Při vstupu do EU se Česká republika spolu s dalšími přistupujícími státy v roce 2004 zavázala k přijetí společné měny v Aktu o podmínkách k přistoupení (článek 4, .pdf). Tento závazek platí pro Českou republiku dodnes, avšak není stanoveno datum pro splnění kritérií, která jsou elementární podmínkou pro vstup do eurozóny.

Trvalou výjimkou přijmout společnou měnu mají pouze Velká Británie a Dánsko. Jak uvádí server Euroskop.cz, Švédsko si takovou výjimku v maastrichtské smlouvě nezajistilo, avšak rozhodlo se neúčastnit se měnové unie již od jejího počátku. Stejně jako ostatní státy aspirující na vstup do eurozóny musí i Švédsko nejprve splnit konvergenční kritéria. Severská země se zatím vyhýbá naplnění konvergenčních kritérií, a tím pádem i vstupu do eurozóny tím, že se neúčastní systému ERM II.

Česká republika stále, stejně jako Švédsko, konvergenční kritéria neplní, a proto zatím ani jedné z výše uvedených zemí není vstup do eurozóny umožněn. Zda se má Česká republika inspirovat postupem Švédska a svůj vstup do eurozóny sabotovat, je strategickou otázkou měnové politiky, která se mění se změnou české politické reprezentace, avšak země, stejně jako Švédsko, povinnost vstoupit do měnové unie stále má.

Euroskop také popisuje zmíněné referendum. Uvádí, že Švédsko se dlouhodobě vyhýbá (přes svůj závazek) jednotnou měnu přijmout a 14. září 2003 proběhlo v této otázce také referendum. To dopadlo tak, že 55,9 % lidí bylo proti přijetí eura ve Švédsku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Zásluhy za vznik zákona č. 418/2011 Sb. (Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) jsou přisuzovány tehdejšímu ministru vnitra Radku Johnovi, který ho prosadil do vládní strategie protikorupčních opatření (např. zde či zde). Tento zákon nabyl účinnosti ode dne 1. ledna 2012 a do poloviny února 2014 bylo zahájeno trestní řízení s celkem 70 firmami. Dosud byly vydány 3 rozsudky pravomocně uznávající vinu, přičemž další dvě společnosti byly odsouzeny pravomocnými trestními příkazy. Jedna firma byla naopak obžaloby pravomocně zproštěna.

Evropská unie skutečně od roku 2012 spíše stagnuje. Pohybuje se v rozmezí půlprocenta kolem nulové hodnoty růstu. Poslankyni Konečné tedy dáváme za pravdu.

07080910111213HDP Evropské unie (28 států)3,20,4-4,52.01,6-0,40,1 Tabulka ukazuje růsty a poklesy HDP Evropské unie v posledních 7 letech.

Výrok Jiřího Pospíšila hodnotíme jako pravdivý, neboť v Rakousku skutečně stále platí zákon z roku 1811, který na českém území platil 150 let.

V roce 1811 byl v rakouské části Rakouska-Uherska (včetně českých zemí) vyhlášen tzv. Všeobecný zákoník občanský, který v Rakousku platí dodnes a z většiny nebyl ani novelizován. Na českém území platil od jeho počátku, po celou dobu první republiky, během války i po ní. Jeho platnost byla ukončena na konci roku 1950, kdy byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem.

Od 1. června 1811, kdy vyšel rakouský zákoník v platnost na českém území, až po jeho zrušení na konci roku 1950 uběhlo bez šesti měsíců celých 150 let. V Rakousku dokonce platí dodnes. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

V konsolidovaném znění Smlouvy o Evropské unii, které vyšlo v Úředním věstníku Evropské unie, se uvád í (pdf.str.41):

" článek 48...2. Vláda kteréhokoli členského státu,Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Tyto návrhy mohou mimo jiné směřovat k rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii ve Smlouvách. Tyto návrhy předá Rada Evropské radě a oznámí se vnitrostátním parlamentům."

Tvrzení Petra Macha je tedy založeno na pravdivých faktech.

V první části výroku se exministr Pospíšil nemýlí. Například německý občanský kodex BGB (anglická verze,) ze kterého český občanský zákoník vychází, či například španělský kodex (.pfd) čítají rovněž přes dva tisíce paragrafů.

V české právní úpravě je od 1. 1. 2014 aplikován institut zákonného předkupního práva u spoluvlastníků nemovitosti zejména u rodinných závodů (§ 70 4) či spoluvlastnictví pořízených pro případ smrti (§ 1124). Obdobně je tomu podle důvodové zprávy (.pdf, str. 256) k § 1125 nového občanského zákoníku v Rakousku či Německu. Oproti váhavé domněnce Jiřího Pospíšila, i francouzský Code civil (.pdf, str. 117, článek 815-14) zná zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovitostí. Důvodová zpráva však také popisuje nejednotnost evropských států v úpravě předkupního práva. Jak zdůrazňují například advokáti z renomované kanceláře bvp Braun Partners, v některých evropských státech ani zákonné předkupní právo neexistuje.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací z médií a povaze schválených sankcí.

Martin Bursík vyzval s několika dalšími exministry Bohuslava Sobotku k zavedení sankcí vůči Rusku již 15. března. Karel Schwarzenberg k sankcím vyzývá opakovaně v různých rozhovorech, např. zde (z 8. dubna) a zde (z 19. března).

Evropská unie schválila 17. března sankce vůči představitelům Ruska a některým proruským představitelům Ukrajiny. V dubnu byly sankce ještě rozšířeny. Tyto sankce jsou však stále zaměřeny proti jednotlivcům, ne proti Rusku jako takovému, ani proti ruským firmám.

Ve statistice na serveru Euroskop.cz se můžeme dočíst, že Evropský parlament, Rada a Komise vydalyv letech 2004 až 2012 dohromady 3657 nařízení, která jsou právně závazná pro všechny země.

Server dále napočítal 496 směrnic, které je nutné implementovat do národní legislativy, a 4728 rozhodnutí. Ta jsou však závazná jen pro toho, komu jsou určena, ne všechna jsme tedy museli implementovat.

Počty přijímaných zákonů v českém parlamentu jsme propočítávali již dříve. Od roku 2002 se jedná přibližně o 1300 zákonů, jde tedy skutečně o podstatně nižší počet než u těch evropských norem.

Česká republika tedy nebyla povinována do svého právního řádu transponovat (implementovat) všechna rozhodnutí (pouze ta, které se jí výslovně týkají), výrok je proto nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Evropský parlament se na volbě předsedy Evropské komise podílel oficiálně již od tzv. maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii) v rámci povinných konzultací a od Amsterodamské smlouvy v rámci přímého schvalování.

Lisabonská smlouva, v platnosti (angl.) od 1. prosince 2009, dává opravdu Evropskému parlamentu pravomoc volit předsedu Evropské komise. V článku 14 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, konsolidovaná verze ve znění podle Lisabonské smlouvy v češtině, originál např. zde) zmiňuje doslova:

"1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. "

Dále je pro tento případ důležitý článek 17, bod 7 stejné smlouvy:

"7. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem."

Nicméně již v předchozích letech byla pravomoc Evropského parlamentu při volbě předsedy Evropské komise významná. Posilování začalo se Slavnostním prohlášením o EU z roku 1983, do primárního práva byla zakotvena v roce 1993 Smlouvou o EU a proces schvalování této volby pak Amsterodamskou smlouvou (.pdf, čl. 214 konsolidované znění).

"2. Vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise; toto určení schvaluje Evropský parlament.Vlády členských států určí společnou dohodou s designovaným předsedou ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise.Předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Po schválení Evropským parlamentem jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států."

Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 314-320

Legislativní plán vlády na rok 2014 obsahuje zmíněný závazek v září. Konkrétně uvádí: " Návrh právní úpravy řešící problematiku rozporu mezi příjmy poplatníka a jeho skutečným majetkem (zákon o prokazování původu majetku) Předkladatel: 1. místopředseda vlády pro ekonomiku a ministr financí."