Výrok zazněl z úst Jaroslavy Jermanové v pořadu Události, komentáře 4. března 2014 a z důvodu neexistence srovnávací studie, která by zahrnovala všechny evropské státy, ho musíme hodnotit jako neověřitelný.

Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny rozlišuje několik typů jednání. Obecná rozprava pak v České republice skutečně není konkrétně časově omezena, nicméně interpelace členů vlády jsou ošetřeny tak, že např. délka ústní interpelace by neměla přesáhnout 2 minuty (§ 111, bod 6).

Studie (.pdf) Parlamentního institutu z února 2012 porovnávající ošetření obecné rozpravy v ČR a dalších 17 zemích Evropy, dělí parlamenty do tří skupin:

-parlamenty s proporciálním přístupem k rozpravě, kde čas vyhrazený pro jednotlivé body je rozdělen podle síly mezi jednotlivé frakce (Německo, Rakousko, Polsko,...)

- parlamenty s anglickým přístupem k rozpravě, kde se střídají řečníci z vlády, opozice a nezávislí poslanci a každý dostane stejný, přesně vymezený čas podle typu rozpravy, případně může být na žádost udělen čas navíc (Maďarsko, Malta,...)

-parlamenty s omezenou řečnickou dobou, kde je pevně stanovený časový limit pro vystoupení (Slovensko, Švédsko, Estonsko,...) Česká Poslanecká sněmovna se podle § 59 Jednacího řádu může na podobném omezení usnést k jednotlivým bodům. Podobný přístup funguje např. v Dolní sněmovně britského parlamentu (House of Commons, strana 4), kde je však stanovení limitu pro rozpravu poměrně časté.

Počet evropských zemí záleží na tom jak definujeme její hranice, nicméně i při užším pojímání hranic má stále kolem 40 států. Uvedená studie srovnává pouze 17 evropských zemí, což není dostatečně velký vzorek pro celoevropské srovnání. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Prezident Miloš Zeman se takto vyjádřil v otevřeném dopise publikovaném na webových stránkách Pražského hradu 11. února 2014. Jeho tvrzení na základě vyjádření tehdejšího kancléře prezidenta Klause, Jiřího Weigla, hodnotíme jako pravdivé.

V souvislosti s možnou kritizovanou návštěvou prezidenta Karimova uvedl web iHNed.cz následující informaci: „,Prezident Uzbecké republiky Islam Karimov zavítá do Prahy koncem února. Návštěva je reciproční,' sdělil Hospodářským novinám mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Odkazuje na cestu prezidenta Václava Klause do Taškentu v roce 2004, tedy téměř před deseti lety."

Václav Klaus absolvoval v září 2004 státní návštěvu ve střední Asii. Setkal se také s uzbeckým prezidentem a pronesl při této příležitosti projev. Dle vyjádření tehdejšího kancléře Jiřího Weigla pak skutečně učinil pozvání k reciproční státní návštěvě ČR: „Václav Klaus navštívil Uzbekistán na státní návštěvě v září 2004. Je obvyklé, že při této příležitosti se hostitelské straně předává reciproční pozvání ke státní návštěvě. To také V.K. před deseti lety učinil. Praktické kroky k realizaci této návštěvy však v době prezidentství V. K. učiněny nebyly."

Vyjádření Miroslava Kalouska přinesl server iDNES.cz 18. února 2014.

Protože se nám nepodařilo dohledat žádné informace o existenci dohody mezi Andrejem Babišem a Stanislavem Grossem, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Dle záznamů Ministerstva financí byl podnik Synthesia, jehož byla tehdy Explosia součástí, privatizován v r. 1994 transformací majetkových účastí, kdy došlo k převodu na akciovou společnost a následně k převodu či prodeji majetkových účastí. V r. 1996 vlastnila většinu akcií Synthesie Chemapol Group. V r. 1999, kdy šel Chemapol Group do konkurzu, již byla Synthesia součástí nové společnosti AliaChem. V r. 2001 pak došlo k postupnému převzetí AliaChemu Unipetrolem, ve kterém figurovala i firma Agrobohemia vlastněná napůl Unipetrolem a Agrofertem Andreje Babiše, disponující tehdy 50,1 % akcíí AliaChemu. Unipetrol však dále přikupoval a v srpnu 2001 tak vlastnil dalších celkem 28 % akcií samostatně. V letech 2001 - 2002 zároveň probíhala tzv. první privatizace Unipetrolu, kdy mělo dojít k převzetí Unipetrolu Agrofertem Andreje Babiše. K privatizaci Unipetrolu Agrofertem však nakonec nedošlo.

K odkupu samotné firmy Explosia státem pak došlo v r. 2002 a 2004. Transakci popisuje týdeník Euro (doc, s. 15). Zejména druhá transakce, odkoupení 38,5 % akcií Explosie, pak vzbuzuje pozornost tím, že cenu údajně stanovoval znalec najatý AliaChemem.

Vyjádření Ondřeje Lišky přinesl pořad Dvacet minut Radiožurnálu ze dne 27. ledna 2014.

Výrok je hodnocen jako pravdivý s výhradou. Strana zelených již v roce 2011 skutečně navrha novelu zákona o financování politických stran, který měl vést k větší transparentnosti. Protože SZ tehdy byla stranou mimoparlamentní, byl návrh nabízen sekretariátům ostatních stran, nepodařilo se nám však dohledat, zda byl návrh nabízen přímo poslancům.

Kampaň, která měla za úkol informovat veřejnost o tomto návrhu novely zákona, probíhala jak na oficiálních webových stránkách strany, tak i na Facebooku, kde byl pro tyto účely založen zvláštní profil.

V r. 2013 Zelení avizovali, že prostřednictvím Libora Michálka, který byl také s jejich podporou zvolen do Senátu, předloží návrh na změnu pravidel financování politických stran. Dle výpisu senátních návrhů zákona však taková novela zatím předložena nebyla.

Výrok pronesl prezident Zeman při návštěvě Jihočeského kraje 17. února 2014.

Tvrzení, že Budějovický Budvar je jediným národním podnikem, deklarovala i Česká televize. Obchodní rejstřík ale subjektů této právní formy (národní podnik) registruje vícero. Je to například Žatecký chmel sídlící v Žatci, dále KOMENIUM či TIPOS se sídlem v Praze. Dva posledně jmenované jsou sice v likvidaci, ale stále existentní.

Speciální formu Budějovického Budvaru potvrzuje i to, že je vyňat z působnosti zákona o majetku ČR (§54 odst. 1,) který nahradil dřívější hospodářský zákoník a nejspíš pro něj předpokládal zvláštní právní úpravu. Judikatura Vrchního soudu ale potvrdila, že jen kvůli zániku či nahrazení zákoníku, který dal národním podnikům vzniknout, není třeba tuto právní formu, respektive společnosti této formy, rušit.

Status národního podniku byl Českému akciovému pivovaru (přímému předchůdci Budějovického budvaru) přidělen Benešovými dekrety při vlně znárodňování roku 1945, konkrétně dekretem č. 100/1945 (§12an), což potvrzuje i sám Budějovický Budvar. Stalo se tak poté, co jej během války spravovali nacisté.

K tomu, proč si Budvar ponechává právní formu národního podniku, se generální ředitel pro Českou televizi vyjádřil takto: „Pokud by došlo k privatizaci nebo k transformaci podle stávající legislativy; tak nám by to významně zhoršilo pozici při ochraně duševního vlastnictví podniku mimo Českou republiku." Obává se tedy nikoliv privatizace ze strany Anheuser Busch, ale toho, že by (například i v dlouhotrvajícím sporu (pdf) s touto společností) podnik neobstál v ochraně značky.

Na základě výše zmíněných faktů tedy musíme hodnotit výrok jako nepravdivý.

Tvrzení Miroslava Kalouska přinesl server iDNES.cz 18. února 2014.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný na základě nemožnosti dohledat informace, které by potvrzovaly zájem současného ministra financí Andreje Babiše levně koupit firmu Explosia a.s. nebo spojitost s kritikou ohledně navýšení základního kapitálu. Andrej Babiš sám osobně uvedl, že o společnost zájem nemá a firma Agrofert Explosii kupovat v budoucnu nebude. Vzhledem k povaze výroku nicméně nemůžeme na tomto ujištění založit hodnocení.

Otázkou možné dohody ohledně odkupu firmy státem mezi Andrejem Babišem a tehdejším ministrem vnitra Stanislavem Grossem se zabýval Demagog.cz v jiném neověřitelném výroku. Změny akcionářů lze přehledně nalézt například ve Výroční zprávě (.pdf, str. 3 a 8) společnosti Explosia a.s. za rok 2012 - 2013. Zpráva, vypracovaná dne 5. června 2014, uvádí ode dne 27. května 2014 jako jediného akcionáře Ministerstvo průmyslu a obchodu. V době vyřčení výroku však vykonávalo akcionářská práva Ministerstvo financí. Stát se stal ve společnosti jediným akcionářem postupně dvěma transakcemi v letech 2002 a 2004. Mimo výroční zprávy transakce popisuje (.doc, str. 15) například také týdeník Euro.

Ve stejné výroční zprávě lze také dohledat (opět str. 3 a 8) historii zvyšování základního kapitálu společnosti až na současných 1 415 mil. Kč. Důvodem posledního navýšení kapitálu v roce 2013 bylo podle obchodního rejstříku„posílení vlastních zdrojů společnosti s ohledem na její další podnikatelský rozvoj. " (Pozn. kapitola Ostatní skutečnosti po otevření pole „Historie"). O dlouhodobých problémech s finanční situací společnosti pak vyšlo několik zpravodajských článků (např. ČT, E15.cz, IHNED.cz, iDnes.cz).

Tato věta zazněla na tiskové konferenci k představení kandidátů Svobodných do Evropského parlamentu 20. února 2014 a pronesl ji Jiří Payne, dvojka na této kandidátce. Jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože kilo banánů u nás v době před vstupem do EU nestálo 9 Kč. Rovněž se nedá řící, že ve zbytku světa by cena banánů činila 9 Kč.

Pro ověření vývoje cen banánů jsme museli sáhnout do statistických ročenek ČSÚ z roku 2004 (.xls) a do té aktuální (.xls) pro srovnání. Z následující tabulky jasně vyplývá, že ačkoliv se cena mírně zvýšila, ani před vstupem do Unie nestálo kilo banánů devět korun.

rok

19952000200120022003 cena banánů (kg)

20,8425,9827,9227,5122,93rok

20052009201020112012 cena banánů (kg)

34,2026,7326,2726,1231,82

(ceny jsou v korunách za kilogram banánů první jakosti)

Z šetření spotřebitelských cen Eurostatu za rok 2012, které zahrnuje i nečlenské země jako Island či Turecko, pak vyplývá, že ceny banánů u nás jsou jedny z nejnižších ze srovnávaných zemí. Spotřebitelské ceny ve Spojených státech se podle šetření FAO (strana 7) pohybovaly v roce 2012 okolo 1,30 dolaru za kilogram (přibližně 25 korun), v Japonsku okolo 200 jenů (zhruba 49 korun) a v Číně 5 juanů (asi 16 korun). Nedá se tedy ani říci, že „zbytek světa" by měl banány za 9 korun.

Vyjádření Richarda Falbra přinesl zpravodajský list ČTK České noviny 3. února 2014.

Na začátku je třeba zdůraznit, že na rozdíl od Richarda Falbra ponecháme hodnocení jestli je Hashim Thaçi podezírán právem nebo nikoli na rozhodnutí soudu. Hodnotili jsme tedy pouze faktickou část výroku, která je pravdivá - Hashim Thaçi je totiž skutečně je podezřelý z napojení na organizovaný zločin, z obchodování s lidskými orgány a z dalších zločinů.

Hashim Thaçi byl obviněn z toho, že byl v 90. letech jednou ze špiček organizovaného zločinu v Kosovu. Měl být zapojen - mimo jiné - do obchodu s lidskými orgány. To tvrdí zpráva (anglicky) vypracovaná pro Radu Evropy, kterou vypracoval Dick Marty, a která byla předložena 12. prosince 2010. Sám Dick Marty k Thaciho obvinění řekl následující: „Netvrdím, že Thaci osobně řídil obchodování s orgány. Nedokážu si ale představit, že by o tom nevěděl."

Z únosů a obchodu s lidskými orgány byl Thaçi obviněn také již v roce 2008 bývalou žalobkyní Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu pro zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii Carlou del Ponte. Soud pod patronátem Evropské unie dosud nerozhodl.

Výrok zazněl na 5. schůzi Poslanecké sněmovny 21. ledna 2014.

Tehdejší poslanci vládní koalice skutečně hlasovali většinou pro přijetí novely zákona o jednacím řádu, který rozšiřoval počet přednostně vystupujících řečníků (čl. 1, bod 4). Nově tak mohli přednostně vystoupit i poslanci, jež jsou zároveň předsedové politických stran či hnutí. Co se týká zdůvodnění onoho rozšíření, tak právo přednostně vystoupit opravdu mimo další osoby už měli (§ 67) v té době všichni ministři. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Zajímavým faktem je, že do zmiňované novely byla vložena i část, která měla zabránit „přeběhlictví" a vytváření nových politických stran ve Sněmovně. Zmiňovaný předseda totiž má přednostní právo pouze, pokud k jeho politické straně náleží poslanci, jež jsou členy poslaneckého klubu ustaveného na začátku volebního období.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Pro trojčlenné a čtyřčlenné koalice je volební klauzule 15% a 20% a kvůli malému počtu mandátů v některých krají může navíc v extrémním případě i přirozený volební práh pro jednu stranu dosáhnout více než 15 %. Rovnost hlasů je v současném volebním systému opravdu narušována.

Volební systém do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je označován jako poměrný o obsahuje omezovací klauzuli, kterou je nutné překonat na celostátní úrovni, aby volební strana postoupila do skrutinia, ve kterém se jí přidělují poslanecké mandáty. „Do skrutinia postupují politické strany a hnutí, které získaly alespoň 5 % platných hlasů na celostátní úrovni, dále dvoučlenné koalice, které získaly alespoň 10 % platných hlasů, trojčlenné koalice, které získaly alespoň 15 % a čtyř a vícečlenné koalice, které získaly alespoň 20 % hlasů.“

Mandáty se přidělují na úrovni volebních obvodů, které jsou shodné s hranicemi vyšších územně správních celků. V posledních volbách do Sněmovny v roce 2013 připadalo nejvíce mandátů na Středočeský kraj (25 mandátů), nejméně naopak na Karlovarský kraj (5 mandátů). Kvůli tomu poměrně často dochází k případům, kdy strana (která překonala pětiprocentní hranici celostátně) získá více než 5 procent hlasů v některém menším kraji, avšak nezíská v něm ani jeden mandát.

Prozatím nejlepší krajský výsledek, který nestačil k získání poslaneckého křesla od roku 2002 (tj. od doby používání současného volebního systému) zaznamenala TOP 09 v loňských volbách do PS, když v Karlovarském kraji získala 10,08 % hlasů. Na získání mandátu by TOP 09 musela získat o 705 hlasů více, aby při rozdělování mandátů předstihla druhého zvoleného kandidáta z hnutí ANO 2011. 704 hlasů by poté odpovídalo v Karlovarském kraji přibližně 0,57 procentu, přirozený volební práh by tedy odpovídal přibližně 10,6 %.

Podobně dopadla Strana zelených v roce 2006, když v Libereckém kraji obdržela 9,58 % hlasů a ani jeden mandát. Lídr liberecké kandidátky zelených Petr Pávek kvůli tomu dokonce podal stížnost k Ústavnímu soudu, který ji však odmítl. V tomto případě zeleným chybělo 266 hlasů, aby získali mandát na úkor čtvrtého zvoleného kandidáta ODS. To odpovídá přibližně 0,1 %, přirozený volební práh by tedy byl zhruba na úrovni 9,7 %.

Přirozený volební práh tudíž prozatím nedosahoval Ferjenčíkem zmíněných patnácti procent, avšak teoreticky by této hodnoty nabývat mohl. Pokud by v Karlových Varech kandidovaly pouze dvě strany, které by získaly 83,4 a 16,6 %, všech pět mandátů by si rozdělili kandidáti úspěšnější strany.

Není bez zajímavosti, že tento systém přidělování mandátů naopak umožňuje získat straně křeslo, i když v daném obvodu pěti procent nedosáhla (např. Úsvit přímé demokracie získal v Praze pouze 3,19 % hlasů, ale přesto byl lídr jeho kandidátky Milan Šarapatka zvolen).

Ke druhé části výroku (o narušování rovnosti hlasů) můžeme uvést, že volební systém způsobuje, že úspěšnějším stranám stačí na získání mandátu méně hlasů než subjektům s menšími volebními výsledky. Příkladem je již zmiňovaný rok 2006, kdy ODS získala 1 892 475 hlasů a 81 poslaneckých mandátů, na jeden tudíž potřebovala 23 363 hlasů. Naopak Strana zelených získala díky 336 487 hlasům šest křesel, na jedno musela získat 56 081 hlasů, tedy více než dvojnásobně více než ODS. Je to způsobováno právě rozdílnou velikostí volebních obvodů, kdy v některých obvodech "propadají" hlasy pro strany s nižšími volebními výsledky.