Kalouskův výrok hodnotíme jako nepravdivý. Exministr Kalousek pravděpodobně zaměnil některé prvky odlišných institutů v trestním zákoně. Výsledný konstrukt ovšem není pravdivým, neboť propadnutí majetku ve prospěch státu (jakkoliv ho lze ukládat pouze za prokázaný trestný čin) bez prokázání jeho “čistoty” je reálně používanou trestněprávní sankcí. Přesto je třeba zdůraznit, že vztažení k trestnímu zákoníku je velmi nešťastné vzhledem k specifickému postavení trestního práva v právním řádu.
Propadnutí majetku, respektive jeho části, je trestněprávní sankcí dle§ 66 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku. Není zde třeba prokazovat povahu těchto peněz, ale pouze naplnit zákonné podmínky uložení tohoto trestu. Soud jej může uložit jen u vymezených trestných činů, případně odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu nebo za zvlášť závažný zločin, při kterém pachatel získal nebo se pokusil získat majetkový prospěch.
Není tedy ani rozhodné, zda k „nečistým penězům“ skutečně přišel. Existuje rovněž peněžitý trest dle § 67, kde rovněž není směrodatný charakter peněz. Tresty se vždy ukládají s přihlédnutím k okolnostem spáchaného trestného činu a osobě pachatele. Důkazní břemeno v trestním řízení obecně sice leží na státním zástupci, při ukládání trestu není ale třeba nic (kromě viny) dokazovat, pokud jsou k jeho uložení splněny zákonné podmínky.
Vedle toho existuje trest dle § 70 trestního zákona upravující propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V tomto případě skutečně musí jít o majetkovou hodnotu, která byla užita ke spáchání trestného činu, byla k tomu určena nebo z činu získána. Toto musí být vedle viny pachatele prokázáno státním zástupcem v průběhu řízení. Všechny tresty však lze uložit pouze pachatelům trestného činu, tedy pouze v případě, že tato osoba byla odsouzena. Osobě jiné než odsouzené lze peněžní částku zabrat jako výnos z trestně činnosti, ne nutně bezprostřední, dle § 101. Toto lze aplikovat zejména u osoby, kterou není možné stíhat či odsoudit.
Všechny tyto instituty lze pro dané srovnání využít. Ačkoliv v případě dvou z nich je třeba prokázat spojitost mezi trestnou činností a nabytím peněz, u dalších dvou je (za splnění zákonných podmínek) možné osobě “zabavit” peníze i bez prokázání jejich původu. Znovu však zdůrazňujeme, že jde o formu trestu, tedy je třeba odsuzujícího rozsudku, naplnění podmínek a zhodnocení situace v kontextu provedeného dokazování.
Vedle trestů, které lze v jejich pravém slova smyslu ukládat pouze dle trestního zákoníku, existují ovšem zákony se stejnou právní silou, které sankce udělují. Přestupkový zákon takto může například uložit peněžitý trest (terminologicky odlišený jako "pokuta") či zákaz činnosti (v trestním zákoníku zcela totožně,) tedy obdobné sankce nazvané v trestním zákoníku jako "tresty." Obsahově totožná sankce daná jiným zákonem tedy není vyloučená ani "neobchází" trestní zákoník. V tomto výroku šlo (po "očesání" od špatné terminologie) o vyhodnocení, zda by obrácení důkazního břemene v novém zákoně a popsaná sankce znamenaly obcházení trestního zákona. Neznamenaly. Snad je to takto pochopitelné.
Kalouskův výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý. Trestní zákoník sankci propadnutí majetku věru zná, nevyžaduje však prokázání charakteru či původu peněz kteroukoliv ze stran řízení. Pokud jde o dokazování, je třeba prokázat vinu obžalovaného, na zdroji peněžní částky nijak nezáleží. I po "očesání" od špatné terminologie nelze dojít k závěru, že navrhovaná sankce obchází trestní zákoník. Je běžné a přijatelné, aby jiný zákon stejné síly uložil obdobnou sankci za jiných podmínek.
