Toto tvrzení uvedl předseda Svobodných ve stanovisku strany ze dne 4. 10. 2013.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože pokud bychom chtěli toto tvrzení analyzovat, museli bychom dopočítat souhrn dotací všech společností holdingu Agrofert, a. s., a dalších velkých ekonomických skupin v ČR. Na takovou ekonomickou analýzu bohužel nemáme kapacity. Petru Machovi lze také vytknout, že hovoří o Andreji Babišovi, avšak příjemcem dotací jsou z formálního hlediska jím ovládané společnosti v rámci Agrofert, a.s.

Z článku Kdo zobe dotace z evropského dvorku (celý článek není volně dostupný, výtahy zde a reakce zde) vyplývá, že v oblasti zemědělských dotací byl holding Agrofert, a. s., skutečně od r. 2004 do r. 2010 největším příjemcem. Článek však vyšel 31. 5. 2010, uvedená data tedy již nejsou aktuální, navíc se týkají pouze zemědělských dotací.

Některé subjekty v ČR obdržely v projektovém období 2007–2013 více peněz z dotací než společnosti, které jsou součástí Agrofert Holding. Tyto subjekty jsou však složkami státu či veřejnoprávními subjekty. Z kontextu stanoviska strany ale vyplývá, že byly myšleny zřejmě spíše subjekty soukromé.

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

Ústava Ruské federace z roku 1936, platná právě i v roce 1954, kdy došlo k připojení oblasti Krymu k Ukrajině, vysvětluje ve svém článku 18, že ke změně území nemůže dojít bez souhlasu dané svazové republiky.

Jakkoliv byl v té době právní systém relativní, vedení SSSR deklarovalo souhlas obou stran (ukrajinského i ruského parlamentu), tudíž připojení neodporovalo ústavním normám. Zdroje se ovšem v této oblasti rozchází, objevují se jak souhlasné názory, tak ty, které tvrdí, že k souhlasu nedošlo a jednání bylo jen jednostranné.

Nebyla porušená žádná jiná norma tehdejší ústavy, ústavně vyžadováno nebylo ani referendum. Přesto hodnotíme výrok jako neověřitelný, neboť nejsme v tomto případě korektně schopni posoudit, zda bylo připojení Krymu v roce 1954 konformní se sovětskou ústavou.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Zákon o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) č. 218/2002 Sb. je platný od 28. května 2002. Účinnosti má nabýt až od 1. ledna 2015. Nicméně až letos v květnu to bude dvanáct let od jeho platnosti.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě souladu uvedených faktů s příslušnými zákony.

Dle čl. 97 odst. 2 Ústavy ČR jmenuje prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. Zároveň může být odvolán dle § 10 odst. 8 písm. b) zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o NKÚ"), a to pouze z odvolacích důvodů dle § 10 odst. 9 zákona o NKÚ, a to: "a) nevykonává-li funkci po dobu delší než šest měsíců,b) na základě pravomocného rozhodnutí Kárné komory Úřadu, ve kterém bylvysloven návrh na odvolání z funkce."

František Dohnal vykonával funkci prezident NKÚ od roku 2005 do roku 2012. V průběhu svého funkčního období čelil několika trestním oznámením, avšak trestní řízení byla vždy zastavena po tom, co byla Dohnalovi uložena pokuta kontrolním výborem (tento postup zabraňuje pokračování trestního řízení). Nakonec byl ale Městským soudem v Praze uznán vinným ze zneužití pravomoci veřejného činitele a neuspěl ani s odvoláním. Poslanecká sněmovna nemohla Dohnala odvolat, jelikož nebyly naplněny zákonné předpoklady pro jeho odvolání. (Srov. Českápozice.cz)

Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je dle § 1 odst. 3 zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o působnosti ÚOHS") (.pdf), je jmenován prezidentem republiky na návrh vlády. Předseda může být dle § 1 odst. 6 zákona o působnosti ÚOHS odvolán pouze prezidentem republiky na návrh vlády, a to pouze ze zákonných odvolacích důvodů stanovených § 1 odst. 8 zákona o působnosti ÚOHS:

" a) nevykonává-li funkci po dobu delší než 6 měsíců, nebob) narušuje-li závažným způsobem důstojnost své funkce anebo narušuje-li nezávislost a nestrannost Úřadu. "

Funkční období předsedy ÚOHS je dle výše uvedeného zákona (§ 1, (5)) 6 let.

Na základě e-mailové odpovědi Ing. Ladislava Nováka, ředitele Svazu chemického průmyslu České republiky (SCHP), hodnotíme výrok jako pravdivý. K tomuto hodnocení připojujeme odpověď na náš dotaz v plném znění:

Dobrý den

mohu potvrdit, že ke komunikaci Svazu s našimi europoslanci docházelo v průběhu projednávání Nařízení REACH v letech 2004-2006 naprosto pravidelně a často – jednal jsem s nimi převážně já, jak formou zasílání emailů, tak formou osobních schůzek v Bruselu, Štrasburku i v ČR. Osobních schůzek bylo nespočet a vždy byly konstruktivní a věcné.

S pozdravem

Ladislav Novák

Nařízení (.pdf) Evropského parlamentu a Rady č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals, tzv. REACH) sjednocuje a přibližuje legislativu týkající se chemických látek a posuzuje jejich vliv na zdraví a životní prostředí.

Látky budou muset být také registrovány v databázi nově zřízené Evropské chemické agentury v Helsinkách. Nařízení bylo podepsáno 18. prosince 2006 a v platnost vstoupilo dne 1. června 2007 (str. 69). Pokud jde o termín "nejsložitější směrnice", toto nařízení nahrazuje (.pdf) 45 současných předpisů. Server EUobserver toto nařízení skutečně označuje jako " nejkomplexnější v evropské historii " (cit. z angl. originálu).

Problém ověření tohoto výroku spočívá v jeho šíři. Pro korektní zhodnocení pravdivosti Žákova tvrzení by bylo zapotřebí prozkoumat všechny veřejné soutěže/zakázky ministerstva za posledních dvacet let. To není v našich silách a není to možné ani vzhledem k nedostupnosti veřejných zdrojů.

Obecně můžeme konstatovat, že za Žákova působení se skutečně připravuje v resortu např. tendr na registrační značky, nicméně na druhou stranu jsou dohledatelné také případy, kdy ministerstvo pod jeho vedením přidělilo zakázku přímo vybranému subjektu bez jakékoli soutěže (konkrétní případy zde a zde).

Pomocí webu vsechnyzakazky.cz můžeme sledovat výběrová řízení na ministerstvu od roku 2007. Tento zdroj však neurčí, které zakázky měly být zadávány v "minulosti" bez soutěže a navíc i zmapované tendry nelze snadno řadit z pohledu resortu mezi klíčové či naopak.

Výrok prezidenta Putina je hodnocen jako zavádějící, neboť "nástupnická organizace" (COCOM byl skutečně zrušen) se zabývá pouze kontrolou vývozu zbrojního a dalšího materiálu, nejde přímo o zákaz vývozu, jak Putin uvádí. V této nástupnické organizaci je členem také Ruská federace.

Koordinační výbor pro mnohostranné kontroly vývozu (COCOM) byla neformální multilaterální organizace, srze níž Spojené státy a jejich spojenci koordinovaly národní kontroly vztahující se na vývoz strategických materiálů a technologií do komunistického světa.

V roce 1948 vláda USA oslovila západní spojence s cílem založení společné koordinace politiky embarga proti státům RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Následně došlo v roce 1949 k ustanovení fungování organizace a 1. ledna 1950 k jejímu samotnému fungování.

Důležitou součástí aktivit COCOMu bylo ustanovení tzv. COCOM seznamů technologií a produktů, které byly kontrolovány, monitorovány a na něž se vztahovalo embargo. První seznam munice obsahoval všechny vojenské předměty, druhý seznam atomové energie obsahoval zdroje štěpných materiálů pro jaderné reaktory a jejich díly a třetí průmyslový seznam obsahoval položky jako motory, letecké kontrolní vybavení, počítače apod.

Po rozpadu Sovětského bloku se omezení vztahovalo pouze na podej výpočetní a telekomunikační techniky do zemí, které tvořily východní blok. V březnu roku 1994 byl COCOM formálně zrušen, některé exportní kontroly však zůstaly nadále zachovány. Jednalo se například o kontroly rozhlasové a šifrovací technologie.

Ve Spojených státech bylo dodržování zásad COCOM realizováno prostřednictvím zákona The Arms Export Control Act (Zákon o kontrole vývozu zbraní), který je dodnes platný a umožňuje prezidentovi USA kontrolu vývozu obranných prostředků.

Nicméně po rozpadu SSSR se objevily nové hrozby (např. terorismus) a vznikla opět potřeba vývozního omezení. V prosinci 1995 vzniklo tzv. Wassenaarské ujednání (WA) o vývozních kontrolách konvenčních zbraní, zboží a technologií dvojího využití, které nahradilo některé funkce COCOM. Členem tohoto sdružení států je i Ruská federace.

Podobně jako COCOM má WA kontrolní seznamy obsahující vojenské materiály a zboží dvojího užití. Primárním cílem WA je mezinárodní výměna informací o mezinárodním obchodu se strategickým zbožím, posilování transparentnosti a předcházení destabilizujícímu hromadění konvenčních zbraní.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je sice pravdou, že COCOM byl pouze formálně zrušen v roce 1994 a některé vývozní kontroly dodnes platí, jedná se však pouze o kontrolu vývozu, nikoliv o zákaz vývozu.

Vít Bárta je v současné době členem Věcí veřejných a předsedou této strany.

Prezident Miloš Zeman se dle serveru iDNES.cz měl takto vyjádřit při návštěvě ve Žluticích dne 15. ledna 2014.

Vývoj cen uranu popisuje web InvestmentMine, cenový vrchol uran dosáhl v roce 2007, kdy v maximu stál bezmála 140 dolarů za 1 libru váhy. Tato maximální cena je skutečně desetinásobkem ceny z let přelomu tisíciletí. Nicméně od dosažení vrcholu ceny opětovně klesají, v současné době stojí libra uranu 35 dolarů, což znamená zhruba dvoj-trojnásobek cen z přelomu tisíciletí.

Miloš Zeman se mýlí také v tom, že jsme jediná evropská země s vlastními ložisky. Nalezišti uranu dle dat OECD z r. 2009 disponovaly (.pdf, s. 18) také např. Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Itálie, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko nebo Ukrajina.

Těžba uranu pak probíhá na Ukrajině, v Rumunsku, Německu nebo Francii.