Přehled ověřených výroků

MUDr. David Rath byl poslancem dvě volební období, v letech 2006 až 2010 a ve zkráceném období 2010 až 2013. Po celou tuto dobu působil ve výboru pro zdravotnictví, od 13. 9. 2006 do 31. 3. 2009 byl dokonce jeho předsedou. Působil také jako ministr zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka.

Ohledně domácího vězení však nemá David Rath pravdu, institut domácího vězení je v trestním zákoníku od začátku roku 2010, není však příliš využíván právě kvůli nedostupnosti hlídacích náramků. Na ty byl v roce 2010 vypsán tendr a v roce 2012 byl dokonce spuštěn zkušební projekt. Od května 2013 pak měly být náramky uvedeny do provozu. Projekt byl však po nečekané lednové amnestii prezidenta republiky zastaven.

Možnost domácho vězení jako alternativního trestu tedy existuje, avšak není příliš využívána kvůli nedostupnosti elektronických náramků. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Celkově je výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť částka téměř 3 mld. korun (hodnocen je primárně tento fakt z celého prohlášení) je zcela jasně a konkrétně popsána na webu sdružení Oživení. Není tedy pravdou, že by si ji někdo "vycucal z prstu", jak tvrdí předseda vlády. K hodnocení ostatních faktických výroků v Rusnokově prohlášení viz níže.

První výrok o možnosti zadávat zakázky mimo soutěž popisuje premiér korektně (viz dále). Poslední výrok: "ta řízení bez uveřejnění schválila, tak to bylo čistě vynuceno těmi provozními důvody, důvody státu, včetně čerpání evropských fondů v některých případech,“ vyplývá logicky z typu užitého zadávacího řízení sledovaných veřejných zakázek (viz první výrok). Zhodnotit, zdali v tomto případě skutečně šlo dle zákona o stav: " b) veřejnou zakázku je nezbytné zadat v krajně naléhavém případě, který zadavatel svým jednáním nezpůsobil a ani jej nemohl předvídat, a z časových důvodů není možné zadat veřejnou zakázku v jiném druhu zadávacího řízení" samozřejmě nemůžeme a neumíme.

Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách uvádí několik druhů zadávacích řízení – jedním z nich je i jednací řízení bez uveřejnění (tedy ne jednotné, jak je nazývá Jiří Rusnok). Hlavní podmínky pro použití jednacího řízení bez uveřejnění jsou podle § 23 následující:a) v předchozím řízení s uveřejněním (a v případě veřejných zakázek v oblasti obrany nebo bezpečnosti rovněž v předchozím soutěžním dialogu) nebyly podány žádné nabídky

b) byly podány pouze nevhodné nabídky, nebo

c) nebyly podány žádné žádosti.

Při splnění výše uvedených podmínek může být zadáno jednací řízení bez uveřejnění i v dalších případech. Jedním z nich je i ten, o kterém mluvil Jiří Rusnok. V zákoně je tato podmínka uvedena takto (§ 23, 4. odst., písm. b):

4) Zadavatel může zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění rovněž tehdy, jestliže
b) veřejnou zakázku je nezbytné zadat v krajně naléhavém případě, který zadavatel svým jednáním nezpůsobil a ani jej nemohl předvídat, a z časových důvodů není možné zadat veřejnou zakázku v jiném druhu zadávacího řízení.

Problematickou částí výroku je ta, kdy premiér odmítá celkovou částku téměř tří miliard za zmíněné zakázky. S informací, že Rusnokova vláda stačila zadat zakázky bez soutěže ve výši téměř tři miliardy korun, přišlo poprvé sdružení Oživení v prosinci minulého roku. Oživení ve spolupráci s obecně prospěšnou společností Otevřená společnost monitorovalo jednání vlády od září do prosince 2013. Dle jejich zjištění ministři úřednické vlády zadali nebo hodlali zadat celkem 78 zakázek v hodnotě 2,854 miliard korun. Seznam všech řízení je dostupný na stránkách Oživení zde (.xls).

O návrhu tzv. Nového občanského zákoníka (NOZ) se skutečně jednalo i v době, kdy KDU-ČSL měla zastoupení v Senátu ČR, jak je uvedeno na stránkách vlády ČR věnovaných této tematice.

Projednávání finálního návrhu proběhlo v roce 2011, kdy došlo v únoru k vypořádání došlých připomínek, v dubnu byl návrh předložen Legislativnímu výboru vlády ČR a v květnu následně schválen vládou ČR a poté zaslán do Poslanecké sněmovny jako sněmovní tisk č. 362.

V této době byla KDU-ČSL zastoupena v Senátu ČR třemi senátory, Ing. Stanislavem Juránkem (mandát 23.10.2010 - 23.10.2016) a Ing. Petrem ŠIlarem (mandát 23.10.2010 - 23.10.2016) a Jiřím Čunkem (mandát 20.10.2012 - 20.10.2018).

Je také pravdou, že byly projednávány pozměňovací návrhy k NOZ zpracované jako tisk 362/3 ve druhém čtení.

V listopadu 2013 se také shodli lídři ČSSD, ANO a KDU-ČSL na tom, že je třeba podpořit přijetí zákonných opatření vlády v demisi k tomu, aby začal od ledna 2014 platit nový občanský zákoník.

Na základě dostupných informací proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme s ohledem na data Českého statistického úřadu a vyjádření České národní banky jako pravdivý.

Od 2. 11. 2012 jsou úrokové míry ČNB na historickém minimu (xls.) a základní dvoutýdenní repo sazba se snížila na 0,05 %. Sama Bankovní rada ČNB označila tuto sazbu jako technickou nulu, což v praxi znamená, že další snižování už není možné.

To, že je česká ekonomika již „poměrně dlouho stagnující“, potvrzují i data z 1. a 2. čtvrtletí 2013, jež ukazují meziroční pokles o 2,4 %, respektive o 1,3 %. Ke stejnému poklesu došlo meziročně i v případě 3. čtvrtletí 2013, tedy o 1,3 %. Výsledky tak navazují na celoroční ekonomický pokles v roce 2012 (-0,9 %).

Centrální banka má více způsobů a nástrojů na uvolnění monetárních podmínek. Ty se dělí na přímé a nepřímé. Přímé se používají pouze zřídka při selhání nepřímých nástrojů. K uvolnění (expanzi) monetární politiky nepřímými nástroji dochází snížením úrokových sazeb ČNB, jak se stalo, nebo snížením povinných minimálních rezerv komerčních bank a kurzovými intervencemi.

Ke snížení minimálních povinných rezerv nedošlo a sama ČNB volbu využití kurzových intervencí komentuje následovně:
„Cílem ČNB přitom v souladu s jejím zákonným mandátem bylo a je udržet cenovou stabilitu, a tím přispívat ke stabilnímu vývoji české ekonomiky. ČNB proto současně již od podzimu roku 2012 komunikovala připravenost použít své další nástroje v případě potřeby dalšího uvolnění měnové politiky. Pro tento účel byl z mnoha dobrých důvodů vybrán měnový kurz“.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť použití kurzových opatření skutečně vyvolalo žádoucí impuls směrem k měnovému uvolnění, jak komentuje také ČNB: „Již samotné vyhlášení ČNB, že je připravena kurzu použít, vedlo koncem roku 2012 a začátkem roku 2013 k oslabení kurzu koruny, které umožnilo zbrzdit dezinflační tendence a pomohlo ekonomice se přeci jen trochu nadechnout“.

Tisková zpráva Evropského parlamentu výrok potvrzuje: „Parlament ve středu [5. února 2014, pozn. Demagog.cz] schváleném usnesení vyzývá Komisi a členské státy EU, aby stanovily pro rok 2030 cíl na snížení domácích emisí skleníkových plynů alespoň o 40 % oproti hodnotám z roku 1990. V souladu s výzkumy o nákladově efektivním potenciálu rovněž požaduje stanovit cíl na zvýšení energetické účinnosti o 40 %, a závazek, aby alespoň 30 % celkové konečné spotřeby energie pocházelo z obnovitelných zdrojů energie.“

Výrok poslankyně Konečné hodnotíme jako zavádějící, protože program hnutí Úsvit není zaměřen pouze a jen na přímou demokracii a prosazení referenda.

Témata "přímé demokracie" a "referenda" jsou skutečně jedněmi z klíčových programových bodů (bod 1) hnutí Úsvit Přímé Demokracie Tomia Okamury. Programatika hnutí je však přeci jen širší (Osobní, hmotná a trestní odpovědnost politiků, zákon o prokázání původu majetku, snižování některých daní atp.).

Samotní představitelé hnutí, kteří byli v minulém volebním období poslanci PSP ČR (David Kádner, Radim Fiala), navrhli novely zákonů, které se "prvků přímé demokracie" netýkají vůbec - Zákon o pomoci v hmotné nouzi a Zákon o spotřebitelském úvěru.

Tyto 2 legislativní návrhy podával přes poslance Fialu a Kádnera tehdejší senátor Okamura. V den podání návrhů zákonů prezentovali zmínění tato opatření také na brífinku, který přenášela ČT24 (studio ČT24 - 30.5. - video 02:00 a dále).

V případě KSČM se návrhy na prosazení "přímé demokracie" a "referenda" objevují ve volebním programu strany již pro volby v roce 1996 (.pdf - str. 4) ale i 1998 (.pdf - str. 12), 2002 (.doc - str. 12) atd. Co se týká legislativní činnosti, tak např. studie Petry Bartákové z Parlamentního institutu Referenda ve vybraných zemích (.pdf - str. 6) z roku 2006 zmiňuje návrhy různých podob referenda ze strany představitelů KSČM již z roku 1996 či 1997 atd.

KSČM např. také iniciovala referenda k různým dílčím otázkám např. " o případné americké základně v ČR " či aktuálně " referendum k zákonu o církevních restitucích ".

Výrok označujeme jako nepravdivý na základě Nálezu Ústavního soudu (TZ 33/13) (.pdf) z 3. června 2013, kterým ÚS posoudil návrh na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). ÚS především upozorňuje na "zcestnost chápání Svatého stolce" (nikoliv Vatikánský městský stát) jako "cizí mocnosti".

Předmětem navrhovatelů stížnosti na zrušení zákona bylo i tvrzení ("o nabytí majetku Vatikánem"), které zmiňuje Kateřina Konečná. Ústavní soud toto posuzuje následovně (s. 66):

"193. Pokud se jedná o tvrzení navrhovatelů, že se v případě realizace naturální restituce bude jednat o „majetek Vatikánu“ (odst. 45), odhlédne-li Ústavní soud zároveň od zjevné záměny Vatikánu se Svatým stolcem, jakožto subjektem mezinárodního práva reprezentujícím katolickou církev celosvětově, odkazuje Ústavní soud na charakter církví a náboženských společností inkorporovaných podle českého práva, které jedině má ustanovení § 3 písm. a) na mysli. K charakteru a důsledkům registrace podle zákona č. 3/2002 Sb. viz např. Kříž, J. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, 384 s. Totéž platí i v případě, pokud snad námitka směřovala k údajným obavám o jurisdikci České republiky nad majetkem ve vlastnictví církevních právnických osob katolické církve. Účelovost těchto úvah je zjevná již jen z faktu, že se objevují pouze v souvislosti s nyní napadeným zákonem č. 428/2012 Sb., ačkoliv v podmínkách současného demokratického právního státu zmíněné subjekty běžně vstupují do právních vztahů, včetně práv vlastnických, což se týká jak majetku ponechaného ve vlastnictví i po 25. 2. 1948, tak majetku který byl nabyt později (zákon č. 298/1990 Sb., běžné majetkové převody apod.), a to aniž by kdy bylo vlastnictví „Vatikánu“ vážně tvrzeno. Hodnocení katolické církve jako „cizí moci“ (navrhovatelé, část 5.7) postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci."

V úplnost musíme dodat, že jsme v této otázce také kontaktovali poslankyni KSČM Kateřinu Konečnou, která nám poskytla následující stanovisko a komentář:

"Citovaný nález Ústavního soudu se, při vší úctě, omezil pouze na konstatování, že z hlediska mezinárodního práva jsou Vatikánský městský stát a Svatý stolec dvě odlišné právnické osoby. To je z hlediska právní teorie nepochybně pravda. Pravdou ale také je, že Vatikán je stát církevní nebo duchovně monarchistický, kterému vládne Římský biskup, neboli papež. Nejvyšší státní činitelé jsou všichni katoličtí duchovní různého národního původu. Je to výsostné území Svatého stolce a místo trvalého pobytu papeže, sídlícího v papežském paláci. Svatý stolec je úřad Římského biskupa (papeže). Svatý stolec tak provádí svou mezinárodní politiku mimo jiné také prostřednictvím diplomatických aktivit Vatikánského městského státu. Prakticky nelze fungování Vatikánského městského státu oddělit od fungování Svatého stolce. A Vatikánský městský stát je zcela nepochybně mocností celosvětového významu a prostřednictvím této mocnosti prosazuje své mocenské zájmy právě
Svatý stolec.


De facto je tedy nezpochybnitelnou pravdou, že předání části území ČR Svaté mu stolci v praxi znamená předání tohoto území cizí státní mocnosti!"

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Dle dat z Ministerstva financí byl veřejný dluh před sedmi lety, tedy v roce 2006/2007, okolo 25 % HDP.

Na základě dat z Eurostatu byl veřejný dluh ČR na konci 2. poloviny roku 2013 46,5 % HDP, nikoliv tedy 48 %, údaj však považujeme v toleranci k údaji “kolem 48%”.

Pravdou je, že bychom neměli překročit hranici 60 %, neboť by to znamenalo neplnění Maastrichtských kritérií, která musí členský stát splňovat před přijetím eura.

Výrok poslankyně Konečné hodnotíme vzhledem ke zjištěným informacím o věku poslaneckých nováčků KSČM jako zavádějící.

V rámci zjišťování informací k tomuto výroku jsem vyšli z personálního obsazení poslaneckého klubu KSČM po volbách v roce 2010 a po předčasných volbách 2013. Nováčků v klubu je oproti minulému volebnímu období 12. U nich jsme porovnávali ročník narození vzhledem k roku 1981, kdy se narodila poslankyně Konečná.

V parlamentních volbách 2010 získala KSČM celkem 26 mandátů, v letošních volbách pak posílila na 33 křesel.

Porovnáme-li personální složení poslaneckého klubu strany vzešlého z voleb, zjistíme, že se zde oproti roku 2010 nyní objevují noví poslanci, u nichž je v tomto výroku důležitý především jejich věk.

1. 1. Hana Aulická-Jírovcová (ročník 81)
2. 2. Jaroslav Borka (ročník 52)
3. 3. René Číp (ročník 74)
4. 4. Stanislav Mackovík (ročník 67)
5. 5. Alena Nohavová (ročník 60)
6. 6. Zdeněk Ondráček (ročník 69)
7. 7. Marie Pěnčíková (ročník 79)
8. 8. Ivo Pojezný (ročník 61)
9. 9. Václav Snopek (ročník 51)
10. 10. Jiří Valenta (ročník 65)
11. 11. Josef Vondrášek (ročník 50)
12. 12. Josef Zahradníček (ročník 57)

Je tedy patrné, že Kateřina Konečná má pravdu, když tvrdí, že z nováčků v klubu KSČM je několik takových, kteří jsou zhruba stejně staří, jako poslankyně sama. Jde konkrétně o 3 osoby - Hanu Aulickou-Jírovcovou, René Čípa a Marii Pěničkovou. Není však už pravda, že mladších kolegů poslankyně Konečně přišlo více, než nových poslanců, kteří jsou dříve narození.

Na základě veřejně dostupných informací hodnotíme výrok jako neověřitelný. Z Organizačního řádu Kanceláře Poslanecké sněmovny vyplývá, že je to právě Kancelář Poslanecké sněmovny, která dle čl. 15, odst. 2, bodu a) "odpovídá za funkci zvukové režie ve Sněmovně, popřípadě tam, kde Sněmovny nebo její orgány jednají". O tom, kdy jsou jednotlivé mikrofony zapnuty, tak rozhodují přímo zaměstnanci Poslanecké sněmovny. Bližší pokyny pro správu audiovizuálních záznamových prostředků pak patrně podléhají dalším vnitřním předpisům, které se však dohledat nepodařilo.