To, že Okamura uspěl ve 2 volbách, je korektní konstatování. Nejprve získal post senátora za obvod 80-Zlín v roce 2012, kdy porazil hejtmana kraje Mišáka (vyhrál obě kola volby). Dále Okamura kandidoval v roce 2013 do Poslanecké sněmovny a to ve Středočeském kraji, mandát poslance získal také (tím pádem přišel o senátorský post, nelze vykonávat obě pozice najednou).

K šancím Okamury v srpnu 2012 (tj. 2 měsíce před volbami) uvedl server Idnes, že "... podle politologů se Okamura může dostat do druhého kola, které se bude na Zlínsku konat téměř jistě. "

Dále pak regionální mutace serveru pak přinesla mezi 1. a 2. kolem volby vyjádření politologa Karla Kouby, který se vyjádřil následovně: " Vyhrál první kolo a může se vézt na protestní vlně proti Mišákovi. Okamura je mediálně známá osobnost. Navíc měl velmi kontaktní kampaň, jezdil po jednotlivých vesnicích. "

Není tedy pravdou, že by Okamurovy šance byly veřejně pouze umenšovány. Již před volbami uváděli politologové, že Okamura má šance na postup do 2. kola, mezi oběma koly pak byl dokonce jmenován jako kandidát se " solidní šancí uspět ".

Na podzim 2015 se stala Radmila Kleslová terčem veřejné kritiky poté, co vyšlo najevo, že inkasuje nemalé částky z několika státních, polostátních a městských firem. V kontextu výroku nás zajímají především firmy s účastí hl. města Prahy.

Podle informací Mladé fronty DNES z konce září 2015 inkasovala Kleslová ročně jako členka představenstva Pražské teplárenské částku ve výši zhruba 750 tisíc korun. Dále Kleslová působila v dozorčí radě PRE. Kleslová sama uvedla, že od těchto společností dostává měsíčně 97 tisíc korun.

Toto kritizovala jednak opozice, tak i předseda ANO Babiš. Problémem pro Kleslovou také bylo publikování záznamu jejího telefonického rozhovoru s Lukášem Wagenknechtem (v té době býv. náměstek ministra financí, člen dozorčí rady ČEZu).

Trojkoalice, jímž je za Stranu zelených v Praze Stropnický členem, hlasovala 22. října 2015 na zastupitelstvu města pro podporu zařazení bodu Struktura příjmů Radmily Kleslové v městských firmách, který navrhoval zastupitel Zábranský (Piráti).

Kleslová o den pozdeji těchto funkcích skončila, jak uvádí ČTK. V prohlášení uvedla:

"Nechci, aby mé členství ve statutárních orgánech těchto společností sloužilo k dehonestační kampani, která je účelově vedena výhradně proti mé osobě, i když ve statutárních orgánech těchto společností zasedají i další zástupci koalice(...)Vzhledem k tomu, že zástupci Trojkoalice souhlasili se zařazením bodu projednávání mé účasti ve statutárních orgánech společností s majetkovou účastí města na program dnešního zasedání ZHMP, vyzývám je, aby rezignovali na svoje funkce stejně jako já, a prokázali tak v praxi svůj postoj k účasti politiků ve statutárních orgánech firem."

Po následné odchodu Radmily Kleslové z funkce předsedkyně pražského hnutí ANO napsal Matěj Stropnický na svůj facebook post, ve kterém se hlásí k podílu na tomto odstoupení.

Radmila Kleslová neměla oficiálně žádnou funkci ve vedení pražského magistrátu, podle Stropnického však přes své zástupce ovládala část zastupitelského klubu. Je tedy nesporné, že v průběhu podzimu 2015 Klesová odstoupila jednak z pozice předsedkyně pražského ANO a dále také rezignovala na členství v řadě (nejen městských) firem.

Pokud jde o podíl Matěje Stropnického na této věci, nejsme schopni jeho přímé zapojení a vliv prokázat. K pádu Kleslové kromě tlaku partnerů ANO v Praze (viz hlasování výše) přispěla zejména medializace jejích finačních výnosů z veřejných peněz, nahrávka s Wagenknechtem, tlak šéfa hnutí a jistě i vnitrostranické poměry v ANO v hlavním městě. Jelikož nejsme schopni korektně určit, nakolik Stropnický a Trojkoalice přispěli k pádu Kleslové, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.

Výrok Jana Bartoška je hodnocen jako zavádějící, neboť je pravdou, že Česká republika přímo v souvislosti s uprchlickou krizí, o které je řeč, neproklamovala, že hodlá slučovat rodiny uprchlíků. Nicméně i tak je v této věci vázána mezinárodními smlouvami, vlastními zákony a v neposlední řadě respektuje i nezávazné právní předpisy .

Česká republika skutečně kvóty na uprchlíky odmítá. I přesto se ale zavázala, že v letech 2015 až 2017 příjme 1 500 uprchlíků. Hlavní kritéria výběru budou případné předešlé vazby na ČR či jinou zemi EU a upřednostňovány budou úplné rodiny a rodiny s malými dětmi.

Co se týče slučování rodin, Česká republika ze zákona umožňuje občanům třetích zemí požádat o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. Žadatelem může být manžel cizince s povoleným pobytem, dětem cizinců s povoleným pobytem, rodičem nezletilého cizince apod. Toto povolení se poskytne žadateli, pokud splní podmínky uvedené v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky č. 326/1999 Sb. Česká republika rovněž jako stát EU naplňuje směrnici 2003/86/EC, která vymezuje právo na slučování rodin.

Kromě těchto dokumentů se slučováním rodin zabývá také mezinárodní právo a úmluvy, které se Česká republika zavázala plnit. Patří mezi ně:

Úmluva o právech dítěte – zejména článek 10 a 22 (pdf. str. 3 a 5),

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – článek 6 (pdf. str. 6),

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech – článek 17 a 23 (pdf. str 4 a 5),

Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války – dodatkový protokol č. 1 (pdf. str. 145).

Z nezávazných právních aktů pak jmenujme Všeobecnou deklarace lidských práv – článek 16 (pdf, str. 3).

Německo postupně svoji migrační politiku zpřísňuje a v lednu toho roku přijalo opatření, ve kterém se zavázalo, že dva roky nebude umožňovat slučování rodin. Prakticky se toto opatření týká uprchlíků ze Sýrie. Cílem je omezit jejich příliv do země.

Z důvodu zavádějícího vyjádření o tom, zda se Česká republika někdy zavázala slučovat rodiny, je výrok hodnocen tak, jak je.

Jedná se o návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru, který vládě předložilo ministerstvo financí. Návrh zákona v § 9 (.pdf) uvádí, že nebankovním poskytovatelem je pouze osoba, která k tomu má oprávnění udělené Českou národní bankou. Nově bude tedy poskytování spotřebitelských úvěrů podléhat licenčnímu systému.

Jak uvádí Robert Pelikán, věřitel má již dle § 9 odst. 1 nyní účinného zákona o spotřebitelském úvěru povinnost odborně posoudit dlužníkovu schopnost splácet. V návrhu byla tato povinnost poněkud rozšířena a přenesena do § 86. Přibyla navíc povinnost zavést a dodržovat pravidla a postupy pro přijetí a ocenění předmětu zajištění spotřebitelského úvěru na bydlení (§15). Klíčové je ovšem to, že plnění těchto povinností se stalo předpokladem udělení licence subjektu. Sankcí je navíc neplatnost takto uzavřených smluv.

V tomto výroku má tedy Robert Pelikán pravdu. Povinnost je dána i dnes, v nové formě by měla být lépe prosaditelná a systém je opravdu navržen jako licenční.

Vzhledem k neveřejnému formátu jednání, na němž se měl prezident Zeman s ministrem zahraničí shodnout nad obsahem připravované mezinárodní smlouvy, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V dalším výroku uvádíme další fakta stran příprav daného dokumentu, pro hodnocení tohoto výroku však tyto informace nemají vliv. Nejsme navíc ani schopni korektně v tomto případě popsat samotný obsah připravovaných smluv, nebyly ani Hradem ani Černínským palácem zveřejněny.

Česká republika byla vnímána jako země zdrženlivá při řešení migrační krize zejména v souvislosti s přijímáním uprchlických kvót a uprchlíků. O tomto informovala řada médií, za všechny New York Times nebo Prague Post.

Iniciativu pak Česká republika projevila svoláním mimořádného summitu V4 do Prahy, kde měla vystoupit s alternativním plánem pro řešení migrační krize. Na tomto summitu přijaly země V4 společné prohlášení k migrac i (.pdf).

V tomto prohlášení jsou obsaženy např. tyto body:

• "Předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny vyzývají k dosažení pokroku zejména ve dvou oblastech: zaprvé k urychlenému přijetí pozice Rady k “Evropské pohraniční a pobřežní stráži” za nizozemského předsednictví zachovávající patřičnou rovnováhu mezi pravomocemi EU a suverénními kompetencemi členských států; zadruhé k dosažení rychlých a přesvědčivých výsledků při provádění Společného akčního plánu Evropská unie - Turecko. V tomto ohledu je úloha Turecka, pokud jde o zastavení migračních toků a boj proti obchodování s lidmi, klíčová."

• "Myšlenka vytvoření alternativního podpůrného plánu pro západobalkánskou migrační trasu vzešla z lednové výměny dopisů mezi předsedou vlády Slovinské republiky a předsedou Evropské komise. V reakci na tuto korespondenci předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny plně sdílejí názor, že by alternativní podpůrný plán měl vycházet z existujících rámců unijní a bilaterální spolupráce a měl by využívat nástroje a agentury Evropské unie, včetně FRONTEXu. Součástí tohoto plánu by mělo být, v případech, kdy je to nezbytné, také efektivnější sdílení relevantních informací, jakými jsou data obdržená z databáze EURODAC, se třetími zeměmi. Provedení takového plánu bude vyžadovat aktivní zapojení všech dotčených zemí a institucí a předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny potvrzují svou připravenost aktivně se na tomto úsilí podílet. Ve snaze usnadnit implementaci příslušných opatření předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny deklarují svou ochotu poskytnout obecně těm zemím západního Balkánu, které jsou nejvíce vystaveny masivnímu přílivu migrantů, náležité prostředky praktické podpory, a to na základě jejich skutečných potřeb."

O výstupu z tohoto setkání, tedy snahu o prosazení záložního plánu k migrační krizi, informovala také zahraniční média, za všechny uveďme Politico.

Na summitu v Bruselu se 17. února probírala 2 velká témata. Jednak migrační krize a pak také tzv. Brexit. Země V4 (zejména Maďarsko) se dostalo do konfliktu s italským premiérem Renzim, který zopakoval spojení čerpání fondů s EU s přijímáním uprchlíků (upozorňujeme, že toto není podle evropských pravidel možné). O tomto informoval ve své online reportáži server Aktuálně.cz.

Na adresu záložního plánu zemí V4, pak prohlásil Donald Tusk, ženení čas na plány A, B nebo C.

Prezident Zeman byl usvědčen z nepravdy například v případě nařčení novináře Ivana Breziny z korupce. Ústavní soud rozhodl, že tímto porušil jeho právo na ochranu osobní cti a dobré pověsti. Doslova řekl, že: „Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit.“

Dále, jak z naší činnosti vyplývá, prezident Zeman nemluvil pravdu přinejmenším v 46 námi monitorovyných případech. Je však nutno dodat, že málokterý z námi sledovaných politiků (ministra Jurečku nevyjímaje) tomuto hodnocení zcela takříkajíc „unikl“.

Co se týče sprostých slov, odkázali bychom opět na naši předchozí činnost, a to konkrétně výrok Miloše Zemana o tom, že vulgarity většinou nepoužívá (hodnoceno jako nepravda). V jeho odůvodnění najdete výčet několika příkladů, které dokládají, že tomu tak není. Za všechny uvádíme výrazy jako „idiot“, dále často opakovaný „debil,“ v několika pádech skloňované „ku*vy“ či dnes již takřka zlidovělé „ku*dy.“

Z téhož odůvodnění lze také vyčíst několik urážek vysoce postavených lidí (např. tehdejší předseda Unie Svobody Jan Ruml). Jak ale popsal server Lidovky.cz, jeho kritickému oku neušla ani bývalá ministryně školství Petra Buzková, bývalý senátor Michael Žantovský či jeho rival v prezidentské kampani Karel Schwarzenberg. Škála urážek je široká - čítá vše od promiskuity, přes vzrůstovou a intelektuální malost až po degeneraci knížecí rodiny vlivem znásilňování nevolnic.

Jednací řády územně samosprávných celků se liší v každém kraji. Obecně se dá říci, že je rozprava regulováno přísněji, než je tomu v případě Poslanecké sněmovny. To hlavně z důvodu, že je možné odhlasovat její ukončení navzdory tomu, že by chtěli zastupitelé stále vystupovat.

Jednací řád vydává příslušné zastupitelstvo na základě zákona o obcích a zákona o krajích. Vzhledem k této skutečnosti se od sebe mohou jednotlivé jednací řády lišit.

Uvádíme několik příkladů úpravy jednacích řádů krajských zastupitelstev:

Jednací řád Středočeského kraje např. stanovuje v čl. 11 odst. 9 dvouminutové omezení u faktické poznámky a odpovědi na ni. Předsedovi klubu, členu Rady a řečníkovi, pověřenému přednést k věci stanovisko politického klubu je uděleno slovo kdykoliv o to požádá. Dle čl. 11 odst. 11 se může zastupitelstvo usnést na časovém omezení rozpravy (to však neplatí pro předkladatele nebo zastupitele přednášejícího stanovisko Klubu) a dle odst. 12 tohoto článku může být při překročení doby řečníkovi odnímáno slovo.

JŘ Pardubického kraje omezuje také počet vystoupení na dvě (netýká se faktických poznámek) a pokud se zastupitelstvo neusnese na jiné době, činí maximální doba vystoupení pět minut a dvě minuty u faktických poznámek.

JŘ Moravskoslezského kraje v čl. 6 omezuje délku vystoupení na pět minut, avšak na jeho žádost může být tato lhůta prodloužena. Zastupitelstvo se může usnést na maximálním počtu vystoupení jednotlivce k projednávané věci.

JŘ Jihočeského kraje (.pdf) v čl. 6 odst. 4 umožňuje zastupitelstvu omezit dobu vystoupení a při překročení této doby může předsedající dle čl. 6 odst. 1 slovo odejmout. Faktickou či technickou poznámku může přednést zastupitel kdykoliv o to požádá, avšak nesmí být delší než 1 minuta.

JŘ Ústeckého kraje (.pdf) v čl. 11 omezuje délku vystoupení na 10 minut a zastupitelstvo se může usnést na omezení počtu vystoupení nebo jeho doby. Pokud řečník nemluví k věci, může mu být slovo odejmuto.

Pokud jde o JŘ zastupitelstva hlavního města Prahy (.pdf), ten v čl. 10 umožňuje usnést se na omezení řečnické doby na 5 minut a omezení počtu výstupů k dané věci na dva (netýká se předkladatele). Pokud řečník nemluví k věci nebo překračuje dobu, může mu být slovo odejmuto. Délka faktické poznámky je standardně omezena na 2 minuty. Předseda klubu může žádat během rozpravy nebo před hlasováním o přestávku v max. délce 10 minut. Rozpravu je dle čl. 13 odst. 3 možné hlasováním přerušit, pokud to navrhne předseda klubu. Pokud přerušení navrhnou dva předsedové klubů, přerušuje se rozprava bez hlasování. Předsedající však určí lhůtu, do kdy mu kluby předloží své stanovisko k návrhu. Dle čl. 14 odst. 2 je možní rozpravu ukončit na návrh člena zastupitelstva, kdy vystoupit následně mohou pouze ti, jež se přihlásili před podáním tohoto návrhu na ukončení.

Pokud jde o jednací řád Poslanecké sněmovny, ten také využívá klasického nástroje bránícího obstrukcím – umožňuje omezit řečnickou dobu na 10 minut a počet vystoupení omezit na dvě. Délka faktické poznámky je v PS omezena na dvě minuty.

V případě poslanců, senátorů a členů vlády pak musí být uděleno slovo na zastupitelstvech kdykoliv o to požádá. Pokud dojde k situaci, že je jedna osoba současně zastupitelem a poslancem, senátorem či členem vlády, měla by mít tato osoba z titulu své funkce právo vystoupit kdykoliv.

Hlavní rozdíl mezi kraji a sněmovnou pak spočívá v podmínkách, za nichž je možné ukončit rozpravu a přejít k hlasování. V krajských jednacích řádech je narozdíl od jednacího řádu Poslanecké sněmovny možné na návrh zastupitele hlasovat o ukončení rozpravy, kdy možnost vyjádřit se je ponechána pouze osobám, které se stihly přihlásit před podáním návrhu na ukončení rozpravy. V Poslanecké sněmovně lze rozpravu ukončit pouze, pokud již není nikdo přihlášen.

Jednací řád Středočeského kraje umožňuje obstruovat např. pomocí opakovaných vystoupení předsedů klubu, kterým musí být uděleno slovo. To je další z oblíbených metod českých poslanců.

V případě všech zastupitelstev pak mají právo na nich vystupovat i občané daného kraje či obce, čímž může také v případě jejich většího počtu vést k podstatnému omezení akceschopnosti zastupitelstva.

Jednací řády obecních zastupitelstev pak vzhledem k počtu obcí v České republice skýtají podmínky k ještě větší rozmanitosti jejich úpravy.

Česká republika je součástí mezinárodní koalice proti Dáiš (Islámskému státu), a to nejen jako suverénní stát, ale i jako součást Evropské unie. Česká republika dodává bitevníky L-159 irácké vládě (usnesení vlády ze dne 9. března 2015; .pdf) či náboje a pravděpodobně i zbraně regionální vládě autonomního iráckého Kurdistánu (podrobnosti viz příloha k usnesení vlády ze dne 27. srpna 2014; .doc). Taktéž se zapojila do humanitární pomoci směřující k obětem konfliktu v Sýrii.

Pokud jde o defensivu Dáiš v Iráku, je pravdou, že v roce 2015 v Iráku tato teroristická organizace území pouze ztrácela (viz obrázek níže). Důležitými příklady jsou města Tikrít či Ramádí, dobytá jednotkami spojenými s centrální iráckou vládou, či město Sindžár dobyté jednotkami Kurdistánu.

Zdroj: This map shows how much territory ISIS has lost this year