Požadavky na velvyslance jsou uvedeny na webových stránkách ministerstva zahraničí. Je zde i požadavek na bezpečnostní prověrku na jeden ze dvou nejvyšších stupňů.

Postup při udělování bezpečnostní prověrky upravuje zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (.pdf). V § 4 jsou uvedeny čtyři stupně utajení. Jedná se o (vzestupně). "vyhrazené, důvěrné, tajné a přísně tajné".

Miloš Zeman odkazuje na tvrzení Hanse-Georga Maassena, předsedy Spolkového úřadu pro ochranu ústavy. Jeho vyjádření, kde připustil, že 70 až 80 % uprchlíků jsou mladí muži ve věku 18 až 35 let, převzala řada českých médií, a to ze zprávy ČTK (za všechny uveďme ČT24). Primárním zdrojem této informace je rakouská agentura APA, jejíž zprávu se nám ovšem nepodařilo dohledat – převzatá informace je dostupná např. na serveru Tiroler Tageszeitung.

UNHCR (Úřad vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky) na druhou stranu uvádí informace o počtu uprchlíků následovně: z celkového počtu jde v 61 % o muže, ve 23 % o děti a v 15 % o ženy. Věková hranice bohužel není předmětem statistik.

Ze statistik Eurostatu z r. 2014 dále vyplývá, že muži mezi 18 a 34 lety tvořili z celkového množství jen přibližně 42 %.

Pokud vyjdeme z čistě německého případu, tak v roce 2014 byla tato čísla také podstatně menší. Data pocházejí ze Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (.pdf – str. 21–22).

Webu Bildblog, který se zabývá mediálními zprávami a jejich korekcemi, byla poskytnuta Spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky zpráva o statistikách za leden 2015 až září 2015. Ta na jedné straně potvrzuje fakt, že 70 % příchozích do Německa jsou muži, avšak ve věková skupina 16 až 40 let tvoří pouze 46 %. Nejde tedy dle něj hovořit o 70 procentech mladých mužů.

Miloš Zeman má tedy pravdu, že je dostupná informace o tvrzení předsedy Spolkového úřadu pro ochranu ústavy o 70–80 % mladých imigrantů, není ovšem pravdou, že je to jediný výklad ze strany relevantních institucí.

Německá vláda je v rámci řešení otázek migrační krize po celou dobu vázána mezinárodními závazky a svým vnitrostátním právem. Jedním ze zásadních užívaných nástrojů je tzv. "návratová politika" (k pojmu více např. v naší "abecedě migrace"), tj. zajištění návratu migrantů v případě neúspěšné žádosti o azyl.

Obecný důraz na předmětný nástroj kladl ve svém projevu ke státnímu rozpočtu v listopadu tohoto roku i spolkový ministr vnitra de Maiziere, který adresoval žádost na spolkové země, aby se postaraly o to, že žadatelé o azyl, kteří nebudou úspěšní, Německo opravdu opustí - dobrovolně nebo skrz odsun. Problematika návratové politiky poměrně aktuálně (na přelomu října a listopadu tohoto roku) doznala s ohledem na svoji nepříliš vysokou úspěšnost jistých změn, které mají vést ke zvýšení jejich efektivity. Obecně však je nutné zdůraznit, že realizace návratu migrantů probíhá do zemí původu, nikoliv do tranzitních zemí, mezi něž patří i Česká republika, a to na základě tzv. readmisních dohod (seznam účinných dohod v případě Německa je k dispozici zde – .pdf).

Je sice pravda, že Německo chce efektivněji vracet neúspěšné žadatele o azyl, výrok prezidenta však musíme hodnotit jako nepravdivý, a to především s ohledem na fakt, že realizace návratu neúspěšných žadatelů probíhá pouze do zemí původu těchto migrantů. Nikoliv do tranzitních zemí, včetně uváděné ČR.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť Ústavní soud nezrušil zákon, kterým se zaváděla sKarta. Jaroslav Faltýnek v tomto výroku směšuje dvě různé kauzy. V té první Ústavní soud skutečně konstatoval, že byl zneužit stav legislativní nouze. Druhou kauzou je však sKarta, kterou se Ústavní soud vůbec nezabýval a zrušil ji Parlament České republiky ze své vlastní vůle. Není pravdou, že by byla zrušena Ústavním soudem v důsledku porušení zákona Miroslavou Němcovou.

První kauzou je situace z konce roku 2010, kdy Sněmovna schválila některé zákony ve stavu legislativní nouze, které byly následně Ústavním soudem zrušeny, kdy soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10

„dovodil, že jediným důvodem projednání a schválení napadeného zákona Poslaneckou sněmovnou ve stavu legislativní nouze ve zkráceném jednání bylo ohrožení jeho včasného přijetí tak, aby nabyl účinnosti nejpozději ke konci roku 2010, což bylo znemožněno postupem opozice podle § 90 odst. 3 a § 91 odst. 2 JŘPS. Zjištěný důvod ovšem nelze považovat za legitimní a ústavně aprobovatelný důvod umožňující vyhlášení stavu legislativní nouze podle § 99 odst. 1 JŘPS. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě všechna rozhodnutí orgánů Poslanecké sněmovny činěná k návrhu vlády, jakož i samo rozhodnutí o trvání stavu legislativní nouze a o trvání podmínek pro projednání napadeného zákona ve zkráceném jednání (při vypuštění prvního čtení ve smyslu § 99 odst. 6 JŘPS - viz usnesení č. 112 z 8. schůze Poslanecké sněmovny - hlasování č. 7), byla učiněna v rozporu se shora vysvětlenými aspekty charakterizujícími ústavní demokratický princip. Proto bylo možné ústavní přezkum uzavřít již v této fázi konstatováním, že v procesu přijímání napadeného zákona byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 6 Ústavy České republiky a čl. 22 Listiny.“

Tímto nálezem Ústavní soud ke dni 31. prosince 2011 zrušil zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Tento zákon však nebyl tím zákonem týkajícím se sKarty, o kterém mluví Jaroslav Faltýnek. Skartou se měl Ústavní soud zabývat na návrh senátorů na konci roku 2013. Řízení však nakoneczastavil a věc nebyla ani projednána, neboť poslanci sKartu zrušili na návrh skupiny senátorů ČSSD.

Otázkou je, do jaké míry lze tato Ústavním soudem konstatovaná pochybení personifikovat pouze na osobu Miroslavy Němcové, neboť jak jsme konstatovali i v předchozím výroku, nejedná se o její vlastní iniciativu, kdy by z vlastní vůle vyhlašovala stav legislativní nouze. Předseda Poslanecké sněmovny tak dle § 99 odst. 1 jednacího řádu činí pouze na návrh vlády.

Výrok ministra financí hodnotíme jako nepravdivý, a to na základě dokumentu Ministerstva financí a jeho projevu k evidenci tržeb v Poslanecké sněmovně z 8. ledna.

Citujeme dokument Ministerstva financí ČR (.doc) „Příloha č. 7 Výzvy – Základní informace o projektu Elektronická evidence tržeb (EET)“ – jeho aktuální verzi z 27. listopadu 2015:

„Některá z forem evidence tržeb funguje ve 13 zemích Evropské unie. Jedná se o Itálii, Maďarsko, Slovensko, Polsko, Belgii, Litvu, Maltu, Švédsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko a Kypr a Chorvatsko. Pro segment taxislužby funguje evidence tržeb v Německu.“

Při posledním projednávání EET v Poslanecké sněmovně vystoupil ministr financí s dlouhým projevem. V něm popsal řadu faktorů, které jsou v souvislosti s EET diskutovány. V Otázkách Václava Moravce k tomuto svému vystoupení řekl:

„...moji kolegové mi připravili skvělý projev. Já bych doporučil všem občanům, aby si ho přečetli. Tam to každý pochopí, každý pochopí, o co jde. Tam jsme vyvrátili všechny ty demagogické domněnky, lži, tam jsou fakta.“

Fakta týkající se evidence tržeb v ostatních zemích EU pak Babiš popsal následovně:

„Z úst opozice zazněly informace, že evidence tržeb je vlastně neobvyklé opatření v mezinárodním kontextu, protože ze zemí původní evropské patnáctky mají evidenci pouze tři země. Ani to není pravda. Těch zemí je pět, z nichž Rakousko je už od 1. ledna 2016 ve dvoufázovém procesu zavádění evidence v letech 2016 a 2017. Takže není pravda, co tady minule tvrdil pan poslanec Gazdík, že Rakousko o evidenci vůbec neuvažuje. Možná by si měl udělat výlet do Vídně a podívat se, jak to tam je.
Co nám ovšem opozice neřekla je, žez 13 nově přistoupivších zemí má evidencitržeb Malta, Kypr, Litva, Lotyšsko, Chorvatsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovinsko, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Pokud jste počítali, tak je to11 zemí.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť podle dokumentu Ministerstva financí z konce listopadu 2015 má nějaký druh evidence tržeb zavedeno 13 zemí EU, podle Babišova projevu z 8. ledna v Poslanecké sněmovně pak jde o zemí 16. Nejedná se tedy o všechny země EU, těch je 28.

Výsledek prezidentských voleb USA v roce 2000 byl skutečně velmi těsný. Zvítězivší George W. Bush porazil Al Gora a stal se prezidentem, byť získal celkově méně hlasů (to umožňuje volební systém, jak níže popisujeme). Po rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že se Bush stává prezidentem, se ve Spojených státech proti tomuto stavu protestovalo a to také při jeho pozdější inauguraci. Výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Nesouhlas s finálním výsledkem voleb vyvolal fakt, že Al Gore získal vyšší počet hlasů od voličů. V americkém prezidentském volebním systému stačí získat prostou většinu hlasů z rady volitelů zastupujících jednotlivé americké státy. Celkový počet hlasů z rad volitelů je 538, je rozdělen podle velikostí států a je stejný jako počet všech členů Kongresu. George Bush získal 271 volebních hlasů, zatímco Al Gore pouze 266 hlasů. I když se jedná o dva systémy a hlasování přímo neovlivňují občané jako voliči, v praxi členové rady volitelů kopírují výsledky voleb, i když to podle zákona dělat nemusí.

Sčítání hlasů, kterému byla věnována zvýšená pozornost, se odehrálo ve státě Florida a George Bush získal o 537 více hlasů než Al Gore. Při tak malém rozdílů ve výsledcích má kandidát možnost požádat o manuální přepočtení hlasů ve vybraných okrscích, kterou Al Gore využil.

Vybral si okrsky na Floridě, ve kterých si lidé stěžovali na problémy a poruchy s hlasovacími přístroji. Voliči v USA volí přes elektronický hlasovací systém, neodevzdávají papírové hlasovací lístky. Souhlas Nejvyššího soudu s přepočtem hlasů vyvolal debaty a soudní spory ohledně legálnosti přepočtu hlasů a nejvhodnějším způsobu pro samotné přepočtení hlasů. Vzhledem k těmto reakcím bylo přepočítávání hlasů zastaveno z rozhodnutí Nejvyššího soudu a George Bush byl vyhlášen jako vítěz voleb.

Volby tohoto formátu často vyvolají rozruch. V USA se v roce 2000 kromě problémů s hlasovacími přístroji a neplatnými lístky objevily i spekulace o diskriminaci u hlasování. Protesty nebyly spojeny pouze s volebním systémem, ale byly namířeny proti výsledku voleb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z prosince 2000 protesty neuklidnilo, ty pokračovaly i po inaugraci nového prezidenta v lednu 2001. V den inaugurace popisuje protesty např. BBC: " Along with the well-wishers were anti-Bush demonstrators. Police in riot gear lined the route of the parade five deep.One protester threw an egg at the new president's motorcade. "

Odvod loterijních společností do ČOV byl prosazen v první polovině roku 2013. Jednalo se o návrh novely zákona o loteriích (celý návrh - .pdf) a jiných podobných hrách z dílny skupiny poslanců. Spojitost s Rusnokovou vládou (Babiš zaměňuje za Fischerovu vládu) je fakticky nulová, zákon pouze finálně podepsal premiér Rusnok, nicméně na samotné projednávání neměl žádný vliv, zmíněná novela prošla Parlamentem v době vlády Petra Nečase.

Návrh je podrobně popsán v důvodové zprávě (viz. celý návrh - str. 4), konkrétně jde o snížení odvodů loterijním firmám s tím, že ty se zavázaly posílat finanční prostředky (ve výši snížení odvodu) přímo Českému olympijskému výboru, což jinak podle zákona na nich nebylo vymahatelné.

Web Českého olympijského výboru přehledně ukazuje plánované příjmy z tohoto odvodu. Pro letošní rok jde o 430,5 milionu korun, zde je Babiš tedy velmi přesný. Co se týká těchto peněz, jejich distribuce jednotlivým sporovním svazům je transparentní. Jde také vidět, že peníze neputují pouze do několika málo sportů, ale i do neolympijských sportů.

Co se týká dalšího financování sportu, podívejme se na stav roku 2014, který vychází ze schváleného rozpočtu.

Schválený zákon o státním rozpočtu (.pdf) na rok 2014 uvádí výdaje na sport ve 3 kapitolách – Ministerstvo vnitra (výdaje na sportovní reprezentaci), obrany (zajištění státní sportovní reprezentace) a školství, mládeže a tělovýchovy (sportovní reprezentace/všeobecná sportovní činnost).

Reprezentace OstatníVnitro (str. 20) 48 mil.

Obrana (str. 13) 129 mil.

Školství (str. 30) 1065 mil. 1918 mil. Celkem 1242 mil. reprezentace plus ostatní — 3160 mil.

Co se týká investic, tak Ministerstvo školství má program133510 Podpora rozvoje materiálně technické základny sportu a tělovýchovy pro rok 2014, skrz který jsou podporovány menší sportovní oddíly po celé České republice. Prostřednictvím tohoto programu mělo být aktuálně proinvestováno (.pdf) cca 810 milionů a to do řady malých projektů.

Babiš tedy pojmenovává korektně výši odvodu do ČOV, nicméně se mýlí v tom, kdy byla tato praxe zavedena. To by nebyl fakticky problém, jde spíše o detail. Problematickou částí jeho výroku je to, že uvádí, že zdroje proudí většinou do "stejných firem". Vyjdeme-li z veřejně dostupných dat podpory sportu, tak přes složku ČOV je podporována řada svazů a i také neolympijských sportů, přes MŠMT zase probíhají investiční akce a to i na sportovně amatérské úrovni. Není tedy pravdou, že by peníze, které jsou na sport v ČR alokovány, končily výhradně u několika málo subjektů, byť samozřejmě větší částky získávají svazy, které jsou personálně větší či dlouhodobě výsledkově úspěšnější. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Petr Žaluda byl generálním ředitelem Českých drah od 1. 2. 2008 do 30. 7. 2013, kdy byl odvolán představenstvem ČD. Podle údajů z výročních zpráv Českých drah vzrostlo zadlužení společnosti (poměr cizích zdrojů k aktivům v %) během Žaludova působení z 36 % (VZ 2008, .pdf, str. 9) na 52,3 % ke konci roku 2012 (.pdf, str. 4). Rok 2013 není použit, Žaluda byl v půlce roku odvolán, zadlužení by ještě stouplo, nejsme ho však schopni zcela přesně kvantifikovat. Za éry Petra Žaludy tedy zadluženost stoupla, byť byla poměrně vysoká již předtím. Z celkové zadluženosti Českých drah by šlo Žaludovi teoreticky přisoudit zhruba třetinový objem.

Musíme vzít v potaz i to, že ačkoliv když byl Petr Žaluda generálním ředitelem podniku, nebyl monokratickým orgánem. České dráhy jsou akciovou společností, která je plně ve vlastnictví státu, a to podle zákona 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy (.pdf). § 3 pak výslovně uvádí, že za stát jedná v případě ČD Ministerstvo dopravy. V podniku funguje dozorčí rada, představenstvo a řídící výbor (členové nominováni jednotlivými resorty). Zákon (díl 5) upravuje pravomoce jednotlivých orgánů.

Z výroku není přesně patrné, o jakém nákupu vagonů ministr financí mluví. Například letos v dubnu nakoupily ČD vozové soupravy (celkem 25 ks) za více než čtvrt miliardy korun.

Pravdivost závěrečné části výroku o pronájmu lokomotiv za 430 milionů korun se nám nepodařilo dohledat, je ovšem pravdou, že si Dráhy některé lokomotivy pronajímají, např. rakouské lokomotivy Taurus, jež jsou ovšem v současné době předmětem sporu mezi ČD a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, který v červnu letošního roku udělil ČD pokutu a zákaz plnění smluv kvůli porušení zákona při zadávání zakázky. V říjnu ÚOHS pokutu i zákaz potvrdil.

Pokud tedy budeme hovořit o konkrétní vině za zadlužení (či v podstatě jakýkoli stav v Českých drahách), je nutné hledat odpovědnost jak na generálním řediteli, tak i na politické reprezentaci, která pod sebou má orgány ČD, jež mohou ředitele odvolat. Výklad Andreje Babiše je značně zjednodušující, neboť pomíjí, že generální ředitel Českých drah není nekontrolovatelnou postavou. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Prezident Zeman v pořadu mluvil o potřebě ochrany národních hranic České republiky a svou pozici postavil na konstatování obsaženém ve výroku.

Zákon o pobytu cizinců na území České republiky stanovuje v § 156 odst. 1 písm. a), že vstup cizince na území České republiky mimo vyznačený hraniční přechod je přestupek. Za tento přestupek lze uložit pokutu do výše 10 000 Kč.

V posledních letech lze zaznamenat zprávy o vyřazení vepřového ze školních jídelníčků v některých školách, např. ve Velké Británii (ze starších zdrojů např. bulvární Daily Mail či Telegraph) nebo Francii (Guardian). V případě Francie to bylo doprovázeno mnohými kontroverzemi, kdy se dané téma stalo předmětem politického boje.

Tento jev však nelze přičítat obavám z islámského terorismu, ale spíše vyhověním požadavků ze strany žáků a rodičů židovského a muslimského vyznání. Je navíc nutné zdůraznit, že se ve zmíněných případech nejedná o zavedení obecného pravidla nepodávání vepřového ve školních jídelnách, které by bylo uplatňováno v celé zemi, ale o rozhodnutí několika škol.

Případ "sundávání křížů" ze stěn školních tříd lze zaznamenat např. v roce 2003 v Itálii, kdy u soudu uspěl radikální muslimský aktivista Adel Smith s požadavkem odstranění kříže ze školní třídy, kterou navštěvoval jeho syn. Rozhodnutí soudu vyvolalo v majoritně katolické Itálii mnoho kontroverzí. I přesto jej však nelze spojovat s obavami z islámského terorismu . Jde primárně o konflikty mezináboženského soužití v kontextu (italskou ústavou garantované, .pdf – články 7 a 8) sekulární povahy politického systému. Dodáváme jen, že muslimská komunita v Itálii se podle článku od radikálního aktivisty Smitha distancovala.

V obou oblastech, které prezident Zeman popisuje, nejde o plošná opatření v rámci konkrétních zemí, ale o ojedinělá rozhodnutí. Právě z důvodu zevšeobecnění je výrok hodnocen jako zavádějící.