TOP 09

Protože se nám nepodařilo dohledat žádné informace, které by výrok jasně potvrzovaly, kontaktovali jsme s dotazem ruské velvyslanectví, tiskového mluvčího Prahy 6 i Ondřeje Koláře. Dodejme, že právě Ondřej Kolář je od roku 2014 starostou Prahy 6, kde se pomník maršála Koněva nacházel. Z velvyslanectví jsme dosud žádnou odpověď nedostali; další dva dotázaní nám odpověděli.

Kateřina Pokorná, Kolářova asistentka, nám zaslala dokumentaci, kterou popsala jako „veškerou písemnou korespondenci, kterou jsme vedli s ruským velvyslanectvím, včetně odpovědí, které nám od ruské ambasády přišly“. Zmíněné dopisy pochází z období od roku 2015 do roku 2018. Mapují vývoj jednání mezi oběma stranami, zejména ohledně vysvětlujících tabulek, které nechala Praha 6 na pomník doplnit v srpnu 2018. Ruská ambasáda například ve svém dopise označila nabízené varianty doplnění vysvětlující tabulky či přemístění pomníku za „nepřijatelné“. Velvyslanectví Kolářovi v roce 2015 zaslalo také sdělení prvního náměstka gubernátora Volgogradské oblasti, který jménem znepokojených obyvatel Volgogradské oblasti požádal o zachování pomníku v „původním stavu jako symbolu paměti o hrdinských stránkách minulosti, o přátelství bratrských národů.“

Další dopis, zaslaný velvyslanci Ruské federace Alexandru Zmejevskému, zveřejnil Ondřej Kolář na svém Facebooku. Jedná se konkrétně o dopis ze srpna 2019, který reaguje na poškození pomníku vandaly a vyzývá k jednání ohledně umístění sochy na pozemku velvyslanectví Ruské federace.

Pokorná zmínila i osobní jednání s radou-vyslancem Feodosijem Vladyševským, ze kterého podle ní není zápis. Stanovisko rady-velvyslance údajně „pouze opakovalo to, co nám ruská strana sdělovala písemně“.

Podle mluvčího Prahy 6 Jiřího Hannicha „Praha 6 opakovaně sochu maršála Koněva nabízela ruskému velvyslanectví v ČR“. Ondřej Kolář se podobně vyjádřil i pro Hospodářské noviny v dubnu 2020. Server Aktuálně.cz tehdy například informoval, že ruské velvyslanectví nabídky Prahy 6 na přemístění sochy striktně odmítalo a že Vladyševskij v dopisu z listopadu 2017 takovou snahu označil za „zcela nepřijatelnou“.

Starosta Prahy 6 Kolář v médiích několikrát hovořil o komunikaci s ruskou ambasádou. Mluvil o ní například v rozhovoru pro DVTV (video, čas 8:08) nebo v rozhovoru pro Respekt ze srpna 2019.

Ondřej Kolář jako starosta Prahy 6 tedy skutečně vedl korespondenci s ruským velvyslanectvím o možném doplnění pomníku o vysvětlující tabulku, případně jeho přesunutí. Ruská strana tuto snahu opakovaně odmítala.

V usnesení (č. 120/19) zastupitelstva městské části Praha 6 z 12. září 2019 stojí, že „zastupitelstvo městské části Praha 6 dnes rozhodlo o dalším nakládání s pomníkem maršála Koněva a přijalo usnesení poměrem hlasů 33 pro, 1 proti (6 zdrželo, 5 nehlasovalo)“.

Následně městská rada 2. dubna 2020 na základě již zmíněného usnesení souhlasila „se sejmutím bronzové sochy maršála I. S. Koněva včetně tří dodatkových cedulí umístěných na pozemku č. parc. 2114/5 k.ú. Bubeneč,“ jak se lze dočíst v usnesení 1393/20 (.doc, str. 1).

Tímto dalším usnesením také vyjádřila městská část svůj souhlas „se zapůjčením bronzové sochy maršála I. S. Koněva, tří nových dodatkových cedulí a jedné původní informační cedule Muzeu paměti XX. století, z.ú. k dočasnému užívání za účelem její veřejné prezentace v budově muzea na dobu od 03.04.2020 do 01.04.2030 s automatickým prodlužováním o dalších 10 let“ (tamtéž, str. 1). Socha také bude muzeu zapůjčena zcela zdarma.

Socha maršála Koněva momentálně sídlí v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE, s. r. o., v Měšicích, neboť muzeum stále podle usnesení nemá pro sochu vhodné prostory: „Vzhledem k tomu, že Muzeum vzniklo na konci roku 2019 a v současné době teprve probíhají kroky spojené s přípravou vhodných muzejních prostor, bude socha maršála Koněva včetně desek dočasně umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o.“ (tamtéž, str. 3)

Muzeum 1. února 2021 uvedlo, že „připravuje výstavní projekt, který by tento artefakt představil v širším historickém kontextu“. Dále dodalo, že „realizován bude patrně příští rok v dočasném sídle muzea, tedy v Domě pážat na Hradčanech“. V lednu 2022 zatím stále není socha maršála Koněva v Muzeu paměti XX. století vystavena.

Data (.pdf) Ministerstva zdravotnictví ukazují, že k 6. prosinci 2021 leželo na jednotkách intenzivní péče celkem 928 pacientů (str. 5). Z toho 27,4 % mělo dokončené očkování. Dalších 69,2 % hospitalizovaných tvořili neočkování a zbytek, tedy 3,4 %, pacienti s nedokončeným očkováním nebo těsně po něm.

Absolutně je tedy na JIP hospitalizováno více neočkovaných než očkovaných lidí. Tato statistika je nicméně ovlivněna procentem proočkovanosti populace, respektive jednotlivých věkových skupin. Při přepočtu na stejně velké skupiny očkovaných a neočkovaných je pak efekt vakcinace ještě výraznější. Jak nám ukazuje následující graf, počet hospitalizovaných na JIP, kteří nejsou plně očkovaní, je při přepočtu na 100 tisíc obyvatel v dané skupině vyšší u všech věkových kategorií nad 18 let. Například neočkovaných pacientů s covidem-19 ve věku 40 až 49 let je na JIP při tomto přepočtu 33,5× více než očkovaných. Dodejme, že data v následujícím grafu vychází z týdne od 29. listopadu do 5. prosince.

Za zmiňovaný týden bylo na JIP hospitalizováno 106 neočkovaných a 94 plně očkovaných ve věku 70 až 79 let. Počet neočkovaných pacientů byl tedy jen o trochu vyšší než počet očkovaných. Nicméně vzhledem k vysoké proočkovanosti této věkové skupiny je pravděpodobnost, že neočkovaný člověk v tomto věku skončí na JIP, 7,9× vyšší než u očkovaného člověka.

Průměrný věk očkovaných, kteří museli být během listopadu hospitalizováni na JIP s onemocněním covid-19, dosahoval (.xlsx) 71 let, zatímco u neočkovaných činil 61 let. Je tedy zřejmé, že očkovaní se dostávají na jednotku intenzivní péče ve vyšším věku než neočkovaní.

Biochemik Jan Konvalinka také pro Český rozhlas na konci listopadu uvedl, že většina očkovaných pacientů na oddělení JIP jsou „lidé s těžkými komorbiditami a drtivá většina z nich nemá třetí dávku“. Podobné informace uvádí na svém webu také ČT24 nebo Novinky.cz. Ty také zmiňují, že jedním z faktorů, který starší očkované pacienty na oddělení intenzivní péče přivádí, je fakt, že byli očkováni mezi prvními. Účinky vakcíny totiž v čase postupně klesají. Doplňme, že posilující třetí dávku dostala zatím jen menší část starších lidí.

Jako tzv. služební zákon se obvykle označuje zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, který se týká právních poměrů a organizace státní správy a jejích zaměstnanců. Helena Langšádlová ale dle kontextu mluví o zákoně, který upravuje konkrétně činnost (službu) hasičů a policistů. Proto i v odůvodnění se zaměříme na zákon, který se týká jich, nikoliv služební zákon v pravém slova smyslu.

Integrovaný záchranný systém je tvořený hasičským záchranným sborem ČR, zdravotnickou záchrannou službou a Policií ČR. Každou jednotlivou složku upravuje vlastní zákon, podle kterého fungují. V žádném z těchto zákonů není uvedena povinnost pracovníků IZS se očkovat.

Činnosti hasičů a policistů se týká také zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Ten příslušníkům daných sborů ukládá povinnost „podrobovat se lékařským prohlídkám, očkování, vyšetřením a diagnostickým zkouškám stanoveným zvláštními právními předpisy“. Tímto právním předpisem je zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který stanovuje obecnou očkovací povinnost proti infekčním onemocněním. Podrobnosti pak stanovuje Ministerstvo zdravotnictví ve své vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem.

Ministerstvo zdravotnictví pak skutečně v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví nařídilo povinnost očkování všech nově přijímaných pracovníků základních složek IZS, a to proti virové hepatitidě A („nemoc špinavých rukou”) a hepatitidě B. Pracovníci IZS jsou totiž často vystaveni potenciálnímu riziku nakažení těmito virovými onemocněními.

Povinnost očkování proti hepatitidě A a B pro hasiče a policisty tedy vyplývá z ustanovení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví o očkování příslušníků IZS, ale také ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Lze tak s určitou mírou zjednodušení říci, že to hasiči a policisté mají uvedeno „ve svém služebním zákoně“.

Strategická komunikace je multidisciplinární obor spojený mimo jiné s PR, masovou komunikací a reklamou. Má za úkol prosazovat cíle a hodnoty organizace pomocí komunikačních strategií.

Ve Velké Británii existuje speciální orgán veřejné správy Government Communication Service s více než 7 000 zaměstnanci, kteří pomáhají s komunikací veřejné správě. Na svých webových stránkách uvádí, že mezi jejich obory činnosti patří právě i strategická komunikace, pro kterou mají k dispozici volně ke stažení příručku. Podle odhadu vlády zachránil britský komunikační plán od dubna roku 2020 do prosince téhož roku až 27 658 lidských životů.

Historie vládní komunikace sáhá až do první světové války a má tedy více než stoletou tradici. V únoru roku 1918 dokonce vzniklo (.pdf str. 23) na několik měsíců ministerstvo informací. Ačkoliv se slovo strategická komunikace v literatuře začalo objevovat výrazněji až od 90. let minulého století, označuje analytik z Asociace pro mezinárodní otázky Dominik Presl tehdejší vládní komunikaci právě pojmem strategická komunikace.

77. brigáda britské armády vznikla v roce 2015, aby čelila novým výzvám v éře informací. Během pandemie covidu posílila (.pdf str. 9) 77. brigáda tzv. Rapid Response Unit, což je tým vytvořený vládou v roce 2018, který se stará o monitorování dezinformací. Tato spolupráce však již skončila.

77. brigáda na svých webových stránkách uvádí, že se zaměřuje na „nepřátelské síly a protivníky“ a plánuje a integruje informační činnosti a dosah. Můžeme tedy říci, že i 77. brigáda se částečně strategickou komunikací zabývá. Nicméně hlavním orgánem pro komunikaci vlády a dalších orgánů státní správy v souvislosti s pandemií covidu-19 je Government Communication Service.

Audit (.pdf) národní bezpečnosti Ministerstva vnitra z roku 2016 zmiňuje strategickou komunikaci hned několikrát. Tento audit měl za cíl ověřit dvě hlavní schopnosti státu – schopnost identifikovat hrozbu a přijmout vůči ní preventivní opatření a schopnost reagovat na nastalou krizi (str. 8). Ministerstvo vnitra se zaměřilo také na hrozbu epidemie infekčního onemocnění (str. 77).

Strategická komunikace znamená předat prostřednictvím správných kanálů nejvhodnější sdělení, které je měřitelné podle dobře definovaných organizačních a komunikačně specifických cílů. Do strategické komunikace patří do jisté míry také public relations, řízení komunikace, reklama a marketing. Podrobnější popis nabízí článek Ministerstva vnitra.

Strategická komunikace vlády má podle Ministerstva vnitra za úkol (.pdf, str. 132) demonstrovat připravenost, schopnost a odhodlání bránit sebe i spojence, a odstrašit tak protivníka od jeho agresivních záměrů. To znamená, že stát musí navenek působit schopně a důvěryhodně při odrážení vnějších hrozeb. K tomu je potřeba nejen správné využití komunikačních kanálů vůči veřejnosti, ale hlavně také jednotná komunikace mezi jednotlivými vládními subjekty. Z příslušných kapitol Auditu vyplynul (str. 4) „požadavek na vytvoření koncepčního přístupu (…) ke strategické komunikaci státu jak dovnitř ČR, tak vně“.

Ministerstvo vnitra zmiňovalo komunikaci také v rámci doporučení pro posílení odolnosti (mj.) proti epidemii infekčního onemocnění. Toho se mělo docílit (.pdf, str. 85) zabýváním se „problematikou PR, prezentování událostí v médiích, komunikací s veřejností“, ale také tím, že se bude věnovat zvýšená pozornost „bezpečnostnímu výzkumu včetně systému sdílení informací mezi aktéry a uživateli výsledků“.

Audit tedy už v roce 2016 počítal se zajištěním nějaké formy strategické komunikace státu, a to včetně komunikace týkající se epidemie, ale do reálné podoby se promítnul až v rámci Národní strategie kybernetické bezpečnosti (.pdf) pro roky 2021 až 2025. Ta byla schválena vládou na konci roku 2020 a počítá již s konkrétními kroky, mezi které zahrnuje účinnou strategickou komunikaci. Ta by měla spočívat v pravidelné komunikaci s širokou veřejností a všemi národními partnery.

Jelikož Helena Langšádlová mluví o zavedení strategické komunikace v kontextu dnešní pandemické situace a nedůvěry části lidí v očkování, hodnotíme její výrok jako pravdivý. Zavedení strategické komunikace již sice vláda schválila, ne však před příchodem pandemie covidu-19, na což poslankyně Langšádlová poukazuje.

Graf níže, který vychází z údajů Ministerstva zdravotnictví, zobrazuje denní přírůstky nových případů za poslední tři týdny před dnem rozhovoru. Z těchto dat pak můžeme vyčíst, že počet nově nakažených v porovnání se stavem před 7 dny poprvé zaznamenal pokles již 26. a 27. listopadu. V následujících několika dnech opět došlo k nárůstu, od 2. prosince však klesající trend pokračuje nepřetržitě. Uveďme, že například právě ve čtvrtek 2. prosince 2021 zjistilo Ministerstvo zdravotnictví 18 597 nově nakažených, zatímco ve čtvrtek 25. listopadu to bylo 27 925. 

Podobnou informaci pak ukazuje i graf týdenní incidence v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Zatímco v listopadu byl trend počtu nově nakažených stoupající, od 2. prosince začínají čísla soustavně klesat. Výrok Heleny Langšádlové proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že tzv. strategickou komunikaci využívají soukromé firmy, politické subjekty nebo i státní útvary, aby dosáhly svých strategických cílů. V rámci státu se jedná o plánované a koordinované komunikační aktivity pomáhající k dosažení cílů, jež jsou pro stát např. ekonomicky či bezpečnostně prospěšné. Strategická komunikace se přitom nezaměřuje pouze na komunikaci jako takovou, ale kombinuje v sobě několik oblastí, jako jsou public relations, marketing, reklama a řízení.

Audit (.pdf) národní bezpečnosti Ministerstva vnitra z roku 2016, o němž ve výroku mluví Helena Langšádlová, strategickou komunikaci zmiňuje na několika místech. Jeho autoři tehdy upozorňovali například na to, že neexistují systematický přístup a efektivní nástroje „pro realizaci strategické komunikace vlády a dalších institucí veřejné správy“ (str. 137). Audit pak ve spojitosti se strategickou komunikací zmiňuje také budoucí rozdělení působnosti mezi orgány státu (str. 132): „Strategickou komunikaci vlády musí podporovat i další relevantní orgány/úřady podle povahy ohrožení – Ministerstvo zahraničních věcí, vnitra, obrany, průmyslu atd.“ Audit také popisuje potřebu navýšit kapacity osob, které se jednotlivými hrozbami na příslušných úřadech zabývají (str. 3). 

Ačkoli se tedy nejedná o příliš podrobný popis, určitý plán na rozdělení pravomocí či „kapacit“ mezi jednotlivá ministerstva audit skutečně obsahuje. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nejdříve uveďme, že tzv. strategickou komunikaci využívají soukromé firmy, politické subjekty nebo i státní útvary, aby dosáhly svých strategických cílů. V rámci státu se jedná o plánované a koordinované komunikační aktivity pomáhající k dosažení cílů, jež jsou pro stát ekonomicky či bezpečnostně prospěšné – jedním z těchto cílů je například právě vyvracení dezinformací. Zmiňme, že strategická komunikace se nezaměřuje pouze na komunikaci jako takovou, ale kombinuje v sobě několik oblastí, jako jsou public relations, marketing, reklama a řízení.

Helena Langšádlová v rozhovoru zmiňuje strategickou komunikaci ve spojitosti se snahou státu přesvědčit neočkovanou část obyvatel k očkování proti covidu-19 (video, 08:33). Podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky Dominika Presla je v tomto případě důležité použít takový způsob komunikace, „který lidi přesvědčí o výhodách tohoto kroku a zároveň vyvrátí dezinformace, které celý proces vakcinace zpomalují“. Stát by také podle něj měl v rámci strategické komunikace občanům předávat informace „v jasné a konzistentní podobě“.

Strategické komunikaci, především v oblasti kyberprostoru, se pak skutečně věnuje i část Armády České republiky. Konkrétně se jedná o Velitelství informačních a kybernetických sil, které spolupracuje s dalšími prvky kybernetické bezpečnosti a obrany České republiky. Součástí tohoto útvaru je i Skupina podpory strategické komunikace (StratCom), která má kromě jiného za úkol „provádět sekundární analýzy – hodnocení cílových skupin – na bázi dostupných sociologických a mediálních studií“ a „navrhovat vhodné metody přesvědčování“.

Na toto téma byla v roce 2018 publikována studie v časopisu Science, která mapovala šíření pravdivých a nepravdivých informací na Twitteru od roku 2006 do roku 2017. Z této studie vyplývá, že lidé retweetovali nepravdivé informace o 70 % častěji než pravdivé zprávy. Nepravdivému příspěvku pak trvalo dostat se k 1 500 uživatelům šestkrát kratší dobu než příspěvku pravdivému. O tom, že se nepravdivé zprávy šíří šestkrát rychleji než zprávy pravdivé, se zmiňují také autoři dokudramatu The Social Dilemma (video, čas 1:27).

Přestože se zmínky o sedminásobné rychlosti šíření nepravdivých informací objevují, jde v těchto případech pravděpodobně o nepřesný popis výsledků zmiňované studie či filmu The Social Dilemma.

Sinan Aral, jeden z autorů studie, nicméně v rozhovoru na zmínku o tom, že se nepravdivé zprávy šíří „šestkrát, sedmkrát rychleji než fakta“ odpověděl: „Ano, v průměru. To je správně.“ Proti nepřesnosti se tedy neohradil, a tak je pochopitelné, že se objevují další zmínky o sedminásobné rychlosti. Vzhledem k malé odchylce a tomu, že ani autor studie nelpí na přesné hodnotě, i my hodnotíme výrok Heleny Langšádlové jako pravdivý s výhradou.