Přehled ověřených výroků

Nejprve uveďme kontext výroku. V sobotu 23. července se v Hradci Králové konal mimořádný sněm hnutí Starostové a nezávislí, kde si delegáti volili nové vedení. Sjezd hnutí byl mimo jiné reakcí na nedávnou kauzu okolo pražského radního za hnutí STAN Petra Hlubučka a neobsazené pozice ve vedení hnutí.

Dosavadní předseda hnutí STAN Rakušan svou funkci obhájil, obsazení pozic místopředsedů se ale výrazně obměnilo. Na minulém sjezdu ze srpna roku 2021 připadly pozice místopředsedů Janu Farskému, Petru Gazdíkovi, Věře Kovářové, Věslavu Michalikovi a Stanislavu Polčákovi. Vedení hnutí se ale postupně rozpadlo. Europoslanec Polčák a bývalý ministr školství Gazdík totiž letos na své funkce v hnutí rezignovali a dlouholetý starosta Dolních Břežan Michalik v červnu nečekaně zemřel. Pouze Jan Farský svou pozici místopředsedy úspěšně obhájil, ačkoliv již není prvním místopředsedou, ale řadovým místopředsedou.

V našem hodnocení se podíváme na to, zda můžeme těchto pět politiků považovat za „otce zakladatele“, jak uvádí Vít Rakušan. Bude nás tedy zajímat, zda stáli při zrodu tohoto hnutí. Zároveň se zaměříme na to, jestli stáli ve vedení hnutí delší dobu.

Počátky hnutí

Historie Starostů a nezávislých se datuje k roku 2004, kdy v obci Suchá Loz ve Zlínském kraji vzniklo hnutí Nezávislí starostové pro kraj (informace lze po vypsání názvu hnutí dohledat v rejstříku Ministerstva vnitra v sekci Historie hnutí). Místopředsedou byl i tehdejší starosta Suché Loze Petr Gazdík.

Hnutí se nejprve soustředilo pouze na regionální politiku, v roce 2009 se ale přetransformovalo na celostátní uskupení, a to pod dnes již známým názvem Starostové a nezávislí. Dosavadního předsedu Josefa Zichu vystřídal téhož roku Petr Gazdík. Místopředsedou se v roce 2009 stal i Stanislav Polčák, kterého například Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo (audio, čas 10:40) či zpravodajský server E15.cz označují za jednoho ze zakladatelů celého hnutí. Stanislav Polčák zastával pozici místopředsedy hnutí až do letošního roku s výjimkou období mezi lety 2017 a 2021.

Celostátní působnost

Hned v roce 2009 kandidovali Starostové a nezávislí společně se stranou ALTERNATIVA do Evropského parlamentu. Ve stejném roce se hnutí dohodlo na úzké spolupráci se stranou TOP 09, která v různých podobách vydržela až do konce roku 2016. Mezitím se v roce 2014 stala místopředsedkyní hnutí i Věra Kovářová. Ve své funkci vydržela nepřetržitě až do nedávného sněmu, přičemž členkou širšího předsednictva hnutí STAN se současná místopředsedkyně Poslanecké sněmovny stala již v roce 2011.

Po ukončení spolupráce s TOP 09 v roce 2017 vyrazili nakonec Starostové a nezávislí do boje o poslanecká křesla jako samostatný subjekt. Do Sněmovny se tehdy těsně dostali. O čtyři roky později kandidovali do sněmovních voleb společně s Piráty.

Vraťme se ještě k Petru Gazdíkovi. Ten vydržel v pozici šéfa hnutí nejprve od roku 2009 do roku 2014, kdy ho nahradil hejtman Libereckého kraje Martin Půta. O dva roky později se nicméně do čela hnutí vrátil Petr Gazdík, a to poté, co Martin Půta na svou funkci kvůli obvinění z přijetí úplatku rezignoval. V roce 2019 předal Petr Gazdík svou předsednickou pozici Vítu Rakušanovi a sám zasedl v místopředsednictvu.

Starostové pro Liberecký kraj

Specifickou roli má při hnutí STAN hnutí Starostové pro Liberecký kraj (SLK), ze kterého pochází Jan Farský. Tato hnutí mají mezi sebou uzavřenou specifickou spolupráci.

Hnutí SLK vzniklo v roce 2008 a právě Jan Farský, tehdejší starosta města Semily, byl přibližně rok a půl jeho prvním předsedou. Následně až do roku 2017 působil v místopředsednictvu tohoto hnutí. Předsedou SLK je v současnosti již zmiňovaný Martin Půta.

Když šli v roce 2017 Starostové a nezávislí samostatně do sněmovních voleb, stal se jejich volebním lídrem právě Jan Farský. Ačkoliv v té době nebyl ve vedení hnutí STAN, měl za sebou již sedmiletou zkušenost práce poslance. Do Sněmovny byl totiž zvolen v letech 2010 a 2013, v obou případech na kandidátce TOP 09, se kterou hnutí STAN v té době spolupracovalo. Do vedení hnutí STAN se Jan Farský poprvé dostal až v roce 2019, kdy byl zvolen prvním místopředsedou.

Význam Věslava Michalika

Poslední člen bývalého vedení, kterému jsme se ještě podrobněji nevěnovali, je již zesnulý Věslav Michalik. Pozici místopředsedy zastával od roku 2021, v širším předsednictvu byl ale již od roku 2014.

I přesto, že Věslav Michalik nepůsobil ve vedení hnutí od jeho celostátního vzniku v roce 2009, považují ho za jednoho ze zakladatelů Starostů a nezávislých nejen některá média, ale i samotný Petr Gazdík. „Určitě je jedním z otců zakladatelů hnutí STAN“, uvedl po jeho smrti Gazdík.

Závěr

O všech pěti členech místopředsednictva, které zvolili delegáti na sjezdu v loňském létě, můžeme říci, že zhruba od roku 2009 patřili mezi významné postavy hnutí. Připomeňme, že v roce 2009 se tehdejší Nezávislí starostové pro kraj přetransformovali na Starosty a nezávislé, jak je známe dnes.

Petr Gazdík stál nejen u zrodu předchůdce hnutí STAN, v roce 2009 dokonce na dlouhou dobu usedl jakožto předseda do jeho čela. Ve stejném roce se stal místopředsedou i Stanislav Polčák, kterého navíc některá média označují přímo za jednoho ze zakladatelů celého projektu.

O dva roky později se do širšího předsednictva dostala i Věra Kovářová, roku 2014 pak usedla i do funkce místopředsedkyně hnutí. Poněkud specifickou roli měl Jan Farský. Ten totiž v době zakládání hnutí působil ve vedení hnutí SLK, které s hnutím STAN spolupracuje. Věslav Michalik se pak v širším předsednictvu objevil až v roce 2014, místopředsedou se stal dokonce o dalších sedm let později. Jeho role v hnutí byla ale významná, samotný Petr Gazdík ho označil za „jednoho z otců zakladatelů“.

Bývalé vedení Starostů a nezávislých tedy můžeme označit jako „linii otců zakladatelů“, jak uvádí Vít Rakušan. Za pravdivé lze považovat i to, že se vedení podle Rakušana „příliš neměnilo“. Petr Gazdík působil ve vedení nepřetržitě od prvních počátků, Věra Kovářová a Stanislav Polčák byli místopředsedy více než osm let. Jan Farský je ve vedení relativně krátce, konkrétně od roku 2019, předtím ale působil ve vedení spolupracujícího hnutí SLK. Pouze o Věslavu Michalikovi bychom mohli říci, že byl místopředsedou poměrně krátce.

Nejprve uveďme, že Ondřej Kovařík tímto výrokem poukazuje na vztah Ruské federace s ostatními zeměmi světa. Europoslanec Kovařík podotýká, že Rusko není v úplné izolaci kvůli zemím, které s ním udržují vztahy a které na něj neuvalily sankce. Uveďme, že ruskou agresi na Ukrajině odsoudila většina státu na mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN začátkem března. Proti hlasovalo pět států, mezi kterými byly Bělorusko, KLDR, Eritrea, samotné Rusko a Sýrie. Například Čína a Indie se hlasování zdržely.

Skupina největších ekonomik světa G20 pořádala v indonéském Bali dvoudenní jednání ministrů zahraničí, kam byl pozván i ruský ministr Sergej Lavrov. Ten však setkání předčasně opustil kvůli kritice, která se spustila ze strany západních zemí. Lavrov se setkal s ministry zahraničí z Číny, Turecka, Argentiny, Brazílie, Indie a Jižní Koreje. Doplňme, že účastníci jednali především o odvrácení potravinové krize v důsledku války na Ukrajině. Dvoudenní jednání nakonec skončilo bez uzavření dohody.

Dodejme ještě, že na listopadový summit, kterého se budou účastnit hlavy států patřících do skupiny G20, Indonésie pozvala jak ruské, tak ukrajinské lídry. Vladimir Putin svou účast již potvrdil.

Europoslanec Luděk Niedermayer tímto výrokem reaguje na odstřižení Ruska od světové ekonomiky. Poukazuje na to, do jakých problémů se v důsledku invaze na Ukrajinu a následných sankcí dostala ruská ekonomika.

Co se týče automobilismu, v zemi pozastavily výrobu, prodej nebo vývoz do země značky jako je Aston Martin, BMW, Cadillac, Ford, Honda, Hyundai, Chevrolet, Jaguar Land Rover, Mercedes-Benz, Nissan, Renault, Scania, Toyota, Volvo a koncern Volkswagen (pod který patří např. Škoda, Audi, Porsche, Bentley, …). V červnu letošního roku klesl v Rusku prodej aut o 82 % v porovnání s červnem 2021. 

Jak uvádí Deník N: „Z 26 milionů vozů vyráběných v Rusku je jen 16 milionů opravdu ruských značek, byť vždy značně inspirovaných nějakým západním modelem.“ Mezi ruské výrobce automobilů patří například Kamaz, Gaz či UAZ. Tito výrobci jsou však existenčně závislí na dílech dodávaných ze zahraničí, které v Rusku vzhledem k sankcím nejsou k sehnání. Aktuálně představuje šanci pro ruský automobilový průmysl automobilka AvtoVAZ, jež po nucené přestávce začala v červnu opět vyrábět svá auta značky Lada, nicméně ve zjednodušených verzích bez zahraničních součástek, jakými jsou například airbagy. 

Výroba aut se tak díky vyhlášce ruského ministerstva průmyslu a obchodu může posunout o několik let zpět, jelikož nově vyrobená auta nemusí být vybavena některými bezpečnostními komponentami, jako je například protiblokovací brzdný systém (ABS), a budou na ně kladeny zjednodušené požadavky v rámci nárazových testů. 

Kvůli nedostupnosti zahraničních součástek podnikne ruský automobilismus krok zpět i v oblasti ekologie. Ekologická třída aut, posuzovaná podle množství vypouštěných emisí, se sníží na úroveň Euro 0, která v Rusku platila do roku 2005. 

Zmiňme také sovětský automobil Moskvič, jenž se přestal vyrábět v roce 2001. Ten má zažít svůj návrat v bývalé továrně Renault, kdy se do budoucna údajně počítá i s elektromobilem. V továrně již byla první auta smontována, jedná se nicméně o vozy čínské značky Sehol. Ta do Ruska dodává rozložené díly, které jsou po smontování doplněny logem Moskvič.

Jak správně poukazuje europoslanec Niedermayer, po odchodu světových automobilek se tak ruský trh dostal do situace, kdy musí začít vyrábět zastaralé modely aut. Auta mohou být například vyráběna bez některých, dříve běžných, bezpečnostních prvků. Luděk Niedermayer hovoří o výrobě aut, která se „10, 15 let nevyráběla, protože nic jiného tamní automobilky nejsou schopny vyrobit" (video, čas 16:10). Tím můžeme rozumět Moskviče, v jehož případě se jedná o obnovu 21 let zaniklé značky, ale například také auta splňující pouze ekologickou úroveň Euro 0. Jejich výroba byla v Rusku v roce 2005, tedy před 17 lety, zakázána. Vzhledem ke kontextu, ale také k mírné nepřesnosti čísel hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Luděk Niedermayer odpovídá na dotaz týkající se rozsahu mezinárodní izolace dnešního Ruska. Niedermayer poukazuje na podle něj bezprecedentní izolaci, do které se dříve ekonomicky integrované Rusko dostalo. To ilustruje právě příkladem o zdlouhavé cestě ruských diplomatů z Basileje. Jedná se o situaci z konce února 2022, kdy ruští diplomaté při Radě Evropy Basilej opouštěli.

Ruská federace byla v Radě Evropy, která dohlíží na dodržování lidských práv a stav demokracie, od roku 1996. Uveďme, že Rada Evropy má 46 členů a nijak nesouvisí s Evropskou unií. V důsledku ruské invaze na Ukrajinu se výbor ministrů Rady Evropy rozhodl pozastavit členství Ruska v dané instituci již den po začátku ruského útoku. K úplnému vyloučení Ruska pak došlo 16. března 2022. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov následně uvedl, že Rusko by Radu Evropy opustilo bez ohledu na vyloučení.

Jednou z reakcí Evropské unie na ruskou invazi bylo uzavření letového prostoru nad evropskými státy pro ruská letadla. To zkomplikovalo let do švýcarské Basileje, který na začátku července vyzvedával ruské diplomaty působící i v Radě Evropy. Cesta z Moskvy, která by standardně trvala kolem tří hodin, letounu Iljušin II-96 zabrala devět hodin.

Aby zmíněné letadlo mohlo přistát, Švýcarsko a Francie udělily ruskému letounu výjimku, jelikož jako ostatní evropské země i tyto státy uzavřely svůj vzdušný prostor pro ruská letadla. Ruské vládní letadlo tak skutečně letělo přes Turecko, sever Afriky a také Francii.

Europoslanec Ondřej Kovařík výrok zmiňuje ve svém komentáři k evropské solidaritě v kontextu potenciálního ruského odstřižení Evropy od plynu. Ověřovat budeme to, zda nás skutečně stoprocentní naplnění českých zásobníků plynu nezajistí na celou topnou sezónu.

Je třeba zmínit, že v České republice existují čtyři společnosti, které provozují (.pdf, str. 19) podzemní zásobníky plynu. Největší z nich je RWE Gas Storage CZ se šesti podzemními zásobníky o objemu přes 2,7 miliardy metrů krychlových. Dalšími jsou MND Energy Storage vlastnící jeden zásobník, který pojme 320 milionů metrů krychlových a Moravia Gas Storage s jedním zásobníkem o objemu 448 milionů metrů krychlových. Na českém území – v Dolních Bojanovicích (.pdf, str. 58) v blízkosti slovenských hranic – se také nachází jeden zásobník společnosti SPP Storage. Ten však slouží (.pdf, str. 9) primárně pro potřeby Slovenska a není připojený k české plynárenské soustavě (.pdf, str. 19), do výpočtů v našem hodnocení ho proto nezahrnujeme. Celková kapacita českých zásobníků plynu tedy činí přibližně 3,5 miliardy metrů krychlových.

Co do samotné spotřeby plynu v deklarovaném období, nejprve si ujasněme, že „topnou sezónou“ se podle vyhlášky vydané Ministerstvem průmyslu a obchodu v roce 2007 rozumí období od 1. září do 31. května následujícího roku.

Podle dostupných informací Energetického regulačního úřadu se od roku 2007 v každém dosavadním topném období v Česku spotřebovalo více než 6,6 mld. m³ plynu. Jak je vidět na grafu níže, nejnižší hodnota pochází z topné sezóny 2013/2014. V topném období 2020/2021 se v Česku plynu spotřebovalo cca 8,3 mld. m³ (.pdf, str. 17). Ve třech předcházejících topných sezónách pak spotřeba činila přibližně 7,3 mld. metrů krychlových.

Celková kapacita českých zásobníků plynu činí necelých 3,5 miliardy metrů krychlových a objem spotřebovávaného plynu za topnou sezónu byl v Česku od roku 2007 minimálně 6,6 miliard metrů krychlových. Je proto zřejmé, že stoprocentní naplnění českých zásobníků nezajistí běžnou spotřebu plynu na celou dobu topné sezóny. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V roce 2017 bylo přijato nařízení Evropské unie číslo 2017/1938, jehož cílem je minimalizovat dopady situace, kdy by se některý z členských států potýkal s přerušením dodávek plynu.

Nařízení zavádí (článek 2) pojem „zákazník chráněný v rámci solidarity“, který zmiňuje Luděk Niedermayer. Spadají pod něj domácnosti, sociální služby a dálková vytápění, která uvedeným subjektům plyn poskytují. (V Česku je dálkové vytápění typické pro sídliště.)

Článek 13 nařízení upravuje solidární pomoc v případě, že by některou z unijních zemí postihl nedostatek dodávek plynu. Jak uvádí Ruven Fleming z nizozemské univerzity v Groningenu v časopise Energy Policy, článek 13 znamená (.pdf, str. 108), že v případě plynové krize v jedné zemi (v tzv. žádajícím členském státě) musí jiná členská země Evropské unie, která je s danou zemí přímo propojena, snížit dodávky plynu těm, kteří nespadají mezi zákazníky chráněné v rámci solidarity. Tím dojde k uvolnění kapacit zemního plynu, které si pak žádající stát může odkoupit (čl. 13, odst. 5) a pokrýt tak výpadek dodávek.

Tato mezistátní solidarita pak konkrétně platí (článek 13, odst. 3) jenom tehdy, kdy žádající členský stát není schopen pokrýt dodávky plynu svým zákazníkům chráněným v rámci solidarity. Za určitých okolností (článek 13, odst. 2) musí plyn dodat i země, která se žádajícím členským státem není propojená přímo, ale skrz jinou unijní zemi. Pro úplnost ještě dodejme, že solidární pomoc se poskytuje (článek 13, odstavec 8) na základě odpovídající kompenzace.

Luděk Niedermayer vyzdvihuje Fialovy výroky o evropské solidaritě kvůli tomu, že je podle něj Česká republika na evropské pomoci závislá. Právě proto je podle jeho slov potřeba evropskou solidaritu a spolupráci neustále zdůrazňovat a snažit se o ni. Europoslanec Niedermayer v rozhovoru mluví mj. o české závislosti na evropské solidaritě například při možném nedostatku plynu, který by byl způsobený vypnutím dodávek plynu ze strany Ruska. Dodejme, že Česko je na ruském plynu závislé téměř ze 100 procent.

Petr Fiala ve svém projevu na půdě Evropského parlamentu 6. července 2022 představil priority českého předsednictví EU. Předseda vlády mluvil o důležitosti spolupráce mezi členskými státy v oblasti energetické bezpečnosti. „Jsme připraveni pracovat na koordinaci zásob plynu před nadcházející zimou, podporujeme dobrovolné společné nákupy podle modelu, který se osvědčil už během covidové krize“, uvedl premiér Fiala.

Právě v kontextu společné energetické politiky Petr Fiala zmínil slovo solidarita (video, 10:47): „Při tom všem musíme mít na paměti, že se brzy můžeme ocitnout v situaci, kdy bude více než kdy jindy potřebná solidarita mezi členskými státy“.

Přestože v projevu předseda vlády Fiala slovo solidarita už vícekrát explicitně nepoužil, častokrát zdůrazňoval potřebu evropské spolupráce a koordinace. Např. jako hlavní úkol českého předsednictví Petr Fiala vytyčil nalezení jednotné a silné shody „na takových opatřeních, která negativní dopady současných krizí na naše občany co nejvíce zmírní. Protože inflace, nedostupnost energií nebo potravinová krize jsou hrozby, kterým musíme čelit a musíme jim čelit nejlépe společně.“

Premiér Fiala nutnost evropské spolupráce vyzdvihoval také v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu, když prohlásil: „Důraz budeme klást na silný a jednotný postoj vůči Rusku, jakož i na maximální asistenci členským státům při poskytování vojenské podpory Ukrajině nebo při vyrovnání se s následky migrační vlny.“ Petr Fiala rovněž uvedl, že ČR chce posílit evropskou spolupráci v oblasti obrany: „Budeme pracovat na posílení evropské spolupráce při budování obranných kapacit členských států.“

Premiér Fiala samotné slovo solidarita v proslovu v Evropském parlamentu zmínil jen jednou, ale nutnost evropské spolupráce a solidarity v projevu silně a často zdůrazňoval, proto výrok Luďka Niedermayera hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Data závislosti evropských zemí, včetně České republiky, na ruském plynu se významně liší. Nejvyšší závislost České republiky na zemním plynu z Ruska za rok 2021 uvádí Eurostat. Konkrétně je Česká republika, co se týče podílu Ruska na dovozech plynu z mimounijních zemí, řazena v kategorii 75−100% závislosti. Do této kategorie zařadil Eurostat také Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Maďarsko, Rakousko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko a Finsko.

Mezinárodní agentura pro energii (IEA) uvádí, že Česká republika byla v roce 2020 závislá na zemním plynu z Ruska z 86 %. Ještě nižší číslo za rok 2020 uvádí statistický web Statista.com, podle kterého byla Česká republika v tomto roce závislá na ruském plynu ze 66 %. Ze členských států Evropské unie měly dle této statistiky za rok 2020 nejvyšší závislost na ruském plynu Finsko (94 %) a Lotyšsko (93 %). Stoprocentní závislost na zemním plynu z Ruska měla podle této statistiky Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie a Moldavsko.

Uvedené statistiky se liší kvůli rozdílnému chápání pojmu „ruský plyn.“ Některé zahrnují pouze plyn nakoupený přímo z Ruska, nikoli ten nakoupený na evropských burzách, kde je nákup anonymní, uvádí analytik společnosti EGÚ Brno Michal Kocůrek pro web Aktuálně.cz. Kocůrek dále dodává, že „druhý přístup, který hovoří o stoprocentní závislosti na plynu, zohledňuje také fakt, že byť je třetina plynu nakoupena pro Česko na evropských burzách, jde o ruský plyn. Reflektuje způsob, jak funguje přepravní plynárenská soustava v Evropské unii. Zásobování tuzemska plynem je možné buď z Německa, nebo ze Slovenska, v obou případech s využitím plynovodů, které vedou plyn z Ruska.“

Toto tvrzení dokládají také data evropské Agentury pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER), která uvádí, že v roce 2020 Česká republika nakupovala zemní plyn ze 66 % z Ruska, ze 30 % z Německa a ze 3 % ze Slovenska, fakticky jde nicméně o ruský plyn. 

Z výše uvedeného vyplývá, že i když Česká republika nakupuje zemní plyn z jiných zemí než Ruska, fakticky se kvůli plynárenské infrastruktuře jedná o ruský plyn, a proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Po ruské invazi na Ukrajinu začala Moskva požadovat od evropských států odebírajících plyn z Ruska platby v rublech. Podle dekretu, který na konci března podepsal Vladimir Putin, museli zahraniční kupci za ruský plyn začít platit v rublech začátkem dubna. Putin rovněž uvedl, že pokud ostatní státy na platbu v rublech nepřistoupí, smlouvy o dodávkách plynu budou pozastaveny.

Některé země se však rozhodly, že k platbě v rublech nepřikročí. Dne 27. dubna následně přestal ruský plyn proudit do Polska a Bulharska, neboť tyto státy odmítly na platby v rublech přistoupit. Ze stejného důvodu ke konci května následovalo zastavení dodávek plynu také do Finska a Nizozemska.

V červnu ruská společnost Gazprom snížila objem plynu proudícího přes Nord Stream 1 do Německa o 60 %. Ve stejnou dobu italská společnost ENI oznámila, že dostává pouze 65 % objemu nasmlouvaného plynu, který by měl proudit z Ruska. Podle mluvčího ruského prezidenta Dmitrije Peskova je omezení dodávek způsobeno dopadem sankcí, které na Rusko uvalily západní státy. Doplňme, že k dalšímu omezení dodávek ruského plynu do Itálie pak došlo 11. července. Ve stejný den také úplně přestal proudit plyn v plynovodu Nord Stream 1, v tomto případě se ale jedná o plánovanou odstávku.

Rusko, prostřednictvím státem kontrolované společnosti Gazprom, tedy skutečně zastavilo dodávky plynu do některých evropských států, podle ruské strany kvůli tomu, že za dodávky odmítly platit v rublech. V posledních týdnech pak došlo k omezení dodávek do Německa či Itálie.

Německo se dle vyjádření tamních představitelů připravuje na případné odtržení od ruského plynu. Ministr financí Christian Lindner řekl, že v Německu nastane pět let strádání, pokud Rusko vypne dodávky plynu. Ministr hospodářství Robert Habeck pak varoval, že Rusko může pokračovat v omezování dodávek plynu plynovodem Nord Stream 1 i po odstávce pro údržbu. Habeck také urgoval německé občany, aby se pokusili omezit svoje energetické výdaje. Doplňme, že v případě omezení dodávek plynu z Ruska by se podle ekonomického výzkumného institutu Prognos mohl německý hospodářský výkon snížit o 12,7 %.

Také Francie se připravuje na možnost úplného odstřižení od ruského plynu. V červenci to prohlásil francouzský ministr financí Bruno Le Maire. Podle ministra financí je úplné odtržení od ruského plynu „nejvíce pravděpodobný scénář“, na který je třeba se připravit. Uveďme, že Francie již v dubnu připravila dekret pro případ omezení dodávek plynu, který je zaměřen pouze na největší spotřebitele. Jednotlivých domácností by se připravovaná omezení neměla dotknout.

Členské státy EU vyzvala k přípravě na omezení dodávek ruského plynu také eurokomisařka Kadri Simsonová, podle níž Evropská komise v červenci předloží plán, jak mají členské státy pravděpodobnému omezení společně čelit. Stejné doporučení zaznělo od výkonného ředitele Mezinárodní agentury pro energii Fatiha Birola. Podobně se vyjádřila rovněž předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která prohlásila, že Evropská unie musí být připravena na přerušení a případné zastavení dodávek plynu z Ruska.

Dodejme, že Česká republika se podle Petra Fialy na takový scénář také připravuje. Premiér uvedl, že je Česko na ruském plynu závislé z více než 97 %, a proto vláda plní plynové zásobníky a jedná o zajištění alternativních zdrojů. Podobně se vyjádřil také ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN), který řekl, že se Evropa má připravovat na úplné zastavení dodávek ruského plynu.