Míra nerovnosti v odměňování je nejsrozumitelněji vyjádřena ukazatelem GPG (z anglického Gender Pay Gap). GPG je většinou stanoven jako procentuální rozdíl mezi průměrným hrubým hodinovým výdělkem mužů a žen.

Danuše Nerudová ve svém výroku zmiňuje především přímou diskriminaci, ke které dochází v případě, kdy ženy dostávají za stejnou práci nižší mzdu než muži.

Odměňování mužů a žen na stejné pracovní pozici

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) v roce 2018 publikovalo studii (.pdf), v jejímž rámci výzkumníci pozorovali hodnoty GPG hned na několika úrovních. Při porovnání odměňování mužů a žen na stejné pracovní pozici (totéž zaměstnání na stejném pracovišti) došli k rozdílu mezd 10 % v roce 2016 (str. 52–53). Po celé sledované období let 2002–2016 se tyto hodnoty, popisující celkovou situaci na trhu práce, pohybovaly mezi 10 % a 11 % (str. 53). Podobné procento studie uvádí i pro věkovou kategorii 25–55 let, v jejímž případě dosahovala míra nerovnosti v roce 2016 11 % (str. 54–55).

Tématu nerovnosti v odměňování se věnoval také mezinárodní výzkum, jehož výsledky v listopadu 2022 zveřejnil odborný časopis Nature Human Behaviour (NHB). Ze studie vyplývá, že situace na trhu práce se v oblasti přímé nerovnosti v Česku obrací k lepšímu. 

Podle těchto statistik za rok 2019 je průměrný rozdíl ročních výdělků žen a mužů ve věku 30–55 let na stejné pracovní pozici 12 %. Časopis pro analýzu Česka využíval data z Informačního systému o platu a Informačního systému o průměrném výdělku.

Rozdíl v závěrech této studie a studie MPSV může souviset se zahrnutím jiných věkových skupin. Jak už jsme totiž zmínili výše, Ministerstvo práce a sociálních věcí pracuje s celým trhem práce (.pdf, str. 52) a širší věkovou kategorií 25–55 let, nikoli s věkovou kategorií 30–55 let.

Celkový rozdíl v odměňování mužů a žen 

Data celkového průměrného rozdílu mezi hrubým hodinovým výdělkem mužů a žen jsou o něco vyšší. Statistiky zahrnují například přímou a nepřímou diskriminaci nebo segregaci na trhu práce.

Podle studie zveřejněné v Nature Human Behaviour bylo v roce 2019 celkové GPG v Česku pro kategorii 35–55 let 24 %. Podobná čísla lze nalézt i ve statistice Eurostatu, podle níž u skupiny 35–44 let odpovídala míra nerovnosti 23,7 %, u skupiny 45–54 let pak 22,0 %.

Podle dat Eurostatu za celý trh práce (pro všechny věkové skupiny) bylo v roce 2019 celkové GPG v Česku 19,2 %. V roce 2020 kleslo na 16,4 %. 

Z dat Eurostatu také vyplývá, že v porovnání se státy Evropské unie si Česko vede o něco hůře než je průměr EU, který byl za rok 2020 13,0 %. Například z našich sousedních států si lépe vede Polsko (4,5 %) i Slovensko (15,8 %), na druhou stranu hůře je na tom Německo (18,3 %) a Rakousko (18,9 %), jež patří ke státům s nejvyšším GPG v EU.

Závěrečné hodnocení

Podle dat MPSV i podle aktuálnějších dat publikovaných v časopise Nature Human Behaviour se průměrný rozdíl ohodnocení mužů a žen na stejné pozici pohybuje mezi 10–12 %. Na základě těchto dat hodnotíme výrok Danuše Nerudové jako pravdivý. 

Josef Středula tento výrok uvedl v odpovědi na otázku, která se týkala začleňování marginalizovaných skupin do společnosti. Podle Josefa Středuly je důležité, aby se člověk ve vlastní zemi cítil její součástí. Jako příklad z historie zmínil, že člověk, jenž „rozluštil“ kód Enigma, byl homosexuál, a proto byl na něj po válce činěn ze strany společnosti tlak.

Josef Středula patrně mluví o britském matematikovi Alanu Turingovi, který za druhé světové války pracoval pro Vládní školu pro kódování a šifrování (GC&CS), později přejmenovanou na Vládní komunikační ústředí (GCHQ). V centrále GC&CS v Bletchley Park působil jako vedoucí kryptoanalytik a stál v čele skupiny, jejímž cílem bylo prolomit německé šifrování.

Během války Alan Turing sestrojil dešifrovací stroj Bomba (The Bombe), jenž sloužil k luštění zpráv zašifrovaných systémem Enigma, jenž používaly nacistické ozbrojené síly. Na vytvoření stroje pracoval spolu se svým týmem od podzimu 1939 do jara 1940. Navazoval přitom na práci polského týmu vedeného Marianem Rejewským. Ten se prolomením kódu Enigma zabýval od roku 1932 a v roce 1938 vyrobil přístroj bomba (.pdf, str. 31), po kterém byl pojmenován i stroj Alana Turinga. V létě 1939 pak Rejewski informace o dešifrovacím zařízení předal Francii a Velké Británii. Rejewského stroj měl nicméně oproti tomu Turingovu značnou nevýhodu, protože nedokázal reagovat na změny, jež Německo v systému Enigma provedlo v květnu 1940, a stal se tak nepoužitelným. Právě díky složitějšímu Turingovu zařízení, které se s těmito změnami dokázalo vypořádat, mohla Velká Británie rozluštit značná množství německých zašifrovaných zpráv.

Nyní se zaměříme na samotné represe, jimž byl Alan Turing vystaven pro svou homosexualitu. Doplňujeme, že ve Velké Británii byla do roku 1967 mužská homosexualita nelegální.

Po druhé světové válce ve Velké Británii začala vlna zatýkání homosexuálů, přičemž se toto zatýkání týkalo často mužů zastávajících vysoké funkce v národních institucích. V lednu 1952 byl Alan Turing v Manchesteru obžalován za svůj poměr s jiným mužem a 31. března 1952 souzen. Podobu trestu si přitom směl sám vybrat. První možností bylo vězení, druhou podmínečné propuštění, které však podléhalo podmínce, že podstoupí roční hormonální léčbu. Alan Turing si zvolil druhou možnost. Jelikož od roku 1948 nesměli homosexuálové ve Velké Britálnii získat bezpečnostní prověrku, byla Turingova práce pro GCHQ, oficiálně ukončena.

V následujících letech podléhal kontrole policie, jež se obávala, aby nevyzradil státní tajemství svým zahraničním kontaktům. Web Turing.org.uk, spravovaný matematikem Andrewem Hodgesem, zmiňuje např. domovní prohlídku, které byl Alan Turing podroben v březnu roku 1953, když k němu měl přijet na návštěvu jeho norský známý, také homosexuál.

8. června 1954 byl Alan Turing nalezen mrtvý, příčinou úmrtí byla otrava kyanidem. Jeho smrt byla označena za sebevraždu. To, proč Turing zemřel, bývá ovšem popisováno různě. Zdroje často propojují Turingovu smrt s psychickými a fyzickými těžkostmi, které v posledních letech života pro svou homosexualitu zakusil. Rovněž se objevují i názory, že mohl být zavražděn tajnou policií, protože měl velké kryptoanalytické znalosti a homosexuálové byli za Studené války vnímaní jako bezpečnostní riziko. Existují však i zdroje předkládající názor, že se mohl otrávit nedopatřením, jelikož používal kyanid při svých chemických experimentech.

24. prosince 2013 byla Turingovi posmrtně udělena panovnicí Alžbětou II. královská milost.

Na závěr shrňme, že Alan Turing skutečně hrál velkou roli při dešifrování zpráv, které nacistické Německo šifrovalo pomocí systému Enigma. Na přelomu let 1939 a 1940 spolu se svým týmem sestrojil zařízení, díky němuž Velká Británie mohla během války rozluštit nezanedbatelné množství zachycených německých zpráv. Turing byl skutečně homosexuál, výrok Josefa Středuly proto hodnotíme jako pravdivý. Doplňme, že Turing byl kvůli své sexuální orientaci skutečně vystaven tlaku ze strany společnosti, v roce 1952 byl např. odsouzen za poměr s jiným mužem a nesměl pokračovat v práci pro GCHQ.

Danuše Nerudová ve výroku hovoří o tom, že v EU jsou výdaje na důchody v průměru z 53 % hrazeny z vybraného pojistného.

Danuše Nerudová zde pravděpodobně vychází z dokumentu, který v říjnu 2019 zveřejnila Komise pro spravedlivé důchody, jíž Nerudová v letech 2019 a 2020 předsedala. Daný materiál (.pdf, v souboru str. 204) totiž v souvislosti s výdaji na důchody zmiňuje, že v EU je kryto pojistným zpravidla „50–60 %“ výdajů, jedná se nicméně o statistiku popisující výdaje na celý systém sociálního zabezpečení. Ten v ČR kromě důchodů zahrnuje např. i jiné dávky, jako jsou dávky nemocenského pojištění, rodičovský příspěvek a další (.pdf, str. 1‒3). Dokument obsahuje i graf mezinárodního porovnání podílu výdajů krytých sociálním pojištěním, podle něhož průměr EU odpovídal přibližně 53 %, o nichž mluví Danuše Nerudová (.pdf, v souboru str. 204).

Mezinárodní srovnání, které by popisovalo, z jaké části pojistné kryje přímo výdaje důchodového systému, se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Evropský statistický úřad Eurostat například nabízí jen statistiky, které zobrazují poměr výdajů na důchody k HDP či průměrnou výši dávek na jednoho obyvatele. 

Doplňme, že v Evropě neexistuje jednotný důchodový systém a že způsoby, kterými země EU financují své penzijní systémy, se liší (.pdf. str. 53).

Koalice SPOLU se před volbami ve svém volebním programu (.pdf, str. 45) skutečně zavázala ke snížení počtu úředníků ve státní správě o 13 procent. V programovém prohlášení z ledna 2022 současná vláda Petra Fialy uvedla, že do konce roku 2022 představí „konkrétní plány na snížení počtu úřednických míst”. 

Jana Mračková Vildumetzová svým výrokem reaguje na oznámení Fialova kabinetu, že od ledna 2023 dojde v meziročním porovnání ke snížení počtu tzv. systemizovaných pracovních a služebních míst zaměstnanců ve správních úřadech státu. Tuto změnu systemizace, podle níž v porovnání s lednem roku 2022 dojde ke zrušení celkem 851 míst, vláda schválila 30. listopadu. Informoval o tom ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) na twitteru krátce předtím, než poslankyně Mračková Vildumetzová zveřejnila svůj tweet o počtu úředníků.

Pro úplnost doplňme, že např. Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) ve své studii (.pdf, str. 3) definuje státní úředníky jako „zaměstnance ministerstev, ústřední a neústřední státní správy“. Při vyhodnocování počtu státních úředníků je však třeba brát ohled na rozlišné statistiky. Státní rozpočty nejčastěji uvádí právě počty systemizovaných míst, která nicméně nemusí být reálně obsazena a vlády je často ruší při hledání úsporných opatření, protože i na ně stát úřadům vyplácí peníze (.pdf, str. 38). Skutečné množství úředníků zaměstnaných ve správních úřadech státu se tak od počtu systemizovaných míst může lišit (.pdf, str. 72).

Počty míst v ústředních úřadech

Jana Mračková Vildumetzová ve výroku zmiňuje, že v roce 2023 bude úředníků na ministerstvech celkem 15 543. Poukazuje tak právě na změnu počtu systemizovaných úřednických míst, kterou 30. listopadu schválil Fialův kabinet. Z přehledu zveřejněného serverem iDnes.cz totiž vyplývá, že od 1. ledna 2023 bude na ústředních úřadech státu (ministerstvech a Úřadu vlády) skutečně 15 543 systemizovaných míst (.jpg). 

Srovnání počtu těchto míst v lednu 2023 a „letos“ je nicméně složitější, protože došlo k několika změnám.

Zdroje dat v grafu: leden 2021; 2021 po změnách (z března, května, července a října 2021), 2022 (Babišova vláda), 2022 (Fialova vláda) (vše .xlsx); duben a červenec 2022 (.pdf), 2023 (.jpg).

Vláda Petra Fialy (.pdf) 22. prosince 2021 rozhodla, že počet systemizovaných míst na ministerstvech a Úřadu vlády bude od ledna 2022 (.xlsx) 15 458. V březnu 2022 následně vláda oznámila několik změn (.pdf). K první úpravě došlo v dubnu, další s platností od května navýšila množství míst na Ministerstvu vnitra a Ministerstvu pro místní rozvoj (.pdf, str. 4, 8) celkem o 270. Od ledna 2023 vláda počítá se zmiňovanými 15 543 místy. Lze nicméně říci, že v porovnání s původní systemizací ze začátku roku 2022 se počet úřednických míst na ministerstvech a Úřadu vlády skutečně zvýšil. Více je těchto míst i ve srovnání s rokem 2021, kdy o systemizaci rozhodovala ještě vláda Andreje Babiše, a také ve srovnání s jejím návrhem systemizace pro rok 2022.

Počty míst v celé státní správě

Co se týče celkového počtu systemizovaných míst, ještě na začátku roku 2021 jich na Úřadu vlády, ministerstvech a dalších úřadech včetně podřízených institucí podle systemizace bylo 76 265 (viz graf níže). V průběhu roku 2021 pak vláda Andreje Babiše provedla několik změn, které vedly k navýšení na 76 452 míst.

Pro rok 2022 Babišův kabinet v listopadu 2021 schválil, že od ledna dojde ke snížení celkového počtu míst na 76 331. Tato systemizace ale nakonec nevstoupila v platnost, protože vláda Petra Fialy (.pdf) rozhodla o nové verzi. Ta stanovila celkový počet míst na úřadech na 76 410. Díky březnové aktualizaci jich od dubna bylo jen 76 070, v květnu počet stoupl o 270 na 76 340 a od července opět klesl (.pdf, str. 4, 8–9) na nynějších 76 240. To je přitom méně, než jaký byl stav za Babišovy vlády v roce 2021. I nově schválený počet 75 559 míst pro rok 2023 je nižší, než jaký byl na začátku roku 2022 či v roce 2021.

Zdroje dat v grafu: leden 2021; 2021 po změnách (z března, května, července a října 2021), 2022 (Babišova vláda), 2022 (Fialova vláda) (vše .xlsx); duben a červenec 2022 (.pdf), 2023 (.jpg).

Na závěr shrňme, že koalice SPOLU ve svém programovém prohlášení skutečně slíbila, že sníží počet úřednických míst o 13 procent. Jana Mračková Vildumetzová také správně uvádí, že počet systemizovaných úřednických míst na ministerstvech se příští rok oproti roku 2022 zvýší, a to na 15 543. Díky změnám na ostatních úřadech se ale celkový počet systemizovaných míst na všech správních úřadech státu sníží – ve srovnání se začátkem roku 2022 i ve srovnání se systemizací na konci roku 2021, o níž rozhodovala ještě předchozí vláda. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Josef Středula v roce 2016 navštívil ruskou ambasádu u příležitosti 71. výročí od konce druhé světové války. V kontextu rozhovoru je zdůrazněno, že se tato recepce ke Dni vítězství konala dva roky po začátku okupace Krymu Ruskou federací. 

Mediální zprávy z události zdůrazňují především přítomnost prezidenta Miloše Zemana, který při této příležitosti pronesl projev v ruštině. Ve svém proslovu mluvil o sjednocení v boji proti mezinárodnímu terorismu. Zmínil především potřebnou spolupráci ve válce s náboženskou nenávistí v kontextu agrese ze strany organizace Islámský stát.

Vedle prezidenta Zemana se recepce zúčastnili i exprezident Václav Klaus a bývalí premiéři Petr Nečas a Jan Fischer. Žádná média nicméně neinformovala, že by na zmiňované akci byl přítomen i tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD). Server iRozhlas.cz uvedl, že „českou vládu zastoupil ministr průmyslu Jan Mládek z ČSSD“.

Recepce se účastnili rovněž tehdejší šéfové obou komor Parlamentu: předseda Senátu Milan Štěch a předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (oba za ČSSD).

Pro zajímavost, mimo české politické osobnosti přijali pozvánku na recepci například i tehdejší americký velvyslanec v České republice Andrew Shapiro či muzikant Felix Slováček.

Ačkoliv se recepce na ruské ambasádě účastnily přední politické figury tehdejší doby včetně prezidenta Miloše Zemana a předsedů obou komor Parlamentu, premiér Bohuslav Sobotka nebyl na akci přítomen. Proto hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Předně uveďme, že o tom, že český zaměstnanec odpracuje o 11 let více než německý, mluvil Josef Středula například už v roce 2019. Jako zdroj tehdy zmiňoval analýzu (.pdf) Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), které od roku 2014 předsedá. Autoři dokumentu (.pdf, str. 55–56) se při vlastních výpočtech odkazují na data Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) či data Eurostatu za roky 2015 a 2017.

Podle posledních dostupných dat OECD z roku 2021, odpracuje německý zaměstnanec průměrně 1 306 hodin ročně, zatímco v Česku stráví zaměstnanec v práci ročně 1 722 hodin, tj. o 416 hodin více. Český zaměstnanec tedy pracuje zhruba o třetinu delší dobu než ten německý (přesněji o 31,9 %). Pokud by tedy německý zaměstnanec pracoval 40 let, na českého pracovníka by po přepočtu připadalo o 12,74 let více. Podobný výsledek bychom získali, i kdybychom vycházeli z dat OECD za rok 2017 či z dat pro všechny zaměstnané osoby, tedy nejen zaměstnance, ale i osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ).

Doplňme, že srovnání jednotlivých zemí na základě výše uvedených dat je do určité míry problematické, protože podle OECD tato statistika slouží především ke sledování trendů v čase. OECD uvádí, že není vhodná pro porovnání počtu odpracovaných hodin za daný rok kvůli odlišnostem zdrojů a rozdílnosti způsobů výpočtu v jednotlivých zemích. Rozdílnou metodiku používá i Česko a Německo (.pdf, str. 3–4, 6). Do jaké míry má tento fakt vliv na rozdílnost výsledků, nejsme schopni zcela přesně určit. Podle OECD však v případě metodiky, kterou používá ČR, mohou být ve srovnání s tou německou podhodnoceny počty hodin neodpracované kvůli nemoci, pracovním úrazům či mateřské dovolené (.pdf, str. 6). Výsledné číslo ovlivňuje i řada dalších faktorů, např. způsob sběru dat o práci přesčas či ve standardní pracovní době.

Evropský statistický úřad, který u jednotlivých zemí používá jednotnou metodiku, podobné celoroční srovnání jako OECD nenabízí. K dispozici jsou v rámci Eurostatu jen statistiky popisující průměrný týdenní počet hodin, které skutečně zaměstnanci (v hlavním zaměstnání) odpracují. Podle něj čeští zaměstnanci v roce 2021 za týden v průměru odpracovali 37,8 hodiny, u německých zaměstnanců to bylo 34 hodin. V případě Česka tak byl počet hodin o 11 % vyšší než v Německu. Totéž procento získáme i výpočtem nad daty za rok 2019, tedy ještě v době před pandemií covidu-19.

Pokud bychom tedy vycházeli z dat OECD, čeští zaměstnanci za rok odpracují přibližně o třetinu delší dobu než ti němečtí a za 40 let pracovního života odpracují o 12,7 let více. Josef Středula tedy správně (byť nepřesně) poukazuje na rozdíl v datech OECD pro Česko a Německo. Zároveň ale opomíjí problematické aspekty této datové sady. OECD uvádí různá omezení u dat pro jednotlivé státy a poukazuje na to, že metoda sběru dat pro Česko a Německo je do značné míry odlišná. Přímo na webu OECD vedle tabulky se statistikou odpracovaných hodin je totiž uvedeno, že data by neměla sloužit k mezinárodnímu srovnání. Vzhledem k tomu, že Josef Středula bez uvedení těchto limitací dovozuje z dat obecné závěry, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Josef Středula obhajuje stávající nastavení systému navyšování důchodů a poukazuje na to, že se objevují „náměty, že by se to valorizační schéma mělo snižovat“. Zmiňuje také, že bychom měli být rádi, že minulá vláda Andreje Babiše odsouhlasila automatickou valorizaci důchodů. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jestli Babišova vláda skutečně nějakým způsobem schválila tento mechanismus.

Automatická valorizace důchodů je stanovena zákonem o důchodovém pojištění, který je v České republice platný s určitými úpravami již od roku 1995. Pojem valorizace důchodů značí princip, s jehož pomocí stát kompenzuje negativní dopad inflace na důchody a sociální dávky. Podle zákona se důchody zvyšují v závislosti „na růstu indexu spotřebitelských cen“ (inflace) a „na růstu mezd“. Toto zvyšování se přitom vztahuje k oběma složkám důchodu, tedy jak k základní, tak i k procentní (neboli zásluhové) výměře.

Základní výměry důchodů se navyšují vždy na začátku roku tak, aby jejich výše odpovídala určitému procentu průměrné mzdy. Od roku 2012 se jednalo o 9 % (.pdf, str. 21). V březnu 2018 předložila první vláda Andreje Babiše ve Sněmovně novelu zákona o důchodovém pojištění, v rámci níž navrhla změnit původních 9 % na 10 % (.pdf, str. 3). Díky této novelizaci tak nakonec došlo od roku 2019 ke zvýšení základní části důchodu právě na 10 % průměrné mzdy.

Procentní výměra důchodů se v praxi vypočítává sečtením míry inflace (růstem cen) a poloviny růstu reálných mezd. Výpočet růstu cen se přitom odvíjí buď od indexů spotřebitelských cen domácností obecně, nebo od indexů spotřebitelských cen přímo domácností důchodců. Podle zákona se použije ten růst cen, který je vyšší. Doplňme, že životní náklady domácností důchodců zahrnula do výpočtu vláda Bohuslava Sobotky v roce 2017 (.pdf).

K valorizaci procentní výměry důchodů dochází vždy na začátku roku, v průběhu roku musí nicméně podle zákona automaticky dojít k další, mimořádné valorizaci, pokud ve sledovaném období „dosáhl růst cen aspoň 5 %“. Upřesněme, že i když se jedná o automatickou valorizaci, stanovuje z čistě formálního hlediska i toto zvýšení důchodů vláda prostřednictvím nařízení, které musí nejdříve schválit (.pdf).

Vláda může do růstu penzí zasahovat i ze svého uvážení nad rámec zákonného zvyšování. K mimořádnému zvyšování důchodů došlo v období vlády Andreje Babiše několikrát. Poprvé v roce 2018, kdy se zvýšil průměrný starobní důchod pro následující rok nad rámec valorizace o 300 Kč, a to právě díky výše zmiňovanému navýšení základní části důchodu z 9 %na 10 % průměrné mzdy. Zároveň se tehdy procentní výměry u občanů starších 85 let zvýšily o 1 000 Kč, u lidí starších 100 let dokonce o 2 000 Kč. Podruhé bylo o navýšení nad rámec zákonem dané valorizace rozhodnuto v roce 2019, kdy se jednalo o navýšení o dodatečnou částku 151 Kč. V roce 2021 byl schválen návrh, podle něhož se k částce zvýšení procentní výměry důchodu v roce 2022 přičetla navíc částka 300 Kč.

V březnu 2018 předložila tehdy ještě první vláda Andreje Babiše ve Sněmovně novelu zákona o důchodovém pojištění, v níž navrhla změnit výpočet základní části důchodů. V době, kdy poslanci novelu schvalovali, už vládl druhý kabinet Andreje Babiše, tedy doslova „minulá vláda“. Pro návrh hlasovali vládní i opoziční poslanci. Díky této novelizaci se základní složka důchodů od roku 2019 vždy na začátku roku automaticky zvyšuje tak, aby její výše odpovídala 10 % průměrné mzdy namísto původních 9 %.

Josef Středula tedy správně uvádí, že minulá vláda, respektive vládní poslanci v době Babišovy druhé vlády, kromě zvýšení základní výměry o procentní bod také potvrdila stávající systém automatické valorizace důchodů. Lze tedy říct, že automatickou valorizaci důchodů vláda „odsouhlasila“. Josef Středula ale opomněl zmínit, že systém automatické valorizace penzí fungoval již dříve, a svým vyjádřením tak vyvolává nepravdivý závěr, že minulá vláda stojí za zavedením samotného systému automatické valorizace, nejen za jejím faktickým potvrzením (odsouhlasením). Z toho důvodu hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Kandidát na prezidenta Josef Středula zastává od roku 2014 pozici předsedy ČMKOS (Českomoravské konfederace odborových svazů). Díky své funkci se tak k otázce zdanění příjmů pracujících vyjadřoval v médiích opakovaně. K progresivnímu zdanění se vyjádřil například v roce 2015. „My dlouhodobě nesouhlasíme s konceptem rovné daně a progresivní zdanění je i ze zkušeností v zahraničí lepší a vhodnější,“ uvedl tehdy pro iDNES.cz. Svá slova zopakoval i v roce 2016, kdy pro web Finmag.cz řekl, že „rozhodně jsme pro větší daňovou progresi u daně z příjmů fyzických osob.“

„Co se týče daňové progrese, tak ČMKOS ji prosazuje,“ řekl odborový předák Josef Středula deníku Právo tentýž rok. „Na daňové progresi není vůbec nic špatného, funguje ve všech vyspělých zemích,“ napsal zase o rok později.

ČMKOS podporovala (.pdf, str. 5) progresivní daň i ve svém programu na období 2018 až 2022. V současném programu, který je platný pro roky 2022 až 2026, se píše o potřebě zajistit přiměřenou solidaritu v daňovém systému. Kromě samotné progresivní daně Josef Středula vyzýval v roce 2020 vládu ke zvýšení daňové slevy na poplatníka.

Na začátek uveďme, že státní rozpočet se přijímá ve formě zákona o státním rozpočtu. Státní rozpočet předkládá vláda Poslanecké sněmovně, která jej musí schválit nadpoloviční většinou přítomných poslanců, zatímco Senát je z této procedury vynechán. Přijatý zákon o státním rozpočtu může prezident vetovat, www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl50-2">veto pak může být překonáno nadpoloviční většinou všech poslanců.

Při přípravě zákona či jeho novely se zpravidla připravuje věcný záměr zákona, ke kterému podávají své připomínky (čl. 5) subjekty státní správy či samospráv a mj. také Kancelář prezidenta republiky. Podle Legislativních pravidel vlády (LPV) nicméně „u návrhu zákona o státním rozpočtu na příslušný rok věcný záměr nahrazuje zpráva k návrhu státního rozpočtu na příslušný rok“. Její projednání se Legislativními pravidly vlády neřídí (.pdf, str. 298), ale postupuje se v rámci zvláštního režimu (čl. 5 odst. 4) dohodnutého ministrem financí s ostatními správci kapitol státního rozpočtu. Zda se v této fázi procesu ke zprávě k návrhu státního rozpočtu vyjadřuje i Kancelář prezidenta republiky, se nám nepodařilo dohledat. Nicméně vzhledem k tomu, že se postupuje ve speciálním režimu, nelze zatím mluvit o řádném připomínkovém místě (dle LPV).

Poté, co je zpráva k návrhu rozpočtu projednána ve zvláštním režimu, postupuje legislativní návrh již jako návrh zákona o státním rozpočtu do druhé fáze (.pdf, str. 270) meziresortního připomínkového řízení a materiál je, stejně jako jiné návrhy zákonů, rozeslán (čl. 5, čl. 8 odst. 1) na připomínková místa včetně Kanceláře prezidenta republiky. Tato fáze meziresortního připomínkového řízení je již veřejná, všechny jednotlivé materiály a připomínky jsou zveřejněny ve veřejné části elektronické knihovny legislativního procesu (VeKLEP).

Aktuálně je ve VeKLEP veřejně dostupný návrh zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2023, jedním z mnoha připomínkových míst je i Kancelář prezidenta republiky (zkráceně Hrad). Hrad vložil 22. července 2022 k návrhu zákona o státním rozpočtu dokument (.pdf), ve kterém kancléř Vratislav Mynář uvádí, že k návrhu zákona nemá Kancelář prezidenta republiky žádné připomínky.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Josef Středula kritizuje rozpočtovou politiku státu a pro porovnání uvádí schodek 40 mld. korun z roku 2019 a letošní schodek ve výši 400 mld. korun. V naší analýze se proto zaměříme na to, zda tato čísla uvádí správně.

Podle zákona o státním rozpočtu ČR na rok 2019 z 19. prosince 2018 měl stát hospodařit se schodkem ve výši 40 mld. korun. Konečný deficit byl nicméně nižší než původní plán, konkrétně (.pdf, str. 13) 28,5 mld. korun.

K prudkému zvyšování schodku státního rozpočtu došlo již v roce 2020, což vláda zdůvodňovala pandemií covidu-19 a s tím souvisejícím propadem ekonomické aktivity (.pdf, str. 3; .pdf, str. 3; .pdf str. 3). Schodek rozpočtu byl původně naplánován na 40 mld. korun, následně byla tato částka třikrát předmětem novelizace. Nejprve se v březnu 2020 zvýšila na 200 mld. korun, o měsíc později na 300 mld. korun a v červenci došlo k navýšení na 500 mld. korun. Skutečný deficit na konci roku nakonec činil (.pdf, str. 13) 367,4 mld. korun, tedy o více než 130 miliard méně oproti červencovému plánu.

Pro rok 2021 poslanci nejprve v prosinci předešlého roku schválili rozpočet se schodkem 320 mld. korun. V únoru 2021 však zákonodárci navýšili schodek na 500 mld. korun. Podle Ministerstva financí novela rozpočtu reflektovala „aktuální vývoj boje s pandemií, úpravy ve vládních programech přímé pomoci, snížení daňového zatížení zaměstnanců o čtvrtinu a aktuální výzvy související se zatížením zdravotního systému, masivní vakcinací a testováním obyvatelstva“. Výsledný deficit na konci roku činil (.pdf, str. 13) 419,7 miliard korun.

Návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2022, který předložila bývalá vláda premiéra Babiše 4. listopadu 2021, počítal (.pdf, str. 1) se schodkem 376,6 miliard korun. Nicméně 17. prosince byla po sněmovních volbách jmenována nová vláda v čele s Petrem Fialou, která se rozhodla připravit nový rozpočet. Původní návrh Babišova kabinetu tak nebyl v Poslanecké sněmovně projednán a stát od ledna 2022 hospodařil v rozpočtovém provizoriu.

Nový zákon o státním rozpočtu na rok 2022 nakonec schválila Sněmovna 10. března 2022 a státní schodek stanovila na 280 mld. korun. Aktuální novelizované znění zákona, které vstoupilo v účinnost 19. listopadu 2022, počítá s částkou téměř o 100 miliard vyšší, tedy 375 mld. korun. Podle ministra financí Zbyňka Stanjury navýšení schodku státního rozpočtu v listopadu 2022 ovlivnila ruská invaze na Ukrajinu, kompenzace rostoucích cen energií, nutnost druhé mimořádně valorizace penzí, vyplácení příspěvků pro rodiny s dětmi a historicky první nákup plynu do státních hmotných rezerv. Hodnoty jednotlivých verzí rozpočtových schodků pro rok 2022 i roky předchozí zachycuje následující tabulka:

Zdroje dat k tabulce: Návrh (.pdf, str. 1) Babišovy vlády na rok 2022, schválené rozpočty 2019, 2020, 2021 a 2022, novely 2020 (1, 2, 3), 2021 a 2022, výsledky (.pdf, str. 13) hospodaření

Josef Středula tedy správně poukazuje na to, že mezi lety 2019 a 2022 došlo k násobnému navýšení schodku státního rozpočtu. Reálný schodek však Středula neuvádí přesně. Výsledek hospodaření v roce 2019 byl ještě nižší než uvedených 40 mld. Kč, konkrétně 28,5 mld. Kč. Nižší než 400 mld. je také nynější plánovaný schodek: 375 mld. Kč. Vzhledem k tomu, že Josef Středula poukazuje především na nárůst schodku státního rozpočtu a plánovaný schodek byl v roce 2019 skutečně 40 miliard Kč, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou.