STAN

Petr Kulhánek (STAN) svým výrokem navazuje na diskuzi ohledně průběhu výstavby dálnice D6 z Prahy do Karlových Varů. Dálnice D6 je jednou z nejvíce rozestavěných dálnic v Česku. V současnosti probíhá výstavba tří úseků ve Středočeském a Ústeckém kraji o celkové délce 26,5 kilometru v oblastech Hořesedly, Hořovičky a mezi křižovatkou u Jesenice a Lubencem.

Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) zveřejňuje pravidelné aktualizace o výstavbě dálnic včetně D6 ve svých veřejně dostupných dokumentech. Výstavba dálnice D6 probíhá v několika úsecích (.pdf, str. 2). Následující tabulka obsahuje přehled všech úseků D6 mezi Prahou a Karlovými Vary, které dosud nebyly zprovozněny.

Veškeré stavební práce v současnosti probíhají ve Středočeském a Ústeckém kraji, k zahájení výstavby na pěti úsecích D6 na území Karlovarského kraje by mělo dojít až v následujících letech. Petr Kulhánek tedy správně uvádí, že práce postupují směrem od Prahy (ke Karlovým Varům). Podle webu ŘSD byl harmonogram výstavby naposledy aktualizován k 28. srpnu 2024. Celá dálnice by měla být dokončena v roce 2028, její prodloužení (.pdf) z Chebu až na hranice s Německem je podle ŘSD ve výhledu na roky 2029–2031.

ŘSD zveřejňuje dostupné informace, které obsahují aktualizovaný harmonogram výstavby všech úseků dálnice D6. Tyto dokumenty ukazují, že výstavba opravdu pokračuje směrem od Prahy na západ. Výrok Petra Kulhánka proto hodnotíme jako pravdivý.

Petr Kulhánek mluví o úseku na silnici I/13, která začíná v Karlovarském kraji a vede přes Ústecký kraj do Libereckého až na hranice s Polskem. Úsek, na který hejtman Kulhánek zjevně naráží, vede z Ostrova do Smilova, tedy právě do sousedního Ústeckého kraje. Kvůli špatné dopravní situaci se dlouhodobě řeší možné varianty rozšíření silnice (.pdf).

Na základě veřejně dostupných zdrojů lze zjistit, že v roce 2020 proběhlo zadání studie, která měla za cíl najít možná řešení rozšíření úseku Ostrov–Smilov na čtyřpruhové uspořádání. Studie nabízí dvě varianty, které vedou po téměř identických trasách, ale ve druhé variantě je navíc zahrnutý tunel navržený v blízkosti čedičové žíly Boč (.pdf, str. 10, 21). Projektant studie se více klonil právě k druhé variantě, a to i přesto, že by byla spojena s vysokými investičními náklady a velkými zásahy do přírody (str. 38).

Z veřejně dostupných zdrojů nelze zjistit, která z variant byla nakonec vybrána, ani jestli došlo ke schválení projektu. S dotazem jsme se proto obrátili na tiskovou mluvčí Karlovarského kraje. Následně nám odpověděla Veronika Svobodová z Oddělení komunikace a marketingu. Ta uvedla, že „na základě podnětu Karlovarského kraje bylo ze strany ŘSD (Ředitelství silnic a dálnic, pozn. Demagog.cz) přistoupeno k rozhodnutí o vypracování nové studie“, která porovnávala hned čtyři možnosti rozšíření silnice I/13.

Svobodová také napsala, že Centrální komise Ministerstva dopravy v červenci 2024 přijala usnesení, ze kterého vyplývá, že ŘSD bude v úseku Horní Žďár–Klášterec nad Ohří (tedy od části Ostrova až do Ústeckého kraje) pokračovat v přípravě dle varianty, která podél levé strany Ohře navrhla uspořádání pruhů ve formátu 2+1. Tento závěr Centrální komise ministerstva redakci Demagog.cz potvrdil také mluvčí Ministerstva dopravy František Jemelka.

Závěr

Z vyjádření Oddělení komunikace a marketingu Karlovarského kraje a mluvčího Ministerstva dopravy tedy vyplývá, že Centrální komise resortu dopravy skutečně schválila rozšíření pruhů silnice I/13 z Ostrova do Ústeckého kraje, a to v uspořádání 2+1. Výrok Petra Kulhánka tak hodnotíme jako pravdivý.

Hejtman Karlovarského kraje Petr Kulhánek z hnutí STAN v kontextu výroku mluví o již připravené transformaci kraje v souvislosti se zastavením těžby hnědého uhlí (video, čas: 5:51). Podle něj však bude nějaký čas trvat, než se rozsáhlé změny projeví, nicméně už dnes jsou dle jeho slov v procesu projekty, které by měly zastavit odliv lidí z kraje a naopak přilákat nové.

Plán spravedlivé územní transformace

V září 2021, tedy v době, kdy již Petr Kulhánek zastával funkci hejtmana Karlovarského kraje, schválili (.pdf, str. 15) karlovarští zastupitelé tzv. „Plán spravedlivé územní transformace“ (.pdf). Jeho cílem je pomoci kraji v přeměně z tradičně těžařského regionu na ekonomicky a sociálně vyspělejší území. Díky tomu by se podle Kulhánka mělo zamezit dalšímu odlivu mladých lidí, zlepšit možnosti pro nalezení zaměstnání a měla by se zvýšit celková kvalita života v kraji. Plán tak počítá s 11 strategickými projekty, které mají pomoci těchto cílů dosáhnout (.pdf, str. 104–108).

Plán proměny Karlovarského kraje navazuje na cíl EU dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050 (.pdf, str. 14). Pro Karlovarský kraji je navíc v rámci transformace uhelných regionů z rozpočtu Evropské unie přidělena dotace ve výši 6,3 miliardy korun. Celkově bylo pro Českou republiku vyhrazeno z Fondu pro spravedlivou transformaci, který je zaměřený na zmírnění negativních dopadů spojených s odklonem od uhlí, přibližně 40 miliard korun. Kromě Karlovarského kraje tyto finanční prostředky připadnou ještě Ústeckému a Moravskoslezskému kraji.

Dodejme, že nehodnotíme, zda plán proměny skutečně povede k proměně krajské ekonomiky. Strategické projekty kritizovali někteří opoziční zastupitelé Karlovarského kraje, kterým vadil převážně výběr projektů určených k realizaci. Samotný Fond pro spravedlivou transformaci se už dřív potýkal s kritikou např. kvůli tomu, že některé projekty pochází od samotných uhelných firem. Transparency International pak za nedostatek fondu považovala neprůhlednost rozhodovacích procesů, které dle ní nahrávají korupčním rizikům a prosazování soukromých zájmů (.pdf, str. 39).

Závěr

Plán spravedlivé územní transformace Karlovarského kraje byl vypracován a následně schválen krajskými zastupiteli v září 2021. Cílem tohoto plánu je proměna Karlovarského kraje z těžařského regionu v přívětivější místo pro život a tím i zamezení dalšímu odlivu lidí z tohoto regionu. Výrok Petra Kulhánka tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Europarlamentu Andrej Poleščuk odpovídá na otázku, jaké nepravdivé informace ohledně migračního paktu, který v den námi ověřované debaty definitivně potvrdily členské státy EU, dle něj kolují veřejným prostorem. Podle jeho názoru se jedná mj. o tvrzení, že migrační pakt nic neřeší. Poté reaguje na navazující dotaz moderátorky a uvádí, že pakt neobsahuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů.

Povinné kvóty a migrační pakt

Migrační pakt mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 82, 162–166), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokací mohou zaplatit finanční příspěvek (.pdf, str. 163). Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Všechny druhy solidarity přitom mají podle migračního paktu stejnou váhu a je možné je mezi sebou kombinovat (.pdf, str. 162, 166).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 82, 165–166). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 82, 166). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné (.pdf, str. 177–179). Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací. Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Důležité je ale zdůraznit, že podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Migrační pakt povinné kvóty na přerozdělování migrantů nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si členské státy EU mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Další možností, jak se do systému zapojit, je zaplacení finančního příspěvku či poskytnutí alternativní pomoci např. ve formě materiální podpory či vyslání odborníků. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Poleščuk, který do Evropského parlamentu kandiduje za koalici Starostové a osobnosti pro Evropu, v diskuzi oponuje Jaroslavu Bžochovi (ANO), který hovoří o tom, že problémem nově přijatého migračního paktu je to, že neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých si podle jeho slov mají zažádat o azyl – tedy nikoliv až v EU (video, čas 8:51).

Obsah migračního paktu

V migračním paktu se ustanovení, že osoba „má požádat o azyl v první bezpečné zemi“, nenachází. V článku o povinnostech žadatele o azyl pouze stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str.  128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých v diskuzi mluví.

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu nezažádá o azyl v první členské zemi a nedovoleně se pohybuje mezi členskými státy či porušuje jiné povinnosti ustanovené v článku 17 (str. 128 až 130), plynou pro něj z takovéhoto jednání procesní důsledky (str. 45) a ztrácí určité nároky v azylovém procesu (str. 131).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Závěr

Migrační pakt neukládá žadateli o mezinárodní ochranu povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pouze uvádí, že má migrant zažádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu,“ čímž je myšlena země EU, přičemž porušení této povinnosti má vliv na azylový proces žadatele. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako nepravdivý. 

Fikce nevpuštění

Právní fikce, o které Andrej Poleščuk mluví, se nazývá „fikce nevpuštění“ (fiction of non-entry). Typickým příkladem jsou tranzitní zóny na mezinárodních letištích, ve kterých se cestující nachází, dokud neprojdou pasovou kontrolou. V této zóně mohou být zadrženy osoby podezřelé z nelegálního překročení hranic, kterým je zde omezena svoboda pohybu a přístup k azylovému řízení. Žadatelům pak hrozí vrácení do země původu (.pdf, str. 6).

Podle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků musí státy žadatelům o azyl poskytnout ochranu a pomoc po dobu trvání žádosti i poté, co získají status uprchlíka. Státy se této povinnosti snaží vyhnout právě skrz zavádění tranzitních zón, kde formálně neplatí vnitrostátní právo (.pdf, str. 2).

Tranzitní zóny v EU

K rozšíření tranzitních center přistoupilo například Německo, které v roce 2018 rozšířilo fikci nevpuštění i na pozemní přechody. Dále také například Rakousko, Belgie, Francie, Španělsko, Řecko, Maďarsko nebo Portugalsko formálně nepovažují žadatele o azyl na svých hranicích nebo tranzitních zónách za osoby, které legálně vstoupily na jejich území (.pdf, str. 3).

Podle německé úpravy nejsou tranzitní zóny omezeny na konkrétní oblast, ale vážou se k právnímu statutu uprchlíka (.pdf, str. 2). Tranzitní zóna tedy cestuje spolu s žadatelem o azyl, dokud patřičné orgány neurčí jeho imigrační status. Pokud úřady zjistí, že žadatel vstoupil do Německa nelegálně, je vrácen do prvního státu EU, na jehož území vstoupil. Žadatel zároveň formálně není vpuštěn do Schengenského prostoru. Tím se jeho tranzitní zóna rozšíří přes další státy (.pdf, str. 3).

Evropská legislativa

Azylovým řízením se zabývá i pakt EU o migraci a azylu přijatý v květnu 2024, který si klade za cíl zrychlení řízení na hranicích. Nová legislativa přináší sjednocení postupů pro jednotlivé státy, které dosud v azylové politice mohly jednat podle individuálních pravidel. Úvodní screening žadatelů by měl nově probíhat rychleji, a to během prvních sedmi dní od příchodu. Na základě úvodního screeningu bude žadatel moci postoupit ke standardní azylové proceduře, která trvá šest měsíců (.pdf, str. 17).

Pokud žadatel nebude splňovat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, uvede falešné údaje nebo ponese bezpečnostní riziko, přistoupí se ke zrychlenému azylovému řízení, které trvá maximálně 12 týdnů (.pdf, str. 45). Screening i zrychlené řízení budou probíhat v tranzitních zónách na vnějších hranicích EU za použití metody fikce nevpuštění, kdy se žadatelé právně nebudou nacházet na území Unie.

Závěr

Fikci nevpuštění využívají státy EU, aby dohlížely na příchod migrantů, kteří v tzv. tranzitních zónách čekají na připuštění k azylovému řízení. Po dobu pobytu v těchto zónách se žadatelé o azyl formálně nenacházejí na území EU. Výrok Andreje Poleščuka proto hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu Jan Farský (STAN) reagoval na dotaz, zda se neobává ztráty voličské podpory poté, co se ukázalo, že lídryně jejich kandidátky Danuše Nerudová publikovala v predátorských akademických časopisech. 

Jednalo se o devět článků v periodicích, která se nachází na Beallově seznamu potenciálně predátorských časopisů. Stalo se tak mezi lety 2009 a 2015 v době, kdy Nerudová působila nejdříve jako proděkanka a poté jako prorektorka na Mendelově univerzitě v Brně.

Predátorské časopisy

Hlavním cílem predátorských časopisů je zisk prostřednictvím publikačních poplatků bez ohledu na kvalitu uveřejněných textů. Časopisy nedodržují zavedené standardy recenzního řízení (peer review), a může tak dojít k šíření zkreslených či falešných vědeckých informací. Mezi znaky těchto časopisů patří zneužívání názvů zavedených periodik, smyšlená jména členů ediční rady či chybějící kontaktní informace. 

Tuto problematiku v ČR v roce 2016 zpopularizovala konference Akademie věd s názvem Parazitické vztahy v akademickém publikování. Na ní výzkumníci z Univerzity Karlovy představili provedený experiment s nastrčenou studií, který odhalil nedůvěryhodnost predátorských časopisů. V témže roce vznikly i výukové materiály (.pdf) a další práce (.pdf), které nekalé praktiky vymezují. 

Vyjádření Danuše Nerudové

Danuše Nerudová publikování v predátorských časopisech připustila: „Samozřejmě z dnešního pohledu nejsem ráda, že některé mé články vyšly v časopisech, které mají pochybnou hodnotu.“ Zároveň upozornila na to, že od chvíle, kdy se o predátorských časopisech začalo v akademické sféře více mluvit a akademická obec nastavila nová pravidla, už v žádném z nich nepublikovala. Obdobně se vyjádřila i pro televizi Nova (video, čas 2:43). Svůj postoj zveřejnila také na svých sociálních sítích:

„Řeší se některé z mých starších prací, které byly publikovány před rokem 2016. Před tímto rokem univerzity neměly jasně nastavená pravidla pro tzv. časopisy pochybné kvality (predátorské časopisy). Systém hodnocení tlačil na kvantitu, nikoliv kvalitu. Několik málo publikací tak najdete bohužel i na tomto seznamu. Od doby nastavení jasných pravidel však žádné." 

Závěr

Jan Farský správně uvádí, že Danuše Nerudová své publikování v predátorských časopisech přiznala. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský v rozhovoru pro CNN Prima News obhajuje Danuši Nerudovou, která čelila kritice kvůli svým publikacím v tzv. predátorských časopisech. Podle Farského se Nerudová chyby nedopustila, jelikož své vědecké texty do nich publikovala ještě předtím, než se akademická obec v této oblasti shodla na přesných pravidlech. Dodává, že od té doby se práce Nerudové objevila v desítkách renomovaných časopisů.

Predátorské časopisy

Kauza okolo publikací v predátorských časopisech vypukla na začátku května, kdy měl bývalý rektor Slezské univerzity v Opavě Pavel Tuleja nahradit Helenu Langšádlovou na postu ministra pro vědu, výzkum a inovace. Nominace se ovšem sám vzdal poté, co se do médií dostala informace o jeho publikacích v predátorských časopisech. Seznam Zprávy následně přišly s informací, že v těchto kontroverzních časopisech publikovala i lídryně kandidátky hnutí STAN do eurovoleb Danuše Nerudová.

Články publikované v predátorských časopisech představují problém z hlediska odbornosti. Cílem časopisů je totiž generovat zisk prostřednictvím publikačních poplatků, které si od vědců účtují. Texty následně vydávají bez ohledu na jejich kvalitu, kdy neprovádí recenzní řízení. Vědci si tak mohou publikováním v predátorských časopisech uspíšit kariéru.

Predátorské časopisy lze najít například na tzv. Beallově seznamu, který funguje od roku 2008. V roce 2017 Jeffrey Beall svůj blog zrušil a nyní je dostupný archiv vedený bez jeho záštity. V časopisech, které jsou na tomto seznamu uvedeny, Danuše Nerudová publikovala v letech 2009 až 2015 celkem devět článků. Podle některých odborníků je Beallův list ve svém hodnocení příliš přísný, a některé publikace proto eviduje neprávem. Podobných seznamů existuje více, byť žádný z nich není jednotně uznáván vědeckou komunitou.

Publikace Danuše Nerudové

Jan Farský v rozhovoru mluví o publikační činnosti v renomovaných časopisech. Vědecké časopisy jsou hodnoceny podle tzv. bibliometrických ukazatelů, kdy je zásadním měřítkem citační analýza, která zpravidla vyjadřuje kvalitu časopisu. Na základě těchto ukazatelů jsou časopisy rozděleny do deseti decilů nebo čtyř kvartilů. Nejprestižnější časopisy se nacházejí v prvním kvartilu (Q1) nebo prvním decilu (D1).

Články, na kterých se Danuše Nerudová podílela, lze dohledat například v databázích Web of Science (WoS) nebo Scopus, které shromažďují publikace napříč prestižními vědeckými časopisy. Pro účely našeho ověření tak hodnotíme jako renomované všechny časopisy, které se v těchto databázích nachází.

Podařilo se nám dohledat celkem 37 článků Nerudové, které byly vydané v letech 2016 až 2023 a zveřejněné v 21 časopisech. Ověřit relevanci nebo prestiž těchto časopisů lze přímo v databázi WoS nebo v databázích Journal Citation Reports (JCR) a Scimago. V nejrenomovanějších časopisech (Q1) publikovala Danuše Nerudová pět článků. Nejvíce, tedy 14 článků, se objevilo v kategorii Q2. Další pak v Q3 a Q4. Vedle psaní vědeckých článků navíc Danuše Nerudová přispívala i do knih.

Závěr

Danuše Nerudová čelila kritice kvůli tomu, že některé články, na kterých se podílela, vyšly v tzv. predátorských časopisech. Od roku 2015 jí ale vyšlo 37 článků v 21 renomovaných časopisech. Výrok Jana Farského proto hodnotíme jako pravdivý. 

Jan Farský odpovídá na otázku, zda není podvodem na voliče, že hnutí STAN do čela kandidátky nasazuje Danuši Nerudovou, která má zároveň zájem o post eurokomisařky. Argumentuje tím, že je pozitivní, když kandidát na eurokomisaře projde volbami do Evropského parlamentu, protože to dle jeho názoru posiluje demokratickou legitimitu Evropské komise, která je podle něj často kritizována pro demokratický deficit. V této souvislosti uvádí, že více než čtvrtina současných eurokomisařů byla v minulosti zvolena ve volbách do Europarlamentu.

Složení komise

Evropská komise se skládá z 27 komisařů a komisařek, přičemž zastoupení v ní má každý členský stát. Funkční období komisařů trvá pět let. Nově zvolený předseda komise nejprve jednotlivým kandidátům přiděluje politické portfolio, následně parlamentní výbory posuzují, zda jsou nominovaní politici pro výkon funkce způsobilí. Evropskou komisi jako celek schvaluje Evropský parlament a formálně jmenuje Evropská rada.

Poslance Evropského parlamentu volí na pět let přímo občané všech členských států. Ze současných 27 eurokomisařů bylo v minulosti celkem deset členy Europarlamentu. Jejich přehled obsahuje následující tabulka.

Závěr

Zkušenost s působením v Evropském parlamentu má 10 ze současných 27 eurokomisařů. V procentuálním vyjádření se jedná dokonce o 37 %, tedy výrazně více než čtvrtinu. Výrok Jana Farského tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí STAN Jan Farský odpovídá na dotaz, zda umístění Danuše Nerudové jakožto lídryně kandidátky v evropských volbách není nespravedlivé vůči voličům. Nerudová má totiž zájem o post eurokomisařky a v případě zisku této pozice by nemohla vykonávat funkci europoslankyně. Farský reaguje, že tato praxe je v zahraničí běžná a zmiňuje, že se tak děje i v Česku. Podle něj do Evropského parlamentu (EP) a zároveň do Evropské komise (EK) v minulosti kandidoval europoslanec Jan Zahradil a letos kandiduje europoslanec Marcel Kolaja.

Jan Zahradil ve volbách 2019

Dlouholetý europoslanec Jan Zahradil za ODS v evropských volbách 2019 obhajoval svůj post. Zároveň byl volebním lídrem frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), čímž se zařadil mezi kandidáty na předsedu EK. Svou kandidaturu hájil (audio, čas 17:26) a vyjádřil se o ní jako o pozitivním kroku pro Českou republiku, a to i přesto, že systém volby šéfa komise z volebních lídrů původně kritizoval.

Marcel Kolaja ve volbách 2024

Současný europoslanec Marcel Kolaja svou pozici v nadcházejících evropských volbách obhajuje jakožto lídr kandidátky Pirátské strany. Ta ho už v listopadu 2023 zvolila za kandidáta na pozici českého eurokomisaře. V lednu 2024 ho poté Evropská pirátská strana nominovala jako svého volebního lídra a kandidáta na předsedu EK. Kolaja už dříve uvedl, že má zájem o eurokomisaře pro vnitřní trh. O své kandidatuře a o tom, že v případě úspěšného jmenování nebude vykonávat mandát europoslance mluvil např. také v dubnu 2024 (video, čas 40:42).

O tom, kdo má na nominaci příštího českého eurokomisaře nárok, se ale Piráti dlouhodobě přou s hnutím STAN. Předseda Starostů a ministr vnitra Vít Rakušan uvedl, že toto právo má na základě ústní dohody s premiérem Petrem Fialou právě jeho hnutí. Piráti ale zastávají názor, že kandidáti mohou být dva, jelikož předseda vlády dle Ivana Bartoše dříve potvrdil, že kandidáta nominuje koalice Pirátů a Starostů. Fiala se později vyjádřil, že dohodu chápal tak, že právo jmenování bude náležet Starostům. Vyjasnění sporu ale nechal na obou subjektech.

Evropská komise

Jednotlivé politické strany, které prosazují podobný program, se sdružují do evropských politických stran. Zároveň v Europarlamentu tvoří politické skupiny, tzv. frakce. Evropské politické strany a politické skupiny si do evropských voleb vybírají volební lídry, tzv. spitzenkandidáty, kteří jsou jejich nominanty na předsedu EK. Volební lídr vítězné politické skupiny je po volbách na tento post navržen. Předseda komise ovšem musí být schválen Europarlamentem, který zároveň schvaluje i celý sbor eurokomisařů, jenž poté formálně jmenuje Evropská rada.

Závěr

Jan Zahradil v minulých volbách kandidoval do Evropského parlamentu a zároveň na post předsedy Evropské komise, Marcel Kolaja je v těch letošních v obdobné pozici. Oba o svých kandidaturách během kampaně otevřeně mluvili. Výrok Jana Farského tak hodnotíme jako pravdivý.