Ale však investoval ČEZ 260 miliard investoval, ano. To znamená za poslední léta a investoval 70 miliard do zahraničí.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož ČEZ mezi lety 2009–2013 investoval dokonce více než 260 mld. Kč. Náklady na zahraniční expanzi byly 72 miliard od roku 2005.
Investiční výdaje ČEZ
rokinvestiční výdaje*
2013> 44 mld. Kč (.pdf, str. 28)*201259 mld. Kč 201154 mld. Kč (.pdf, str. 78)201062 mld. Kč200957 mld. Kč (.pdf, str. 93)2009–13> 276 mld. Kč *) za rok 2013 pouze hodnota investicí do dlouhodobého majetku – CAPEX; výroční zpráva za rok 2013 dosud nebyla vydána
Politici dovedli naši zemi z přebytkového rozpočtu v roce 1989 do deficitu a zadlužení až po uši.
Tomio Okamura tato slova pronesl v rozhovoru pro iDNES.cz 21. ledna 2014.
Výrok Tomia Okamury hodnotíme jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat závěrečnou zprávu plnění rozpočtu pro r. 1989.
Zákon o státním rozpočtu ze 13. prosince 1988 stanovuje celkové příjmy státního rozpočtu federace na rok 1989 částkou 223 640 800 000 Kčs. Celkové výdaje státního rozpočtu federace jsou stanoveny částkou 223 640 800 000 Kčs. Zákon o rozpočtu na rok 1989 tedy pracuje s vyrovnanými příjmy a výdaji.
Zákon o státním rozpočtu České republiky na rok 2013 počítal se schodkem ve výši 100 miliard Kč.
Dle Ministerstva financí ČR byl však realný schodek v r. 2013 nakonec 81,3 miliard Kč.
Zákon o státním rozpočtu z 19. prosince 2013 stanovuje celkové příjmy státního rozpočtu České republiky na rok 2014 částkou 1 099 307 508 965 Kč. Celkové výdaje státního rozpočtu se stanoví částkou 1 211 307 508 965 Kč. Rozpočet na r. 2014 tedy počítá se schodkem 112 miliard Kč.
Já si například nemyslím, že bychom měli jít hlasovat v referendu o přijetí eura, protože to už je náš závazek. V případě, že budeme splňovat podmínky, tak euro převzít.
Na základě uvedených zdrojů je výrok hodnocen pravdivě.
Dle Aktu o podmínkách přistoupení (článek 4, .pdf) České republiky a dalších států, které vstupovaly v roce 2004 do EU, je pro ČR zavazující přijmout euro. Není však stanoveno datum, kdy ČR euro přijme. Nejdříve však musí splnit tzv. Maastrichtská kritéria.
Například v Maďarsku měli výčtový zákon a vůbec nevraceli pozemky ani půdu, což my tam dneska máme (v rámci církevních restitucí - pozn. Demagog.cz).
O různých způsobech majetkového vyrovnání s církvemi zpracovalo publikaci (.pdf). Ministerstvo kultury ČR. Církevních restitucí v Maďarsku se týkal zákon č. XXXII/1991 o vypořádání stavu státního vlastnictví bývalých církevních nemovitostí (s. 6). Tento zákon umožnil církvím navrátit budovy, které byly zestátněny bez náhrady po 1. lednu 1948.
Jak tvrdí Kateřina Konečná, z restitučního procesu byly vyloučeny pozemky. Zákon se týká pouze budov, které církve a náboženské společnosti používaly pro účely jako k životu z víry, ke vzdělání a výchově nebo k sociálním službám.
Kateřina Konečná uvedla jen jednu nepřesnost - maďarský zákon kombinuje metody obecného restitučního zákona s prvky výčtového restitučního zákona. Toto však neovlivňuje hlavní sdělení, a proto výrok hodnotíme jako pravdivý.
Máme zde jednotný hospodářský prostor, jednotnou měnu, jednu centrální banku. To mají i Američané. Oni mají také vlastní hospodářský prostor pro dolar, jednu směnu, jednu centrální banku a jednu vládu. A my máme jeden prostor, jednu měnu, jednu centrální banku a 19 vlád, které musí pracovat na principu jednomyslnosti.
Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, v Eurozóně je v současné době 18, nikoli 19 zemí.
Eurozóna se skládá z 18 zemí, nikoliv z 19, jak uvádí Martin Schulz. Osmnáctou zemí eurozóny se k 1. 1. 2014 stalo Lotyšsko. Evropská centrální banka řídí měnovou politiku Eurozóny a začala fungovat v roce 1998. Vytvoření jednotného vnitřního trhu zakotvují už Římské smlouvy. Eurobankovky a euromince jsou v současnosti zákonným platidlem v osmnácti zemích EU.
V USA je jedinou oficiální měnou americký dolar. Jako oficiální měna je ale používán například i v Panamě, Salvadoru nebo Ekvádoru. Funguje zde centrální banka (Federal Reserve System). Na federální úrovni funguje jedna federální vláda, každý z padesáti států federace pak má vlastní vládu.
Paní redaktorko, to je taky nefér. Kdybyste ten návrh citovala celý, tak tam se zvyšuje počet těch sprch pro každého. Ale denně by si ji mohl, čili zvyšuje se to na čtyřikrát týdně zadarmo ze stávající jedné až dvou a kdo by chtěl víc než čtyřikrát, a zase pro mě by bylo nejlepší, kdyby to bylo každý den, protože to beru jako normální, že se člověk umyje.
Podle návrhu novely Davida Ratha by mělo dojít k navýšení počtu bezplatných sprch pro každého na čtyři týdně, výrok je tedy pravdivý.
David Rath ve svém návrhu novelizace zákonů č. 293/1993 Sb a č. 141/1961 Sb. (.pdf, str. 4) uvádí k péči o zdraví a hygieně ve výkonu vazby: "K udržení zdraví a hygieny věznice zajistí sprchování teplou vodou minimálně čtyřikrát týdně, jedenkrát vždy ve dnech pracovního volna nebo klidu. Na žádost obviněného probíhá sprchování teplou vodou denně, přičemž si obviněný každé další sprchování nad počet čtyřikrát týdně hradí."
Týdenní počet bezplatných sprch ve výkonu trestu odnětí svobody by měl být pět. Nad tento počet by si obdobně obviněný platil sprchy sám, viz § 16 (.pdf) bod 6 zmíněné novely zákona č. 141/1961 Sb.
Já vám řeknu titulek svého článku z roku 95. Ministerstvo financí, Kočárníkovo ministerstvo, tak přesně, kozel v roli zahradníka. Podtitulek organizovaný zločin dosahuje stádia dokonalosti, začíná si platit zákonodárce. (...) Pod tím byla celostránková reportáž. To bylo v roce 95 v českém týdeníku.
Na stejný článek s titulkem "Kočárníkovo ministerstvo – kozel v roli zahradníka", který měl vyjít v Českém deníku, se Jana Lorencová odvolávala již v rozhovoru pro iDnes.cz v roce 2008. Nepodařilo se nám však takový článek dohledat v databázi Newton, hodnotíme proto výrok jako neověřitelný.
Já chápu velmi dobře jako právník lidskoprávní úmluvy, chápu třeba dlouhodobou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v článku 8, právo na rodinný a soukromý život, který zcela jednoznačně ochraňuje slučování rodin ,a celou tady tu problematiku, která se ale imigrantů, těch, o kterých teďka hovoříme, vůbec netýká.
Není pravdou, že by se Evropská úmluva o lidských právech (.pdf) netýkala imigrantů.
Úmluva zavazuje signatářské státy dodržovat a zajišťovat práva a svobody v ní obsažené, mezi nimi i článek 8 upravující právo na respektování rodinného a soukromého života. Článek první pak říká, že „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejichjurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy".Nejde tedy jen o občany signatářských států.
Imigranti, kteří vstoupí na území státu (tedy i ti, co se vylodili na břehu, o kterých Klára Samková mluvila) spadají pod teritoriální jurisdikci dané země, a tím pádem je signatářský stát povinován chovat se k nim v souladu s Úmluvou. V opačném případě jsou imigranti za splnění podmínek podání aktivně legitimováni k podání žaloby k Evropskému soudu pro lidská práva, a to na stát či státy, které se takto nechovaly.
Dokladem o aplikaci této interpretace jsou například četné příklady ve Spojeném království, které tuto problematiku jako země s množstvím imigrantů dlouhodobě diskutují. Imigranti čelící deportaci se často a úspěšně odvolávají na své právo na rodinný život dané právě článkem 8.
Článek 8 se tedy imigrantů bezpochyby týká a zároveň je velmi dobře aplikovatelný v případech, kdy mají v daném státě rodinné zázemí. Proto výrok Kláry Samkové hodnotíme jako nepravdivý.
My jsme hlasovali proti té směrnici (o službách – pozn. Demagog.cz) proto, že nešla tak daleko, jak jsme chtěli. Ta přece vyňala celé velké části evropské ekonomiky a postavila naopak nové bariéry v tom volném pohybu služeb.
Legislativní proces přijetí Směrnice o službách byl velice zdlouhavý. Oproti původnímu návrhu byla ze směrnice nakonec vyjmuta řada částí a Jan Zahradil se v době projednávání normy k jejímu omezení veřejně ohradil. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Směrnice o službách na vnitřním trhu upravuje poskytování služeb při usazení v jiném členském státě a také poskytování služeb přes hranice. Týká se jak poskytování služeb spotřebitelům, tak podnikům a podnikatelům. Je postavena na principu nediskriminace na základě státní příslušnosti v přístupu ke službám, a to jak pro příjemce, tak především pro poskytovatele. Směrnice pro ně poskytuje nediskriminační podmínky při usazování v jiném členském státě (čl. 9–10).
Směrnice byla přijata v roce 2006. Celý legislativní proces byl přitom nebývale komplikovaný (završení prvního čtení v Evropském parlamentu trvalo dva roky), což mělo dva důvody:
Řada služeb byla nakonec ze směrnice vyňata. Patřily mezi ně například: služby obecného zájmu nehospodářské povahy, finanční služby, zdravotní služby, audiovizuální služby, činnosti spojené s výkonem veřejné moci, telekomunikační služby, soukromé bezpečnostní služby, hazardní hry, sociální služby či poštovní služby. Nakonec také sešlo z principu země původu.
Jan Zahradil se podepsal pod společnou deklaraci skupiny poslanců z klubu Evropské lidové strany a Evropských demokratů (ELS-ED). Poslanci v ní vyjadřují zklamání nad výslednou podobou směrnice, jejíž obsah byl dle jejich názoru rozmělněn a oslaben, protože směrnice byla zbavena řady klíčových bodů. Směrnice podle nich například nadále zachovává omezení ve svobodě vysílání pracovníků a odporuje tak základním principům Evropského společenství.
A taky, pokud vím, šéf tý kontrolní komise nebo skupiny, se vyjádřil, že to není stanovisko (viz. předchozí 2 výroky) tý komise, ale její soukromý názor.
Předseda výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Jens Geier skutečně uvedl na adresu Ingeborg Grässleové, že konflikt zájmů u Andreje Babiše v pozici ministra financí je jejím soukromým názorem, nikoli oficiálním stanoviskem výboru. Ministerstvo financí totiž výboru důkladně vysvětlilo, že Andrej Babiš jedná v souladu s českým právem. Předseda výboru pak uvedl, že "... výbor sám není oprávněn dávat Česku nějaké rady, jak má v této záležitosti postupovat ".
Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.
