Evropská unie (EU) má vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku, jak však píše server Euroskop: „V rámci SZBP nemůže EU přijímat žádná legislativní opatření. To znamená, že se všechna rozhodnutí vztahují pouze ke konkrétním situacím a nemají obecnou platnost.“

Navíc je nutné dodat, že rozhodnutí, která jsou činěna v Radě EU na základě strategických cílů určených Evropskou radou, vyžadují jednomyslnost. Nemůže se tak stát, že by otázka zahraniční politiky byla protlačena proti vůli členského státu. Pouze aspekty rozhodnutí lze rozhodovat hlasováním kvalifikovanou většinou (55 % hlasů zemí EU představujících nejméně 65 % obyvatel EU). A i „v případě, že členský stát odmítá rozhodnutí spadající pod rozhodování kvalifikovanou většinou přijmout a prohlásí ho za oblast státního zájmu, může přijetí rozhodnutí zablokovat.“ (Parlamentní institut, .pdf., s. 10)

Česká republika tak sice je na jednu stranu součástí spolurozhodování o společné evropské zahraniční a bezpečnostní politice, na druhou však krom politického tlaku neexistuje nic, co by jí bránilo ve vlastní samostatné zahraniční politice i v rámci EU.

Pokud jde o společnou migrační politiku EU, ta je nově upravena v Lisabonské smlouvě a jejím cílem je účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, prevence a boj s nelegální migrací a boj proti obchodování s lidmi. Mj. se však můžeme dočíst i to, že „nedotčena zůstávají práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí, kteří k nim přicházejí s cílem hledat práci.“

Ne každý imigrant je však migrantem ekonomickým (o rozdílu pojmů si můžete přečíst v naší Abecedě migrace.) K tomuto tématu Lisabonská smlouva např. hovoří o budování společného evropského azylového systému, kdy „umožňuje, aby v případě stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí mohla Rada na návrh EK a po konzultaci s EP přijmout ve prospěch postižených členských států dočasná opatření.“ V tomto případě by ale i odchod z EU neznamenal možnost úplného odmítání uprchlíků/azylantů. Tato otázka je totiž upravena v rámci mezinárodních smluv, jako je např. Mezinárodní úmluva o právech uprchlíků z roku 1951 (str. 14, .pdf) či Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (str. 46, .pdf).

Výrok je tedy hodnocen jako zavádějící, Česká republika má i bez odchodu z EU samostatnou zahraniční politiku. Taktéž není pravda, že samotný akt vystoupení z EU by vedl k možnosti odmítnout přijímat všechny druhů imigrantů.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť nikdo nerozhodl o povinnosti občanů vzít si uprchlíky domů. Výrok, který je Alešem Brichtou připisován předsedovi EP Martinu Schulzovi, z jeho úst také nezazněl.

Skutečnost, že by předseda Evropského parlamentu (nikoliv Rady) Martin Schulz kdekoliv hovořil o povinnosti „vzít si uprchlíky domů,“ se nám nepodařilo nikde nedohledat. Co se týče tvrzení o použití vojenské síly proti státům Visegrádské čtyřky, jedná se o výrok hojně šířený na tzv. alternativních webech či blozích podobného charakteru v Česku a na Slovensku (jednalo se např. o web Medzičas.sk, Czech Free Press, Parlamentní listy, Svobodný svět). Na svém webu se této informaci věnoval i nedávno zesnulý europoslanec Miloslav Ransdorf, který navzdory kritice Schulze napsal, že vojenským zásahem předseda EP nevyhrožoval.

Jaká je skutečnost? Jednalo se o Schulzovo vyjádření pro televizi ZDF (německy, čas 7:08). Reportáž sice obsahuje infografiku ukazující na nepoměr mezi dotacemi, které přijaly východní země EU a počtem uprchlíků, které budou přijímat. Martin Schulz však ve svém vyjádření mluví pouze o ultranacionalistech a o zemích V4 se vůbec nezmiňuje. Předseda EP říká: „Pokud bude EU v této otázce ustupovat, stane se Evropa Evropou ultranacionalistů v této, ale i v jiných otázkách. Evropské společenství potřebuje společného ducha, kterého je nutné v případě nutnosti prosadit i silou. Nemůže se stát, aby ti (a já k těmto lidem patřím), kteří říkají, že v v 21. století, v globálním 21. století, nebudeme řešit globální problémy nacionalismem, aby tito lidé někdy v budoucnu bojovali a říkali: V případě nutnosti se také prosadíme v boji s těmi druhými.“

Předseda EP tedy nemluví o vojenském zásahu proti zemím V4, ale právě naopak se vymezuje proti ultranacionalistům, kteří by se v budoucnu chtěli prosadit bojem. Nutno podotknout, že se navíc jedná o prohlášení jednoho z čelních představitelů EU pro média, nikoliv o žádný krok, který by schválila a učinila Evropská unie.

Dle kvót schválených v září 2015 by do Česka mělo zamířit 2 978 osob z celkového počtu 120 000 rozdělovaných.

Jestli má Andrej Babiš na pražskou koalici nějaký vliv, to ověřit nedokážeme, pravda je ale taková, že na konci října 2014 se domluvili zástupci ANO, ČSSD a Trojkoalice (ve složení Strana zelených, KDU-ČSL a STAN) na vytvoření koalice v čele s Adrianou Krnáčovou. Ustavující zasedání nové koalice proběhlo 26. listopadu 2014. V jedenácti členné radě připadlo pět míst hnutí ANO, po třech pak ČSSD a Trojkoalici.

Jedním z radních a zároveň náměstkem primátorky pro územní rozvoj a územní plán se stal Matěj Stropnický. V noci z 22. na 23. října byl však společně s třemi dalšími radními z funkce odvolán. V současné době má tak Rada hl. Města Prahy pouze sedm členů.

Mezitím, v únoru 2015 pražské buňky ANO a ČSSD požádali Trojkoalici o odchod náměstka Stropnického kvůli tomu, že v lednovém hlasování zastupitelů ohledně tendru na odpady za 13 miliard korun pro návrh nezvedl ruku.

V květnu 2015 předložila ředitelka magistrátu Jana Devěrová dokument, podle kterého se nehlasováním pro návrh mohl dopustit trestného činu.

V srpnu Radní neschválili ani jeden z klíčových materiálů, které předkládal náměstek Stropnický. Problematiku pražských stavebních předpisů převzala místo něj do gesce primátorka Krnáčová a to se poté opakovalo ještě na začátku září. Stropnický poté řekl, že situaci v pražské koalici považuje za neudržitelnou.

V průběhu srpna se situace vyostřila, pražské ANO a ČSSD začaly v reakci na Stropnického vystupování v médiích požadovat jeho odvolání z funkce náměstka.

V září Trojkoalice označila odebrání kompetencí Stropnickému za porušení koaliční smlouvy ze strany ANO a ČSSD.

A konečně v noci z 22. na 23. října 2015 zastupitelé odvolali z funkce čtyři z 11 radních. Náměstka Stropnického (SZ) a radní Michala Haška (ANO), Hanu Novákovou a Irenu Ropkovou (obě ČSSD).

Školský zákon v § 161, odstavci 2 explicitně zmiňuje normativy připadající na jednoho žáka nebo studenta škol zřizovaných kraji. Normativem se rozumí výše státního příspěvku. Je tedy pravdou, že rozpočet škol souvisí s tím, kolik žáků nebo studentů danou školu navštěvuje. Vzhledem k tomu, že tyto normativy jsou stanovovány každoročně, případná vyloučení budou mít na nadcházející verzi rozpočtu opravdu negativní vliv.

Podle deníku Právo, jehož informaci převzaly Novinky.cz, mluvčí ministerstva školství Jarmila Balážová uvedla, že ministerstvo už delší dobu připravuje nový systém financování. Ten nebude založen na financování dle počtu žáků, ale na stanoveném maximálním rozsahu vzdělávání – větší důraz tak bude kladen na počet pedagogů. Tato změna by měla zamezit případům, kdy se vedení školy zdráhá vyloučit problémového žáka z obavy nad ztrátou finančních prostředků.

Počet exekucí ročně skutečně dosahuje statisíců.

Musíme zde rozlišovat dva údaje, a to počet exekucí a počet exekuovaných osob, přičemž z tiskové zprávy Exekutorské komory České republiky z října 2015 vyplývá, že počet občanů v exekuci nadále (lépe řečeno od roku 2011) klesá, avšak přibývá lidí, kteří čelí mnohačetným exekucím.

Pro počet exekucí za loňský rok existují zatím pouze předběžná data, která hovoří o 730 tisíc zahájených exekučních řízeních, čili konečné číslo řádu statisíců dosáhne (více v grafu níže).

Stále existuje množství stížností na necitlivý přístup exekutorů, jejich pochybení při provádění exekuce či vůbec neoprávněnost exekuce. Exekutorská komora České republiky uvádí, že za šest let (do roku 2014) připadá na 4,5 milionu vedených exekučních řízení 173 podaných kárných žalob. Z toho však bylo zjištěno porušení předpisů pouze v 73 případech. Mezi množstvím exekucí, které probíhají standardním způsobem, se vždy najdou mediálně vděčné kauzy, třeba exekuce kvůli jízdě bez jízdenky či dluhu původně extrémně malé částky, což ve výsledku může působit dramatickým dojmem.

Pro přehled vývoje připravil ihned.cz přehlednou infografiku:

Německá žádost o převzetí skupiny uprchlíků z Iráku, která dříve pobývala v ČR v rámci Nadačního fondu Generace 21, se podle ministerstva vnitra odvolává na Dublinské nařízení. Toto nařízení přitom podle ministerstva nelze na tento případ aplikovat, a to z toho důvodu, že uprchlíci nepožádali v Německu o azyl.

Dublinský systém určuje, který stát EU je zodpovědný za vyřizování žádosti o azyl. Podle ministra Chovance tento systém na případ aplikovat neleze, německá strana je zase přesvědčená o tom, že Česko má povinnost uprchlíky přijmout. K věci se vyjádřil mluvčí německého ministra vnitra: "Naše stanovisko je takové, že podle evropského práva má Česko povinnost převzít běžence zpět. Pokud v žádosti byly nějaké nedostatky, předpokládáme, že byly formálního charakteru."

Zda je možné aplikovat dublinský systém na tento případ nemůžeme posoudit. Stejně tak nemůžeme doložit případné formální chyby, kterého se podle Chovance mělo Německo dopustit. Dokumenty vzhledem k ochraně osobních údajů nejsou veřejně dostupné, a jejich obsah tak nemůžeme ověřit.

Vyjdeme-li z dat Českého statistického úřadu, zjistíme, že první Okamurovo tvrzení, to o nejnižší nezaměstnanosti za dobu samostatné České republiky, je korektní. Míra nezaměstnanosti v roce 1996 skutečně dosáhla výše 3,9 %.

Rok199319941995199619971998199920002001Obecná míra nezaměstnanost (data: ČSÚ) 4,3 4,3 4,0 3,9 4,8 6,5 8,7 8,8 8,1

200220032004200520062007200820092010201120122013 7,3 7,8 8,3 7,9 7,1 5,4 4,4 6,7 7,3 6,7 7,0 7,0

Výrok Tomia Okamury jako celek ale hodnotíme jako zavádějící, protože dává do souvislosti výši nezaměstnanosti a vstup do EU. Je sice pravdou, že v roce 1996 (tedy 8 let před vstupem) byla tato hodnota zhruba poloviční oproti prvním dvěma letům, kdy Česká republika do EU vstoupila. Už před samotným vstupem do EU byla však za vlády Miloše Zemana míra nezaměstnanosti dokonce vyšší než po samotném vstupu.

Je tedy zjevné, že fenomén nezaměstnanosti ovlivňuje řada faktorů (výkon ekonomiky, růst okolních zemí apod.) a jeho spojení pouze se vstupem do EU je přinejmenším zavádějící.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, jelikož uprchlíků bylo v polovině roku 2015 ve světě o 5 milionů více než kolik uvádí Vít Jedlička. Druhá část výroku o přidělení deseti milionů uprchlíků na základě Lisabonské smlouvy je především v rozporu se smlouvou samou.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydává pololetně analýzu situace ve světě. Ta poslední (.pdf, eng) byla vydána v polovině roku 2015. Tato zpráva na str. 4 uvádí, že „celkový počet uprchlíků během posledních pěti let znatelně a trvale rostl. Zatímco na konci roku 2011 se jednalo o 10,4 milionů osob, v roce 2012 už 10,5 milionů, v roce 2013 dále 11,7 milionu až po 14,4 milionu na konci roku 2014. V polovině roku 2015 se dle odhadů jednalo o 15,1 milionu osob, což je největší počet za posledních 20 let.“ Toto číslo však monitoruje uprchlíky po celém světě. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že ne všichni z nich míří do Evropské unie, nemluvě o tom, že by mohli být přiděleni České republice.

Co se týče Lisabonské smlouvy (.pdf), migrace se týkají zejm. její články 62 až 63b. Čl. 63 odst. 3 říká: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Článek 63b však následně uvádí, že „politiky Unie podle této kapitoly a jejich provádění se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Kdykoli je to nutné, obsahují akty Unie přijaté podle této kapitoly vhodná opatření pro používání této zásady.“ Vzhledem k počtu uprchlíků, zásadě solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členské státy není reálné, aby České republice byl přidělen počet uprchlíků téměř rovnající se počtu obyvatel ČR.

Jednací řády územně samosprávných celků se liší v každém kraji. Obecně se dá říci, že je rozprava regulováno přísněji, než je tomu v případě Poslanecké sněmovny. To hlavně z důvodu, že je možné odhlasovat její ukončení navzdory tomu, že by chtěli zastupitelé stále vystupovat.

Jednací řád vydává příslušné zastupitelstvo na základě zákona o obcích a zákona o krajích. Vzhledem k této skutečnosti se od sebe mohou jednotlivé jednací řády lišit.

Uvádíme několik příkladů úpravy jednacích řádů krajských zastupitelstev:

Jednací řád Středočeského kraje např. stanovuje v čl. 11 odst. 9 dvouminutové omezení u faktické poznámky a odpovědi na ni. Předsedovi klubu, členu Rady a řečníkovi, pověřenému přednést k věci stanovisko politického klubu je uděleno slovo kdykoliv o to požádá. Dle čl. 11 odst. 11 se může zastupitelstvo usnést na časovém omezení rozpravy (to však neplatí pro předkladatele nebo zastupitele přednášejícího stanovisko Klubu) a dle odst. 12 tohoto článku může být při překročení doby řečníkovi odnímáno slovo.

JŘ Pardubického kraje omezuje také počet vystoupení na dvě (netýká se faktických poznámek) a pokud se zastupitelstvo neusnese na jiné době, činí maximální doba vystoupení pět minut a dvě minuty u faktických poznámek.

JŘ Moravskoslezského kraje v čl. 6 omezuje délku vystoupení na pět minut, avšak na jeho žádost může být tato lhůta prodloužena. Zastupitelstvo se může usnést na maximálním počtu vystoupení jednotlivce k projednávané věci.

JŘ Jihočeského kraje (.pdf) v čl. 6 odst. 4 umožňuje zastupitelstvu omezit dobu vystoupení a při překročení této doby může předsedající dle čl. 6 odst. 1 slovo odejmout. Faktickou či technickou poznámku může přednést zastupitel kdykoliv o to požádá, avšak nesmí být delší než 1 minuta.

JŘ Ústeckého kraje (.pdf) v čl. 11 omezuje délku vystoupení na 10 minut a zastupitelstvo se může usnést na omezení počtu vystoupení nebo jeho doby. Pokud řečník nemluví k věci, může mu být slovo odejmuto.

Pokud jde o JŘ zastupitelstva hlavního města Prahy (.pdf), ten v čl. 10 umožňuje usnést se na omezení řečnické doby na 5 minut a omezení počtu výstupů k dané věci na dva (netýká se předkladatele). Pokud řečník nemluví k věci nebo překračuje dobu, může mu být slovo odejmuto. Délka faktické poznámky je standardně omezena na 2 minuty. Předseda klubu může žádat během rozpravy nebo před hlasováním o přestávku v max. délce 10 minut. Rozpravu je dle čl. 13 odst. 3 možné hlasováním přerušit, pokud to navrhne předseda klubu. Pokud přerušení navrhnou dva předsedové klubů, přerušuje se rozprava bez hlasování. Předsedající však určí lhůtu, do kdy mu kluby předloží své stanovisko k návrhu. Dle čl. 14 odst. 2 je možní rozpravu ukončit na návrh člena zastupitelstva, kdy vystoupit následně mohou pouze ti, jež se přihlásili před podáním tohoto návrhu na ukončení.

Pokud jde o jednací řád Poslanecké sněmovny, ten také využívá klasického nástroje bránícího obstrukcím – umožňuje omezit řečnickou dobu na 10 minut a počet vystoupení omezit na dvě. Délka faktické poznámky je v PS omezena na dvě minuty.

V případě poslanců, senátorů a členů vlády pak musí být uděleno slovo na zastupitelstvech kdykoliv o to požádá. Pokud dojde k situaci, že je jedna osoba současně zastupitelem a poslancem, senátorem či členem vlády, měla by mít tato osoba z titulu své funkce právo vystoupit kdykoliv.

Hlavní rozdíl mezi kraji a sněmovnou pak spočívá v podmínkách, za nichž je možné ukončit rozpravu a přejít k hlasování. V krajských jednacích řádech je narozdíl od jednacího řádu Poslanecké sněmovny možné na návrh zastupitele hlasovat o ukončení rozpravy, kdy možnost vyjádřit se je ponechána pouze osobám, které se stihly přihlásit před podáním návrhu na ukončení rozpravy. V Poslanecké sněmovně lze rozpravu ukončit pouze, pokud již není nikdo přihlášen.

Jednací řád Středočeského kraje umožňuje obstruovat např. pomocí opakovaných vystoupení předsedů klubu, kterým musí být uděleno slovo. To je další z oblíbených metod českých poslanců.

V případě všech zastupitelstev pak mají právo na nich vystupovat i občané daného kraje či obce, čímž může také v případě jejich většího počtu vést k podstatnému omezení akceschopnosti zastupitelstva.

Jednací řády obecních zastupitelstev pak vzhledem k počtu obcí v České republice skýtají podmínky k ještě větší rozmanitosti jejich úpravy.

Takzvaná “transparentnostní” novela zákona o veřejném zdravotním pojištění byla vyhlášena jakozákon č. 200/2015 Sb. a její účinnost byla rozfázována k datům 1. 7. 2015 a 1. 1. 2016. Mezi její cíle patří mimo jiné i: “zveřejňování smluv o poskytování a úhradě hrazených služeb zdravotními pojišťovnami” a také “zákaz náboru pojištěnců zdravotními pojišťovnami prostřednictvím třetích osob”.

K nastavení Sobotkou uvedených “pravidel pro schvalování drahých přístrojů” slouží ustavení tzv. Přístrojové komise, která byla zřízena 10. dubna 2014. Úkolem komise je projednat “...návrhy na umístění a provoz přístrojových zdravotnických prostředků, které jsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění prostřednictvím výkonů na nich poskytovaných, nebo jde-li o nákup přístrojů s poskytnutím dotace ze státního rozpočtu.” Více o hodnocení práce komise samotným Ministerstvem zdravotnictví lze najít v článku serveru zdravotnickydenik.cz.

Novela zákona o DPH, vyhlášená ve Sbírce zákonů jako zákon č. 262/2014 Sb., zavedla druhou sníženou sazbu DPH na vybrané zboží, mezi něž patří i léky.

Jakým způsobem probíhá regulace cen léků popisuje (.doc) Státní ústav pro kontrolu léčiv. Nepodařilo se nám však ve veřejně dostupných zdrojích dohledat, jaké konkrétní kroky k lepší regulaci cen léků vláda podnikla. S dotazem jsme se obrátili na příslušné úřady, do té doby však výrok hodnotíme jako neověřitelný.