. Pokud bychom vycházeli z těchto dat, výše zmiňovaných 240 milionů kubíků plynu ze státních hmotných rezerv by vystačilo na přibližně 6 dní, tedy necelý týden. Podobný výsledek dostaneme, i kdybychom vycházeli z dat ERÚ za leden 2022 (.pdf, str. 9), kdy se v Česku spotřebovalo 1,13 miliardy kubíků zemního plynu. Upřesněme, že v lednu minulého roku byla průměrná teplota ovzduší −0,9 °C (.pdf, str. 29), letos v lednu +0,8 °C (.pdf, str. 9).

V roce 2006, kdy průměrná teplota v lednu byla −6 °C, měsíční spotřeba plynu dosáhla k 1,64 mld. metrů krychlových (.pdf, str. 2). V případě, že by nastaly stejné „vysoké mrazy“ jako tehdy, by tak zásoby státních hmotných rezerv vystačily jen na necelých pět dnů, jak uvádí zástupce RWE.

Pro kontext zmiňme, že v Česku existuje k uskladnění plynu kapacita cca 3,5 mld. metrů krychlových, které nepatří státu, ale soukromým společnostem. Stát si navíc pronajal zásobník v Nizozemsku skoro na další tři miliardy kubíků. 

Co se týče privatizace českého plynárenství, k té došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 (.pdf, str. 14) v podobě restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo tak k převedení osmi regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem. ODS, jejímž zástupcem je i Martin Kupka, ke kterému Tomio Okamura v rozhovoru mluví, má tedy svůj podíl na zprivatizování plynárenství v ČR.

Pro úplnost nicméně uveďme, že tzv. druhá privatizace českého plynárenství proběhla v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Tomio Okamura se tedy ve svém výroku zásadně nemýlí: Provozní ředitel RWE Tomáš Diósi skutečně řekl, že stát letos nakoupil 240 milionů metrů krychlových plynu, které by vystačily na necelých 5 dnů. Pokud bychom vycházeli z dat Energetického regulačního úřadu z ledna 2021 či ledna 2022, vystačil by plyn ze státních hmotných rezerv na cca 6 dnů. V případě tuhých mrazů, jako tomu bylo v roce 2006, pak na méně než 5 dnů. Dodejme nicméně, že další zásoby plynu mají soukromé společnosti. Zásobníky společnosti RWE byly například k 20. srpnu plné z 90 % a bylo v nich přibližně 26 TWh zemního plynu.

Podíl na privatizaci opravu měla i vláda ODS, jejímž členem je ministr dopravy Martin Kupka. Druhou fázi privatizace českého plynárenství nicméně dokončila vláda ČSSD. Z výše uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Tomio Okamura svým výrokem reaguje na slova ministra dopravy Martina Kupky z ODS, který řekl, že plynové zásobníky jsou v Česku aktuálně naplněné z 82 % (video, 10:48). Podle šéfa hnutí SPD nicméně odborníci varují před tím, že tento plyn nepatří českému státu, nýbrž zahraničím firmám. V odůvodnění se zaměříme na to, zda je to pravda a kteří odborníci na energetiku na tento stav upozorňují.

Vyjádření některých odborníků

Web oenergetice.cz uvádí, že hlavním účelem podzemních plynových zásobníků je umožnit nákup v létě levnějšího plynu a pokrýt jím vyšší dodávky v zimě. Země EU se v souvislosti se současnou energetickou krizí dohodly, že do začátku letošní zimy své zásobníky naplní na alespoň 80 %.

O tom, že zásobníky na našem území nepatří českému státu na začátku července mluvil Vladimír Štěpán, který v českých médiích bývá prezentován jako energetický expert. V srpnovém rozhovoru pro Parlamentní listy pak Štěpán například upozorňoval na to, že „česká vláda svými prohlášeními, že máme naplněné zásobníky pro potřeby naší země, uvádí nepřesné informace“, protože s majiteli plynu neuzavřela žádné dohody. Podle Štěpána by se tak zahraniční obchodníci v případě krize mohli jednoduše rozhodnout, že plyn pošlou svým odběratelům mimo Českou republiku. Stát by dle něj plyn ze zásobníků mohl využít pro potřeby ČR jen v případě vyhlášení nouzového stavu, pak by ale zase musel obchodníkům uhradit vzniklé škody.

Podobně jako Štěpán se v červnu vyjadřoval (video, čas 3:47) i Ivan Noveský – bývalý místopředseda (.pdf) Energetického regulačního úřadu, kterého do funkce jmenovala někdejší předsedkyně Alena Vitásková. Zároveň tehdy o zásobnících uvedl: „My vůbec netušíme, kolik v tom je českého plynu. My víme pouze o tom, že ministr Síkela koupil nějakých asi 230 milionů kubíků.“ 

Pracovní skupina Energie není luxusní zboží, jejímiž členy jsou Alena Vitásková, Vladimír Štěpán či Ivan Noveský, také 7. března zveřejnila výzvu „k záchraně české energetiky“. V ní vládu upozorňovala, že z množství plynu v zásobnících „patří pouze velmi malá část českým obchodníkům s plynem“. Většinu tohoto plynu podle výzvy tvoří zahraniční zásoby. Upřesněme, že počátkem března (kdy ještě neplatil unijní plán na alespoň 80% naplnění zásobníků) byly v ČR zásobníky naplněné zhruba z 25 %. Nyní jsou naplněné na více než 80 %. 

Někteří odborníci na energetiku tedy skutečně poukazovali na to, že české zásobníky a plyn v nich nejsou ve vlastnictví státu, jak uvedl šéf hnutí SPD Okamura. Pojďme se nyní detailněji podívat na to, jak to tedy se zásobníky na českém území skutečně je.

Osm zásobníků na našem území

Data organizace Gas Infrastructure Europe ukazují, že se v Česku nachází celkem devět zásobníků na plyn. Jeden z nich je nicméně napojen pouze na slovenskou infrastrukturu (.pdf, str. 25), fakticky tedy Česko disponuje osmi zásobníky:

• Šest z nich s celkovým objemem přes 2,7 mld. kubíků provozuje společnost RWE Gas Storage CZ, která má německého vlastníka (.pdf, str. 2).
• Jeden zásobník o objemu 0,3 mld. kubíků vlastní MND Energy Storage, spadající pod investiční skupinu KKCG českého podnikatele Karla Komárka, která sídlí ve Švýcarsku.
• Jeden zásobník s kapacitou 0,4 mld. kubíků se nachází pod správou Moravia Gas Storage a vlastní jej z poloviny ruský Gazprom a z druhé poloviny skupina KKCG.

Více než 77 % kapacity českých zásobníků tedy zprostředkovaně vlastní německá společnost. Zbývajících 23 % připadá na ruský Gazprom a KKCG, jejímž koncovým vlastníkem je Karel Komárek (.pdf, str. 8). Sama KKCG se nicméně označuje za mezinárodní skupinu. Uveďme, že skutečnost, že český stát nevlastní žádný ze zásobníků, potvrzuje na svém webu i Ministerstvo průmyslu a obchodu. 

Skladovaný plyn pak také automaticky nepatří vlastníkům zásobníků, jejich volné kapacity si totiž běžně pronajímají jednotliví obchodníci s plynem z různých států (.pdf, str. 11). V souvislosti s tím dodejme, že novela energetického zákona, kterou v červnu podepsal prezident Zeman, zavádí nový princip zvaný „use it or lose it“. Ten spočívá v tom, že obchodníci, kteří nevyužijí svou rezervovanou kapacitu v zásobnících na zemní plyn, mohou o její část přijít. Provozovatelé zásobníků poté musí tyto volné kapacity nabízet v aukci.

V Česku působí mnoho dodavatelů zemního plynu, kteří si prostory v zásobnících mohou pronajímat. Ekonomický deník např. v dubnu zveřejnil statistiku všech společností, které měly v minulém roce alespoň 1% podíl na dodávkách zemního plynu koncovým zákazníkům. Z obchodního rejstříku, případně z webu hlidacstatu.cz jsme zjistili, že 14 ze všech 17 zmíněných dodavatelů plynu nepatří státu či samosprávě. 

Mezi výjimky patří ČEZ, který stát vlastní ze 70 % a který v roce 2021 spolu se svou dceřinou firmou ČEZ Prodej ovládal v tuzemsku zhruba 12,5 % trhu. Pražská plynárenská, která ve stejném roce ovládala přes 13,5 % trhu, zase 100% patří do vlastnictví hlavního města.

Z žádných veřejně dostupných zdrojů jsme nicméně nezjistili, které společnosti si části zásobníků na zemní plyn pronajímají. Dodavatelé plynu koncovým zákazníkům přitom také nemusí být jediní, kteří by si mohli do zásobníků uložit plyn. Například ruský exportér plynu Gazprom měl v zásobníku Moravia Gas Storage v Dambořicích, jejž z poloviny vlastní, rezervovanou podstatnou část kapacity.

I kdybychom předpokládali, že podstatnou část zásobníků naplnil svým plynem ČEZ či Pražská plynárenská, nelze z toho vyvozovat, že by byl ve vlastnictví státu. Jak jsme uvedli výše, ČEZ je pouze polostátní a Pražská plynárenská nepatří státu, ale hlavnímu městu Praze. Česko přitom nemá žádného státního obchodníka s plynem, ačkoliv se o jeho zřízení poslední dobou uvažuje.

Vliv státu

Pro úplnost dodejme, že stát nicméně část plynu do zásobníků nedávno sám aktivně koupil. Na pokyn vlády se o to postarala Správa státních hmotných rezerv. Jde přibližně o 230 milionů kubíků, tedy o necelých 7 % z celkové kapacity 3,5 mld. metrů krychlových, kterou disponuje uváděných osm zásobníků na našem území.

Ministerstvo průmyslu a obchodu v půlce července zároveň uvedlo, že na dalších zhruba 435 milionů kubíků plynu si zajistilo přímý vliv, a to prostřednictvím aukcí na uskladnění plynu, což stát finančně dotuje (.pdf, str. 5–6). Za finanční příspěvek se tak tito obchodníci zavázali k tomu, že v průběhu dalších měsíců neodtěží ze zásobníků více než určité stanovené množství plynu. Ministerstvo rovněž uvádí, že mu novela energetického zákona v případě stavu nouze umožní zakázat vývoz plynu na jiný trh, než je trh tuzemský.

Závěr

Někteří energetici skutečně v médiích hovořili o tom, že Česku nepatří zásobníky plynu ani plyn v nich. Z veřejně dostupných dat přitom víme, že žádný z osmi tuzemských zásobníků nepatří českým firmám. Skupina KKCG, která sídlí ve Švýcarsku a patří českému podnikateli Karlu Komárkovi, se přitom sama označuje za mezinárodní skupinu.

Kteří obchodníci konkrétně a v jakém množství do zásobníků svůj plyn ukládají, se už ale z veřejně přístupných informací nedozvíme. Samotné Ministerstvo průmyslu a obchodu přitom přiznává, že prostřednictvím Správy státních hmotných rezerv nakoupilo jen malou část plynu z celkové kapacity všech zásobníků.

Tomio Okamura se ve svém výroku pouze odkazuje na vyjádření odborníků. Navíc popisuje stav věci a nevyvozuje z toho důsledky, které by byly nějakým způsobem zavádějící. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejprve uveďme, že předseda hnutí SPD nezmiňuje konkrétní období, ve kterém mělo k takovému nárůstu exekucí dojít. Z kontextu rozhovoru nicméně vyplývá, že hovoří o době, kdy vládne současný kabinet Petra Fialy. Ten do Strakovy akademie nastoupil 17. prosince loňského roku. 

„Nárůst exekucí“ lze vyjádřit dvěma způsoby: počtem nově zahájených exekucí (o nichž rozhodl soud) a počtem zahájených exekučních řízení (tj. podaných žádostí o nařízení exekuce). V rámci našeho odůvodnění se proto postupně zaměříme na obě zmíněné statistiky.

Počty zahájených exekucí

Data o exekucích zveřejňuje Exekutorská komora ČR. Jako zdroj informací přitom uvádí (.pdf, str. 1) neveřejný Rejstřík zahájených exekucí (RZE) spravovaný Ministerstvem spravedlnosti. Upřesněme, že RZE ani žádný veřejně dostupný rejstřík neeviduje tzv. správní exekuce, vedené např. ze strany krajských či stavebních úřadů apod., a daňové exekuce, kdy je věřitelem finanční úřad. Data Exekutorské komory se tak týkají jen počtu exekucí nařízených soudy (.pdf).

Pokud se podíváme na tuto statistiku, počet zahájených exekucí se v roce 2021 oproti roku 2020 zvýšil o 12 %. Uvedené údaje se přitom netýkají pouze občanů, tedy fyzických osob, ale i právnických osob (tj. firem, například společností s ručením omezeným apod.).

Exekutorská komora vydává (.pdf) statistiky i za jednotlivá čtvrtletí. Počet zahájených exekucí a procentní změnu oproti předchozímu čtvrtletí i předchozímu roku ukazuje následující tabulka. Jak v prvním a druhém čtvrtletí letošního roku, tak ani ve všech kvartálech minulého roku nelze pozorovat nárůst kolem 40 %.

Počty zahájených exekučních řízení

Některé organizace, jako je např. Institut prevence a řešení předlužení, v souvislosti s exekucemi často hovoří i o počtu zahájených exekučních řízení a v textech tento pojem zkracují jen na „exekuce“. Exekuční řízení se nicméně považuje za zahájené už v den, kdy návrh na exekuci od věřitele dojde soudnímu exekutorovi. Ten poté danému soudu podává žádost o pověření a nařízení exekuce. K zahájení samotné exekuce je přitom nutné, aby o ní v dalším kroku rozhodl soud. 

Pro úplnost se proto podívejme i na počty zahájených exekučních řízení, které je také možné najít ve výkazech okresních soudů (výkazy o pohybu agendy rejstříku EXE, položka V(MS)-163 v sumáři výkazů). Přesněji se jedná o položku „celkem nový nápad“, jež popisuje počet nových žádostí o pověření, které exekutoři podali na soudy. Vyjdeme-li z těchto čísel, dostaneme tabulku níže. Jediný měsíc, kdy můžeme hovořit o 40% meziročním nárůstu, je letošní leden. Všechny ostatní měsíce za poslední rok se ke 40% navýšení nepřibližují, a to ani v meziměsíčním srovnání.

40% nárůst se poté nevyskytuje ani v případě, že srovnáme počty zahájených exekučních řízení v jednotlivých čtvrtletích či celých letech.

Doplňme, že na exekuce se můžeme dívat i z hlediska počtu osob, které se alespoň v jedné exekuci nacházejí. Průměrný počet exekucí na jednoho člověka se totiž pohybuje (.pdf) okolo šesti. Z údajů Exekutorské komory ČR také vyplývá (.pdf), že v roce 2021 se v exekuci nacházelo celkem 698 028 lidí. O rok dříve se přitom jednalo o 732 916 obyvatel. Za minulý rok se tedy počet lidí v exekucích snížil, a to o necelých 5 %. Dle posledních dostupných dat za první polovinu roku 2022 je lidí v exekuci 683 239.

Na závěr shrňme, že téměř 40% nárůst u exekucí, o kterém mluví předseda hnutí SPD, nastal jen v letošním lednu, přičemž se jednalo o počet nových zahájených exekučních řízení. Tento 40% nárůst byl pouze mimořádným výkyvem. Během ostatních měsíců, kdy stála v čele země Fialova vláda (na kterou v této souvislosti Tomio Okamura poukazuje), se dle dostupných dat žádný takto velký nárůst nevyskytl a v žádné ze sledovaných statistik nepřekročil 27 %. Z těchto důvodů tak výrok Tomia Okamury hodnotíme jako zavádějící.

Předseda senátu Miloš Vystrčil (ODS) mluvil o problému vysokých cen energií v rozhovoru, který v neděli 21. srpna zveřejnil server Novinky.cz. Vystrčil zmiňoval tzv. úsporný tarif, který by měl domácnostem pomoci snížit účty za elektřinu a plyn. Podle Vystrčila by měl začít platit od konce října či od listopadu, přičemž záleží na vládě, kdy přesně tuto pomoc spustí. Doplňme, že podle pozdějšího rozhodnutí vlády by měl být tarif spuštěn od října.

Na otázku, zda to lidé musí zatím zvládnout sami, Miloš Vystrčil v rozhovoru odpověděl (video, čas 14:49): „Teď to musí nějakou dobu zvládnout sami. Samozřejmě jsou tady jiné možnosti, příspěvek na bydlení, je tady ta pětitisícová pomoc atd. Není to tak, že by byli ti lidé úplně bez příspěvků a bez pomoci. Jsou tady další dávky hmotné nouze, které lze využívat.“

Tomio Okamura svým výrokem poukazuje na to, že by Česká republika podle něj měla uzavřít kontrakt na dodávky plynu přímo s ruskými dodavateli a tím si zajistit jeho dostatek pro české spotřebitele. Poukazuje na situaci v okolních státech a dává je české vládě za příklad. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jestli zmíněné státy skutečně kupují plyn přímo z Ruska a zda je situace v Česku jiná.

Největším dodavatelem plynu na Slovensku jsou slovenské státní plynárny SPP, které v letošním květnu uzavřely nový kontrakt na nákup plynu pocházejícího z Norska. Nákupy by podle ministra hospodářství Richarda Sulíka měly pokrýt třetinu roční spotřeby. Ačkoli Slovensko novými smlouvami snížilo svou závislost na ruském plynu, podle slovenské vlády ho bude stále nakupovat, aby se naplnily zásobníky. Dodejme, že SPP s ruskou společností Gazprom Export uzavřelo smlouvu na dodávky zemního plynu v roce 2008. Podle dostupných informací SPP od tohoto kontraktu, který má platit až do roku 2028, neodstoupilo.

Maďarsko nakupuje velkou část plynu přímo z Ruské federace. Gazprom navíc 12. srpna začal do Maďarska dodávat větší množství plynu, než ke kterému je smluvně zavázán.

Přímo s ruským Gazpromem má uzavřené smlouvy také rakouská ropná a plynárenská skupina OMV. Podobně je tomu i v Německu, kde mají kontrakty s Gazpromem uzavřené velcí dodavatelé plynu jako RWE či Uniper. Doplňme, že Německo odebírá zemní plyn také přímo z Norska.

Uveďme, že firma Gazprom má největší zásoby zemního plynu na světě a je klíčovým dodavatelem mnoha zemí v Evropě. Největším akcionářem Gazpromu je ruský stát a fakticky tak firmu ovládá.

Pro kontext dodejme, že Česká republika skrze polostátní ČEZ také nakupovala malý podíl plynu přímo od ruského Gazpromu, nicméně kontrakt mezi zmíněnými firmami letos kvůli nízkému odběru plynu končí.

Všechny čtyři zmíněné země, respektive tamní plynárenské společnosti, mají uzavřenou smlouvu přímo s ruskou polostátní firmou Gazprom a výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.