Po návratu Jiřího Čunka do vlády v roce 2008 dal ministr Karel Schwarzenberg pořídit audit Čunkových rodinných financí u americké konzultační společnosti Kroll, dle jehož výsledku se plánoval rozhodnout o svém setrvání ve vládě (více Aktuálně.cz, HN). Po dokončení auditu skutečně vyjádřil pochybnosti (Deník.cz) a zmínil “otázky, které audit nechal nezodpovězené”. Přesto však z jeho výsledku v rozhovoru pro Týden vyvodil zcela jednoznačné závěry: “Z věci korupce, na kterou byl audit vypracován, ho (J. Čunka - pozn. Demagog.cz) považuji za očištěného.”

Že Čunek jako vsetínský starosta v roce 2002 nevzal úplatek (500 tis. korun), označil za “naprosto jasné.” (rozhovor pro MF Dnes) Podezření z převzetí tohoto úplatku přitom bylo hlavním důvodem pro Čunkův odchod z vlády v listopadu 2007, kdy nejvyšší státní zástupkyně Vesecká obnovila jeho vyšetřování. (shrnuje Aktuálně.cz)

Výrok hodnotíme jako zavádějící - v době vyhodnocení auditu přijal Karel Schwarzenberg zcela jednoznačný postoj, když prohlásil Jiřího Čunka za očištěného. Audit tedy přišel s jednoznačným výsledkem.

Na oficiálních stránkách strany Suverenita je možné nalézt strukturovaný životopis Jany Bobošíkové. V současnosti zastává Jana Bobošíková pozici marketingové ředitelky distribuční společnosti.

Na základě těchto informací hodnotíme její výrok jako pravdivý.

Pokud se podíváme na relativní postavení České republiky, zjistíme, že dle absolutní velikosti hospodářství (HDP, parita kupní síly) je na 45. místě na světě, při přepočtu HDP na obyvatele je pak 51. nejbohatší zemí. Podle poměru zadlužení vzhledem k HDP (41,2 %) jsou méně zadlužené země z EU pouze Estonsko, Bulharsko, Litva a Rumunsko. Výše inflace ČR posunuje na 25. zemi na světě, ale z hlediska hospodářského růstu, deficitu rozpočtů a nezaměstnanosti se Česká republika pohybuje (spolu s většinou EU) spíše ve skupině zemí s horšími výsledky.

Ústava byla skutečně měněna postupně.

Ústava ČR byla měněna následujícími novelami:

• zákonem č. 347/1999 Sb., o vytvoření vyšších územně samosprávných celků;
• zákonem č. 300/2000 Sb., o bezpečnosti České republiky;
• zákonem č. 395/2001 Sb., který pozměňoval čl. 10, 49, 52 a 95;
• zákonem č. 448/2001 Sb., který se týkal České národní banky;
• zákonem č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení ČR k Evropské unii;
• zákonem č. 319/2009 Sb., který se týkal rozpuštění Poslanecké sněmovny;
• zákonem č. 71/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky.

Dále došlo k přijetí řady ústavních zákonů, jejich soupis nabízí např. Wikipedie.

Ústava se tedy novelizovala skutečně v několika krocích a nikoliv komplexně naráz, hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.

Zákon č. 218/2002 byl uveřejněn ve Sbírce zákonů 28. května 2002. Dosud nenabyl (až na některé jeho části) účinnosti - té by měl nabýt v plném znění 1. ledna 2015. Účinnost tohoto zákona byla odkládána celkově pětkrát s tím, že poslední odložení bylo podepsáno prezidentem Klausem na konci roku 2011. Na stranu druhou je nutné dodat, že vláda připravuje zcela novou verzi služebního zákona, která by měla zákon č. 218/2002 Sb., nahradit.

Je pravdou, že Táňa Fischerová v pozici poslankyně prosazovala přímou volbu prezidenta i to, že některé tehdejší sněmovní strany ji měly ve svém programu. Nicméně již není pravdou, že by "pro to nikdo nebyl". Pro návrh kromě stran Koalice, která měla přímou volbu ve svém programu, hlasovala část klubu ČSSD. Na základě dohledaných programů politických stran a reálné podpory je zřejmé, že ty strany, které měly tento bod ve svém předvolebním programu, to nakonec podpořily.

Táňa Fischerová byla jako poslankyně (volební období 2002-2006) spolupředkladatelkou návrhu přímé volby prezidenta. Tento návrh (.doc) byl do Poslanecké sněmovny předložen 10. ledna 2003, dostal se až do 3. čtení, kde však byl zamítnut (jednalo se o hlasování o zamítnutí návrhu). Je tedy patrné, že zákon podpořili ve 3. čtení poslanci US-DEU, KDU-ČSL a část ČSSD. Naopak proti tomuto zákona hlasovali poslanci ODS, KSČM a část klubu ČSSD.

ČSSD ve svém volebním programu (.pdf) pro toto volební období přímou volbu prezidenta neměla. Ve volebním programu ODS (.pdf) není tento slib také dohledatelný. KSČM ve svém programu (.doc - str. 12) poněkud nejasně píše, že chce " Prosazovat prvky přímé demokracie, zejména zákon o referendu ", z této formulace ovšem jasná podpora přímé volbě prezidenta nevyplývá. KDU-ČSL a US-DEU vytvořili subjekt Koalice, ten ve svém programu přímou volbu měl. Konkrétně: " Zavedeme přímou volbu prezidenta:Přímá volba prezidenta posílí vliv občanů na správu věcí veřejných.
Přímá volba vyloučí možnost, že by prezident mohl být závislý na vládní většině v Parlamentu, nebo že by naopak mohl být zvolen třeba jen 48 hlasy zákonodárců pouze jedné komory. Přímá volba prezidenta je zakotvena v právních řádech poloviny evropských zemí, nepřímá jen ve čtvrtině, ve zbývajících zemích je konstituční monarchie."

Topolánek i Nečas každý v minimálně jednom případě jednal o reformách i s opozicí, a i když to třeba nebylo stoprocentní pravidlo, je od Bohuslava Sobotky zavádějící to paušalizovat.

Topolánkova vláda při přípravě některých svých reforem širší shodu hledala. Tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek založil expertní komisi, která se měla podílet na přípravě reformy zdravotnictví. Julínek konkrétně uvedl, že "plán o financování je možný jenom po široké politické shodě," v komisi tedy měli být přítomni vedle odborníků i zástupci parlamentních stran. ČSSD sice nakonec žádné zástupce nedelegovala, v komisi ale zasedli vedle vládních stran zástupci komunistů.

Zástupci opozice byli součásti i tzv. druhé Bezděkovy komise (např. Jiří Rusnok), která sice byla ustanovena až za vlády premiéra Fischera, vláda Petra Nečase z ní ale měla vycházet (nakonec z ní ale čerpala pouze částečně). Nečas pak na začátku svého funkčního období diskusi s ČSSD ohledně reformy penzí deklaroval a se zástupci opozice se pak skutečně sešel.

Na základě uvedených informací hodnotíme výrok jako zavádějící.

Celkový přehled výdajů státního rozpočtu (.pdf - na rok 2012) uvádí v kapitole Kancelář prezidenta republiky výši 334 238 000 Kč, výrok Jany Bobošíkové je tak pravdivý.

Výrok Miloše Zemana hodnotíme jako pravdivý, neboť o záměru jmenovat do bankovní rady z jedné poloviny keynesiánce a z druhé monetaristy (nebo jak uvádí “friedmanovce”), hovoří např. v anketě Hospodářských novin, v debatě na pražské právnické fakultě, nebo na svých webových stránkách.

Výrok Zuzany Roithové hodnotíme jako zavádějící na základě dohledaných informací např. ze Světové banky, stránek CIA (World Factbook), Ústavy Čínské komunistické strany a odborné knihy Politické systémy. Hodnocení vyžaduje podrobnější vysvětlení. Zuzana Roithová má ve svém výroku z větší části pravdu, chyby se však dopouští v případě tvrzení o odmítnutí marxismu-leninismu v současné ČLR.

Čínská lidová republika je specifická země - je označována (anglicky) za komunistický stát, což podle definice (anglicky; Government type) přímo na stránkách CIA mj. znamená zemi, kde stát plánuje a kontroluje hospodářství a moc drží strana. Státní kontrola je prováděna rušením soukromého vlastnictví majetku nebo kapitálu. Čína je však také paradoxně země (anglicky) s tržním hospodářstvím. K tržní orientaci se přihlásila svými ekonomickými reformami od roku 1978.

Čínská ideologie je nicméně stále založená na marxistickém základě. Podle Ústavy (anglicky) Čínské komunistické strany přijaté na XVIII. národním kongresu Strany dne 14. listopadu 2012 hned ve druhém a třetím odstavci svého obecného programu (General Program) je uvedeno, že Strana oficiálně stále považuje jako základy své ideologie mj. marxismus-leninismus, myšlenky Mao Ce-tunga nebo Teng Siao-pchinga.

Absenci svobody a dodržování lidských práv v Čínské lidové republice dokládají například reporty (tento z r. 2012, anglický jazyk) z organizace Amnesty International, která uvádí následující problematické oblasti: svoboda projevu, persekuce aktivistů v oblasti lidských práv, násilná zmizení, nucená vystěhování, trest smrti a svoboda náboženského vyznání.

Spíše jako upřesnění zde uvádíme, že v odborné knize politologů Víta Hlouška, Lubomíra Kopečka a Jakuba Šeda s názvem Politické systémy z roku 2011 se na str. 41 dočteme, že Čína pod vedením Mao Ce-tunga byla totalitní stát a svým uplatňováním teroru patřila k opravdovým extrémům. Současnou Čínu autoři na str. 52 označují ale jako posttotalitní stát (tzn. zvláštní typ nedemokratického režimu).