Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Evropský parlament se na volbě předsedy Evropské komise podílel oficiálně již od tzv. maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii) v rámci povinných konzultací a od Amsterodamské smlouvy v rámci přímého schvalování.

Lisabonská smlouva, v platnosti (angl.) od 1. prosince 2009, dává opravdu Evropskému parlamentu pravomoc volit předsedu Evropské komise. V článku 14 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, konsolidovaná verze ve znění podle Lisabonské smlouvy v češtině, originál např. zde) zmiňuje doslova:

"1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. "

Dále je pro tento případ důležitý článek 17, bod 7 stejné smlouvy:

"7. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem."

Nicméně již v předchozích letech byla pravomoc Evropského parlamentu při volbě předsedy Evropské komise významná. Posilování začalo se Slavnostním prohlášením o EU z roku 1983, do primárního práva byla zakotvena v roce 1993 Smlouvou o EU a proces schvalování této volby pak Amsterodamskou smlouvou (.pdf, čl. 214 konsolidované znění).

"2. Vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise; toto určení schvaluje Evropský parlament.Vlády členských států určí společnou dohodou s designovaným předsedou ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise.Předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Po schválení Evropským parlamentem jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států."

Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 314-320

Tlak na přesun plen do základní sazby se projevil až v době, kdy Sobotka nebyl ministrem.

K přeřazení plen do základní sazby DPH skutečně došlo až v roce 2012 za vlády předchozí koalice. Za působení předsedy Sobotky byly pleny zdaňovány sníženou 5% sazbou.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí v letech 2002 až 2006, tedy v období, kdy snížená sazba DPH (kam spadají i dětské pleny) byla ve výši 5 %. K nárůstu snížené sazby pak docházelo až od roku 2008. K přesunutí plen do základní sazby daně pak proběhlo až v roce 2012, jak informovala např. Česká televize nebo Lidovky.

K přesunu došlo kvůli dlouholeté kritice Evropské unie, která dokonce hrozila Česku sankcemi. Tlak EU ovšem přišel až v roce 2006 po volbách, kdy již byl Sobotka ministrem v demisi. Tlak tedy mířil primárně na nástupnické vlády. Sobotka tak reálně srovnatelnému tlaku ze strany EU čelit nemusel, a výrok je proto zavádějící.

Připomeňme ještě, že současná vládní koalice pak chce přesunout pleny zpět do snížené sazby, může ovšem znovu narazit na problém, jelikož seznam povolených věcí pro sníženou sazbu daně pleny neobsahuje.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Bratislavského jednání se sice zúčastnilo 16 zástupců států, avšak v několika případech to nebyli premiéři. Navíc v době, kdy návrh finálně schválil Evropský parlament, už nebyl ani Petr Nečas, ani Václav Klaus ve funkci, a neměli tak ani důvod veřejně takové skutečnosti oznamovat.

V Bratislavě premiér Slovenska Robert Fico skutečně zorganizoval na podzim 2012 jednání skupiny Přátel koheze, tedy sdružení chudších států, které podporují kohezní politiku.

Účastnilo se jej sice kromě Martina Schulze a dalších evropských politiků 16 zástupců evropských států, avšak nebyli to ve všech případech premiéři. Kypr, Řecko, Litva, Malta a Španělsko vyslalo jiné zástupce. Část výroku o „16 premiérech“ je tudíž nepřesná.

Výsledkem schůzky byla deklarace, na základě které chtějí státy klást důraz na kohezní politiku.

Podle finální dohody schválené Evropským parlamentem bude mít ČR možnost v letech 2014–2020 čerpat v rámci kohezní politiky 20,5 mld. euro. Tento obnos byl v průběhu vyjednávání navýšen a je označován za úspěch české diplomacie i proto, že Česko získává čtvrtou nejvyšší částku na jednoho obyvatele.

Návrh byl nejprve projednáván v únoru 2013 na Evropské radě. Po skončení Petr Nečas informoval o svém úspěchu v jednání, díky němuž získal o 900 mil. euro více oproti původnímu návrhu.

Evropský parlament však politiku definitivně schválil až v listopadu 2013, kdy už Nečas s Klausem nebyli v úřadech, a oficiálně veřejně již tedy neměli důvod takové věci oznamovat.

V Evropě v současnosti skutečně existuje 12 státních jednotek (ang.) s monarchickou formou státu. Sedm zemí má status království, dále se zde nachází tři knížectví a jedno velkovévodství. Specifickým případem je pak Městský stát Vatikán, který je považován za určitou formu teokracie, kdy papež (it., čl. 1, odst. 1) suverénně vykonává moc zákonodárnou, výkonnou i soudní.

StátStatusBelgiekrálovstvíDánskokrálovstvíNizozemíkrálovstvíNorskokrálovstvíŠpanělskokrálovstvíŠvédskokrálovstvíVelká BritániekrálovstvíAndorraknížectvíLichtenštejnskoknížectvíMonakoknížectvíLucemburskovelkovévodstvíVatikánteokracie

Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV čelil výrazné fluktuaci na všech pozicích.

Server ekonom.ihned.cz uvádí, že ještě za bývalého ředitele útvaru Tomáše Martince odešlo v roce 2012 šest detektivů. Ti byli buď převeleni na jiné pracoviště nebo odešli do civilu. Tehdejší ředitel spojoval jejich odchod se snižováním stavů.

Podle České televize z útvaru korupce odešli letos další tři vyšetřovatelé. Jejich odchod je tento rok podle nového ředitele útvaru Milana Komárka spojen s celkovou restrukturalizací protikorupční policie. O odchodu prý uvažují i další detektivové.Kromě vyšetřovatelů došlo v letošním roce k personálním změnám i na pozici ředitele či jeho náměstků.

Stejné informace poskytují ještě např. novinky.cz či zprávy.ihned.cz.

Podle dostupných informací můžeme tvrdit, že ke změnám mezi vyšetřovateli došlo, ale zda se v roce 2013 jednalo o deset policistů z celkového počtu dvaceti, se nám nepodařilo ani potvrdit ani vyvrátit.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, vláda Jiřího Rusnoka skutečně od svého nástupu provedla citelné personální změny ve vícero resortech. O případu Moniky Šimůnkové, která byla odvolána z postu ředitelky vládní sekce pro lidská práva informovala např. Česká televize :"Šéf Úřadu vlády Radek Augustin (SPOZ) odvolal Moniku Šimůnkovou v úterý z funkce šéfky vládní sekce pro lidská práva. Ta následně ve čtvrtek rezignovala na post zmocněnkyně pro lidská práva. Šimůnková se s vládou dle svých slov neshodne v názoru na pojetí lidských práv. "V poslední době cítím tlak na svou osobu. Cítím snahy ministra vnitra o to, aby se celá lidskoprávní agenda dostala do gesce ministerstva vnitra. Nepovažuji to za dobré řešení. Agenda nemůže být takto zaštítěna, byla by to neúcta k občanské společnosti," řekla Šimůnková." Pro představu níže uvádíme ještě několik dalších příkladů personálních změn, tento výběr je však pouze ilustrativní. Server týden potom v souvislosti s personálním změnami nve vládních resortech uvádí následující: " Jen za první měsíc například ministr zemědělství Miroslav Toman vyměnil ve svém úřadě devět lidí a šéfy několika institucí, například Ústavu zemědělské ekonomiky a informací, Povodí Labe nebo Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem. Teď se chystá vybrat nového ředitele státního podniku Lesy České republikyPersonální změny však nastaly i na jiných ministerstvech. Například na ministerstvu práce skončilo po nástupu Františka Koníčka pět manažerů. Ministr vnitra Martin Pecina zase odvolal exministra dopravy Radka Šmerdu z dozorčí rady České pošty. Ministr financí Jan Fischer se zbavil na svém úřadě například Radka Šnábla, bývalého spolupracovníka Miroslava Kalouska.(...)Nejvýraznější tažení však zahájil ministr dopravy Zdeněk Žák. Na svém ministerstvu vyměnil šéfa kabinetu a obměnil dozorčí radu Českých drah. Ta nová záhy odvolala generálního šéfa ČD Petra Žaludu. Na počátku října Žák odvolal šéfy Ředitelství silnic a dálnic Davida Čermáka, Ředitelství vodních cest Jana Skalického a Drážního úřadu Pavla Kodyma." Dalším známým případem personální změny (byť ne v politickém úřadu) bylo odvolání Jana Buriana z pozice ředitele Národního Divadla, Česká televize v souvislosti s tím uvádí následující:"Odvolání ředitele Národního divadla (ND) v Praze Jana Buriana vzbudilo reakce politiků napříč spektrem(...) Burian končí v čele ND, aniž začal. Dnes se měl totiž ujmout funkce. Důvodem k jeho odvolání je podle Balvína to, že Burianovo jmenování nevzešlo z výběrového řízení."

Nepodařilo se nám dohledat relevantní data k tomu, zda se určitá sociální vrstva opravdu snaží na zimu dostat do vězení a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Počtu vězňů v zimě se věnujeme v rámci jiného výroku z této diskuze a proto jej zde nehodnotíme.

Není pravdou, že by Jiří Pospíšil navrhoval Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně - první ji navrhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Pospíšil však chtěl Bradáčovou do funkce jmenovat. Dříve než to však mohl udělat, byl odvolán Petrem Nečasem. Bradáčovou později jmenoval nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek.

Kůvli této nepřesné informaci co se týče jmenování Lenky Bradáčové do funkce vrchní státní zástupkyně tak hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Předseda vlády by musel ochranku výslovně odmítnout, nezjistili jsme pak, že by to kromě Nečase některý premiér udělal.

Zákon o Policii ČR dává vládě možnost (§49) stanovit seznam ústavních činitelů s nárokem na ochranu. Vláda svým nařízením (č. 468/2008 Sb., dříve č. 138/1998 Sb.) nejméně posledních 15 let premiéra do tohoto seznamu osob zařazovala. Vládní nařízení pak vůbec nepočítají s možností odmítnout, v praxi je však ochrana na souhlasu osoby závislá a právě Petr Nečas (Lidovky.cz) ji díky tomu odmítnout mohl.

Nepodařilo se nám dohledat, že by služby Útvaru pro ochranu ústavních činitelů odmítl nějaký další předseda vlády ČR. Kupř. Jiřího Paroubka měla ochranka hlídat ještě několik měsíců po demisi (Novinky.cz). Soudíme tedy, že Nečas opravdu představoval výjimku.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se shoduje v základních rysech předcházení i pojetí vazby s některými opatřeními Německa a Norska.

Ačkoliv totiž není možné vinou odlišných metodik srovnat státy podle míry recidivy, dá se dovozovat, že Rath mohl vycházet právě i z německého nebo norského příkladu. Na Německo se totiž Rath v pořadu opakovaně odvolává. Článek Daily Mail se zase odkazuje na výzkum, podle něhož je průměrná evropská míra recidivy 70–75 %, zatímco v Norsku dosahuje jen 20 %. Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

V Německu existuje jako alternativa k vazebnímu stíhání například nařízení, že obžalovaný musí zůstat na určitém místě v určitém čase (.pdf, str. 11). Tím se Rathova novela mohla inspirovat při zavedení nové alternativy k vazbě v podobě nařízeného pobytu (.pdf, str. 16).

Pokud je vazba nařízena, věnují v Norsku pozornost na více lidského kontaktu a více aktivit pro vazebně stíhané. Stejným směrem jde nepochybně i novela Davida Ratha (str. 1–13). Toto zaměření se zároveň dá označit za základní podstatu celé novely.