Přehled ověřených výroků

Hrubý státní dluh se v loňském roce (k 31. prosinci 2020) vyšplhal na 2 049,7 miliard korun, v poměru k HDP tedy na 36,5 % (.pdf, str. 21).

Ministerstvo financí například uvedlo, že „navzdory očekávanému zvýšení zadlužení sektoru vládních institucí v roce 2020 patří Česká republika i nadále mezi nejméně zadlužené státy v Evropské unii“ (.pdf, str. 13). Česká republika v minulém roce skončila na 4. místě mezi členskými státy EU, co se týče zadluženosti sektoru vládních institucí v poměru k HDP (.pdf, str. 13). Před ČR se umístilo Estonsko, Lucembursko a Bulharsko.

Upřesněme, že dluh sektoru vládních institucí, tzv. vládní dluh, se skládá ze státního dluhu a například také z dluhů územních samospráv (obcí a krajů).

Eurostat uvádí hrubý vládní dluh České republiky ke konci roku 2020 na 38,1 % v poměru k HDP, ale taktéž ČR umístil jako čtvrtou nejméně zadluženou zemi v EU.

Dodejme, že v nejnovější čtvrtletní zprávě (vydané dne 16. dubna 2021) Ministerstvo financí uvádí, že se hrubý státní dluh zvýšil na 42,8 % v poměru k HDP (.pdf, str. 10).

Z dat, která ve výroku uvádí Andrej Babiš, vyplývá, že mluví o dluhu sektoru vládních institucí. Upřesněme, že tento tzv. vládní dluh se skládá ze státního dluhu a například také z dluhů územních samospráv (obcí a krajů).

Přehled hodnot vládních dluhů v poměru k HDP v jednotlivých zemích světa lze nalézt například na serveru tradingeconomics.com, který vychází z dat národních statistických či jiných úřadů, případně Eurostatu. Podle něj v roce 2020 vládní dluh k HDP odpovídal:

• v Německu 69,8 %,
• v Rakousku 83,9 %,
• ve Spojených státech 107,6 %,
• ve Velké Británii 100,2 %,
• v Řecku 205,6 %,
• v Japonsku 266,2 %,
• v České republice 38,1 %.

V případě Německa, Rakouska a Velké Británie tedy Andrej Babiš ve výroku uvádí hodnoty zcela přesné. Mírně nepřesná čísla, která se však pohybují v rámci naší 10% odchylky, pak premiér Babiš zmiňuje v případě Řecka, Spojených států a České republiky. Jedinou hodnotou ve výroku, která se výrazněji liší od dat serveru tradingeconomics.com, je vládní dluh k HDP u Japonska.

Doplňme, že podobná data pak uvádí například také Mezinárodní měnový fond (MMF), a to pro většinu zmíněných států. Zásadnější výjimkou je jen vládní dluh v poměru k HDP u Spojených států amerických, který podle MMF v roce 2020 činil 127,1 %. Tento rozdíl oproti výše uvedené hodnotě je pak způsoben (ne)započítáváním tzv. Intragovernmental holdings do celkového dluhu Spojených států. Jedná se o prostředky, které si dluží různé státní agentury mezi sebou.

Dále dodejme, že je možné, že v případě České republiky má premiér Babiš „necelými 37 %“ na mysli výši nikoli vládního, ale státního dluhu k HDP. Právě ten totiž podle údajů Ministerstva financí (.pdf, str. 21) v loňském roce (k 31. prosinci 2020) vyšplhal na 36,5 %.

Již v roce 2015 probíhal na Ministerstvu pro místní rozvoj v souvislosti s monitorovacím systémem evropských fondů audit, který prováděl tým Ministerstva financí na žádost Evropské komise. Tento audit později odhalil pochybení v zakázce. V březnu 2015 se o podklady k zakázce začala zajímat také policie. „Ministerstvo pro místní rozvoj poskytuje maximální součinnost Policii České republiky, která sem dnes přijela a vyžádala si určité podklady k zakázkám, které se týkají monitorovacího systému 2014–2020,“ uvedla pro Českou televizi tehdejší ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová (za ANO).

Pro doplnění uveďme, že v době zmíněného auditu bylo Ministerstvo financí (MF) řízeno Andrejem Babišem a Lukáš Wagenknecht zastával pozici prvního náměstka. Jelikož o vypracování auditu MF požádala oficiální cestou Evropská komise a ministr Babiš tak o auditu samotném měl informace, je jeho obvinění Lukáše Wagenknechta značně problematické.

Po obdržení auditní zprávy od MF pak Komise odmítla proplácet některé projekty až do skončení policejního vyšetřování Policie ČR a zároveň tehdy také odložila rozhodnutí o výši částky, kterou České republice neproplatí. Vláda nicméně obratem rozhodla (.pdf) o proplacení monitorovacího systému ze státního rozpočtu. Stát ve výsledku přišel o cca 820 milionů korun ze zdrojů Evropské unie.

Policie později vyšetřování zakázky Ministerstva pro místní rozvoj na monitorovací systém evropských dotací odložila.

Byť byl Lukáš Wagenknecht jako tehdejší první náměstek ministra financí tím, kdo měl na starost audit na Ministerstvu pro místní rozvoj, o provedení auditu požádala a na základě auditní zprávy pak rozhodla Evropská komise. O tom, že bylo 820 milionů korun vyplaceno ze státního rozpočtu, rozhodla vláda, v níž funkci ministra financí zastával Andrej Babiš. Nelze tedy tvrdit, že je Lukáš Wagenknecht tím, kdo by zapříčinil, že „česká kasa“ přišla o více než 800 milionů korun. Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako nepravdivý.

Pro lepší zasazení výroku do kontextu slov Andreje Babiše uveďme i větu následující po výroku: „Dotace jsou vypláceny na základě pravidel. Když nějaká firma nastavené podmínky splní, pak jí to stát zaplatí a později to státu proplatí Komise. Tak to nastavili v Bruselu. A teď najednou nějací Wagenknechtovi kamarádi mezi auditory tvrdí, že se českému státu nemá co proplácet.“ Premiér Babiš tedy uvádí, že proplácení evropských dotací je postaveno na jasných pravidlech. Následně naznačuje, že tvrzení auditorů Evropské komise, že by se České republice nějaké dotace neměly proplácet, těmto pravidlům neodpovídá.

V pátek 23. dubna zveřejnila Evropská komise závěrečnou zprávu (.pdf) k auditu ke střetu zájmů Andreje Babiše. Český premiér je podle ní ve střetu zájmů dle § 4c zákona o střetu zájmů (.pdf, str. 235–236), neboť ovládá svěřenské fondy, do nichž v únoru 2017 vložil svůj majetek. Právě od února 2017 nemá podle auditu holding Agrofert na dotace nárok.

Premiér Andrej Babiš v námi ověřovaném rozhovoru mluví o 155 milionech, které firmy holdingu Agrofert čerpaly ze státního rozpočtu v mezidobí od února 2017 do prosince 2018. Na konci roku 2018 poté české úřady preventivně přestaly žádat Evropskou komisi o proplácení dotací pro firmy z holdingu Agrofert kvůli usnesení Evropského parlamentu, které Komisi k zastavení těchto dotací vyzývalo. Doplňme, že usnesení navazovalo na zavedení přísnějšího evropského nařízení o střetu zájmů, jež vešlo v platnost v srpnu 2018, a souviselo také s počátkem auditu na podzim téhož roku.

Podle premiéra Andreje Babiše holding zmíněné dotace České republice vracet nemusí, naopak by je měla Česká republika vymáhat po Evropské unii.

Dotace z fondů Evropské unie jsou (.pdf, str. 7) založeny na principu předfinancování ze státního rozpočtu. Po předložení žádosti o proplacení dotace ji kontrolují příslušné orgány členského státu (tzv. Řídící orgán a Platební a certifikační orgán). Jakmile se Platební a certifikační orgán ujistí, že peníze z fondů EU byly vynaloženy v souladu s danými pravidly (tzv. certifikace), žádost o platbu předfinancuje ze státního rozpočtu. Evropská komise následně proplatí podíl financování (až 85 %) do rozpočtu Ministerstva financí.

Kontrolu souladu s dotačními pravidly tedy provádí orgány členského státu, Evropská komise následně jen proplácí část celkové částky zpět členskému státu. To však neznamená, že Evropská komise nemůže kontrolovat účinnost řídících a kontrolních systémů operačních programů v členských státech. Umožňuje to článek 75 (.pdf, str. 378–379) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 303/2013. Právě na tomto právním základě byl zahájen (.pdf, str. 7) také audit ke střetu zájmů Andreje Babiše.

Výrok Andreje Babiše hodnotíme jako zavádějící, jelikož obecný systém proplácení evropských dotací popisuje správně, nicméně vytváří mylný dojem, že Evropská komise nemůže poté, co členský stát schválí a proplatí dotaci, zpětně členskému státu část sporné dotace neproplatit.

Návrh zákona (sněmovní tisk č. 564), kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, byl vládou Bohuslava Sobotky předložen Poslanecké sněmovně 31. července 2015. Členem této vlády byl i Andrej Babiš, jenž v ní zastával funkci ministra financí. Babiš v minulosti tuto změnu opakovaně kritizoval s tím, že mu „upírá základní práva vlastnit a účastnit se věcí veřejných.“ Kvůli svým důsledkům na jeho podnikání získala novela neoficiální přízvisko lex Babiš a Andrej Babiš byl přinucen převést své podnikatelské impérium do svěřenských fondů AB private trust I a II.

Původní návrh (.pdf) novely neobsahoval některé paragrafy konečné verze zákona. Paragrafy 4a, 4b a 4c, které zakazují veřejným činitelům nebo firmám jimi ovládaným provozovat média, účastnit se zadávacího řízení a pobírat dotace, byly do konečného znění zákona navrženy (.pdf, str. 1–3, 9–10) pozměňovacími návrhy Ústavně právního výboru a poslance Plíška (TOP 09).

Pro oba tyto pozměňovací návrhy hlasovali poslanci všech klubů kromě hnutí ANO. Novela byla nakonec po vrácení Senátem a prezidentem republiky schválena 129 hlasy ze 185 přítomných poslanců a vešla v platnost 25. ledna 2017 jako zákon č. 14/2017 Sb. Proti bylo pouze hnutí ANO a někteří nezařazení poslanci. Poslanci vládní ČSSD a KDU-ČSL hlasovali pro návrh.

Jestli se Andrej Babiš zachoval v souladu se zákonem o střetu zájmů, je stále předmětem sporů. Například v září 2019 bylo proti Babišovi zastaveno přestupkové řízení, protože se nepodařilo prokázat, že by ovládal mediální společnost MAFRA, tedy že by jednal v rozporu se zákonem o střetu zájmů. Nicméně např. Transparency International opakovaně tvrdí, že Agrofert je nadále ovládán Andrejem Babišem. Stejnou pozici zaujal v říjnu 2020 i Senát, podle kterého Babiš nevyhověl požadavkům českého zákona o střetu zájmů. Podle závěrečné zprávy auditu Evropské komise z dubna letošního roku však Andrej Babiš je ve střetu zájmů, když ovládá svěřenské fondy AB private trust I a II.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť ani poslanec Kalousek, ani tehdejší premiér Sobotka nebyli předkladateli návrhu zákona ani pozměňovacích návrhů, které se dotkly Andreje Babiše. Rovněž není pravdou, že by byl lex Babiš „narychlo spíchnut“ v roce 2017. Návrh zákona byl vládou předložen Poslanecké sněmovně již v roce 2015, pozměňovací návrhy dotýkající se Andreje Babiše byly navrženy v roce 2016 a samotný návrh byl poprvé schválen v září 2016. Poté návrh novely vrátil Sněmovně jak Senát, tak prezident. Poslanecká sněmovna zákon definitivně schválila (.docx) v lednu 2017. Spor, zda Babiš naplnil ustanovení zákona o střetu zájmů, či nikoli, není dosud ukončen.

Legislativa umožňující vydávání korunových dluhopisů existovala v českém právu již od 90. let. Na tvorbě těchto ustanovení se Miroslav Kalousek ani Bohuslav Sobotka nepodíleli. Nicméně v roce 2011 Miroslav Kalousek z pozice ministra financí opětovně zavedl ustanovení o nedanění korunových dluhopisů. Následně vydal sérii státních korunových dluhopisů, čímž tento postup legitimizoval. Není ovšem pravda, že by pro znovuzavedení nedanění korunových dluhopisů hlasoval Bohuslav Sobotka, protože se hlasování nezúčastnil.

Problematika korunových dluhopisů spočívá v tom, že v případě, kdy úrok u každého korunového dluhopisu není vyšší než jedna koruna, daň se automaticky zaokrouhlí dolů (tj. na nulu) a z celého dluhopisu se tedy nemusí odvádět žádná daň. „A pokud celou, dejme tomu, stomilionovou emisi rozdělíte místo jednoho stomilionového dluhopisu na sto milionů jednokorunových dluhopisů, je výsledná daň součtem sta milionů nul, a tudíž nulová,“ přibližuje problematiku děkan Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické Ladislav Mejzlík.

Nedanění korunových dluhopisů bylo zákonem umožněno již od první poloviny 90. let, a to na základě dvou ustanovení. Jedno z nich umožňovalo danit dluhopisy stejného emitenta jednotlivě. Druhé ustanovení zakládalo pravidlo, podle kterého se daň zaokrouhlovala směrem dolů. V té době však Miroslav Kalousek působil jako náměstek na Ministerstvu obrany a tvorbu usnesení mu tak nelze připsat. Zároveň tehdy Bohuslav Sobotka ještě nebyl poslancem, jelikož se stal členem Poslanecké sněmovny až v červnu 1996, a tak nemohl pro tyto zákony hlasovat.

V roce 2009 (s účinností od 2011) byl zrušen zákon o správě daní a poplatků, v němž bylo obsaženo i ustanovení zavádějící zaokrouhlovaní směrem dolů. Zákon byl nahrazen daňovým řádem, který byl navržen tehdejším ministrem financí Kalouskem. Nový daňový řád neobsahoval ustanovení umožňující zaokrouhlení směrem dolů, ale pouze obecné pravidlo, podle něhož se zaokrouhlovalo směrem nahoru. Následně však byla takto vybraná daň subjektům vrácena s odůvodněním, že při této změně zákonů došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu. Ministr financí Kalousek poté předložil novelu zákona o daních z příjmů, která opět zaváděla pravidlo zaokrouhlování daně dolů, čímž bylo opětovně umožněno nedanění korunových dluhopisů. Hlasování o této novele se však tehdejší poslanec Bohuslav Sobotka nezúčastnil.

Ovšem již tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou Ministerstvem průmyslu a obchodu. V průběhu schvalování této novely bylo pozměňovacím návrhem (.pdf, str. 4) hospodářského výboru Poslanecké sněmovny opět zavedeno zaokrouhlení dividendového příjmu nahoru, což v praxi znamenalo zdanění korunových dluhopisů. Novela vstoupila v účinnost v červenci 2012.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí zejména ze strany soukromých subjektů, a vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny výše zmíněným návrhem z pera MPO. Lze tedy říci, že tehdejší ministr financí Kalousek státní emisí korunových dluhopisů legitimizoval takovýto postup.

Pro úplnost dodejme, že od konce roku 2016 čelil tehdejší ministr financí Babiš podezření z krácení daně, k němuž mělo dojít odkoupením korunových dluhopisů od firmy Agrofert, jež nebyly daněny. Finanční správa však žádný daňový únik neodhalila. Zároveň Babiš jako ministr financí podal pozměňovací návrh (.pdf), podle něhož by měly být zdaněny korunové dluhopisy, které majitelé koupili od svých firem. Novela, k níž svůj návrh připojil, ovšem nebyla schválena. Kauza okolo nezdaněných korunových dluhopisů ovšem způsobila neshody v tehdejší koalici ČSSD s ANO a byla jedním z hlavních důvodů odvolání Andreje Babiše z funkce ministra financí v květnu 2017.

Andrej Babiš výrok pronesl v kontextu otázky směřující k závěrečné zprávě (.pdf) auditu Evropské komise, která mimo jiné potvrdila, že je Andrej Babiš ve střetu zájmů. Dosavadní přehled celé kauzy přinesl například v roce 2018 server iDNES. Kauzu dlouhodobě monitorují některé neziskové organizace – například Transparency International.

Právním základem celého auditu (.pdf, str. 7) je Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. prosince 2013 (.pdf), které obsahuje společná ustanovení o jednotlivých fondech (mezi něž patří např. Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova).

Toto Nařízení v článku 75 stanovuje (str. 378), že: „(Evropská komise, pozn. Demagog.cz) se (…) přesvědčí, že členské státy zavedly systémy řízení kontroly, které jsou v souladu s tímto nařízením a s pravidly pro daný fond, a že tyto systémy během provádění programů účinně fungují.“

Mezi systém řízení a kontroly spadá právě i povinnost (.pdf, str. 25) zabránit (.pdf, str. 44) střetu zájmů přijetím přiměřených opatření, a to na všech úrovních řízení uvnitř členských států.

Z pohledu Evropské komise je jedním ze zmíněných přiměřených opatření právě český zákon o střetu zájmů, konkrétně § 4c, který stanovuje, že „je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) (člen vlády, pozn. Demagog.cz) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“

Kromě povinnosti členských států taková opatření přijmout je jejich povinností i zajistit, aby tato opatření účinně fungovala. Mluví-li Andrej Babiš o interpretaci (výkladu) zákona, je třeba rozlišovat mezi autoritativním výkladem zákona a výkladem interním a nezávazným. Autoritativní výklad českých zákonů mohou skutečně v důsledku provádět pouze soudy (GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2013, str. 129, 132, 133).

Pokud však Evropská komise měla podle práva Evropské unie zjistit, zda je zavedený systém kontroly a řízení účinný, musela nejprve analyzovat, zda vnitrostátní předpisy (z pohledu Evropské komise výše zmiňovaná opatření) střetu zájmů skutečně zabránily. Musela tak vnitrostátní předpis – zákon o střetu zájmů – vyložit a de facto posoudit, zda je porušován, nebo není. Tento výklad však není závazný a má důsledky pouze pro závěry celého auditu (.pdf, podrobné odůvodnění Evropské komise str. 68 a násl.) založeného na ustanoveních evropského práva. Jedním z právních důsledků takového auditu však může být například neproplacení některých dotací ze strany Evropské komise, a tak i nezávazný výklad českého práva může mít v rámci aplikace evropských předpisů reálné dopady.

Andrej Babiš tedy nesprávně naznačuje, že že Evropská komise vůbec nemůže pro vnitřní účely auditu interpretovat české právo. To nejenže dělat může, ale dokonce musí, pokud má zjistit, zda je zaveden fungující systém kontroly a řízení, k čemuž je vázána výše uvedenými předpisy. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Podle Ústavy ČR je jmenování generálů pravomocí prezidenta republiky, která vyžaduje kontrasignaci předsedy Vlády ČR nebo jím pověřeného člena vlády. Dále je proces jmenování definován zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kdy je navrhování na jmenování nových generálů kompetence vlády jako celku.

Pokud některý z členů vlády, obvykle premiér nebo ministr obrany, má zájem o navržení jmenování nového generála, jedná se o zařazení bodu na jednání vlády. Dle čl. II odst. 5 Jednacího řádu vlády je předkladatelem takového materiálu na jednání vlády zásadně člen vlády. Premiér tedy nemá pravomoc sám předložit návrh na jmenování prezidentovi, nicméně jako člen vlády může navrhovat projednání návrhu na jmenování na jednání vlády.

Po zařazení na program jednání dojde k projednání bodu a pokud vláda většinou hlasů odsouhlasí přijetí návrhu na jmenování, předseda nebo kdokoliv jiný pověřený usnesením předá návrh na jmenování prezidentovi.

Pro příklad uveďme návrhy na jmenování ředitele BIS, plukovníka Michala Koudelky, do hodnosti brigádního generála ze dne 8. října 2019 (.pdf) a 5. října 2020 (.pdf). V obou případech (.pdf, str. 3) návrh na jmenování předložil (.pdf, str. 3) premiér Babiš. Poslední takovýto návrh vláda projednala 26. dubna 2021, kdy návrh na jmenování opět předložil sám premiér Babiš (.pdf, str. 3). Dodejme, že prezident Zeman povýšit Michala Koudelku opakovaně odmítá.

Byť Andrej Babiš není tím, kdo prezidentovi navrhuje jmenování generálů, jmenování plukovníka Koudelky do funkce brigádního generála opakovaně navrhoval alespoň na program jednání vlády, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Český právní řád neuznává manželství stejnopohlavních párů, která byla uzavřena v zahraničí. V českém kontextu lze na tyto svazky hledět jen jako na registrované partnerství, protože to je jediná forma „trvalého společenství dvou osob“ (§ 1 odst. 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství), kterou česká právní úprava dovoluje uzavřít osobám stejného pohlaví. To potvrzuje například i rozsudek (.pdf) Nejvyššího správního soudu, podle kterého brněnská matrika postupovala správně, když neuznala svazek dvou mužů uzavřený v Nizozemsku jako manželství v České republice.

Česká právní úprava manželství a registrovaného partnerství se v mnohém odlišuje. V tomto ohledu je klíčový § 3020 občanského zákoníku. Podle tohoto paragrafu se registrované partnerství neřídí ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy v oblasti rodinného práva. To tedy znamená, že například právní vztahy mezi registrovanými partnery a dětmi v jejich péči nemají stejnou právní úpravu jako obdobné vztahy v manželství.

Nejdiskutovanějším rozdílem mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím je osvojení. České právo neumožňuje společné osvojení dítěte stejnopohlavním párem, a proto ani není možné uznávat zahraniční osvojení dítěte stejnopohlavním párem, což potvrdil ve svém nálezu (.pdf) i Ústavní soud.

Odlišně je v českém právu upraveno tzv. individuální osvojení dítěte. Jedná se o situaci, kdy si jeden z partnerů osvojí dítě, druhý partner ovšem nemá k tomuto dítěti i nadále de facto žádný právní vztah. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, původně obsahoval ustanovení, které tento postup zakazovalo, Ústavní soud jej ale ve svém nálezu Pl. ÚS 7/15 z roku 2016 zrušil. Zákon tedy stále neumožňuje, aby si partner tzv. „přisvojil“ dítě svého partnera, jak je to dovoleno v případě manželů.

Podle § 13 odst. 3 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, má sice partner, který se podílí na výchově dítěte, „povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte“, nevzniká mu ovšem automaticky zákonné zastoupení dítěte. Ocitá se tak v pozici tzv. sociálního rodiče (str. 75), který nemá k dítěti, na jehož výchově se podílí, téměř žádný právní vztah. Z toho důvodu by mu mohlo být dítě odebráno v případě úmrtí partnera, jenž je rodičem dítěte i podle právní úpravy.

Registrované partnerství lze uzavřít jen na některých matrikách. Podle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, lidé vstupující do registrovaného partnerství „činí prohlášení osobně před matrikářem registrujícího matričního úřadu“. Seznam těchto registrujících matričních úřadů, které o partnerství provádějí zápis, lze nalézt ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 207/2001 Sb.

S výjimkou Středočeského kraje se vždy jedná o úřad sídlící v krajském městě. Celkem je tedy evidováno 14 úřadů, na kterých lze uzavřít registrované partnerství. V tomto případě například nehraje roli trvalé bydliště partnerů.

Uveďme, že uzavření manželství se liší už z toho důvodu, že svazek může být církevní nebo civilní (občanský). V případě svazku civilního je nutné se obrátit na matriční úřad, do jehož správního obvodu spadá místo obřadu. Podle dokumentu (.pdf, str. 2) Ministerstva vnitra i webu státní správy se v České republice nachází přes 1270 úřadů, které poskytují matriční služby, včetně obřadů.

V případě církevního obřadu „je nutné se obrátit na osobu pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností“. Místo obřadu poté určují vnitřní předpisy dané církve. Typicky se tedy v případě křesťanských církví jedná o kostely či kaple, kterých je v České republice několik tisíc.

Na závěr zmiňme, že nelze zcela objektivně zhodnotit poměrně subjektivní tvrzení, že „lze manželství uzavřít téměř kdekoliv“. Obecně však můžeme říct, že 14 registrujících matričních úřadů je v porovnání s počtem běžných matrik či kostelů, který se pohybuje v řádu tisíců, nízké číslo. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.