Přehled ověřených výroků

Na oficiálních webových stránkách tibetského duchovního vůdce dalajlamy lze nalézt výčty jeho setkání s vysokými představiteli světových zemí. Dle seznamu za roky 1990 až 1999 byla jeho návštěva Václava Havla v Praze 3. února 1990 jeho první schůzkou s některým ze světových státníků v 90. letech.

V předcházejícím období se pak dalajlama podle výčtu setkání za léta 1954 až 1989 sešel mimo jiné 11. prosince 1989 s tehdejším norským premiérem Janem Pederem Sysem. Dodejme, že tento den přijal také v Oslu Nobelovu cenu za mír. 10. prosince 1989 se dalajlama setkal i s norským králem Olafem V. Dále můžeme zmínit jeho schůzku s tehdejší předsedkyní Německého spolkového sněmu Ritou Süssmuth z 8. prosince téhož roku nebo schůzky s prezidenty Kostariky a Mexika v červnu a červenci 1989.

Co se týče setkání tibetského duchovního vůdce se státníky západní Evropy, 13. května 1986 se ve Vídni sešel s rakouským prezidentem Rudolfem Kirchschlägerem. V říjnu 1973 pak proběhla jeho schůzka s irským prezidentem a předsedou vlády.

Z tohoto úhlu pohledu nelze popřít, že po návštěvě Václava Havla v únoru 1990 se dalajlama začal více setkávat s ostatními státníky nejen Evropy (například v říjnu 1990 s německým prezidentem či v prosinci 1991 s britským premiérem atd.), ale také s vysokými představiteli Spojených států. V dubnu 1991 navštívil ve Washingtonu tehdejšího amerického prezidenta George Bushe, o dva roky později pak jeho nástupce Billa Clintona. Je tak možné, že v tomto ohledu Václav Havel skutečně učinil jistý pokrok, či dokonce průlom. Tvrzení Alexandra Vondry, že se v období začátku 90. let s dalajlamou nesetkával „žádný státník“, je nicméně nepravdivé.

Předně uveďme, že při ověřování tohoto výroku považujeme výraz „nedal červený koberec“ pouze za obrazné vyjádření, a nebereme ho tedy doslovně.

Jan Fischer se s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou setkal 11. září 2009, tedy v době, kdy předsedal tzv. úřednické vládě, která byla jmenována v květnu 2009 po pádu vlády Mirka Topolánka. Ke schůzce došlo v Kramářově vile, která slouží jako „rezidence předsedy vlády České republiky“. Čínské velvyslanectví se tehdy proti návštěvě dalajlamy v ČR a jeho účasti na konferenci o míru a demokracii v Asii ohradilo.

Podle tehdejšího prohlášení tiskového mluvčího Jana Fischera však zmiňované přijetí dalajlamy v Kramářově vile bylo „soukromou schůzkou“. Toto tvrzení později zopakoval Jan Fischer i v roce 2012 ve svém článku pro Parlamentní listy: „(…) s ohledem na citlivost této věci pro čínskou stranu jsem zvolil setkání soukromé, v rezidenci – Kramářově vile, a bez médií.“ Dodejme, že tehdy Jan Fischer reagoval na kritiku, která k němu směřovala právě ze strany Alexandra Vondry.

Nepřísluší nám hodnotit, do jaké míry byla schůzka Jana Fischera s dalajlamou skutečně soukromá. Pro hodnocení výroku je nicméně důležité zmínit, že například setkání dalajlamy a Václava Havla v únoru 1990 mělo do jisté míry podobnou formu jako setkání tibetského duchovního vůdce s Janem Fischerem. Jako úřadující československý prezident tehdy Václav Havel pozval dalajlamu „do prezidentské rezidence na zámek v Lánech“ (video, čas 01:50). Jednalo se také o „soukromé setkání“ (video, tamtéž). I proti této návštěvě čínská strana protestovala a nepřijala „názor, že návštěva má ryze soukromý charakter a že nepoškodí společné zájmy obou zemí“ (video, čas 02:14).

Za dobu, kdy byl Václav Havel českým a dříve československým prezidentem, navštívil dalajlama Českou republiku celkem čtyřikrát: v letech 1990, 1997, 2000 a 2002. Dodejme, že ve výroční zprávě Správy Pražského hradu za rok 2002 (.pdf, str. 19) je mezi „společenskými a pracovními akcemi“ na zámku v Lánech uvedena právě také návštěva delegace dalajlamy.

Je pravdou, že zástupci Čínské lidové republiky se ohradili proti návštěvě dalajlamy v ČR v roce 2009, kdy proběhlo také jeho setkání s Janem Fischerem. Jelikož však tato schůzka měla v zásadě stejnou formu jako schůzka dalajlamy s Václavem Havlem v roce 1990 (oba v době setkání vykonávali vysokou funkci, oba dalajlamu pozvali do své oficiální rezidence a oba označili tato setkání za soukromá), hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tchaj-wan udržuje diplomatické vztahy s 15 státy, konkrétně jsou to Marshallovy ostrovy, Nauru, Palau, Tuvalu, Svazijsko, Vatikán, Belize, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Paraguay, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie a Svatý Vincenc a Grenadiny.

Navázání diplomatických vztahů s Čínskou lidovou republikou (Čínou) nebo Čínskou republikou (Tchaj-wanem) se odvíjí od politiky jedné Číny. Podle ní platí, že „státy udržující diplomatické vztahy s ČLR nemohou mít vztahy s Taiwanem, a naopak.“ Oněch vyjmenovaných 15 států tedy nemá navázané diplomatické vztahy s Čínou. Toto platí i pro jedinou evropskou zem, která je na daném seznamu, a sice pro Vatikán. Ten nemá s Čínou navázané oficiální diplomatické vztahy od 50. let minulého století.

V roce 1949 v Číně skončila občanská válka mezi komunisty v čele s Mao Ce-tungem a nacionalisty ze strany Kuomingtan vedené Čankajškem. Válka dopadla vítězstvím pro komunisty, kteří vytlačili zbytky Čankajškova Kuomingtanu na Tchaj-wan. Tchaj-wan se tak de facto stal na pevninské Číně nezávislým územím, představitelé Kuomintangu však tvrdili, že existuje jen jedna Čína (tzv. princip jedné Číny), jejímiž oni jsou představiteli, kteří ovšem nemají území celé Číny pod svou kontrolou. Cílem bylo ji znovu ovládnout, ovšem ne pod komunistickým vedením. Jako zástupce Číny vystupoval po válce Tchaj-wan i v Radě bezpečnosti OSN a mnohými státy západního světa byla jeho vláda uznávána jako jediný legitimní zástupce Číny.

Samostatnost Tchaj-wanu však nikdy neuznala samotná pevninská Čína. Ta také prosazuje princip jedné Číny, tedy že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států. Podle výkladu ČLR je pak jediným legitimním útvarem zastupujícím „jednu Čínu“ právě pevninská Čína. V 70. letech došlo ke změnám ve světě diplomatických vztahů, když OSN začala uznávat vládu Čínské lidové republiky a zástupci Čínské republiky z Tchaj-wanu tak v Radě bezpečnosti ztratili své místo. Prudce klesl i počet států, které Čínskou republiku diplomaticky uznávají.

Postupem času se plán na invazi do pevninské Číny ukázal jako neproveditelný. Zároveň se Tchaj-wan postupně evolučně proměnil v prakticky fungující demokratický stát s pluralitním politickým systémem. S demokratizací země si od 70. let Tchaj-wan postupně přestává činit nároky na území celé Číny. V posledních letech pak opakovaně zaznívají požadavky, které usilují o Tchaj-wan jako samostatný suverénní stát nezávislý na zbytku Číny. Tenze pak narostly zejména v roce 2000 po zvolení prezidenta Chen Shui-biana, který se otevřeně hlásil k nezávislosti země. Současná prezidentka Tsai Ing-wen je zástupcem Demokratické pokrokové strany, která tradičně podporuje nezávislost Tchaj-wanu. Při své inauguraci se prezidentka Tsai odmítla přihlásit k principu jedné Číny.

Na 23. schůzi Senátu PČR navrhl kvůli čínskému vyhrožování senátor Pavel Fischer, pověřený Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, k projednání „Návrh usnesení Senátu k pokusům Čínské lidové republiky o vměšování do vnitřních záležitostí České republiky." Z přítomných 52 senátorů hlasovalo 50 pro, Jiří Cieńciała, člen senátorského klubu hnutí ANO, aktuálně bez politické příslušnosti, se zdržel hlasování a nezařazený senátor Jaroslav Doubrava, aktuálně za Severočeši.cz, jako jediný hlasoval proti. „Zdůvodnil to tím, že se s dokumentem z čínské ambasády, který byl nalezen v pozůstalosti Vystrčilova předchůdce Jaroslava Kubery (ODS) a je veřejně dostupný, prý neměl možnost seznámit.“ Zahraniční výbor Senátu vydal usnesení už 11. března 2020, avšak k projednání na plénu došlo až 20. května. V jednom z bodů tohoto usnesení bylo i vyjádření podpory, „aby právě v tomto kontextu to byl předseda Senátu PČR, kdo v doprovodu podnikatelské delegace navštíví Tchaj-wan.“ Čína se proti české cestě na Tchaj-wan tvrdě ohrazovala.

Cestu pak Vystrčil oficiálně oznámil 9. června 2020. Na Tchaj-wan odletěl 29. srpna 2020.

V devadesátičlenné delegaci bylo pak kromě Vystrčila dalších sedm senátorů, například 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer nebo předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Lumír Kantor.

To, že se cesta na Tchaj-wan uskutečnila za podpory Senátu PČR, pak Miloš Vystrčil zmínil i ve svém projevu 31. srpna na Národní univerzitě Chengchi na Tchaj-wanu.

Závěrem doplňme, že neověřujeme, zda je krok Miloše Vystrčila sympatický, či nikoliv. Jedná se o hodnotový soud Alexandra Vondry a jako takový jej ověřovat nemůžeme.

O slibu, který europoslanec Vondra zmiňuje, jsme psali například v tomto výroku. K přechodu vlády nad Hongkongem od Velké Británie k Čínské lidové republice došlo roku 1997. Stalo se tak na základě britsko-čínské dohody přijaté roku 1984, kdy byl ustanoven právě systém „jedna země, dva systémy“. Ten Hongkongu zaručuje zachování značné míry autonomie, a to po dobu padesáti let (do roku 2047). Čína se tak zavázala k zachování společenského a hospodářského systému, právního řádu a občanských svobod Hongkongu. Konkrétně je tato záležitost stanovena v článku 5 (.pdf, str. 58) Základního zákona, který říká, že socialistický systém a jeho politika se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém a způsob života. 

V případě „totálního pošlapání (slibu) Pekingem“ pak lze předpokládat, že Alexandr Vondra naráží především na nedávné přijetí tzv. bezpečnostního zákona Všečínským shromážděním lidových zástupců. K němu jsme se vyjádřili podrobněji zde. Od 28. května 2020, kdy byl zákon přijat, panuje obava, že by mohl narušit svobody a práva daná Hongkongu při jeho znovupřipojení k Číně. Po přijetí tohoto předpisu Čínou vydala Evropská unie prohlášení, v němž vyjadřuje obavy z narušení autonomie Hongkongu a zároveň je hluboce znepokojena snahou Číny neplnit své mezinárodní závazky, které přijala při převzetí Hongkongu. 

K tomuto prohlášení se připojily i některé další evropské státy, které přitom nejsou součástí EU, např. Island, Norsko, Černá Hora či Albánie. O situaci v Hongkongu se ovšem zajímají i další státy světa a své znepokojení nad tamní situací vyjádřila například i Velká Británie, Kanada, USA nebo Austrálie. Zákon posílil již probíhající protesty, které měly za cíl mimo jiné vyjádřit nesouhlas s navrhovaným zákonem, který by umožnil vydávání podezřelých do pevninské Číny a následný soudní proces před orgány ovládanými Komunistickou stranou. Demonstrace se však dlouhodobě střetávají s represivními akcemi.

Vzhledem k postoji zmíněných evropských i mimoevropských zemí, stejně jako řady tuzemských (Euro, iRozhlas nebo Novinky) i zahraničních (Financial Times či The Guardian) medií lze konstatovat, že Čína skutečně podkopává slib, spočívající v záruce demokracie, vytvářením nástrojů pro jeho destrukci. Stejného názoru je i Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva.

Pokud jde o předpověď Tchaj-wanu jako dalšího území, které bude čelit tlaku Čínské lidové republiky, nezbývá než se omezit na tvrzení, že budoucnost nikdo nezná. Tchaj-wan tak může být další na řadě, ale nemusí. Vzhledem ke zhoršujícím se vztahům mezi oběma zúčastněnými lze ale scénář, ve kterém spor eskaluje, vidět jako reálnou možnost.

Občanská demokratická strana (ODS) vznikla v roce 1991 rozdělením Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Europoslanec Vondra hovoří o velikosti strany v souvislosti s existencí rozdílných názorů jejích členů. Na velikost strany se můžeme dívat optikou počtu členů ve straně nebo také optikou jejích volebních výsledků. Politickou stranu lze tedy považovat za velikou, pokud dokáže přitáhnout široké spektrum voličů a ve výsledcích voleb tak obsazuje zpravidla přední místa.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny od roku 1996 (roky 1998, 2002, 2006, 2010) do posledních voleb z roku 2017 ODS s výjimkou roku 2013 vždy zaujímala první nebo druhé místo. V roce 2013 skončila jako pátá. Její volební výsledky se jinak pohybovaly přibližně mezi 20 a 35 % hlasů. V roce 2017 skončila jako druhá, ale pouze s 11,32 % hlasů. V tomto ohledu tedy lze říci, že ODS skutečně vždy byla velikou stranou. Zároveň je dobré zmínit i slova Alexandra Vondry, která následují po ověřovaném výroku „a zase budeme velká strana“. Je tedy vidět, že europoslanec Vondra si uvědomuje současný pokles „velikosti“ strany.

Co se týče počtu jejích členů, v roce svého založení jich měla ODS 18 557. Nejvyššího počtu členů dosahovala okolo let 2009 a 2010 – až necelých 34 tisíc. V následujících letech počet členů značně klesal. Tento úbytek (.pdf, str. 2) se přisuzuje několika příčinám. Jednou z nich byl vznik nových konkurenčních stran, které některé členy odvedly – zejména nová TOP 09 a hnutí ANO 2011. Dalším důvodem pak bylo i zbavování se tzv. mrtvých duší. Dále je také na vině i rušení některých oblastních organizací. V roce 2012 ODS měla už jen 25 892 členů, v roce 2014 18 tisíc. V letech 2015–2017 se členská základna držela přibližně na 14 tisících, v současnosti čítá 13 600 členů.

V porovnání s ostatními stranami patří ODS skutečně mezi strany větší. Více členů má v současnosti KSČM (31 456) a KDU-ČSL (21 706), prakticky stejně pak ČSSD (13 845). Méně mají naopak SPD (6 459), ANO (2 861), TOP 09 (2 761), STAN (1 653) a Piráti (1 020). I v minulosti KSČM byla (.pdf, str. 2) vždy politickou stranou s největší členskou základnou – v roce 1992 měla přes 350 tisíc členů, v roce 2010 přes 100 tisíc. Větší počty členů má tradičně také KDU-ČSL. V devadesátých letech dosahovaly (.pdf, str. 2) až 90 tisíc, teprve po přelomu tisíciletí počty klesly pod 50 tisíc. ČSSD měla naopak spíše méně členů než ODS. V 90. letech a na přelomu tisíciletí měla pod 20 tisíc, poté začal počet jejích členů růst – v roce 2014 jich měla necelých 23 tisíc (.pdf, str. 2). Od té doby ale také dochází ke kontinuálnímu úbytku až na současných necelých 14 tisíc.

ODS tedy skutečně patří ke stranám s největší členskou základnou v Česku. Pokud se podíváme na její volební výsledky, patří taktéž k nejúspěšnějším českým stranám.

Historicky poprvé mohli živnostníci čerpat ošetřovné. Zájem o program MPO předčil všechna očekávání, proplaceno je 186 tisíc žádostí za 2,2 mld. Kč.

Narůstající zájem je i o kompenzaci nájemného pro podnikatele. Evidujeme schválené nebo nájemníky rozpracované žádosti již za 1,6 mld. Kč.

— Karel Havlíček August 25, 2020

Ošetřovné jako jednu z dávek nemocenského pojištění upravuje zákon č. 187/2006 Sb. Základní ustanovení nalezneme především v § 39. Pokud porovnáme současné znění s předchozími verzemi zákona, můžeme konstatovat, že živnostníci nárok na ošetřovné v rámci zákona o nemocenském pojištění v minulosti nikdy neměli. Ošetřovné však existovalo i před rokem 2009, tedy předtím než tento zákon z roku 2006 nabyl účinnosti. Režim dotčeného příspěvku se řídil zákonem č. 54/1956 Sb. a formální název zněl Podpora při ošetřování člena rodiny. Jak je však patrné z § 25, i zde dosáhli na dávku pouze zaměstnanci.

Při splnění zákonných podmínek mohou mít tradičně i živnostníci nárok na dlouhodobé ošetřovné. Navzdory obdobnému názvu se však jedná o odlišný druh dávky. Zatímco ošetřovné je určeno pro krátkodobé ošetřování např. dítěte z důvodu nemoci či úrazu, dlouhodobé ošetřovné, jak už název napovídá, dává lidem možnost dlouhodobě se starat o nemohoucího příbuzného či partnera. Vzhledem k podstatným rozdílům mezi těmito příspěvky, ať už faktickým či systematickým, nevnímáme tuto skutečnost v rozporu s výrokem. Stejně tak pouze pro zajímavost zmiňujeme teoretickou možnost čerpání ošetřovného ze strany živnostníka, pokud je dotyčný současně zaměstnancem.

Čerpání ošetřovného tak skutečně bylo umožněno až na základě usnesení vlády (.pdf) ze dne 26. března 2020. Tzv. OČR (ošetřování člena rodiny) bylo živnostníkům pečujícím o dítě mladší 13 let vypláceno formou veřejné podpory Ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO). Ministerstvo spustilo program Ošetřovné spolu s několika dalšími s cílem pomoci podnikatelům a živnostníkům v souvislosti s koronavirovou pandemií. Dotace byla poskytována ve výši 424 korun denně za měsíc březen, dále po 500 korunách denně v období duben – červen. Tato kompenzace měla za cíl napodobit podporu, která byla ve stejném období zasílána zaměstnancům díky speciální krizové úpravě ošetřovného.

Je dobré podotknout, že striktně vzato ani dnes živnostníci nečerpají ošetřovné, jakožto dávku vyplácenou na základě zákona o nemocenském pojištění. V případě OSVČ se jedná o vládní dotační program, jehož podmínky (.zip, Program – Osetrovne.pdf) jsou však značně podobné podmínkám pro přiznání ošetřovného dle zákona o nemocenském pojištění. Také v médiích je tento dotační program často jako ošetřovné pro OSVČ označován. Jedná se tedy ze strany vicepremiéra Havlíčka o drobnou nepřesnost, která však není důvodem pro hodnocení nepravda.

Zda zájem o podporu předčil veškerá očekávaní, je značně subjektivní výrok k posouzení, není tedy součástí hodnocení. Pro kontext však uvádíme výrok Karla Havlíčka, který byl zveřejněn 1. dubna: „V dotačním programu, z kterého se bude „ošetřovné“ OSVČ platit, je aktuálně k dispozici sto milionů korun. V případě potřeby se částka navýší.“ Později pak bylo na ošetřovné pro OSVČ vyčleněno 2,5 miliardy korun.

Při hodnocení správnosti čísel uvedených v první části výroku můžeme využít zpráv o jejich průběžném vývoji. Dle MPO došlo během prvních dvou týdnů programu k podání více než 50 000 žádostí. První vlna plateb pak znamenala 22 milionů Kč pro 3 000 lidí. Další aktualizace proběhla 11. května. Za měsíc duben mělo žádost podat celkem 68 000 lidí. Vyplaceno bylo do té doby 300 milionů korun. 12. června ministerstvo uvedlo, že od počátku programu eviduje celkem 130 000 žádostí a náklady již přesáhly částku 1 miliardy korun. V poslední zprávě z 15. července MPO deklarovalo 161 000 žádostí a dotace ve výši 1,5 miliardy. Protože však závěrečná data ještě nemáme, a i v médiích se objevují pouze citace ověřovaného ministrova tweetu, je tato část bohužel z dostupných údajů neověřitelná.

Program Nájemné je realizován na základě usnesení vlády (.pdf) ze dne 18. května 2020. Tento speciální dotační program má za cíl (.pdf, str. 2) podpořit podnikatele, kterým byl v souvislosti s pandemií zakázán maloobchod či poskytování služeb. Oslabená schopnost podnikatelů generovat příjem má být státem kompenzována uhrazením části nájemného z provozovny. Výše podpory činí 80 % nájemného u státních objektů a 50 % u těch ostatních, nominálně je pak limitována částkou 10 milionů Kč (.pdf, str. 6). Kontroverzní podmínku výplaty podpory představuje nutnost vyjednání alespoň 30% slevy z nájmu s pronajímatelem objektu. Program je určen pro období (.pdf, str. 2) od 1. dubna do 30. června 2020.

Zda zájem veřejnosti o tuto kompenzaci roste, bohužel nejsme schopni posoudit. Nicméně z logiky věci vyplývá, že počet podaných žádostí se s postupem času skutečně zvyšuje. Co do počtu žadatelů však program zatím silně zaostává za očekáváními, která se pohybovala v rozsahu 150–200 tisíc žadatelů. To však může být způsobeno jeho relativně nedávným spuštěním, kterému musela předcházet notifikace Evropské komise. Stejně tak mohla přispět administrativní náročnost celého procesu. Podnikatelé mají pro podání žádosti čas do konce roku (.pdf., str. 2), k čerpání bylo vyčleněno 5 miliard (str. 2) z vládní rozpočtové rezervy. Karel Havlíček však již při startu programu připustil možné navýšení této částky. 

Pro vyhodnocení správnosti celkové hodnoty všech žádostí opět poslouží počty průběžné. První týden přinesl přes 2 900 žádostí. Po prvním měsíci od spuštění ministerstvo evidovalo více než 5 100 žádostí v celkové výši kolem 795 milionů korun. K 10. srpnu to pak bylo 9 542 žádostí v objemu 1,3 miliardy. O týden později narostl počet žádostí na 10 541 a celková částka na zhruba 1,5 miliardy. Tedy částku, která se již značně blíží deklarovaným 1,6 miliardám.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť ministr Havlíček se nemýlí ani v jednom ze svých faktických tvrzení, bohužel se nám však nepodařilo dohledat zdroj, který by potvrzoval vyplacení již 2,2 miliard korun na ošetřovné živnostníkům.

Předně uveďme, že novela, kterou ministr zdravotnictví Adam Vojtěch zmiňuje ve svém příspěvku, se týká zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.

„Dostupnější moderní a život zachraňující léky“

Návrh novely zákona o veřejném zdravotním pojištění, který vláda schválila (.pdf) 24. srpna, oproti současnému znění podrobněji vymezuje (.doc, str. 14, § 39d, odst. 2) „vysoce inovativní léčivé přípravky“. Důvodová zpráva pak například uvádí (.doc, str. 195), že pokud se jedná „o léčivý přípravek, u nějž nelze prokázat nákladovou efektivitu, ať již z důvodu, že nákladově efektivní není, nebo z důvodu, že zatím nebyla zajištěna potřebná data“, je „možné stanovit dočasnou úhradu“.

Návrh také prodlužuje dobu, po kterou může tato dočasná úhrada vysoce inovativního léčivého prostředku probíhat – konkrétně z 2 let (s možností navýšení o 1 rok) na 3 roky (s možností navýšení o 2 roky) (.doc, str. 15). Současná délka se podle důvodové zprávy (.doc, str. 230) „ukázala být jako nedostatečná“.

Zpráva dále uvádí (.doc, str. 195–196), že v současnosti „pacientům rozléčeným léčivým přípravkem v režimu dočasné úhrady není po jeho ukončení garantováno doléčení, na němž by se nemuseli dále osobně finančně podílet“. To dále „v mnoha případech znamená faktickou nedostupnost takového léčivého přípravku pro pacienta“ a regulace je následně obcházena mechanismem výjimečné úhrady. V některých případech tedy pacienti díky prodloužení doby dočasné úhrady nebudou muset podávat žádost o výjimku a léčivé přípravky tak pro ně budou dostupnější. Nově by také mělo být zákonem dáno právo pacienta (.doc, str. 39) na to, aby byl po ukončení dočasné úhrady „tímto léčivým přípravkem doléčen na náklady držitele rozhodnutí o registraci“.

Novela dále mírně upravuje (.doc, str. 5) současný § 15 odst. 5, který se mimo jiné zabývá úhradami léčivých přípravků pro moderní terapie.

„Zapojení pacientů do rozhodování o úhradě léků na vzácná onemocnění“

Návrh také do zákona o veřejném zdravotním pojištění vkládá (.doc, str. 17–18) nový § 39da. Podle jeho odstavce 2 pak účastníkem řízení „o stanovení výše a podmínek úhrady léčivého přípravku určeného k léčbě vzácného onemocnění“ jsou i pacientské organizace, které sdružují „pacienty s onemocněním, jejichž léčba může být posuzovaným přípravkem ovlivněna“.

„Silnější pozice pacienta v případě žádosti o výjimečnou úhradu léčby“

Výjimečnou úhradou léčby se zabývá § 16, který je využíván, pokud je poskytnutí jinak ze zdravotního pojištění nehrazených zdravotních služeb „jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce“. Novela by měla zrušit (.doc, str. 9) § 16 odst. 2, podle něhož je (s výjimkou případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení) pro výjimečnou úhradu léčby nutný „předchozí souhlas revizního lékaře“.

Důvodová zpráva nicméně říká (.doc, str. 197), že „v případech, kdy je ale podmínkou nároku medicínské posouzení (zejména v případě § 16 zákona č. 48/1997 Sb.) bude pochopitelně nezbytné, aby v souladu s § 50 správního řádu byl podkladem rozhodnutí též odborný (lékařský) názor – podle povahy věci např. znalecký posudek, stanovisko odborného lékaře, stanovisko odborné společnosti“.

Novela také do zákona vkládá (.doc, str. 8) nový § 19, podle kterého bude např. léčba jinak nehrazená (§ 16) pojišťovnou uhrazena i bez jejího předchozího posouzení, pouze na základě žádosti, pokud se jedná o neodkladnou péči a zároveň byly splněny ostatní podmínky pro její přiznání. V případě, že pojišťovna žádosti sama přeci jen posuzuje a dojde ke kladnému stanovisku, vydá neprodleně souhlas. Proti němu není přípustné odvolání a je okamžitě vykonatelný (.doc, str. 197).

Dle § 20 (.doc, str. 9) pak o odvoláních proti negativním stanoviskům rozhoduje do určité míry nezávislá revizní komise.

„Více hrazených zdravotnických pomůcek“

Výčet hrazených zdravotnických pomůcek a jejich úhradový limit lze nalézt v příloze č. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění, přesněji v oddílu C. Novela zákona skutečně počítá s navýšením počtu těchto pomůcek, jedná se například o pomůcky (.doc, str. 98, 103 a následující) pro děti se stomií, pro pacienty se syndromem spánkové apnoe (.doc, str. 186) a další.

„Větší kompetence pro sestry“

Součástí zmiňované novely je také vymezení větších kompetencí zdravotních sester. Do přílohy č. 3 oddílu A vkládá nově tabulku č. 4 (.doc, str. 45), která uvádí „seznam odborností sester pro preskripční omezení“. Uveďme, že v současném znění zákona se vyskytuje jen seznam odborností lékařů, nikoliv sester. Ve dříve zmiňovaném oddílu C (.doc, str. 88 a následující) pak lze nalézt, které odbornosti lékařů a nově i sester mohou dané zdravotní pomůcky pacientům předepisovat. Přehlednější seznam pak uvádí důvodová zpráva (.doc, str. 265–267).

„Největší novela zákona o veřejném zdravotním pojištění za posledních 15 let“

Od roku 1997, kdy vešel zákon o veřejném zdravotním pojištění v platnost, došlo ke mnoha změnám. Rozsáhlejší novelizace proběhla v roce 2007. Mimo jiné tato novela zaváděla regulační poplatky, které je v konkrétních případech každý pojištěnec „povinen v souvislosti s poskytováním hrazené péče hradit zdravotnickému zařízení“.

Pokud budeme počítat s rokem 2021 (.pdf, str. 193), kdy by měl podle plánu vlády současný návrh zákona vejít v účinnost, bude se za posledních 15 let jednat o jednu z největších novel zákona o veřejném zdravotním pojištění. Navrhovaná novela by měla nabýt účinnosti právě 13 let po novele zavádějící regulační poplatky. Přestože se ministr Vojtěch svým výrokem pravděpodobně odkazuje právě na novelu z roku 2007 a místo 15 let by měl hovořit o 13 letech, vzhledem k subjektivní povaze hodnocení „největší“ novely mu tuto možnou nepřesnost nepřikládáme k tíži. Novela navíc prozatím (k datu 13. září 2020) nebyla projednána ani v prvním čtení, a je proto pravděpodobné, že k jejímu schválení do konce tohoto roku nedojde a že její účinnost nastane později než původně plánovaného 1. ledna 2021.

Práce na novele

Návrh na změnu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, byl 24. srpna 2020 předložen na jednání vlády ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem. Ve stejný den vláda tuto novelu schválila (.pdf, str. 1) a návrh byl následně postoupen do Poslanecké sněmovny.

Údaj o délce zpracovávání lze najít v dokumentu (.pdf, str. 2), který byl připraven pro potřeby Legislativní rady vlády, nebo v prezentaci (.pdf, str. 2) Ministerstva zdravotnictví pro tiskovou konferenci z července 2020. Oba dokumenty shodně hovoří o dvou letech práce na novele. Tomu odpovídá i vložení návrhu do aplikace VeKLEP, kde byla karta návrhu vytvořena v prosinci 2019. Původně měla být novela dle plánu legislativních prací předložena již v červnu 2019.

Spolupráce s pacienty

Předesíláme, že nehodnotíme motiv přípravy legislativy, ale pouze to, zda do ní byli zapojeni zástupci pacientských organizací.

Nejprve uveďme, co se rozumí pojmem pacientská organizace. Dle webu Ministerstva zdravotnictví (MZ) jsou to „převážně spolky (neziskové organizace), které sdružují pacienty, jejich blízké a někdy i lékaře. Poskytují informace, pořádají setkání, rehabilitace, pobyty pro pacienty, organizují kampaně pro veřejnost, poskytují poradenství a hájí zájmy svých členů“. Jako příklad pacientské organizace můžeme uvést Českou alzheimerovskou společnost, o.p.s., Klub celiakie Brno nebo Parkinson-Help z.s.

Zástupci pacientských organizací tvoří Pacientskou radu, poradní orgán ministra zdravotnictví. Pacientská rada má možnost vyjadřovat se k návrhům legislativních i nelegislativních materiálů, konzultovat či vydávat stanoviska. Zřízena byla v říjnu 2017.

Pacientská rada se vyjadřovala mimo jiné také ke zmiňovanému návrhu novely zákona o veřejném zdravotním pojištění. Informace o jejím zapojení do tvorby novely byly publikovány v srpnu 2018. V září téhož roku byla na šestém zasedání Pacientské rady předložena zpráva o zapojení v rámci prací na novele. Novela byla dále jedním z témat dalších zasedání Pacientské rady, například třináctého zasedání v červnu 2020.

Úkol při nástupu do funkce

Adam Vojtěch vykonával funkci ministra již v 1. vládě Andreje Babiše a ministrem zdravotnictví je tedy již od prosince 2017. Už krátce po svém nástupu do funkce v lednu 2018 přitom prohlásil, že problematice léků na vzácná onemocnění i dalším problematikám by se chtěl věnovat v rámci nového zákona o veřejném zdravotním pojištění. Ač nakonec byla zvolena forma novely, je pravdou, že oblast, které se novela věnuje, je prioritou ministra Vojtěcha již od jeho nástupu do funkce.

Shrnutí

Na závěr uveďme, že nehodnotíme tu část výroku, ve které Adam Vojtěch uvádí, že pro co nejrychlejší projednání této novely udělá maximum a že je z připravené novely šťastný. Jedná se totiž o predikci, resp. značně subjektivní vyjádření.

Celkově pak příspěvek, který je souborem hned několika výroků, hodnotíme jako pravdivý, neboť všechny jeho části odpovídají informacím zjistitelným z veřejně dostupných zdrojů.

Tomio Okamura se ve výroku zřejmě odvolává na žebříček Doing Business, vytvořený Světovou bankou, ačkoli jej přímo nezmiňuje. Nemluví o něm přitom poprvé, v minulosti jsme již ověřovali 2 jeho podobné výroky.

Podle analýzy Doing Business zpracované Světovou bankou v říjnu 2019 je Česká republika skutečně na 157.  místě v celkové míře jednoduchosti stavebního řízení, zatímco Polsko je na místě 39. Zde je však výrok poslance Okamury nepřesný, neboť žebříček není sestaven jen na základě délky procesu, ta je jen jedním z kritérií. Mezi další patří zejm. náklady celého řízení, jeho přehlednost a přístupnost pro účastníky. Jedná se tedy o žebříček celkové jednoduchosti stavebního řízení, nikoliv pouze jeho rychlosti.

Pokud pak státy seřadíme skutečně podle délky stavebního řízení, je Polsko na cca 90. a Česká republika na 165. místě podle toho, zda samostatně počítáme např. západní břeh Jordánu nebo Hong Kong.

Na závěr je pak dobré podotknout, že délka a složitost stavebního řízení zjištěná Světovou bankou není univerzální, ale vychází ze zadané modelové situace (stavba skladu), a pro jiné stavby se tedy může značně lišit.