V souvislosti s ukrajinsko-ruským konfliktem byly přijaty čtyři druhy sankcí. Nejprve EU pozastavila jednání o vízové liberalizaci a dohodě o partnerství s Ruskem. Poté přijala restriktivní opatření spočívající ve zmrazení majetku a zákazu vstupu na území EU pro osoby a subjekty, které narušují či těží z narušování teritoriální integrity, suverenity a nezávislosti Ukrajiny. Třetí forma přijatých sankcí se nazývá sektorovými sankcemi a jedná se o sankce vůči Rusku týkající se přístupu na finanční trhy a obchodu s vojenským materiálem a zbraněmi, zbožím a technologiemi dvojího užití a citlivými technologiemi. Čtvrtým druhem sankcí jsou omezující opatření vůči Krymu a Sevastopolu, která jsou navázána na nelegální anexi ze strany Ruska. Přehled sankcí včetně časové osy osvětlující, kdy byly které sankce přijaty či prodlouženy, je k nalezení na stránkách Rady Evropské unie.

Všechny sankce jsou stále v platnosti. Ve výše zmíněném odkazu lze dohledat, že vyjednávání o vízové liberalizaci či nové dohodě o partnerství s Ruskem zatím nebyla obnovena. Platnost jednotlivých sankčních opatření byla prodloužena, a to do 15. března 2016 v případě opatření vůči osobám a entitám, do 23. června 2016 v případě sankcí navázaných na anexi Krymu a Sevastopolu a do 31. ledna 2016 v případě sektorových či také hospodářských sankcí vůči Rusku.

Ministr Zaorálek má tedy pravdu v tom, že jeden typ sankcí byl uvalen v souvislosti s anexí Krymu a další kvůli konfliktu na východě Ukrajiny, i v tom, že opatření zůstávají v platnosti.

Požadavky na velvyslance jsou uvedeny na webových stránkách ministerstva zahraničí. Je zde i požadavek na bezpečnostní prověrku na jeden ze dvou nejvyšších stupňů.

Postup při udělování bezpečnostní prověrky upravuje zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (.pdf). V § 4 jsou uvedeny čtyři stupně utajení. Jedná se o (vzestupně). "vyhrazené, důvěrné, tajné a přísně tajné".

Podle článku 54 Ústavy České republiky není prezident z výkonu své funkce odpovědný. Tedy ani zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který upravuje fungování výborů, nepřisuzuje pravomoc předvolat prezidenta zahraničnímu (či jinému) výboru.

Předem je třeba říct, že analyticky hodnotíme pouze první část výroku, neboť ta druhá je, jak dále vysvětlíme, věc názorová.

To, že Martinu Nejedlému schválil vydání diplomatického pasu tehdejší ministr Kohout, potvrdilo tiskové oddělení ministerstva zahraničních věcí.

Druhá část výroku je poněkud obtížnější. Dle § 13 zákona o cestovních dokladech:

„(1) Diplomatický pas vydá Ministerstvo zahraničních věcí
a) prezidenturepubliky,
b) poslancia senátorovi,
c) členovi vlády,
d) soudciÚstavního soudu, předsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi Nejvyššího správního soudu,
e) prezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu,
f) manželuprezidenta republiky, manželu předsedy Poslanecké sněmovny a manželu předsedy Senátu, manželu člena vlády, manželu předsedy Ústavního soudu, manželu předsedy Nejvyššího soudu, manželu předsedy Nejvyššího správního soudu,
g) diplomatickému pracovníku Ministerstva zahraničních věcí, manželu a nezaopatřenému dítěti diplomatického pracovníka pracujícího na zastupitelském úřadě, pokud s ním žijí ve společné domácnosti v místě působení.
(2) Jiným osobám, u nichž to odpovídá mezinárodním zvyklostem, může být diplomatický pas vydán se souhlasem ministra zahraničních věcí.“

Právě do poslední kategorie by potenciálně spadal Martin Nejedlý. Neexistuje však žádný seznam mezinárodních zvyklostí. Dle slov MZV, zachycených mimo jiné v odmítavé odpovědi (.pdf) na žádost dle zákona č. 106/1999 Sb. o poskytnutí informací, ministerstvo zkoumalo, zda cizí státy vydávají osobě ve stejném nebo analogickém postavení diplomatický pas.

Nicméně ministerstvo odmítlo sdělit byť jen seznam českých držitelů a žadatelů za poslední léta. Lidové noviny přesto informovaly, že například Kateřině Zemanové pas udělen nebyl.

Není v našich silách tedy vyhodnotit, je-li běžné podobné osobnosti udělit diplomatický pas a zda-li praxe již naplnila parametr mezinárodního zvyku, o kterém zákon hovoří. V takovém případě by tedy právo bylo postaveno najisto. Tak tomu však není a Karel Schwarzenberg se tedy může domnívat, že Martin Nejedlý na udělení pasu právo neměl. Tato část výroku je tím pádem názorová a z naší strany nehodnocená.

Podle dat Institutu pro studium války (Institute for the Study of War - ISW) se většina útoků Ruské federace skutečně soustředí na území držené rebely v severozápadní Sýrii. V citovaném dokumentu ISW shrnuje ruské útoky v Sýrii od 30. 9. do 16. října za pomoci syrských, ruských i západních vládních zdrojů a syrských aktivistů. ISW transparentně uvádí, které útoky má potvrzené z věrohodných zdrojů a které pouze ze sekundárních. Mapa útoků potvrzuje slova ministra Zaorálka, že ačkoli cíle tzv. Islámského státu byly několikrát zasaženy, primárním cílem ruských náletů je syrská opozice. Ke stejnému závěru nás vedou i data IHS conflict monitor, která cituje deník the New York Times.

Ministerstvo obrany RF na svých stránkách uvádí oblast útoků, která shodují s výše uvedenými daty, ale tvrdí, že cílem je výhradně Islámský stát (např. zde, zde). Nicméně z dřívějšího vyjádření ministra zahraničí Sergeje Lavrova je zřejmé, že ruská identifikace cílů není příliš sofistikovaná ("Pokud to vypadá jako terorista, chová se to jako terorista, chodí to jako terorista, bojuje to jako terorista, pak je to jistě terorista, ne?"). Výrok ministra Zaorálka tedy hodnotíme jako pravdivý.

Zdroj: Institute fot the Study of War

Podpora velmocí a států povstaleckých skupin bývá obtížně doložitelná. Pro hodnocení tohoto výroku jsme použili data Uppsala Conflict Data Programme (UCDP), databázi, která se dlouhodobě zabývá sběrem dat k ozbrojeným konfliktům, mj. včetně podpory válčících stran.

Data * jsou k dispozici pouze za roky 2011 až 2013, i ta ale stačí k posouzení výroku o podpoře "různých skupin". Z dat je patrné, že syrští rebelové se těší podpoře zejména Saúdské Arábie a Kataru, které jim poskytují zbraně a finance. Důležitým partnerem je také Turecko, které má poskytovat vlastní území pro rebelské základny (oficiálně to Turecko popírá). Na straně rebelů intervenují také USA, které jim zpočátku konfliktu poskytovaly neletální podporu (např. zdravotnický materiál) a poté, co proti nim režim použil chemické zbraně, USA podporu rozšířily i o munici a zbraně.

Syrský režim byl podle dat UCDP od začátku podporován zejména Ruskem a Íránem. Tyto státy shodně podpořily Asadův režim dodávkami zbraní a munice, v případě Íránu byly navíc zaznamenány indicie, že na straně vlády přímo bojovaly íránské Revoluční gardy. Pro úplnost, syrskou vládu podpořila také Venezuela dodávkami paliva a pohonných hmot.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože data UCDP se shoduj s tvrzeními Karla Schwarzenberga.

* K získání dat použijte následující postup:
1) Na záložce "Subset" vyberte z kategorie Name (conflict) položku Syria: government a dejte Proceed
2) Na záložce "Restrictions" vyberte z kategorie Year (conflict) rok 2011 a potvrďte tlačítkem Add to query, následně z rolovací nabídky vyberte znamínko >= a opět Proceed
3) Na záložce "Information" zatrhněte v kategorii Warring party položky Name (Warring Party), Secondary support a Comment on Secondary support. Potvrďte tlačítkem Add a dejte Proceed. Následně si můžete stáhnout dataset.

Bezpečnou zemí se zjednodušeně rozumí stát, kde nehrozí pronásledování, mučení, násilí nebo ozbrojený konflikt. Rozlišuje se mezi bezpečnou zemí původu (stát, jehož je cizinec občanem) a bezpečnou třetí zemí (stát jiný než ten, jehož je cizinec občanem, kde pobýval před vstupem na území a kam se může vrátit a požádat o azyl). Úplné definice lze nalézt v terminologickém slovníku na stránkách ministerstva vnitra ČR.

Podmínky navracování neúspěšných žadatelů o azyl do Turecka jsou upraveny readmisní dohodou. Ta se vztahuje nejen na Turky, kteří neuspějí se žádostí o azyl, ale právě i na žadatele z třetích zemí, kteří do EU prokazatelně přišli z území Turecka. Článek 18 ale uvádí, že touto dohodu nejsou dotčena práva uprchlíků tak, jak jsou definována v Úmluvě a Protokolu o právním postavení uprchlíků. V článku 33 je zde zakotven princip nenavracení, který zakazuje vyhošťovat uprchlíky do zemí, kde by mohl být ohrožen jejich život, nebo svoboda. Protože Turecko není na seznamu bezpečných zemí (za bezpečné je považuje pouze Bulharsko), je fungování readmisní dohody limitované. V případě, že by Turecko bylo zařazeno na seznam bezpečných zemí, došlo by k usnadnění a zrychlení procesu vracení neúspěšných žadatelů o azyl zpět do Turecka. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ekonomických indikátorů, podle kterých se dá hodnotit "ekonomická situace" země je mnoho. Mezi nejčastěji používané patří tempo ekonomického růstu jako procentní změna reálného HDP, míra inflace jako přírůstek průměrného indexu spotřebitelských cen, míra nezaměstnanosti jako podíl nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu a bilance běžného účtu ve vztahu k HDP (jakožto ukazatel vnější ekonomické rovnováhy). Mezi data zahrnujeme ještě poměr hrubého státního dluhu k HDP (pro srovnání průměrný hrubý dluh ČR v letech 2013 - 2015 činil 42,8 % HDP).

201320142015*2016*Tempo růstu HDP (%)4.22,93,02,8Inflace (%) 7,58,97,47,0Míra nezaměstnanosti (%) 9,09,910,811,2Vládní dluh (% HDP)36,133,632,132,6Bilance běžného účtu (% HDP)-7,9-5,8-4,5-4,7 Zdroj dat: MMF, hodnoty zaokrouhleny, *odhad.

Mezinárodní měnový fond stav turecké ekonomiky dále komentuje ve svých výhledových zprávách z dubna a října 2015 takto:

• ekonomický růst v Turecku se v roce 2014 snížil v reakci na restriktivní opatření z roku 2013. V roce 2015 se očekává mírné oživení, (3,1 % oproti 2,9 % v roce 2014), díky nárůstu spotřeby umožněnému nižšími cenami surovin. Na Turecko nicméně nepříznivě působí ekonomická recese v Rusku a domácí politická nejistota, které ovlivňují investice a poptávku. Podle OSN(.pdf) tak Turecko, navzdory mírnému zlepšení ekonomického růstu, podobně jako další "emerging economies" například v oblasti jihovýchodní Evropy, zažívá delší období pomalejších temp růstu. Od toho je možné odvodit také rostoucí míru nezaměstnanosti.

• inflacezůstává relativně vysoká, cca 7,5 % (a 2,5% nad cílovou hodnotou), což je zapříčiněno uvolněnou monetární politikou, depreciací směnného kurzu a nárůstem domácích cen potravin. Inflace však, v návaznosti na velmi nízké míry inflace v eurozóně, vykazuje klesající tendenci.

• deficit běžného účtu se zmenšuje, zejména díky nižším cenám importovaných surovin, nicméně Turecko nadále zůstává čistým dlužníkem.

Další data o stavu turecké ekonomiky, zahrnující domácí i zahraniční zdroje, je možné nalézt například zde či zde.

Pokud by se pro hodnocení "ekonomické situace" použily výše uvedené indikátory, je možné konstatovat, že kombinace vysoké a rostoucí míry nezaměstnanosti, relativně vysoké (a nesplňující cíl monetární autority) inflace, a zpomalování ekonomického růstu, není dobrá. Výrok ministra Zaorálka je proto možné označit za pravdivý.

"Erdoganovou stranou" má ministr Zaorálek nejspíše na mysli Stranu spravedlnosti a rozvoje (turecky Adalet ve Kalkinma Partisi, AKP), v jejímž čele současný prezident Erdogan stál v letech 2001 až 2014.

Listopadové volby jsou předčasné, vyhlášeny byly z důvodu chybějící vládnoucí většiny po volbách v červnu 2015.

Níže je graficky znázorněný vývoj podpory pro čtyři nejsilnější turecké politické strany (v %), a to právě od posledních, tedy červnových voleb.

Jak vyplývá z grafu, strana AKP se podle průzkumů těší trvale nejvyšší a stabilní podpoře. Výrok ministra Zaorálka, že AKP "ztrácí" stejně jako že podle průzkumů nelze očekávat její "velké vítězství" je proto nepravdivý.

Podrobný přehled vývoje volebních preferencí, včetně kvantitativně vyjádřeného náskoku AKP s odkazem na relevantní zdroje je možné nalézt na anglické Wikipedii.

V souvislosti s posílením ochrany vnějších hranic EU se v dubnu 2015 dohodly evropské státy na posílení rozpočtu agentury Frontex, která má ochranu vnějších hranic unie na starosti. V rámci tohoto posílení také jednotlivé země mají za úkol vyslat odborníky a techniku. Podle posledních zpráv však zatím evropské státy nabídly jen 48 z požadovaných 775 odborníků.

V Evropské unii fungoval v letech 2007-2013 Fond pro vnější hranice (External Borders Fund, EBF), z jehož celkového rozpočtu (strana 12) 1,8 miliardy eur putovalo do Itálie 250 milionů a do Řecka 208 milionů eur, celkem tedy přibližně 458 milionů eur. Největším příjemcem prostředků z Fondy bylo Španělsko.

"Audit ukázal, že EBF přispěl k řízení vnějších hranic a posílil finanční solidaritu. Další přidaná hodnota EU však byla omezená a celkový výsledek nebylo možné změřit kvůli nedostatkům v monitorování odpovědnými orgány a závažným vadám hodnocení ex post, která prováděla Komise a členské státy," píše Evropský účetní dvůr ve svojí zprávě, kde shrnuje výsledky fondu.

Pro rozpočtové období 2014-2020 se pak nástupcem EBF stal Fond pro vnitřní bezpečnost (.pdf) s rozpočtem téměř 7 miliard eur. I zde se přerozdělují prostředky prostřednictvím národních programů. Část prostředků na ochranu vnějších hranic tedy bude rozdělena prostřednictvím agentury Frontex, kde budou pod kontrolou odborníků ze všech států, část ale bude i nadále přerozdělována prostřednictvím podobného mechanismu jako v předchozích letech a proto výrok hodnotíme jako zavádějící.