Podle statistik Eurostatu bylo v červenci 2013 Německo jednou ze sedmi zemí evropské "28", které neměly státem garantovanou minimální mzdu.

Jak uvádí portál MPSV, minimální mzda v Německu funguje na bázi kolektivních smluv dohodnutých mezi zaměstnavateli a zástupci odborových organizací v jednotlivých odvětvích hospodářství.Portál odkazuje na statistickou ročenku (de, .pdf), která shrnuje podmínky pro jednotlivá odvětví.

Senátní návrh zákona, o němž Dienstbier mluví, vznikl v roce 2011. Řeší jednak zastropování, o němž je řeč, upravuje také limity na kampaň, popř. specifikuje omezení, od koho může politická strana dar získat.

Zmíněný senátní návrh upravuje zastropování darů tak, že „(2) Celková hodnota darů od jednoho dárce nesmí za kalendářní rok převýšit částku 1 000 000 Kč“.

Nutno podotknout, že tento návrh nebyl přijat. Celý legislativní proces naleznete zde.

Jak uvádí Jiří Dienstbier, podobné limity skutečně existují i v jiných zemích, například v USA hodnota daru od jednotlivce pro kandidáta nesmí přesáhnout 2600 dolarů v jedněch volbách pro každého z kandidátů (americký systém ovšem zahrnuje další limity, například pro jednu stranu ročně je to 32 000 amerických dolarů). V Kanadě je tento limit 1200 kanadských dolarů ročně bez ohledu na to, kdo je příjemcem daru.

Studie (.pdf) Mezinárodního institutu pro demokracii a volby IDEA pak ukazuje, že limit existuje také například ve Španělsku, Francii, Polsku nebo Rusku (str. 19).

Podle údajů České národní banky (ČNB) je většina bank působících v České republice dceřinými společnostmi či pobočkami zahraničních bank. V současné době v České republice působí 23 bank, z nichž 8 je v českém státním či soukromém vlastnictví.

Celkovou strukturu bankovního trhu shrnuje tabulka níže.

Z 23 bank je tedy 8 bank v českém soukromém či státním vlastnictví, 12 bank spadá pod společnosti zemí eurozóny a pouze 3 banky spadají pod společnosti mimo eurozónu.

Z přehledu vyplývá, že většina českých bank je skutečně dceřinými bankami společností, které jsou v eurozóně. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Kontaktovali jsme experty na evropské právo, jejichž odpovědi uvádíme níže. Z důvodu právní komplikovanosti celé problematiky nelze však jednoznačně určit pravdivostní hodnotu výroku, necháváme proto zhodnocení na čtenáři.

Odpověď doktora Sehnálka:

"Pan doktor Pospíšil má v tom svém výroku v zásadě pravdu - odpověď je tedy ANO, je tomu tak, jak on uvádí. Skutečně totiž neexistuje žádný procesní kodex Evropské unie, který by komplexně upravoval procesní postavení předaného občana v jiném členském státě. Celá právní úprava je totiž postavena na principu vzájemné důvěry, že standard zacházení je ve všech členských státech zaručen. Pokud by totiž práva českého občana měla být garantována, pak by to vztáhnuto i na ČR znamenalo, že nám jiných stát nebo dokonce EU může přímo zasahovat do našeho trestního práva procesního.

Výrok je však postaven způsobem, který vyznívá, že náš občan není chráněn vůbec. To ale samozřejmě není pravda, protože je tu Listina základních práv EU a obecné zásady právní, které musí být při výkladu a uplatňování příslušného rámcového rozhodnutí zohledněny. V extrémním případě by pak dle mého názoru bylo možné českého občana nepředat.

Problematická je též část výroku, která uvádí trestné činy obecně, ve skutečnosti je totiž použití evropského zatykače, a to je důležité, omezeno jen na vyjmenované nejzávažnější ŤC, případně na TČ trestné oboustranně. I v tom je jistá záruka ochrany pachatele..."

Odpověď docenta Křepelky:

"- ano, existují různé garance procesních práv na různých úrovních práva EU, Rady Evropy apod.

- realita v jednotlivých členských státech je ale dosti rozdílná a nedělejme si přílišné iluze.

Určité obavy ohledně procesních práv vydávaných občanů jsou tedy pochopitelné.
Je to otázka důrazu, při zohlednění zkušeností.
Navíc každý trestní proces je jedinečný a mohou být velmi odlišné názory na jeho spravedlnost (viz Amanda Knox - USA-Itálie)."

Zároveň doplňujeme náš vlastní komentář:

Evropský zatýkací rozkaz zajišťuje, aby jiný členský stát na svém území zatkl vyžádanou osobu a předal ji za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. Členská země prakticky nemůže odmítnout vydání hledané osoby, pouze za podmínky, že by sama převzala její trestní stíhání nebo výkon trestu odnětí svobody.

Na jeho základě by skutečně byl občan České republiky vydán do Rumunska kvůli podezření pro trestný čin spáchaný v Rumunsku a byl souzen tamními soudy.

V souvislosti s tímto byla také vydána příručka, která v Článku 11 (strana 36) a dále definuje práva vyžádané osoby a další postup v řízení. Z příručky tak vyplývá, že v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu má zadržený právo na právního zástupce a tlumočníka a i v dalších aspektech je nutno dodržet právo vykonávajícího členského státu, v příkladu Jiřího Pospíšila by se pak v případě českého občana postupovalo podle rumunského práva.

Dodejme ovšem, že daná příručka nemá vysloveně závazný charakter. Citujeme: "Poznámky zde uvedené nejsou závazné a nedotýkají se vnitrostátních právních předpisů provádějících rámcové rozhodnutí o EZR. Uvedené poznámky jsou spíše doporučeními. Justičním orgánům se však nicméně připomíná jejich povinnost vykládat jejich vnitrostátní právní předpisy v souladu s rámcovým rozhodnutím (viz věc Pupino Evropského soudníhodvora C-105/03)."

Česká televize skutečně informovala, že jedním z výstupů expertní komise bylo to, že "církve souhlasí se zveřejňováním svého hospodaření a jsou ochotny se podřídit finančnímu auditu."

V minulé finanční perspektivě Evropské unie (pro roky 2007-2014) byla kontrola skutečně svěřena do rukou ministerstva financí. Stránky ministerstva pro místní rozvoj uvádí ohledně řízení fondů EU následující: " Centrální harmonizační jednotka pro finanční kontrolu fungující v rámci Ministerstva financí centrálně odpovídá za provádění auditů k ověření účinného fungování řídícího a kontrolního systému realizace podpory z fondů EU. " V tomto období také působil Miroslav Kalousek jako ministr financí, nejprve ve druhé vládě Mirka Topolánka a posléze ve vládě Petra Nečase. Pokud jde o chybnou roli ministerstva financí, Ondřej Liška odkazuje na poslední audit Evropské komise, který prokázal pochybení ze strany krajů i kontroly samotného ministerstva, což připustil i Miroslav Kalousek. Odpovědnost podle něj však nesly regionální rady.

Bohužel se nám nepodařilo najít v dostupných zdrojích zmínku o mateřských školách v programu či vystoupení členů Strany zdravého rozumu v roce 2002. V programových bodech představených na stránkách této strany v daném roce je pouze uvedena obecná podpora vzdělávání. První dohledatelná zmínka je spojena s představením programu k volbám do zastupitelstev krajů v roce 2004, ve kterém je v sekci Školství uvedeno:

Strana zdravého rozumu prosazuje, aby obec (ne ministerstvo) měla pravomoc ponechat si MTŠ a základku bez ohledu na počet dětí.

S ohledem na neúspěšnost nálezu zmínky o mateřských školách v roce 2002 hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Ministerstvo financí a Česká národní banka za schválení vlády ČR vydaly v prosinci 2013 dokument „Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou“ (.pdf), kde na straně 24 uvádí následující: „…členové eurozóny mohou svůj souhlas s přijetím eura v České republice vstupem do mechanismu podmiňovat. Vstup do ESM (pozn. autora: čti jako Evropský mechanismus stability) by pro Českou republiku bezprostředně znamenal povinnost vložit cca 40 mld. Kč do jeho základního kapitálu. Odhadovanou výši tohoto vkladu vyčíslilo MF ČR na základě klíče pro upisování základního kapitálu ECB, podle nějž se v tomto případě postupuje. V případě nesplacení některých půjček poskytnutých ESM či významného snížení bonity smluvních stran by navíc mohla České republice vzniknout povinnost dodat do tohoto mechanismu další vklad. … Při plném využití výpůjční kapacity ESM v budoucnosti by se pak tento podmíněný závazek České republiky mohl vyšplhat do výše cca 310 mld. Kč.“

Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Jednání ohledně TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership, Translatlantické obchodní a investiční partnerství) započala v roce 2013 a očekává se, že by mohla být dokončena do dvou let.

Z uniklého návrhu (.pdf, anglicky, str. 46-47) bodů k jednání vyplývá, že bylo plánováno zavedení tzv. investor-state principu řešení sporů. To by znamenalo, že jednotlivé společnosti by byly iniciátory řešení sporů, resp. by vznášely stížnosti na jednotlivé státy (či EU jako celek). Nejednalo by se tedy o jednání na úrovni dvou států.

Z dostupných vyjádření Evropské komise však vyplývá, že zmíněná situace nevpuštění na trh s nabídkou nekvalitních výrobků (tedy problematika ochrany spotřebitele, životního prostředí a zdraví) by neměla být předmětem sporů, protože daná smlouva by se měla zaměřit spíše na technická specifika (.pdf, anglicky, str. 5-6) výrobků a služeb a nikoliv na rušení regulace směřující k vyšší úrovni ochrany spotřebitele, životního prostředí a zdraví.

Celý proces dohadování smlouvy TTIP je však stále v běhu, nejsme schopni předpovědět výsledný kompromis a také to, zda ne/povede k Bartošem zmíněné možnosti žalovat jednotlivé členské země ze strany USA. Konkrétní tlak Spojených států při dohadování zmíněného dokumentu, jak o něm předseda Pirátů mluví, není možné z veřejně dostupných zdrojů korektně popsat a výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Jednotný vnitřní trh Evropské unie znamená odstranění vnitřních tarifních omezení mezi členskými státy a stejně tak i postupné odstranění netarifních omezení.

Nejčastěji uplatňovanou formou netarifního opatření je preferování "domácích" firem před těmi zahraničními a to například prostřednictvím státních podpor (dotace, státní zakázky, daňové zvýhodnění, atd.). Přesto, že se Evropská unie snaží postupně omezovat i tyto netarifní bariéry, existuje možnost výjimek, kdy jsou pro daný členský stát netarifní omezení volného obchodu buď dočasně (podpora v důsledku přírodních katastrof), či trvale (ochrana kulturního bohatství) dovolena.

Výše popsané tedy znamená, že netarifní omezení nejsou namířena proti jednotlivým členským státům (například proti českým podnikatelům), ale jsou všeobecná. Není zcela přesné, že díky netarifním omezením nemohou čeští podnikatelé prodávat své zboží do Evropy, protože mohou, a stejně tak se tato problematická oblast netýká pouze českých podnikatelů, ale naopak všech podnikatelů v Evropské unii a problémem českých podnikatelů tak tedy může být spíše nedostatečná konkurenceschopnost, než bariéry v rámci vnitřního trhu EU.

Je tedy pravdou, že některá omezení stále přetrvávají a pro české podnikatele mohou být omezující. Existují však další překážky, např. nedostatečná konkurenceschopnost, nicméně výrok ministra financí je možno považovat za korektní.