Přehled ověřených výroků

Ačkoliv Vladimir Putin hovoří s jistou nadsázkou, můžeme jeho výrok o ruských národnostních menšinách označit jako pravdivý.

Okolnosti rozpadu

Sovětský svaz se rozpadl na základě podepsání Bělověžské dohody z 8. prosince 1991, kde se prohlašuje, že SSSR přestává existovat jako subjekt mezinárodního práva.

Podepsali ji představitelé Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny. Ostatní republiky (kromě pobaltských. které se nikdy nepřipojily, a kromě Gruzie, která se připojila v roce 1993) se připojily k dohodě 21. prosince téhož roku Deklarací z Alma-Aty a podepsáním Protokolu, který se stal součástí Bělověžské dohody (Marciniak 2004: 185).

Následně se 25.prosince 1991 Sovětský svaz rozpadl na Ruskou federaci a 14 postsovětských republik.

Počet obyvatel

V roce 1989 bylo Rusko 5. nejlidnatějším státem na světě. Žilo zde 147 351 694 obyvatel.

V roce 1992 bylo Rusko 6. nejlidnatějším státem na světě se 148 444 313 obyvateli.

Kromě Ruské federace se ruské obyvatelstvo nacházelo ve všech postsovětských republikách. Počty z roku 1989 můžete vidět v tabulce.

Republika

Počet obyvatel v tis. (1989)

Počet ruských obyvatel v tis. (1989)

Ukrajina

51,704

11,427

Bělorusko

10,200

1,346

Moldavsko

4,341

564

Ázerbájdžán

7,029

394

Gruzie

5,449

343

Arménie

3,283

53

Uzbekistán

19,906

1,652

Kazachstán

16,538

6,251

Tádžikistán

5,112

389

Kyrgyzstán

4,291

923

Turkmenistán

3,534

336

Litva

3,690

347

Lotyšsko

2,681

912

Estonsko

1,573

477

Celkem žilo v nástupnických republikách v roce 1989 okolo 25 414 000 ruských obyvatel. Okamžikem rozpadu SSSR se z těchto obyvatel staly národnostní menšiny.

Faktický rozpad SSSR byl skutečně otázkou několika dní a přibližně 25 milionů ruských obyvatel se v prosinci 1991 ocitlo mimo Ruskou federaci.

Literatura:

Marciniak, W. 2004. Rozgrabione imperium. Upadek Związku Sowieckiego a powstanie Federacji Rosyjskiej. Kraków: ARCANA.

V průzkumech volebního potenciálu jednotlivých stran, který zkoumaly pro Českou Televizi agentury STEM/MARK a Median, získávala opravdu strana Tomia Okamury pravidelně přes 5%. Jako příklad přikladáme odkazy na průzkumy ze Středočeského kraje, Moravskoslezského kraje, Jihomoravského kraje od výsledků z těchto průzkumů se pak odvíjela častá účást zástupců Úsvitu v předvolebních debatách.

V pěti vlnách volebního modelu průzkumu společnosti TNS Aisa pro Českou televizi se pak Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury téměř vždy nad pěti procentní hranice (pouze ve třetí vlně dostal míň).

Ve volebním modelu společnosti CVVM ze září (pdf.str.3) ukazoval, že Úsvit má šanci získat pouze 2,5% a volební model stejné společnosti z řijna (pdf.str.3) přisoudil straně Tomia Okamury zisk 5%.

CVVMÚSVIT SPOZHLAVU VZHŮRUzáří2,5%5,5% ostatníříjen5%3,5 ostatní

Ve volební modelu společnosti STEM dopadl Úsvit velmi podobně - v druhé půli zář í získal 2,5 % a v druhé polovině října už v průzkumu téže společnosti dostal 5,9%.

STEMÚSVITSPOZHLAVU VZHŮRUzáří2,5%5,5%1%říjen5,9%3,1%1%

Společnost SANEP ve svém volebním modelu z první poloviny září pak přisuzovala hnutí Úsvit 3,7 % a v druhé polovině října už to pak bylo 5,3%.

SANEPÚSVITSPOZHLAVU VZHŮRUzáří3,7%6,9%3,3%říjen5,3%5,2%3,5%

Pohled na tyto volební průzkumy popírá tvrzení Tomia Okamury, že by jeho uskupení autoři výzkumu podceňovali a naopak navyšovali hodnoty SPOZ a Hlavu vzhůru. V některých zářijových průzkumech strana dosahovala menších preferencí, ty však postupně rostly, když hnutí Úsvit rozjelo svou volební kampaň oficálně až v druhé polovině září.

Navíc Tomio Okamura nerozlišuje mezi různými druhy šetření,což už je samo o sobě poměrně zavádějí, protože například srovnání volebního potenciálu s volebním modelem je z hlediska výsledků velmi problematické. Součet volebních potenciálů stran je totiž více než 100 %. A to proto, že respondent, který se rozhoduje (například) mezi dvěma stranami a vážně zvažuje jejich volbu, vstupuje do volebního potenciálu obou těchto stran (což u klasického volebního modelu není možné).

Jiří Pospíšil strávil ve funkci ministra spravedlnosti necelých 5 let, a to v období 2006 až 2009 a následně 2010 až 2012. Porovnáme-li jej s ostatními ministry spravedlnostiod roku 1993, je suverénně nejdéle působící osobou na tomto postu. Dáváme tedy Davidu Rathovi za pravdu.

Pro zajímavost, bereme-li v potaz i starší období, nejdéle tuto funkci vykonával poslanec KSČ Jan Němec, a to v období 1969 až 1981.

V programové kapitole "Budoucnost mládí, jistoty stáří" KSČM uvádí, že se bude soustředit mimo jiné na:

• Prosazení referenda o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích a urychlené zrušení příspěvku státu na činnost církví.

Nepodařilo se nám dohledat, zda se skutečně přesouvá v každé smlouvě 11 % pravomocí směrem do Bruselu. K rozšiřování pravomocí a záběru nadnárodní koordinace politik bezesporu dochází, stanovení 11 % se nám však nepodařilo z žádného dostupného zdroje ověřit. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Česká republika přijala svou pozici (.pdf) k návrhu směrnice Evropského parlamentu a rady o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se výroby, obchodní úpravy a prodeje tabákových výrobků a souvisejících výrobků 21. ledna 2013.

Evropský parlament směrnici projednával v 1. čtení 8. října 2013. Je tedy pravdou, že Česká republika měla přijatou pozici, tak jak tvrdí Zuzana Roithová.

Není pravdou, že by se Evropská úmluva o lidských právech (.pdf) netýkala imigrantů.

Úmluva zavazuje signatářské státy dodržovat a zajišťovat práva a svobody v ní obsažené, mezi nimi i článek 8 upravující právo na respektování rodinného a soukromého života. Článek první pak říká, že „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejichjurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy".Nejde tedy jen o občany signatářských států.

Imigranti, kteří vstoupí na území státu (tedy i ti, co se vylodili na břehu, o kterých Klára Samková mluvila) spadají pod teritoriální jurisdikci dané země, a tím pádem je signatářský stát povinován chovat se k nim v souladu s Úmluvou. V opačném případě jsou imigranti za splnění podmínek podání aktivně legitimováni k podání žaloby k Evropskému soudu pro lidská práva, a to na stát či státy, které se takto nechovaly.

Dokladem o aplikaci této interpretace jsou například četné příklady ve Spojeném království, které tuto problematiku jako země s množstvím imigrantů dlouhodobě diskutují. Imigranti čelící deportaci se často a úspěšně odvolávají na své právo na rodinný život dané právě článkem 8.

Článek 8 se tedy imigrantů bezpochyby týká a zároveň je velmi dobře aplikovatelný v případech, kdy mají v daném státě rodinné zázemí. Proto výrok Kláry Samkové hodnotíme jako nepravdivý.

V české Poslanecké sněmovně skutečně může navrhnout pozměňovací zákon kterýkoliv poslanec přímo Poslanecké sněmovně. Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jsme nenalezli jinou zemi se stejnou praxí. Naopak uvádíme případy států převzaté ze studie Parlamentního institutu (.pdf, str. 4–7, 10), kde je tato možnost omezena.

V mnoha zemích má právo podat pozměňovací návrh pouze více poslanců. V Estonsku se sněmovna zabývá pouze pozměňovacími návrhy, které byly předloženy přinejmenším 2 poslanci, v Belgii 5, v Litvě 10, na Slovensku 15 poslanci a v Německu 5 % členů Bundestagu. I maďarští, polští a rakouští poslanci musí předem pro své pozměňovací návrhy získat širší podporu.

Více zemí také projednává pozměňovací návrhy (alespoň v některých případech) ve výborech. Tak tomu je i v Belgii, Francii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Španělsku a Itálii.

Dle znění Lisabonské smlouvy hodnotíme výrok Roithové jako pravdivý.

Smlouva rozděluje pravomoci na výlučné, sdílené a ty, které patří do gesce jednotlivých států. Kultura, zdravotnictví a školství opravdu patří do gesce jednotlivých členských států Unie.

"Unie má výlučnou pravomoc, tedy právně závazné akty může přijímat pouze ona, v těchto oblastech:

• celní unie;
• stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu;
• měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro;
• zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky;
• společná obchodní politika.

Ve výlučné pravomoci Unie je rovněž uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost.

Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Mezi takové oblasti patří:

• vnitřní trh;
• sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě;
• hospodářská, sociální a územní soudržnost;
• zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů;
• životní prostředí;
• ochrana spotřebitele;
• doprava;
• transevropské sítě;
• energetika;
• prostor svobody, bezpečnosti a práva;
• společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě.

Unie má pravomoc vyvíjet činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru, zejména vymezovat a provádět programy, vyvíjet činnost a provádět společnou politiku v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci.

Unie má pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států. Avšak hlavní pravomoci spadají do gesce jednotlivých států:

• ochrana a zlepšování lidského zdraví;
• průmysl;
• kultura;
• cestovní ruch;
• všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport;
• civilní ochrana;
• právní spolupráce.“

Na základě zprávy Eurostatu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Podle tiskové zprávy (.pdf) Eurostatu z března 2013 je Praha 8. nejbohatším regionem EU.