Trváme na tom, aby vzniknul zákon o styku obou komor. Ale to, že jsme to překládali a pravice to odmítala...
Výrok hodnotíme jako zavádějící, předkladateli Návrhu zákona o zásadách jednání a styku PS a Senátu byli kromě Vojtěcha Filipa i členové všech ostatních stran zastoupených v Poslanecké sněmovně, a to včetně stran, které se označují za spíše pravicové.
Návrh zákona prošel prvním čtením a zamířil do příslušného výboru. Tam však bylo projednávání přerušeno.
Projednávání zákona mělo být přerušeno pouze „ (...)do doby, než Poslanecká sněmovna projedná vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (tisk 884)." Po schválení zmíněného tisku 884 však už projednávání „stykového zákona" v příslušném výboru obnoveno nebylo.
Protože neexistuje záznam hlasování ze společného jednání ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny a Senátu 22. března 2001, nemůžeme ověřit, zda poslanci a senátoři pravicových stran hlasovali pro přerušení projednávání návrhu.
V roce 2008 byl z iniciativy Senátu předložen další návrh zákona o styku obou komor, zde však již Vojtěch Filip nefiguroval v roli navrhovatele. Podobně jako u prvního návrhu bylo i zde projednávání přerušeno .
Sociální demokracie, pokud v minulosti vládla, tak vládla vždy na základě koaliční smlouvy a dohody politických stran a na půdorysu vládní koalice v tom minulém volebním období jsme vykonali celý čtyřletý mandát.
Výrok předsedy ČSSD hodnotíme na základě dohledaných informací jako zavádějící, jelikož ke konci vlády Stanislava Grosse a za vlády Jiřího Paroubka před volbami v roce 2006 nebyla koalice nijak jednotná a ČSSD hlasovala spolu s KSČM i bez jakékoli koaliční smlouvy.
Bohuslav Sobotka ve svém výroku mluví o volebním období 2002-2006. V této době se vystřídaly 3 vlády, resp. 3 premiéři ČSSD - Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Vlády byly tvořeny na půdorysu ČSSD - KDU-ČSL - Unie svobody. Zcela formálně má Sobotka pravdu, neboť na tomto koaličním půdorysu skutečně bylo vládnuto celé volební období.
Nicméně je třeba uvést i moment, kdy bylo 1. dubna 2005 hlasováno o nedůvěře vládě Stanislava Grosse. V tomto hlasování se fakticky vládní koalice rozpadla, když vládu ČSSD podržely (pro danou chvíli - padla o něco později) hlasy komunistů, kteří se daného hlasování zdrželi a tím umožnili vládě přežít. Naopak koaliční KDU-ČSL hlasovala proti Grossově vládě.
Před volbami 2006 pak reálně vládla Paroubkova ČSSD v Poslanecké sněmovně s KSČM, když většinou 111 hlasů prosazovali levicové návrhy zákonů - např. zákoník práce nebo zákon o neziskových nemocnicích.
Na závěr uvádíme, že dané vlády (Špidla; Gross; Paroubek) fungovaly na základě koaličních smluv či podobných dokumentů.
My jsme tři roky vedli poměrně tvrdou opoziční politiku vůči vládě, ve které TOP 09 hrála důležitou roli. Odpovídala za rezorty, jako bylo Ministerstvo financí, práce a sociálních věcí, zdravotnictví.
"Tvrdost" opoziční politiky hodnotíme na základě takových skutečností, jakými jsou užitá rétorika vůči vládě a její politice, vyvolání hlasování o nedůvěře a (ne)podpora vládou předkládané legislativy. Jako příklad postoje a používané rétoriky vůči vládě Petra Nečase uveďme např. hodnocení vlády v době jejího zániku Bohuslavem Sobotkou jako ostudn(é) havárie politického projektu pravice, který narazil do zdi chaosu, korupce, neschopnosti a nezodpovědnosti a je zcela zničen. (...)Tenhle koaliční krám už je vhodný jen a jen do sběru.
Pokud nahlédneme do projevů a článků představitelů ČSSD za poslední tři roky, velká část z nich obsahuje jako spojující prvek velmi intenzivní se vymezování vůči vládě Petra Nečase.
Sociální demokracie vyvolala hlasování o vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase celkem pětkrát, pokaždé neúspěšně. To je stejný počet jako v předchozím volebním období proti vládě Mirka Topolánka a výrazně vyšší, než ve volebních obdobích před rokem 2006.
Pro stručné a přehledné zobrazení rozdílů v hlasování v Poslanecké sněmovně mezi ČSSD a koaličními stranami dobře poslouží grafická analýza politologa Kamila Gregora. Na ní lze vidět poměrně pevnou opozici poslanců ČSSD vůči vládní většině. Ministři nominovaní TOP 09 ve vládě Petra Nečase skutečně odpovídali za uvedená ministerstva, konkrétně Miroslav Kalousek za Ministerstvo financí, Jaromír Drábek a následně Ludmila Müllerová za Ministerstvo práce a sociálních věcí a Leoš Heger za Ministerstvo zdravotnictví. Vedle těchto klíčových ministerstev připadla TOP 09 i další ministerstva: zahraničí (Karel Schwarzenberg, který byl zároveň 1. místopředsedou vlády) a kultury (Jiří Besser, poté Alena Hanáková). Roli TOP 09 ve vládě tak rozhodně lze označit jako důležitou. Na základě těchto skutečností hodnotíme výrok jako pravdivý.
Daniela DRTINOVÁ: Tak zpátky k té mojí předchozí otázce. Vy byste tedy kladli důraz na to, aby se neztrácely ze státního rozpočtu miliardy. Takto zachráněné miliardy byste směrovali do zdravotnictví, školství, do penzijního systému, tak je to ve vašem programu. Kolik takových miliard, podle vás, by z toho mohlo vzejít? Máte na to nějakou analýzu? Ludvík Adámek: Myslím, že to byla paní ekonomka Šichtařová, která řekla, že stát vybere na mandatorní výdaje dost, dokonce ještě asi o 100 miliard víc.
Markéta Šichtařová napsala, že se ročně vinou korupce vypaří až 100 miliard korun. Pokud by tedy nebylo korupce, mohly by se tyto finance použít na mandatorní výdaje.
Zatím odhad, odhad Evropské komise pro tuto zemi je 1,6 (% růstu HDP, pozn.).
Výrok hodnotíme na základě dokumentu (pdf., ang., str.47) Evropské komise European Economic Forecast jako pravdivý. Podle odhadu Evropské komise by HDP České republiky v roce 2014 mělo dosáhnout růstu 1,6 procentního bodu.
My máme dva režimy, jak na psaní volebního programu, tak na sestavení kandidátek. Jeden z řádných, který už začal a jeden krizový, který jsme akcelerovali.
Stanovy TOP09 odkazují ve věci sestavování volebního programu a tvorby kandidátek na další vnitrostranické předpisy (např. v Čl. 10 odst. 2 písm. b), které však zpravidla nejsou veřejné. Podařilo se nám dohledat pouze text Nominačního řádu schválený v r. 2011, který zveřejnila bruntálská pobočka strany (zde, .pdf). Ten přitom (v části 2, bodu 6) opravdu uvádí možnost zkrácení lhůt na nominace kandidátů v případě předčasných voleb.
Aktuální text přepisů, které by navíc upravovaly také tvorbu volebního programu, však není publikován a výrok proto nemůžeme plně ověřit.
...neexistuje ten princip toho panašování, to znamená, stejný princip voleb, jako je do obecních zastupitelstev, kde si také ten občan může zvolit různé osobnosti z různých stran. Ve sněmovních volbách to možné není a je to určitě velká škoda.
Martin Pecina ve výroku srovnává způsob hlasování v komunálních a sněmovních volbách v ČR. Zákon o volbách do Parlamentu České republiky (247/1995 Sb.) v §39 stanoví, že "[v] prostoru určeném pro úpravu hlasovacích lístků vloží volič do úřední obálky 1 hlasovací lístek. Na hlasovacím lístku, který vkládá do úřední obálky, může přitom zakroužkováním pořadového čísla nejvýš u 4 kandidátů uvedených na témže hlasovacím lístku vyznačit, kterému z kandidátů dává přednost." Naproti tomu zákon o volbách do zastupitelstev obcí (491/2001 Sb.) v §34 stanoví, že "[v]olič může na hlasovacím lístku označit křížkem ve čtverečku v záhlaví sloupce s kandidáty volební strany nejvýše jednu volební stranu. Zároveň může označit v rámečku před jménem kandidáta křížkem další kandidáty, pro které hlasuje, a to v libovolných samostatných sloupcích, ve kterých jsou uvedeny ostatní volební strany. Takto volí předně jednotlivě označené kandidáty, dále tolik kandidátů označené volební strany, kolik činí rozdíl počtu členů zastupitelstva, kteří mají být zvoleni, a označených jednotlivých kandidátů, a to v pořadí, v němž jsou kandidáti označené volební strany uvedeni v jejím sloupci."
To znamená, že v rámci komunálních voleb je aplikován princip panašování, tedy možnost hlasování napříč jednotlivými kandidátními listinami. Je však nutno dodat, že český volební systém na komunální úrovni je považován za poměrně složitý a může vést k určitým vedlejším efektům (viz například analýzu .pdf politologa Tomáše Lebedy).
No, a když je to naopak velvyslanec, který pro svoji zemi v tom zahraničí nikdy nic neudělal, a to ještě nemluvím o případech, kdy ji poškodil, viz například jednání pana bývalého premiéra Topolánka s panem Sarkozym, kde neobratnou depeší tehdejšího velvyslance, pana Fischera, došlo ke zbytečnému skandálu a pan Fischer má teď jít do Rakouska jako velvyslanec.
Na základě dostupných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.
V roce 2008 došlo k úniku údajného záznamu rozhovoru (zveřejněný v Reflexu č. 48/2008) mezi tehdejším českým premiérem Mirkem Topolánkem a tehdejším francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym.
Ačkoli Pavel Fischer popřel autenticitu záznamu tohoto rozhovoru, faktem zůstává, že Národní bezpečnostní úřad vydal rozhodnutí o pochybení Ministerstva zahraničí ČR a uložil mu pokutu ve výši 77 000 Kč. Nelze však říci, kdo je konkrétně zodpovědný za toto pochybení. Není možné také jednoznačně určit, do jaké míry tento incident poškodil Českou republiku.
Pavel Fischer je skutečně kandidátem Ministerstva zahraničních věcí ČR na post velvyslance ČR v Rakousku.
V Dánsku mají specializovaný soud na korupci ministrů, soudců, politiků. Slováci taky mají, státního zástupce schvaluje parlament.
V Dánsku (v angličtině) existují dva specializované soudy, které se zabývají činy ministrů a soudců, prvním z nich je The Court of Impeachment of the Realm (Rigsretten),který přezkoumává činy ministrů a ex-ministrů, zatímco druhým je The Special Court of Indictment and Revision (Den Særlige Klageret), který se specializuje na podněty proti soudcům. V případě Slovenska byl v roce 2009 zřízen Špecializovaný súd v Pezinku. Tento soud (či spíše jeho předchůdce) byl označován jako "protimafiánský". Nejvyšší státní zástupce (.pdf, str. 11-12), kterým je generální prokurátor, je jmenován prezidentem SR na návrh Národní rady SR.
Podívejte, tam je 12 členná dozorčí rada,.. (v České poště, pozn.).
Výrok hodnotíme jako pravdivý s doplněním, že momentálně je dle informací uvedených na webu České pošty ve funkci pouze 11 členů dozorčí rady. Nicméně na základě výročních zpráv je zřejmé, že standardně se dozorčí rada skládá skutečně z dvanácti členů. Na základě výše uvedených informací tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.
