Za prvé jsme vlastníky, respektive stát vykonává vlastnická práva SŽDC, to znamená, patří nám infrastruktura.
Na webových stránkách SŽDC se můžeme dočíst, že podnik
...já jsem hlasovala pro to, aby poslancům se snižovaly diety a platy... (europoslancům)
Vzhledem k absenci záznamu hlasování o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu, a nedohledatelnosti jiných návrhů týkajících se platů poslanců hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Ve volebním období 2004-2009, kdy Jana Bobošíková byla europoslankyní a mohla tedy pro takový návrh hlasovat, byl přijat pouze jeden dokument ovlivňující platy a diety europoslanců - statut poslanců EP (.pdf). V tomto dokumentu došlo ke sjednocení platů europoslanců, nejednalo se ale ani zdaleka o snížení. Před touto úpravou měli europoslanci stejný plat jako jejich národní kolegové (.pdf, ang.), podle země ze které pocházeli. V článku BBC (ang., graf dole) je znázorněno, v jakém poměru byly dřívější platy a nově stanovený plat - podle této tabulky si jedině italští europoslanci plat pokrátili a nešlo tedy o snižování diet a platů, jako spíše o zvyšování. Nemůžeme ani zjistit, jestli Jana Bobošíková hlasovala proti tomuto návrhu, protože toto konkrétní hlasování nebylo zaznamenáno (v EP se zaznamenávají hlasování pouze v případě, že to vyžaduje evropské právo nebo pokud se na tom poslanci dohodnou).
Nemůžeme však vyloučit, ale ani potvrdit, že hlasováním v EP proběhl nějaký alternativní návrh, který by platy a diety snižoval a pro který by Jana Bobošíková hlasovala, ale nebyl schválen. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.
Náš sociální stát je jeden z nejskromnějších v Evropě.
Statistiky Eurostatu potvrzují, že Česko vynakládá na sociální výdaje 18,7 % HPD (nejnovější údaje jsou z roku 2008), zatímco průměr EU činí 26,4 %. Výdaje jsou výrazně pod průměrem EU, český sociální systém tedy můžeme hodnotit jako poměrně skromný a výrok proto pokládáme za pravdivý. OECD potvrzuje výrok Jiřího Dientsbiera také, neuvádí sice průměr EU, ovšem ze sledovaných zemí v rámci Evropské unie je pozorovatelné, že Česká republika vynakládá relativně nízké procento HDP na sociální výdaje (20,6 % v roce 2012).
...i mrtvé duše jsou na některých těch kandidátních listinách ty podpisy. (na listinách kandidátů na prezidenta - pozn. Demagog.cz)
Podle informací serveru Aktuálně.cz se objevili mrtví petenti na podpisových listinách všech kandidátů.
Počet mrtvých petentů ve 2 vzorcích: Jana Bobošíková 49 Vladimír Dlouhý 44 Miloš Zeman 30 Tomio Okamura 14 Jan Fischer 5 Vladimír Franz 3 Táňa Fischerová 2 Zuzana Roithová 1
...pokud jde o prosperitu, tak jsme už páté čtvrtletí na sestupu.
Výrok Jany Bobošíkové je hodnocen na základě dohledaných informací o růstu HDP hodnocen jako zavádějící.
Jak je patrné z tohoto grafu (kurzy.cz), česká ekonomika je v propadu 3 kvartály. Jiný zdroj (finanční noviny) uvádí lehce jiná čísla, nicméně ukazuje také, že propad HDP je realitou "pouze" posledních 3 čtvrtletí.
Pět posledních čtvrtetíRůst HDP3Q/2011 1,2 % 4Q/2011 0,6 % 1Q/2012 -0,7 % 2Q/2012 -1 % 3Q/2012 -1,3 %
Výrok Jany Bobošíkové je tak zavádějící, protože v jí jmenovaných posledních 5 čtvrtletích není česká ekonomika v propadu. Záporný růst HDP je realitou posledních 3 kvartálů, v 3. a 4. čtvrtletí roku 2011 docházelo ke snižování tempa růstu, nicméně ten byl stále kladný.
Není to absolutní právo prezidenta (vyhlásit amnestii, kterou premiér musí podepsat, pozn.). Všichni ústavní právníci, kteří o tom hovoří, snad s výjimkou pana ministra Mlsny, který si zřejmě chce zasloužit svou novou funkci a ministerské křeslo, se shodují na tom, že žádná taková povinnost tady není.
Pro deník Právo se o tomto vyjádřil například:
ústavní právník Jan Wintr:
„Pokud Ústava říká, že za kontrasignovaná rozhodnutí odpovídá vláda, je jasné, že premiér může odepřít kontrasignaci z jakéhokoli důvodu."
ústavní právník Jan Kysela:
"Modernější nahlížení na institut kontrasignace nespočívá v tom, že si předseda vlády ověřuje, jestli je rozhodnutí právně v pořádku, spíš spočívá v tom, že spolurozhoduje. A v závislosti na tom, jak chápeme vztah předsedy vlády a neodpovědné hlavy státu, možná fakticky dokonce rozhoduje."
Pro Hospodářské noviny se vyjádřil ústavní soudce Pavel Rychetský takto:
"Kontrasignace tam je proto, aby vláda mohla mít amnestii nejen připravenou, ale aby také posoudila její dopady. Není v kompetenci prezidenta to posoudit, ani v kompetenci premiéra, to musí udělat armáda úředníků ministerstva spravedlnosti."
Předseda Legislativní rady vlády Petr Mlsna je toho názoru, že úkolem předsedy vlády není amnestii posuzovat či měnit, ale pouze zamezit nesouladu s platnou legislativou.
Benešovy dekrety už neplatí dvacet let. Přijetím listiny lidských práv a svobod ústavy, přestala platnost Benešových dekretů. Ovšem….tedy od roku 45, nýbrž od okamžiku, kdy tato ústavní listina byla přijata.
Listina základních práv a svobod byla přijata v roce 1991 ústavním zákonem 23/1991 Sb (.pdf). § 6 odst. 1,říká, že " Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu. "
Podle této argumentace pozbyly Benešovy dekrety účinnosti k 31. 12. 1991.
Benešovy dekrety jsou tzv. obsoletní předpis (zastaralý), byly přijaty platným způsobem, platily, nikdo je nezrušil, ale v současnosti se podle nich již nepostupuje, pozbyly účinnost.
Ústavní soud ve svém nálezu z 8. března 1995 k uvedenému konstatuje: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky], neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.“
Karel Schwarzenberg tedy ve svém výroku zaměňuje platnost a účinnost a i když se patrně jedná pouze o špatnou formulaci, výrok je hodnocen jako zavádějící.
"Číslo je přibližně 230 vynesených rozsudků smrti." (za dobu trvání komunistického režimu - pozn. Demagog.cz)
Ústav pro studium totalitních režimů uvádí, že počet vynesených rozsudků smrti v období 1948-1989 se může v různých pramenech lišit: “Můžeme se tak mimo jiné setkat s číslem 248 (Liška, O. a kol.: Vykonané tresty smrti. Československo 1918–1989. Praha, ÚDV 2000) nebo také s číslem 262, respektive 227 (Rázek, A.: Seznamy popravených: Vykonané tresty smrti z politických důvodů od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu [online], 14. 11. 2005 [cit. 30. 6. 2008]).”
Milošem Zemanem zmíněných 230 vynesených rozsudků zapadá do tohoto rozpětí a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Já jsem v komunální politice skončil v roce 98, od té doby jsem do městského ani rozpočtu, ani tom, co tam, co se tam dělo, jsem nezasahoval.
Podle portálu Naši politici byl Sobotka obecním zastupitelem pouze do roku 1996. Stejný údaj potvrzuje i např. Sobotkův kandidátský profil na portálu Novinky.
Informaci o působení Přemysla Sobotky v komunální politice pouze do roku 1996 ukazuje také jeho oficiální životopis na stránkách ODS i na jeho webu k prezidentským volbám.
Tyto zdroje tedy uvádí rok 1996 v souvislosti s koncem Sobotky coby radního Liberce, nicméně se nám nepodařilo přesně dohledat, zda-li se vzdal i v roce nabytí svého 1. senátního mandátu postu zastupitele města (o čemž jeho oficiální životopisy nehovoří), který získal v komunálních volbách 1994, výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.
Jak známo velký vynálezce a propagátor referenda byl původně Ludvík Napoleon, později Napoleon III, který vlastně zrušil republice, dosadil sám za císaře všechno díky různým referendům.
Podle dostupných zdrojů Ludvík Napoleon byl po úspěšném státním převratu potvrzen ve funkci prezidenta 20. prosince 1851 v lidovém hlasování, ve kterém se 7.5 milionu voličů vyjádřilo pro jeho setrvání ve funkci. “Prezidentská éra Ludvíka Napoleona Bonaparta byla pak završena 2. prosince 1852 slavnostním prohlášením obnovy císařství, kterého stvrdil následující plebiscit, ve kterém 8 miliónu francouzských voličů reklamě Své "Ano" obnovenému císařství”.
