Bohuslav Sobotka ke společné ochraně vnějších hranic EU vyzval na konci srpna během návštěvy francouzského ministra zahraničí Fabiuse v Praze. Sobotka uvedl (ČTK/Aktuálně): „Bylo by vhodné, aby Evropa měla do budoucna určitý společný systém ostrahy vnějších hranic, na kterém by se mohly podílet další státy EU tak, aby se pomohlo například Řecku nebo Itálii v ostraze vnější mořské hranice.“

O nutnosti ochany hranic a zlepšení návratové politiky Sobotka mluvil během porady zastupitelských úřadů v Praze na konci srpna.

V září 2015 po summitu lídrů EU v Bruselu premiér Sobotka prohlásil, že ČR je připravena podílet se na vytvoření případné společné evropské pohraniční stráže, která by chránila vnější schengenskou hranici. Podporu pro návrhy na ochranu hranic česká vláda potvrdila i na listopadovém summitu.

Prosincový návrh Komise o zavedení pohraniční stráže komentoval premiér slovy: „Byla to právě Česká republika, která už před několika měsíci navrhla zřízení společné evropské pohraniční stráže. Opakovaně jsem toto téma otevíral i na jednáních Evropské rady. Jsem proto velmi rád, že tato myšlenka získává jasnější obrysy.“V prosinci se uskutečnil také summit nejvyšších představitelů členských zemí. Jedním ze závěrů summitu byl požadavek na zabezpečení integrity Schengenu: Je nezbytně nutné obnovit kontrolu nad vnějšími hranicemi. Předsedové vlád Visegrádské čtyřky po summitu vydali společné prohlášení, ve kterém závěry bruselské schůzky podporují.

S utajovanými informacemi je nakládáno podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Bezpečnost jejich přenosu dále upravuje vyhláška 523/2005 Sb.

Podle zákona jsou utajované informace zasílány pouze systémy, které jsou certifikované Národním bezpečnostním úřadem. Musí přitom naplňovat bezpečnostní kritéria, jako je například nutnost odpovídající úrovně kryptografické ochrany (tzn. šifrování) nebo kritérium fyzické bezpečnosti.

E-mailové schránky bezpečnostní kritéria obecně nenaplňují. Jako příklad můžeme uvést analýzu společnosti Google, která dokládá, že poskytovatelé e-mailových schránek přenášené zprávy nešifrují. Stejně tak ze své podstaty nemohou zaručit ani podmínku fyzické bezpečnosti.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti. Dne 4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR.

Ten se nejprve vyjádřil takto: „V současnosti probíhají v rámci ministerstva spravedlnosti jednání, jejichž výstupem by měl být upgrade statistických listů v několika informačních systémech (ISAS, CSLAV atd.) ve formě doplnění IČO žalobce. Varianty řešení jsou zvažovány na úrovni technických a finančních možností ministerstva.“

Na náš dotaz, v jaké fázi procesu zavádění tedy jsou, se nám dostalo následující odpovědi:

„můžeme uvést, že skutečně o této možnosti jednáme, tedy o možnostech jejího doplnění tak, aby disponovala touto konkrétní funkcí, tedy nikoliv o samotném doplňování údajů do rejstříků, což ale pan ministr dle záznamu v databázi Newton Media neuváděl.“

Vzhledem k těmto skutečnostem hodnotíme výrok Roberta Pelikána jako pravdivý s tou výhradou, že v jednání je zatím konkrétní vyhledávací funkce, která by právě umožňovala vyhledat návrhy stejného žalobce. Ministerstvo je tedy zjevně v ranější fázi procesu, než jak popisuje Pelikán.

Rozpočet na roky 2014 - 2020 byl schválen v prosinci 2013. Celkově má být dle Víceletého finančního rámce (ang.) rozděleno 960 miliard eur na závazky.

Mezi tyto závazky patří: zvýšení růstu a práce (125,6 miliard eur), snížení rozdílů ve vývoji jednotlivých regionů (325,1 miliard eur), udržitelný rozvoj v zemědělství a rozvoji venkova (373,1 miliard eur), bezpečnost a občanství (15,6 miliard eur), mezinárodní akce EU (58,7 miliard) a administrativní výdaje (61,6 miliard eur).

Dle zprávy z Parlamentu EU (ang.) bude letos rozděleno 401 milionů eur na migraci. V letošním roce se zároveň bude revidovat sedmiletý finanční plán tak, aby reagoval na migrační krizi, která se může stát dlouhodobým problémem.

Víceletý finanční rámec (pdf, str. 8).

Na základě studie Parlamentního institutu, na kterou se Jaroslav Faltýnek odkazuje, hodnotíme výrok jako nepravdivý. Ve studii se dočteme, že omezení podnikání politiků platí mimo zmíněné Rakousko i v Itálii.

Parlamentní institut v únoru 2016 zveřejnil studii (.pdf) ohledně úprav majetkového prohlášení a zákazů podnikatelské činnosti v šestnácti evropských zemích. Už shrnutí zprávy uvádí, že zákazy se mohou týkat členství v orgánech obchodních společností, nebo vlastnictví podílů v obchodních či jiných společnostech - přičemž jsou tyto zákazy upraveny jen v některých státech (str. 3).

Následující výčet se týká firemního podílového vlastnictví, na které Jaroslav Faltýnek odkazuje:

Ve Velké Británii možný střet zájmů u ministrů upravuje kodex se sedmi principy, tzv. Code of Conduct. De facto je dle tohoto kodexu na osobní odpovědnosti každého z ministrů, aby se vyvaroval činnostem, které by mohly mít povahu střetu zájmů (str. 20-21).

Ve Francii pro ministry existuje povinnost zveřejnit své obchodní podíly a jiný důležitý majetek a to i ve spoluvlastnictví. Zákaz podnikatelské činnosti se ovšem týká jen volených funkcí ve veřejném sektoru a výkonu zaměstnání (str. 9-10).

V Německu nesmí členové vlády zastávat žádné placené funkce, ani podnikatelské, profesní, nebo obchodní aktivity. Výjimka může být učiněna v případě zákazu členství v dozorčí či správní radě společností sledujících zisk (str. 23-24).

V Itálii nesmí být předseda vlády, ministři a náměstci ministrů mimo jiné zapojeni do činnosti obchodních společností nebo jiných ziskových společností (str. 10).

V Rakousku jsou členové spolkové vlády povinni neprodleně po nástupu do funkce vlastnictví podniku nebo majetkového podílu v podniku nahlásit Národní radě pro střet zájmů, a to i za svého manžela či manželku. Omezení uvedené Jaroslavem Faltýnkem skutečně existuje - pokud součet podílů člena vlády a jeho manžela či manželky činí více jak 25 %, nesmí být společnosti udělena od Spolku ani od země, do které spadají, přímo ani nepřímo zakázka (str. 17-18).

Ve Švédsku mají členové vlády povinnost zveřejňovat příjmy a dary za období výkonu ministerské funkce. Zákonné omezení dalších činností v zemi neexistuje (str. 25).

Údaje ohledně Belgie, Nizozemska a Švýcarska zpráva Parlamentního institutu neobsahuje. Některým z těchto zemí se věnuje další report (.pdf) institutu, který se ale oproti tomu předchozímu věnuje spíše povinnosti podávat prohlášení o činnosti. V Belgii souhrnný právní předpis neexistuje, zákon z 2. května 1995 ovšem mluví o povinnosti podat seznam vykonávaných funkcí a majetkové prohlášení, což se týká i ministrů (str. 4). V Nizozemí taková povinnost podávání informací neexistuje vůbec (str. 22). Konečně ve Švýcarsku pro poslance existuje povinnost písemného nahlášení svých profesních aktivit a funkcí, není ovšem stanovena případná sankce za nepodání tohoto prohlášení (str. 28-29).

Fakt, že KDU-ČSL veřejně vyzývá některého z ministrů ANO ke zvážení odstoupení z funkce "co týden", je zveličování. Podobných momentů se za více než 2 roky existence koalice stalo velmi málo.

Nejpřesněji Stropnického popis sedí na výzvu předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka právě vůči Stropnickému. Vicepremiér uvedl, že ministr obrany by měl zvážit setrvání ve funkci, a to v souvislosti s tím, že Stropnický veřejně potvrdil výměnu 5 unesených Čechů v Libanonu za Fajáda. Tento apel přišel v únoru 2016.

Nověji pak Bělobrádek během cesty v USA uvedl ke kauze Čapí hnízdo, resp. k Babišově projevu před poslanci v této věci: " Domnívám se, že tu trestněprávní záležitost musí skutečně dořešit OLAF (Evropský úřad proti podvodům) a policie, nicméně vidím to jako etický problém, ale to si musí vyhodnotit pan Babiš, hnutí ANO a především voliči. "

V druhém případě KDU-ČSL přímo Babiše k rezignaci nevyzvala, navíc kromě těchto případů nejsou již další dohledatelné, výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako závadějící, protože Zeman své výroky vůči inkluzi na začátku roku 2015 nevyslovil jako soukromá osoba, nýbrž tak učinil v rámci své oficiální návštěvy Pardubického kraje jako prezident České republiky. Stejně tak je problematické konstatování, že média jako otočila a nyní jsou proti inkluzi.

Miloš Zeman vystavil inkluzi kritice na začátku roku 2015 a to v Rehabilitačním ústvavu v Brandýse nad Orlicí. Zeman toto místo navštívil v rámci oficiální návštěvy Pardubického kraje. Byl zde tedy přítomen jako prezident republiky a nikoli jako občan. Konečně je otázkou, zda je možné chápat výroky Miloše Zemana jako výroky občana Zemana a někdy jako výroky prezidenta republiky. V každém případě prezident Zeman navštívil Rehabilitační ústav v Brandýse nad Orlicí v rámci oficiální návštěvy, což dokládá tisková zpráva na webu Hradu (Prezident republiky s manželkou navštívili Pardubický kraj).

K inkluzi zde Zeman uvedl: „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny, že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě, než tehdy, když jsou zasazeny do komunity.“

Tím rozpoutal debatu o selektivním vzdělávání a jeho názor vyvolal rozbouřené reakce řady politiků i dalších aktérů, přičemž tyto reakce byly téměř bez výjimky zamítavé. Server Idnes oslovil některé z těchto akterů, další vyjádření sbírala ČTK. Uvádíme, že jde pouze o částečný výčet, ve skutečnosti prezidentův výrok v podstatě neměl veřejné zastání, v tom má Zeman pravdu.

Co se týče médií, je otázkou, jaký obrat má Zeman namysli. Média (s výjimkou Blesku, který se přihlásil k odporu vůči inkluzi), popisovala reakce na Zemanův výrok, nyní popisují aktuální vyjádření politiků k zaváděnému společnému vzdělávání a také zpravodajsky pokrývají téma jako takové. Politická vyjádření se u některých politiků skutečně různí s jejich rok starými postoji, nicméně média informují o nich, nepíší své názory.

Senátor Štěch ve svém popisu porušování běloruského sankčního režimu vychází ze špatného chápání podstaty těchto sankcí, které na Bělorusko uvalila EU kvůli soustavnému porušování lidských práv v této zemi.

Tyto sankce (z nichž většina byla v únoru 2016 zrušena) byly administrovány prostřednictvím několika direktiv Evropské komise, poslední z nichž bylo rozhodnutí 2012/642/CFSP. Sankce zde uvedené je možné rozdělit do tří hlavních kategorií:

a) Zákaz obchodování se zbraněmi mezi státy EU a Běloruskem (článek 1).

b) Zásadní omezení svobody cestovat do EU pro jmenovitě vybrané představitele běloruského režimu prezidenta Lukašenka, které se přímo podílejí na porušování lidských práv (článek 3).

c) Zmrazení všech finančních prostředků uvedených běloruských firem a podniků, které jsou také komplicitní v porušování lidských práv, či mají přímou podporu Lukašenkova režimu (článek 4).

Z výše uvedeného nijak nevyplývá, že by se sankce vztahovaly na obchod s běžným zbožím (ony "šroubky") mezi EU a Běloruskem. Ostatně, podíváme-li se na charakter obchodní výměny mezi ČR a Běloruskem v letech 2010-2014, které přímo spadají do rozmezí, které senátor Štěch zmiňuje, zjistíme, že mezi nejvýznamnější položky českého vývozu patřily: stroje a přepravní zařízení, zařízení pro průmyslová odvětví nebo třeba osobní automobily.

Pokud se podíváme na český export do Běloruska v širším časovém horizontu, tak zjistíme, že vývoz probíhal i v letech, kdy byly v účinnosti hlavní sankce EU vůči Bělorusku (2006-2016). Data vycházejí z databáze zahraničního obchodu na stránkách Českého statistického úřadu.

Tvrzení, že ČR do Běloruska během posledních 10 lete nedodala "ani šroubek", je proto nepravdivé.

Prezident si protiřečí, neboť rozsáhlou mediální debatu o inkluzi tehdy rozpoutal on sám svým kritickým příspěvkem, o němž hovořil v předchozí větě.

Tento výrok přejala všechna média a proti vyjádření se vymezovali politici napříč politickým spektrem. Avšak absenci více „protestních hlasů“ je nesmyslné připisovat „potlačování mediální sféry“, což ukazuje i to, že se nesouhlasné příspěvky neobjevily ani na půdě sněmovny, která je mimo potlačovací moc médií.

Reakci politiků na Zemanův výrok a sněmovní debatu podrobněji popisujeme u předchozích výroků.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť tvrdit, že vystoupení umělce v rámci živého přenosu se rovná povolení politické diskuze ze strany ČT, je přinelepším problamtické.

K vystoupení zpěvačky Lenky Dusilové při předávání cen Anděl Okamura v rozhovoru pro Parlamentní listy (Budou kvičet. Vystoupení Tomia Okamury na téma Zeman, umělci, Němcová a podobně) uvedl: " Ať si umělci a v podstatě každý sděluje, co chce, ale pokud zazní politická kritika, měli by dostat prostor i oponenti. Když ČT neuhlídala formát a zazněly politické názory, měla by dát v hlavním vysílacím čase možnost reagovat i těm, kteří byli napadeni. Nebo ať pozvou paní Lenku Dusilovou do politického pořadu. Když už chce mluvit politicky, mohou proti ní posadit pana prezidenta nebo předsedu SPO pana Velebu, ať vedou debatu, pokud si na to paní Lenka Dusilová ovšem troufne. Říkat názory v přímém přenosu veřejnoprávní televize, kdy ten druhý nemá šanci reagovat, není správné ani spravedlivé. Použili prostor k osobnímu útoku na někoho, kdo se nemohl bránit."

Okamura tedy korektně popsal své vyjádření na adresu vyhlašování cen Anděl. Ovšem problematická část je ta, kdy tvrdí, že Česká televize neuhlídala formát a povolila politickou diskuzi. Šlo o živé vysílání a není tak jasné, jak by mohla ČT zasáhnout do projevů umělců vyjma možnosti přenos přerušit. Není přirozeně ani dohledatelný žádný důkaz, kdy by Česká televize měla tušení, s jakým projevem zpěvačka vystoupí a to, že by na toto nereagovala.