Tomio Okamura

Tomio Okamura odkazuje na pořad Partie Terezie Tománkové, který byl odvysílán 15. května a ve kterém vystoupil ministr zdravotnictví Vlastimil Válek s poslancem za ANO Jiřím Maškem.

Citace, kterou poslanec Okamura předložil, je složena z několika útržků prvních deseti minut pořadu. Z velké části odpovídá slovům ministra Válka. Ten v pořadu v reakci na dotaz týkající se Romů, kteří už několik týdnů spí na pražském hlavní nádraží, říká, že „je potřeba, aby vláda našla spolu s hejtmany mimo Prahu nějaké lokality, kde budou ochotni je přijmout“ (video, čas 4:33). Také zmiňuje, že vláda hledá cestu, „jak jim umožnit, aby se cítili co nejlépe, přímo neohrožovali sebe, neohrožovali ty děti, a neohrožovali i to svoje okolí, protože jsou zvyklí na nějaký způsob života“ (video, čas 3:27).

Ministr Válek v průběhu pořadu ale nikde explicitně neříká, že romští uprchlíci jsou nepřizpůsobiví. Naopak na diváky apeluje, aby byli tolerantní, a upozorňuje na to, že mnozí z těch, pro které vláda hledá ubytování, jsou děti (video, čas 8:05). Mluví o tom, že sehnat místo pro jejich ubytování je složité, protože vláda naráží na odpor ve vytipovaných lokalitách (video, čas 7:38). Také tvrdí, že česká romská obec a místní neziskové organizace zaměřené na pomoc Romům říkají, „že je velmi složité je (romské uprchlíky) vtáhnout do těch pravidel, na které si naše romská komunita zvykla a která jí vyhovují“ (video, čas 3:10). Prosí proto Čechy o toleranci (video, čas 3:45).

Tomio Okamura tak ve svém výroku vkládá ministru Válkovi do úst slova, která ministr neřekl. Při citování nijak nenaznačuje, že by dodatek o „nepřizpůsobivých migrantech“ byl nad rámec Válkových slov (video, čas 18:00). Zbytek citace je ale přesný, ač poskládaný z různých vyjádření Vlastimila Válka řečených v průběhu původního pořadu. Jelikož Vlastimil Válek skutečně popisoval to, že ukrajinští Romové mají problém se přizpůsobit podmínkám v Česku, hodnotíme výrok Tomia Okamury jako pravdivý s výhradou. Pojem „nepřizpůsobiví“ sice Válek nepoužil, svým obecným významem ale odpovídá jeho slovům.

Na začátek uveďme, že z kontextu rozhovoru vyplývá, že termínem „nepřizpůsobiví“ označuje Tomio Okamura romské uprchlíky z Ukrajiny. 

První zmínky o ubytování těchto ukrajinských Romů v Kramolíně se objevovaly již na konci dubna 2022. V té době se Kramolín na Třebíčsku, který má 125 stálých obyvatel (.pdf, str. 77), stal jedním z vybraných míst, která k ubytování romských uprchlíků vytipovala ministerstva vnitra a obrany. Zastupitelé Kramolína společně s občany odeslali Národnímu asistenčnímu centru pro pomoc Ukrajině nesouhlasné stanovisko k využití tamní vojenské ubytovny. 

V Kramolíně tedy věděli, že se do tamní ubytovny mají nastěhovat ukrajinští Romové. 24 uprchlíků, z toho 19 dětí, se do ubytovny nastěhovalo v pátek 20. května. 

Z veřejně dostupných zdrojů se nám ale nepodařilo zjistit, zda obec věděla také konkrétně o pátečním termínu nastěhování. Kontaktovali jsme proto e-mailem obecní úřad, ze kterého jsme nedostali odpověď. Zavolali jsme proto starostovi obce Jaroslavu Žákovi, který nám potvrdil, že o nastěhování věděli. Dokonce měli stanovených několik termínů, které se postupně rušily. O pátečním nastěhování byli informování předem a na místě již byli podle starosty připraveni pracovníci tohoto uprchlického zařízení. 

Tomio Okamura tedy správně uvádí počet obyvatel Kramolína a tam ubytovaných uprchlíků. Nicméně není pravda, že by obec nevěděla o přesném termínu jejich nastěhování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Hejtman Ústeckého kraje Jan Schiller (ANO) vystoupil (video, čas 4:16) 12. května ve zprávách na CNN Prima News. Ve vstupu popisoval situaci ohledně ukrajinských uprchlíků v Ústeckém kraji (video, čas 6:40–9:21), a to zejména těch romských. Ti zde byli ve větších počtech umisťováni mimo jiné do vyloučených lokalit, na péči o ně ale podle Jana Schillera kraj neměl personální kapacity.

Na stejné téma pak hejtman Schiller mluvil i v Interview ČT24 17. května, kde reagoval na otázku vztaženou právě k jeho vyjádřením na CNN Prima News. „Zjistili jsme, že to jsou lidé, kteří neumí číst, neumí psát, neumí se nijak domluvit. Oni neumí dokonce ani použít, což je zvláštní v dnešní době, ani obyčejný záchod. Neumí zapnout rychlovarnou konvici a očividně prostě oni nikdy nepracovali a pracovat nebudou,“ řekl Schiller (video, čas 16:34).

Pro doplnění uveďme, že velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečněji. Jako důvod k odchodu do Česka obyvatelé Zakarpatské oblasti i místní politici přiznávají ekonomické důvody.

Zmíněná reportáž byla odvysílána 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT. Mapuje situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Uveďme, že velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečně. Jako důvod k odchodu do Česka místní obyvatelé přiznávají ekonomické důvody.

Tomio Okamura zmiňuje komentář ze zmíněné reportáže redaktorů Tomáše Vlacha a Karla Vrány, kde mluví (video, čas 4:47) užhorodský aktivista Miroslav Horváth. Podle něj je právě nedostatek práce v Zakarpatí a s válkou spojené ekonomické problémy tím, co motivuje tamní obyvatele k odchodu do sousedních zemí. „Problém je, že Romové tu nemají práci. Je to humanitární problém. Já o tom říkám, že lidé nemají co jíst. A tak jezdí na Slovensko nebo do Česka hledat možnosti sociální podpory,“ říká (video, čas 4:54) aktivista Horváth.

Zmíněná reportáž byla odvysílána 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT. Mapuje situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny. Ti do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečně. Jako důvod k odchodu do Česka místní obyvatelé i politici přiznávají ekonomické důvody.

Tomiem Okamurou zmíněná citace v reportáži skutečně zaznívá (video, čas 10:15): „Ani romští lídři nakonec neskrývají, že účelem je vyzvednout si dávky podpory. O Maďarsku se mezi zdejšími Romy říká, že není nijak vstřícné ani k lidem, kterým rozdalo pasy. Zato v Česku je prý možné na peníze dosáhnout snadněji.“ Na komentář pak navazuje výpověď romského poslance městského zastupitelstva v Berehovu Rudolfa Pappa, který popisuje právě praxi, kdy Ukrajinci jezdí do Česka pro dávky a následně z nich na Ukrajině žijí.

Tomio Okamura reaguje na debatu o 24 ukrajinských uprchlících, kteří byli ubytováni v obci Kramolín. Citaci z pořadu České televize zmiňuje s tím, že považuje přístup Maďarska k romským uprchlíkům z Ukrajiny za správný. Předseda SPD v rozhovoru také kritizuje, že česká vláda těmto romským uprchlíkům udělila tzv. dočasnou ochranu.

Uvedená citace v reportáži ČT skutečně zaznívá (video, čas 8:05). Dobrovolnice na pražském hlavním nádraží Hana Nguyen řekla: „Například v Maďarsku, tak co víme, tak je buďto ani nenechají vystoupit z vlaku, anebo prostě je nenechají nikde ubytovat.“ Reportáž, odvysílaná 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT, mapuje situaci romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Problémem ale je, že mnoho jich má ukrajinské i maďarské občanství. Jako občané EU tudíž nemají v České republice nárok na dočasnou ochranu, a tedy ani na související humanitární dávku ve výši 5 tisíc Kč (.pdf, str. 3).

Doplňme, že Maďarsko ukrajinské Romy s maďarským občanstvím nepřijímá. „Maďarsko těm lidem poskytuje desetidenní dočasné povolení k pobytu a potom je vyhazuje zpátky do Evropy. Ačkoliv mají maďarský pas. (…) Zjistili jsme, že Maďarsko se řídí tím ukrajinským pasem a úplně ignoruje to, že ti lidé mají maďarské občanství,“ uvedla pro Seznam zprávy Geti Mubeenová z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Tomio Okamura uvádí, že ukrajinští uprchlíci by měli žádat o mezinárodní ochranu v prvních bezpečných zemích, do kterých přicházejí. Zpravidla tedy v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, nikoliv v České republice. Odkazuje se přitom na tzv. dublinský systém.

Podle dokumentů Organizace spojených národů (.pdf, str. 1–2) nebo např. i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Upřesněme, že uprchlíci mají možnost podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, a příslušné orgány poté rozhodnou o tom, zda bude žadateli udělen azyl, dočasná doplňková ochrana, nebo zda bude jeho žádost zamítnuta.

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Právě z tohoto principu pak vychází dublinský systém, tedy mechanismus určující, který členský stát EU „je příslušný pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu“. Uveďme, že první Dublinská úmluva pochází z 90. let a později ji nahradilo nařízení EU z roku 2003, v současnosti pak platí unijní nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III.

Cílem dublinského systému je eliminovat situace, kdy je řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu vedeno ve více státech současně (nebo postupně), a situace, kdy se žádný ze členských států nepokládá za příslušný žádost vyřizovat. Pro žadatele o mezinárodní ochranu tak dublinský systém znamená, že má právo na posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě EU.

Ani samotný dublinský systém nicméně pro cizince neznamená, že musí o ochranu požádat v první unijní (bezpečné) zemi, do níž přijede (.pdf, str. 5). O této povinnosti se hovořilo v souvislosti s možnou reformou dublinského systému v roce 2016 (.pdf, str. 4), k níž však nedošlo.

V rámci dublinského mechanismu má každý členský stát EU jen možnost přenechat vyřizování žádosti státu, který je určen jako příslušný. Článek 17 nařízení Dublin III pak zároveň říká, že jakákoli členská země se může rozhodnout žádost vyřídit, i když podle stanovených kritérií není určena jako příslušná.

Mezi kritéria, podle nichž se příslušnost posuzuje, patří (čl. 7–15) například to, zda je žadatelem dítě, které má rodinného příslušníka v jiném členském státě, nebo zda má žadatel rodinného příslušníka, který už v jiném státě EU mezinárodní ochranu získal nebo o ni požádal. V případě, že žadatel o azyl překročil hranici EU nelegálně, je pro vyřizování žádosti příslušný stát, kde k tomuto překročení hranice došlo (tedy v podstatě první unijní země). To nicméně není případ nynějších uprchlíků z Ukrajiny, kteří bez omezení mohou hranice do EU překročit legálně.

Další kritérium má poté spojitost s vízy. Uveďme proto, že vízová povinnost pro Ukrajince, kteří vlastní biometrický pas, byla v schengenském prostoru zrušena v roce 2017. Podle nařízení Dublin III je v případě osob, které jsou osvobozeny od vízové povinnosti, příslušný k posouzení žádosti kterýkoli stát nevyžadující vízum, v němž člověk o mezinárodní ochranu požádá. V případě Ukrajinců s biometrickým pasem je tedy příslušný kterýkoli stát schengenského prostoru, v němž žádost o ochranu podají, nikoli např. jen Maďarsko, Polsko nebo Slovensko. Dodejme, že biometrický pas v roce 2021 na Ukrajině vlastnilo 18 milionů lidí.

Na závěr tedy shrňme, nařízení Dublin III pouze stanovuje kritéria, podle kterých se určuje stát, který je k vyřízení žádosti příslušný. Jednotlivé státy EU se tak mohou (nicméně nemusí) rozhodnout, že vyřízení žádosti přenechají příslušnému státu, kde je pak případně žadateli udělen azyl nebo dočasná ochrana. Obecně tak lze říci, že je pro cizince nejméně problémové požádat o mezinárodní ochranu v příslušné zemi (v případě nelegálních migrantů tedy skutečně „v první bezpečné zemi“ EU), protože jejich žádost pravděpodobně bude vyřizována právě zde. Mezinárodní právo ani dublinský systém však žadateli o mezinárodní ochranu neukládá povinnost podat tuto žádost v první bezpečné zemi, do níž přijdou. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomio Okamura mluví v kontextu udělování dočasné ochrany ukrajinským Romům ze Zakarpatské oblasti. Nejprve proto shrňme dění v tomto regionu od začátku ruské invaze na Ukrajinu.

Situace v Zakarpatské oblasti

V prvních týdnech po 24. únoru byla Zakarpatská oblast sousedící se Slovenskem a Maďarskem zejména útočištěm pro Ukrajince, kteří se rozhodli neprchnout ze země. Vnitřně vysídleným osobám zde bylo nabídnuto ubytování. Náčelník vojenské správy a gubernátor oblasti Viktor Mykyta v rozhovoru pro Novinky.cz 21. března řekl, že ve srovnání s dobou před válkou se situace v regionu změnila například kvůli zpřísněným kontrolám na silnicích nebo kvůli varováním o možných vzdušných útocích. „Nedávno obyvatelé Užhorodu, Mukačeva a dalších měst seděli v protileteckých krytech a suterénech budov déle než pět hodin,“ dodal k tomu tehdy Mykyta. Uveďme, že v Užhorodu, nejvýznamnějším městě Zakarpatské oblasti, je mezinárodní letiště, které představuje potenciální vojenský terč.

K prvnímu ruskému útoku v oblasti došlo 3. května 2022. Viktor Mykyta v té době uvedl, že byl ruskou raketou zasažen blíže neupřesněný objekt v horách. Ukrajinské zdroje následně upřesnily, že raketa zasáhla jednu z trafostanic v blízkosti nádraží v obci Volovec a v důsledku výbuchu došlo k poničení budov v okruhu 500 metrů od místa zásahu. Doplňme, že právě přes Volovec vede jedna z hlavních železničních tras ke slovenským hranicím. Podle vyjádření ukrajinského Ministerstva vnitra se Rusko útokem snažilo „zastavit převoz těžkých zbraní“ ze západní Ukrajiny směrem na východ.

Vymezení pojmu uprchlík v mezinárodním právu

Nyní se zaměříme na definici uprchlíka, která není oficiálně rozlišena na „válečné“ a jiné uprchlíky. Definice uprchlíka se v mezinárodním právu (.pdf, str. 1) opírá o dva hlavní dokumenty (.pdf). Prvním z nich je Úmluva o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 1), která byla přijata na konferenci OSN v Ženevě v roce 1951, a proto je někdy označována i jako Ženevská úmluva o uprchlících (.pdf, str. 121). Na ni navazuje Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (.pdf, str. 1). Dodejme, že na poskytování pomoci uprchlíkům, osobám bez státní příslušnosti a vnitřně vysídleným osobám se zaměřuje mezinárodní instituce Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

Po konci druhé světové války (.pdf, str. 2) shledalo mezinárodní společenství potřebu vymezit práva těch, kteří se ocitli mimo zemi svého původu důsledkem světového konfliktu. Ve všeobecných ustanoveních Úmluvy z roku 1951 stojí, že za uprchlíka může být označen ten, kdo „v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů“ a není schopný „přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti” (.pdf, str. 2). Tato původní definice měla omezený časový rámec, který se brzy ukázal jako nedostačující. Protokol z roku 1967 ji tak rozšířil a zbavil ji časového omezení, které se původně vztahovalo jen k událostem před rokem 1951 (.pdf, str. 20).

Směrnice UNHCR z roku 2016

Uveďme tedy, že Úmluva o právním postavení uprchlíků při vymezení pojmu uprchlík jasně nevyjmenovává, zda se definice vztahuje i na lidi prchající před válečným konfliktem. Podle dřívější oficiální metodické příručky UNHCR lidé, kteří byli nuceni opustit svou zemi v důsledku mezinárodních nebo vnitrostátních ozbrojených konfliktů, nebyli běžně podle Úmluvy z roku 1951 nebo Protokolu z roku 1967 za uprchlíky považováni. Ke změně příručky nicméně došlo v roce 2016 (.pdf, str. 1, 3). Dle této novější směrnice UNHCR jsou definice stanovené v Úmluvě i Protokolu přímo aplikovatelné na civilisty, kteří byli donuceni přemístit se v důsledku ozbrojeného konfliktu a násilí. Do této kategorie spadají, kromě jiných, i konflikty mezi státními aktéry. Zároveň nemusí být oficiálně vyhlášena válka (.pdf, str. 1–2). Doplňme, že Rusko oficiálně Ukrajině válku nevyhlásilo.

Konkrétně směrnice z roku 2016 zmiňuje (.pdf, str. 5), že v případě ozbrojeného konfliktu mohou být celé komunity dotčeny a „být vystaveny riziku“ leteckého bombardování, použití kazetové munice, dělostřelecké palby nebo například využití taktiky obléhání. Dále hovoří také o zastavení dodávek vody a elektřiny či o destrukci budov. Vystavení takovému jednání (ať už samostatně, nebo kumulativně) může být podle UNHCR považováno za „pronásledování“ ve významu článku 1A (.pdf, str. 2) Úmluvy z roku 1951, který obsahuje definici uprchlíka. 

Podle směrnice UNHCR (.pdf, str. 5) mohou představovat „pronásledování“ také přímé i nepřímé důsledky ozbrojeného konfliktu, včetně těch dlouhodobých. Zmíněny jsou zde mj. dopady na státní a sociální struktury či podpůrné systémy, např. překážky v přístupu ke vzdělání a zdravotní péči, výrazný ekonomický pokles či chudoba. Tyto důsledky podle UNHCR „mohou být dostatečně závažné, ať už jednotlivě, nebo souhrnně, aby představovaly pronásledování a vytvořily oprávněné obavy z pronásledování“.

Problémem v tomto případě je, že směrnice z roku 2016 vyjmenovává příklady, kdy člověk za uprchlíka považován být může, ale závazně nestanovuje, kdy za něj být považován musí. Při rozhodování úřadů, zda daný člověk má „oprávněné obavy z pronásledování“ (a lze mu tak přiznat status uprchlíka), hrají roli dvě roviny: subjektivní rovina „obav“ a objektivní rovina jejich „oprávněnosti“ (.pdf, str. 2–3). Úřady přitom oprávněnost obav posuzují nejen na základě osobních informací o daném člověku a jeho zázemí, ale především na základě informací ze země jeho původu.

Na závěr shrňme, že podle mezinárodního i českého práva může být za uprchlíka označen ten, kdo splňuje znaky uvedené v Úmluvě a jejím Protokolu. Dokument UNHCR z roku 2016 pak říká, že osoby zasažené ozbrojeným konfliktem, ať už přímo, či nepřímo, mohou být za uprchlíky považovány. Samotné rozhodnutí, zda lze obavy jednotlivých osob ze Zakarpatské oblasti označit za oprávněné, a zda tak mají být posuzováni jako uprchlíci podle Úmluvy, ale stále leží na úřadech jednotlivých států. Jelikož nemůžeme s jistotou určit, jak tyto úřady jednotlivé případy osob ze Zakarpatí posuzují, nemůžeme situaci ani zobecnit a říci, zda dle mezinárodních pravidel všichni tito lidé uprchlíky jsou, nebo nejsou. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib (Piráti) o negramotnosti některých ukrajinských uprchlíků mluvil např. v reportáži odvysílané 23. května v pořadu Reportéři ČT. Uveďme, že reportáž mapovala situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd tak způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

K situaci, že se pro tyto romské uprchlíky nedaří najít vhodné bydlení, Hřib pro ČT konkrétně řekl (video, čas 7:12): „Oni třeba nemluví ukrajinsky nebo větší část té skupiny je třeba negramotná a ubytovat celou rodinu najednou, která má třeba desítky členů, je opravdu nesnadné.“ Podobně se pražský primátor vyjadřoval i dříve, například v rozhovoru pro DVTV ze 12. května (video, čas 15:55) či v dubnu pro Seznam Zprávy.

O skutečnosti, že jsou mezi přijíždějícími ukrajinskými Romy také lidé negramotní, mluvila v rozhovoru Právo mimo jiné i členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Alice Sigmund Heráková. Zároveň však upozornila na to, že mezi ukrajinskými Romy jsou v tomto ohledu značné rozdíly: „Rozptyl mezi nimi je obrovský, od negramotných až po ty, kteří jsou plně integrovaní, mají vzdělání. Jsou mezi nimi vysokoškoláci.“

Dodejme, že velká část ukrajinských Romů, kteří přicházejí do Česka, pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, jež je válkou zasažena nejméně. Česká televize poté zmiňuje, že v některých oblastech Zakarpatí je problém s negramotností tak velký, že z nich „ani ve větším rozsahu nemobilizovali muže do armády“.

Vláda 18. května 2022 schválila návrh tzv. lex Ukrajina II, tedy soubor opatření, která upravují pravidla přijímání ukrajinských uprchlíků. Návrh zákona konkrétně rozšiřuje důvody, ze kterých může být žádost o udělení tzv. dočasné ochrany posuzována jako nepřijatelná, dále prodlužuje lhůtu pro vyřízení těchto žádostí, zavádí povinnost uprchlíků hlásit změnu pobytu do tří dnů nebo povinnost žadatelů předkládat doklad o ubytování.

Podle tiskové zprávy Ministerstva vnitra vládní návrh reaguje„na zkušenosti z praxe a nutnost doplnit opatření“ původního zákona lex Ukrajina, který Parlament schválil v březnu. „Jde o jeden z důležitých nástrojů, které po schválení v legislativním procesu umožní neprodlužovat nouzový stav,“ dodalo k tomu ministerstvo.

Po schválení na vládní úrovni kabinet Petra Fialy návrh lex Ukrajina II 19. května 2022 předložil v Poslanecké sněmovně. Ve stejný den byl také tento návrh rozeslán poslancům, kteří tak v rámci tisku 221/0 dostali k dispozici dokument (.pdf), jenž obsahoval celý návrh zákona včetně dvacetistránkové důvodové zprávy (str. 8–28).

Na základě žádosti vlády byl tehdy zákon projednáván ve zkráceném jednání s vynecháním 1. čtení. Druhé čtení Sněmovna následně zahájila 31. května, kdy poslanci návrh také schválili.

Na závěr zopakujme, že podle vyjádření Tomia Okamury v rozhovoru z 24. května nebyl ještě lex Ukrajina II vládou předložen tak, aby mohl být projednán. Předseda SPD dále doplnil, že neví, jaké budou v tomto zákoně podmínky pro přijímání ukrajinských uprchlíků, protože o návrhu zákona „slyší jen verbálně z médií“ (video, čas 24:04). Vzhledem k tomu, že návrh zákona byl ve Sněmovně předložen a rozeslán poslancům včetně Tomia Okamury již 19. května, tedy 5 dnů před datem rozhovoru, hodnotíme výrok jako nepravdivý.