Přehled ověřených výroků

Chráněné označení původu (v češtině se zkratkou CHOP, v angličtině PDO - protected designation of origin) je skutečně možno udělit pouze zemědělským výrobkům a potravinám, které jsou vyrobeny, zpracovány a připravovány na daném zeměpisném území za užití uznaného know-how.

Definici PDO v anglickém znění lze nalézt v Nařízení Rady (ES) č. 510/2006, v článku 2 odst. 1 a).

Pro ČR je CHOP ukotveno v zákoně č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a o změně zákona o ochraně spotřebitele, v paragrafu 2 odst. a): " Pro účely tohoto zákona se rozumí: a) označením původu název oblasti, určitého místa nebo země (dále jen "území") používaný k označení zboží pocházejícího z tohoto území, jestliže kvalita nebo vlastnosti tohoto zboží jsou výlučně nebo převážně dány zvláštním zeměpisným prostředím s jeho charakteristickými přírodními a lidskými faktory a jestliže výroba, zpracování a příprava takového zboží probíhá ve vymezeném území; za označení původu pro zemědělské výrobky nebo potraviny jsou pokládána i tradiční zeměpisná nebo nezeměpisná označení pro zboží pocházející z vymezeného území, splňuje-li takové zboží ostatní podmínky podle tohoto ustanovení."

Chráněné označení původu se tedy od chráněného zeměpisného označení liší v tom, že v prvním případě se všechny fáze musí odehrávat na daném území, ve druhém potom musí být některé (minimálně jedna) fáze výroby (prvotní výroba nebo zpracování nebo příprava) produktu na daném, geograficky vymezeném území (některé fáze mohou tedy probíhat na území jiném). Při udělování označení CHOP se tedy vyžaduje mnohem striktnější vazba na dané území než u označení CHZO.

Takto rozdíly mezi těmito dvěma označeními udává na svých stránkách také Úřad průmyslového vlastnictví.

Výrok ministra Kubiceho je pravdivý, neboť jej lze doložit na základě různých informačních zdrojů.

Tento systém je skutečně již v provozu. Jde o projekt, který má zrychlit trestní řízení a odbyrokratizovat celý proces. Jedná se o spolupráci Policie s justičními orgány - tento projekt popisuje např. eJustice.cz. O projektu se zmiňuje také specializovaný web Ministerstva spravedlnosti ČR.

Výrok poslankyně Markové je pravdivý.

Zákony č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách); č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách; a č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, skutečně nabyly účinnosti k 1. dubnu 2012, což potvrzuje i samo Ministerstvo zdravotnictví České republiky.

Na stránkách TOP 09, jíž je Leoš Heger členem, je v oddílu Inventura zdravotnické reformy a části Nová legislativa řečeno, že: " Po dlouhých 45 letech jsme napsali a prosadili centrální normu pro celý resort." Tato formulace potvrzuje výrok poslankyně Markové ve smyslu nahrazení zákona č. 20/1960 Sb., o péči o zdraví lidu novými zákony, které vstoupily v platnost 1. dubna letošního roku.

Výrok ministra financí Kalouska hodnotíme jako pravdivý.

Dle oficiálních informací (fr.) existuje ve Francii v některých odvětvích institut tzv. minimální služby ("le service minimum") již od konce 70. let 20. století. Minimální služba je zakotvena v zákonech, které podrobně upravují ústavní právo zaměstnanců na stávku a jejím cílem je zajistit provoz strategických činností v období stávky. V roce 1979 byl tento institut zaveden v audiovizuálním průmyslu a vztahoval se na veřejná média (France Télévisions a Radio France). V roce 1980 byla uzákoněna minimální služba pro jaderný průmysl, v roce 1984 pro letovou kontrolu a v roce 2008 pro některé typy pozemní dopravy a základní a mateřské školy.

Schwarzenbergův výrok odpovídá navrženému znění zákona.

Podle vládního návrhu zákona (.doc, §15 odst. 3) o majetkovém vyrovnání s církvemi bude finanční náhrada vyplácena postupně, a to po dobu 30 let. Podle §15 odst. 5 návrhu by šlo v závislosti na roční inflaci v ČR zpočátku o platby ve výši kolem 2 mld. korun, které se budou postupně navyšovat.

Výrok Ivana Bartoše hodnotíme na základě analýzy zdrojů Ministerstva kultury ČR jako pravdivý.

Ministerstvo kultury zahájilo na začátku roku 2011 veřejnou konzultaci k novele autorského zákona. Česká pirátská strana opravdu zaslala (.pdf) své připomínky a stanovisko k dané novele.

V záznamu (.doc) z úvodního jednání k přípravě novely autorského zákona (AZ) je uvedeno, že na tyto konzultace byli pozváni všichni, kdo zaslali podněty a návrhy k novele autorského zákona (AZ) v průběhu veřejných konzultací na jaře 2011; tudíž také Piráti.

Z dalších jednání je pak zřejmé, že se na nich Česká pirátská strana aktivně podílela a spolupracovala tak s Ministerstvem kultury ČR.

Již v únoru 2012 Bohuslav Svoboda deklaroval prověření zakázek a smlouv v pražském dopravním podniku formou auditu. Následně byla odstartována právní analýza, kterou pro magistrát hlavního města připravil Václav Láska (její výsledky možno shlédnout např. zde). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Evropská unie má sice vlastní lid, vlajku i hymnu, neexistuje však jednotná a stálá evropská armáda.

Evropská vlajka a evropská hymna patří mezi symboly Evropské unie, které jsou zakotveny v primárním právu. Evropská vlajka byla přijata jako evropský symbol v roce 1955. Evropská hymna byla schválena v roce 1972, oficiálně přijata však byla až o třináct let později. Evropský lid, neboli občanství unie, definovala Maastrichtská smlouva (.pdf, Hlava II., C.) v roce 1992. Tato smlouva stanovuje, že každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Smlouva definuje také práva těchto občanů.

Co se však týče armády, současná EU sice disponuje vlastními jednotkami, nejedná se ale o stálou evropskou armádu. Aktuální model společné bezpečnostní a obranné politiky EU, na který měla značný dopad také Lisabonská smlouva, disponuje hned několika prostředky k zásahu. EU sice může vysílat vojenské jednotky na různé mise, v rámci těchto misí ovšem působí jednotky, které vždy ke konkrétnímu úkolu sestavují členské státy EU, a to z příslušníků armád jednotlivých členských států.

Návrh (.doc) věcného záměru zákona o státním zastupitelství v současnoti čítá dohromady 98 stran textu, tedy mnohonásobně více, než uvádí Jiří Dienstbier, ml. Výrok je tedy nepravdivý.

Výrok poslance Paroubka je zavádějící. I když se policie skutečně zabývá konáním 2 poslanců zvolených za stranu VV, u poslance Petráně není jisté, zda jej policie nakonec obviní, jak o tom mluví Jiří Paroubek.

Poslanci Otto Chaloupka a Miroslav Petráň, kteří byli zvoleni za stranu VV, čelí podezřením ze spáchání trestných činů. V případě poslance Chaloupky již policie požádala Poslaneckou sněmovnu o jeho vydání k trestnímu stíhání, v případě poslance Petráně jde prozatím o vyšetřování jeho činností.

U poslance Miroslava Petráně (narozdíl od poslance Chaloupky) tak není jisté, bude-li obviněn, jak to tvrdí poslanec Paroubek, tudíž je jeho výrok zavádějící.