To, že, to, že nejsou, to, že nejsou (nemocniční poplatky - pozn. Demagog.cz), je odpovědnost této vlády, která se rozhodla, že k 1. 1. tohoto roku nezavede, shodli se na tom pánové Sobotka, Babiš, Bělobrádek, prosadili si to.
Situace s nemocničními poplatky byla poněkud složitější, než Miroslav Kalousek popisuje. Poplatek byl zrušen rozhodnutím Ústavního soudu v době, kdy se rozpouštěla Sněmovna. Ze sledu událostí však vyplývá, že současná vláda měla možnost dosáhnout znovuzavedení poplatků k 1. lednu 2014, ale neučinila tak.
V červenci 2013 vydal Ústavní soudnález, ve kterém označil zvýšení poplatků z 60 na 100 korun za den za neústavní, a ke konci roku 2013 je zrušil.
Kvůli rozpuštění Sněmovny a předčasným volbám pak úřednická vláda připravila zákon, který vracel výši poplatku na původních 60 korun. Do Sněmovny však mohl být předložen až po předčasných volbách a ustavení nové sněmovny v listopadu 2013.
V prosinci pak ČSSD definitivně odmítla znovuzavedení poplatků k 1. lednu 2014, když jménem klubu ČSSD, ANO 2011 a KSČM vetovala zrychlené projednání návrhu. Shodu všech tří koaličních stran na tom, že nebudou znovu zavádět poplatek v nemocnici, pak stvrdila až koaliční smlouva (strana 19).
Připravili jsme mnohem menší množství operačních programů, než jak je připravila sociálnědemokratická vláda.
Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý.
Během desetiletého členství České republiky v EU byly připraveny tři operační programy, které měly přivést finance z Fondů EU. Jedná se o operační programy pro období 2004 -2006 a 2007 -2013, které připravovala vláda ČSSD, a 2014 -2020, které připravovala vláda ODS. Vláda ODS připravila konkrétně 20 operačních programů, na rozdíl od vlády ČSSD, která pro období 2007-2013 připravila 26 operačních programů.
V roce 2013 poprvé klesl státní dluh, když tam byl deficit.
Aktualizováno 2. 7. 2014
Není pravdou, že by v roce 2013 státní dluh klesnul.
Průběžná čísla za tři čtvrtletí sice skutečně ukazovala snížení státního dluhu, v posledním čtvrtletí se však nepodařilo tento trend udržet a ke konci roku se dluh opět zvýšil, i když se podle idnes.cz jedná o nejnižší přírůstek od roku 1996.
Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Důvod, proč je ještě státní, je ten, že ji kdysi zprivatizoval pan Babiš. A protože si s ní nevěděl rady, tak se dohodl s tehdejším ministrem vnitra Grossem, který mu zařídil, že si stát tu Explosii koupil zpátky za poměrně vysokou cenu.
Vyjádření Miroslava Kalouska přinesl server iDNES.cz 18. února 2014.
Protože se nám nepodařilo dohledat žádné informace o existenci dohody mezi Andrejem Babišem a Stanislavem Grossem, hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Dle záznamů Ministerstva financí byl podnik Synthesia, jehož byla tehdy Explosia součástí, privatizován v r. 1994 transformací majetkových účastí, kdy došlo k převodu na akciovou společnost a následně k převodu či prodeji majetkových účastí. V r. 1996 vlastnila většinu akcií Synthesie Chemapol Group. V r. 1999, kdy šel Chemapol Group do konkurzu, již byla Synthesia součástí nové společnosti AliaChem. V r. 2001 pak došlo k postupnému převzetí AliaChemu Unipetrolem, ve kterém figurovala i firma Agrobohemia vlastněná napůl Unipetrolem a Agrofertem Andreje Babiše, disponující tehdy 50,1 % akcíí AliaChemu. Unipetrol však dále přikupoval a v srpnu 2001 tak vlastnil dalších celkem 28 % akcií samostatně. V letech 2001 - 2002 zároveň probíhala tzv. první privatizace Unipetrolu, kdy mělo dojít k převzetí Unipetrolu Agrofertem Andreje Babiše. K privatizaci Unipetrolu Agrofertem však nakonec nedošlo.
K odkupu samotné firmy Explosia státem pak došlo v r. 2002 a 2004. Transakci popisuje týdeník Euro (doc, s. 15). Zejména druhá transakce, odkoupení 38,5 % akcií Explosie, pak vzbuzuje pozornost tím, že cenu údajně stanovoval znalec najatý AliaChemem.
Já jsem po kongresu ODS, když jsem dostal, teď to zjednoduším hodně, červenou kartu od svých spolustraníků, se rozhodl víceméně odejít z vrcholné politiky a pak jsem dostal nabídku od Karla Schwarzenberga, abych zvážil kandidaturu jako nezávislý za TOP 09 od Evropského parlamentu. Musím říci, že jsem o tom delší dobu uvažoval právě z toho důvodu, že je určitá, řekněme, disbalance mezi programem ODS a TOP 09.
Jiří Pospíšil dostal skutečně nabídku na kandidaturu za TOP 09 do Evropského parlamentu. Podle informací České televize byl osloven poslancem a místopředsedou TOP 09 Markem Ženíškem a později i místopředsedou TOP 09 Miroslavem Kalouskem. Podle deníku Právo s Pospíšilem měl jednat také zmiňovaný Karel Schwarzenberg.
Jak dlouhou dobu Jiří Pospíšil již o této možnosti uvažoval, se nám nepodařilo dohledat.
Rozdíly mezi jednotlivými programatikami :
Jako hlavní rozdíl v programech ODS a TOP 09 pro volby do Evropského parlamentu se jeví názor na přijetí Eura, kdy ODS je proti a TOP 09 pro. V ostatních bodech programů proti sobě nijak výrazně nestojí, spíše se zaměřují na částečně odlišná témata. ODS je například pro vytvoření jednotného sídla Evropského parlamentu a TOP 09 klade velký důraz na podporu vzdělání, vědy a výzkumu.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, Pospíšil skutečně dostal nabídku od Schwarzenberga a dalších členů TOP 09, jistou "disbalanci" mezi programy obou stran můžeme také vysledovat.
My musíme jednat (o novém evropském komisaři). My jsme o tom zatím nejednali.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť podle premiéra Sobotky jednání o výběru nového českého eurokomisaře teprve začnou a to nejpozději do dvou týdnů.
Ve volbách do Evropského parlamentu zvítězilo hnutí ANO, získalo ovšem stejné množství mandátů jako ČSSD a TOP 09.
O novém eurokomisaři se tak bude prvotně jednat v rámci koaliční rady.
Není možné, aby i z ČR se vyvážely stovky miliard korun někam - do daňových rájů, do jiných států EU.
Prohlášení Kateřiny Konečné o stovkách miliard hodnotíme jako nepravdivé. Podle dostupných informací se jedná řádově o desítky miliard.
Odhady výše daňových úniků kvůli vyvádění peněz do daňových rájů či do „offshore“ nebo „onshore“ společností se velmi liší. Mezi daňové ráje se počítají i některé další členské státy EU, především Nizozemsko či Kypr.
V tisku se nejčastěji hovoří obecně o desítkách miliard korun, které má na svědomí třináct tisíc společností, které mají vlastníka registrovaného v některém z tzv. daňových rájů.
Analýza Transparency International uvádí, že „z veřejných prostředků tak do firem z daňových rájů a anonymních společností za posledních pět proteklo nejméně 200 miliard korun“.
Organizace Social Watch pak ztráty odhaduje na 40 miliard korun ročně (strana 13). Tento odhad za použití tzv. zbytkové metody zahrnuje veškeré nelegální přeshraniční toky, tedy nikoliv pouze uznávané daňové ráje.
Server Peníze.cz uvádí částku 200 miliard ročně. O takový objem peněz však přichází státní kasa kvůli všem neplatičům, nikoliv pouze kvůli vyvádění peněz do jiných států.
Vácalv Moravec: Kdyby dnes přijel do České republiky Dalajlama. Přijal byste ho jako premiér? Bohuslav SOBOTKA: Já už jsem na tu otázku odpovídal před několika měsíci a odpovím úplně stejně. Nepřijal, protože by to výrazně poškodilo naše diplomatické vztahy, které máme s Čínou.
Nepodařilo se nám takové vyjádření dohledat, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.
V některých zemích se to uplatňuje, tento občanský princip, kdy jsou dary zastropovány i podstatně přísnějším způsobem, než jaký my jsme navrhovali v našem senátním návrhu zákona.
Senátní návrh zákona, o němž Dienstbier mluví, vznikl v roce 2011. Řeší jednak zastropování, o němž je řeč, upravuje také limity na kampaň, popř. specifikuje omezení, od koho může politická strana dar získat.
Zmíněný senátní návrh upravuje zastropování darů tak, že „(2) Celková hodnota darů od jednoho dárce nesmí za kalendářní rok převýšit částku 1 000 000 Kč“.
Nutno podotknout, že tento návrh nebyl přijat. Celý legislativní proces naleznete zde.
Jak uvádí Jiří Dienstbier, podobné limity skutečně existují i v jiných zemích, například v USA hodnota daru od jednotlivce pro kandidáta nesmí přesáhnout 2600 dolarů v jedněch volbách pro každého z kandidátů (americký systém ovšem zahrnuje další limity, například pro jednu stranu ročně je to 32 000 amerických dolarů). V Kanadě je tento limit 1200 kanadských dolarů ročně bez ohledu na to, kdo je příjemcem daru.
Studie (.pdf) Mezinárodního institutu pro demokracii a volby IDEA pak ukazuje, že limit existuje také například ve Španělsku, Francii, Polsku nebo Rusku (str. 19).
85 % legislativy vychází z legislativy, která vzniká na poli Evropského parlamentu.
Ačkoliv jsme v předchozích odůvodněních (např. u Petra Fialy) podobné výroky o vlivu bruselských norem na český právní řád podobné výroky hodnotili jako neověřitelné, ve světle nových skutečností nyní přistupujeme k hodnocení nepravda.
Tomuto tématu se obšírně věnuje náš blog.Hlavní myšlenkou článku je, že "Neexistuje žádný přesný, racionální a použitelný způsob, jak vypočítat procento národní legislativy ovlivněné Evropskou unií." Míra vlivu se radikálně liší podle různých právních odvětví, navíc je toto číslo často zaměňováno s poměrem, kterým se Evropský parlament podílí na přijímání legislativy Evropské unie.
Tomuto tématu se také věnuje článek v MF Dnes "Brusel nám opravdu všechny zákony nediktuje" ze dne 14. 5. 2014, který publikoval Robert Zbíral, jenž působí na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Citujeme z tohoto článku (vyšel pouze v tisku, Demagog.CZ má k dispozici celou verzi):
"Od data vstupu byly unijní podněty každý rok stabilně základem pro zhruba 35 % českých zákonů, jde tedy o mnohem nižší číslo, než se nám snaží politici a někteří odborníci namluvit. (...) Zákony si totiž nejsou svou důležitostí rovny, alespoň z pohledu vlivu na život běžného občana. Působení Unie se nápadně liší podle tematických oblastí. Nejvyšších podílů dosahuje u zákonů týkajících se životního prostředí, zemědělství a průmyslu (včetně regulací trhů), v těch se blíží skutečně 80 procentům. Na druhé straně spektra se nacházejí zákony spadající do oblastí práce a sociálních věcí, školství, veřejné správy a částečně daní (podíl kolem 20–30 procent). Jestliže tuto informaci poměříme s žebříčkem otázek, které nejvíce zajímají veřejnost (výše daní, sociální dávky a důchody, nezaměstnanost, zdravotnictví, školství), jde o záležitosti nejméně postižené dopadem unijní legislativy."
