Přehled ověřených výroků

Podle údajů, které uvádí Ministerstvo zdravotnictví na svém webu, je největší počet zemřelých v České republice v souvislosti s onemocněním covid-19 mezi staršími lidmi. Nejpostiženější je v tomto ohledu věková skupina mezi 75 až 84 lety, která se podle dat dostupných k 11. říjnu letošního roku podílela na celkovém počtu zemřelých 36,4 %. Následuje věková skupina 85+ s podílem 31,7 % na celkovém počtu zemřelých. 

Pokud se podíváme do jiných zemí, pak například v USA můžeme vycházet ze statistiky zveřejněné státním Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC, Centers for Disease Control and Prevention). Podle dat, která byla posbírána mezi 12. únorem a 18. květnem letošního roku, se 79,6 % všech úmrtí v souvislosti s onemocněním covid-19 týkalo lidí starších 65 let (tab. č. 1). 

Dodejme, že z celkového počtu obětí evidovaných CDC trpělo 39,5 % obětí cukrovkou, 60,9 % obětí onemocněním kardiovaskulárního systému, 20,8 % mělo potvrzenou chronickou chorobu ledvin a například 19,2 % obětí trpělo chronickými plicními nemocemi (tab. č. 2). I v České republice patří například pacienti s diabetem mezi rizikové skupiny.

Na stránkách Státního zdravotního ústavu lze nalézt sekci „Chřipka versus koronavirus“, v níž se nachází také část věnovaná úmrtí. Zde se pak uvádí: „U infekce koronavirem je 30 až 40x vyšší pravděpodobnost úmrtí, než je tomu u běžné chřipky. Toto v zásadě platí pro všechny věkové kategorie dospělých, u dětí zatím není dostatek dat pro porovnání. Podle dostupných údajů se u onemocnění COVID-19 uvádí celková smrtnost 0,5-2,8 %.“ Dodejme však, že tento článek byl vydán už 18. března 2020, a dnešní aktuální data tak mohou být odlišná.

V současné době (k datu 23. října) pak například Univerzita Johnse Hopkinse uvádí míru smrtnosti covidu-19 pro Českou republiku ve výši 0,8 %. Pokud bychom provedli značně zjednodušující výpočet, ke dni 16. října se v ČR prokázala nákaza covidem-19 u 160 117 osob a zemřelo 1 359 lidí (dle dat zveřejněných 26. října) – podíl zemřelých by tedy činil 0,85 %. Doplňme, že ještě na konci září 2020 však některá česká média zmiňovala, že míra smrtnosti v ČR odpovídá 0,4 %.

Co se týče smrtnosti covidu-19 v celosvětovém měřítku, Světová zdravotnická organizace (WHO) například 14. října 2020 publikovala studii (.pdf), která se věnuje míře smrtnosti covidu-19 odvozené z dat o tzv. séroprevalenci (tedy z dat o četnosti osob v dané populaci, u nichž krevní testy potvrdily nákazu). Pod studií je podepsán profesor Stanfordovy univerzity John P. A. Ioannidis, jenž se v jejím rámci odkazuje na řadu odborných prací (.pdf, str. 10–37), které se zabývají přítomností protilátek u populací v jednotlivých oblastech (.pdf, str. 25–26) a počty úmrtí v souvislosti s onemocněním covid-19. Ve zmiňované publikaci se uvádí (.pdf, str. 7), že celosvětový průměr úmrtí v souvislosti s nemocí covid-19 činil k datu 12. září 2020 118 úmrtí na 1 milion obyvatel. Dále je zde uvedeno, že ve zkoumaných oblastech odpovídá medián míry smrtnosti (včetně asymptomatických a nediagnostikovaných případů) v souvislosti s onemocněním covid-19 hodnotě 0,27 %.

Ve studii se nicméně lze také dočíst (.pdf, str. 7), že data z jednotlivých států se liší, a to z rozličných důvodů. Smrtnost se v některých oblastech Evropy a USA podle studie může zdát vyšší, neboť se lidé často nakazili ve zdravotnických zařízeních či v pečovatelských domech (.pdf, str. 8). Infekce se tak často týkala starších či jinak ohrožených skupin lidí. Dodejme, že o stoupajícím riziku s věkem vypovídají také data na webu českého Ministerstva zdravotnictví.

Na druhé straně v Asii je podle studie zatím měřená smrtnost nižší (.pdf, str. 8). To má být zapříčiněno hlavně obecně mladší populací v asijských zemích (kromě Japonska), tamějšími hygienickými zvyky, častější přítomností jiných koronavirových onemocnění či genetickou odlišností. Zvláštním případem je pak pevninská Čína, v jejímž případě jsou výsledky často zpochybňované. Ve výsledku studie odhaduje, že se smrtnost ve spojitosti s onemocněním covid-19 nejčastěji pohybuje mezi 0,09 až 0,57 % v závislosti na dané oblasti (.pdf, str. 7).

Článek amerického listu The Wall Street Journal z 21. července 2020 pak uvádí, že smrtnost je v případě onemocnění covid-19 vyšší než smrtnost sezónní chřipky. Autoři článku se odkazují na studii, která odhaduje hodnotu smrtnosti covidu-19 na 0,3 až 1,5 %. Zkrácená verze článku vyšla i v české verzi.

Jelikož je tedy Janem Hamáčkem uváděné rozmezí smrtnosti v souladu s odhady, které uvádějí některé odborné studie, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok nejdříve musíme uvést do kontextu. Vít Rakušan ve výroku reaguje na dotazy, ve kterých bylo zmíněno, že KSČM požaduje snížit výdaje na obranu o 10 miliard korun z plánovaných 85,4 miliard. Jedná se o požadavek, kterým komunisté podmiňují podporu státního rozpočtu na rok 2021. 

Českou vládní koalici tvoří v současnosti hnutí ANO a ČSSD, které samy sebe popisují jako proevropské (viz zde a zde). I v Programovém prohlášení vlády ČR ze dne 27. června 2018 současná koalice uvádí, že v oblasti zahraniční politiky je pro vládu prioritní „členství České republiky v Evropské unii a prosazování jejích zájmů v příslušných orgánech“.

Co se týče zodpovědnosti, při oslavách 20. výročí vstupu zemí Visegrádské skupiny do NATO například premiér Andrej Babiš uvedl: „Dnes a denně dokazujeme, že nespoléháme jen na to, že někdo bude chránit nás, ale že členství v NATO chápeme také jako naši aktivní zodpovědnost a spoluzodpovědnost za ostatní. Závazek kolektivní obrany bereme velice vážně a ani vteřinu neuvažujeme o tom, že bychom ho zpochybnili.“ Podobně se vyjádřil Babiš v červnu 2020, když prohlásil: „Rád bych zde zdůraznil, že armádu si neudržujeme a nevyzbrojujeme jenom kvůli NATO a tomu, že jsme to někomu a někde slíbili. Armádu budujeme především kvůli sobě, protože naše vlastní bezpečnost a odolnost je především naše zodpovědnost.“

V samotném programovém prohlášení vláda uvádí, že chce postupně navýšit „rozpočet na obranu s cílem dosáhnout podílu 1,4 % na HDP do konce volebního období, tedy do roku 2021“. Tamtéž vláda prohlásila, že „Členství v NATO je pro zajištění obrany naší země klíčové a nemá alternativu. Bezpečnostní záruky kolektivní obrany ale nejsou samozřejmostí. Chceme být našim spojencům spolehlivým partnerem. Proto budeme věrohodně vytvářet své vlastní obranné kapacity a aktivně přispívat ke kolektivní alianční obraně.“

Česká republika se také zavázala, že by jako každý členský stát NATO měla odvádět na obranu země alespoň 2 % HDP. Dodejme, že k plánu komunistů snížit výdaje na obranu o 10 miliard se vyjádřil náčelník Generálního štábu Aleš Opata, který jej označil za „přímý útok na bezpečnost země“, a premiér Andrej Babiš se již v květnu 2020 vyjádřil, že nákup nového vybavení pro vojáky „je jedním z důvodů, proč stát nesmí omezit financování armády“.

Na závěr tedy můžeme shrnout, že vláda ve svém programovém prohlášení označuje členství ČR v EU jako svou prioritu, jednotlivé vládní strany se prohlašují za proevropské a premiér Babiš hovořil opakovaně o naší zodpovědnosti za obranu České republiky i našich spojenců. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Šéfka sněmovního rozpočtového výboru za KSČM Miloslava Vostrá uvedla 15. října 2020 pro Českou televizi, že seškrtání výdajů Ministerstva obrany o 10 miliard korun je podmínkou komunistů, aby vyjádřili podporu pro státní rozpočet na příští rok.

V červnu tohoto roku se Vojtěch Filip vyjádřil ke státnímu rozpočtu, kdy po Andreji Babišovi požadoval snížení 500miliardového schodku. Jiří Dolejš k této věci podotknul možné odložení vojenských zakázek.

V letošním roce Ministerstvo obrany hospodařilo s 75,5 miliardami Kč (cca 1,3 % HDP, .pdf, str. 4) a dle návrhu má v příštím roce obdržet 85 miliard (1,46 % HDP). Česká republika se zavázala vstupem do NATO dávat 2 % HDP (.pdf, str. 11) na obranu do roku 2024. 

Již v roce 1999, kdy probíhalo jednání o státním rozpočtu, komunisté podmiňovali svůj souhlas snížením výdajů armády. Zákon o státním rozpočtu ČR byl 15. ledna 1999 nakonec schválen.

Dne 12. března 2014 se konala konference k příležitosti 15. výročí vstupu ČR do NATO, kde došlo k podpisu deklarace všemi tehdejšími parlamentními stranami kromě KSČM. Na základě této deklarace byla podepsaná (opět vyjma KSČM) Smlouva koaličních stran o zajištění obrany České republiky (.pdf), kde je zmíněno navyšování obranných výdajů ČR, které má v roce 2020 dosáhnout 1,4 % HDP (str. 2).

15. září 2016 skupina poslanců za KSČM (Stanislav Grospič, Vojtěch Filip, Jaroslav Borka, Zdeněk Ondráček a další) předložila sněmovně novelu (.pdf) ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy, ve které se mimo jiné píše (str. 5): „Je tedy zcela nepochybné, že dochází k výraznému zatěžování státního rozpočtu výdaji na armádu…“

Kateřina Konečná se 14. března 2019 na webu KSČM vyjádřila negativně k chystaným armádním nákupům vrtulníků, obrněných vozů a dalších, na které má Ministerstvo obrany přidělené prostředky ze státního rozpočtu. Nezapomněla opomenout, že čím nižší prostředky by šly na zbrojení, tím více by mohlo jít do jiných sociálních oblastí.

K chystanému nákupu 12 vrtulníků Ministerstvem obrany se vyjádřil, v červnu téhož roku, pro Radiožurnál Vojtěch Filip s tím, že ustoupení od tohoto nákupu by znamenalo dosáhnutí nižšího schodku státního rozpočtu v následujícím roce.

Marta Semelová poznamenala své stanovisko ohledně navyšování platů učitelů, na které by se prostředky mohly vzít např. zastavením financování zahraničních misí, které podniká česká armáda.

Co se týče výše zmíněných 2 % HDP pro Ministerstvo obrany, k nim vylíčil svůj názor pro Haló noviny stínový ministr obrany za KSČM Alexandr Černý, pro kterého tato 2 % HDP do roku 2024 nejsou reálna a doufá, že k nim nikdy nedojde.

Svolavatel musí dle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, zajistit, aby shromáždění proběhlo pokojně (§ 6 odst. 5 písm. e). Pokud se svolavateli nepodaří obnovit pokojný průběh shromáždění, „požádá bez zbytečného odkladu o potřebnou pomoc úřad nebo Policii České republiky a vlastními prostředky vyzve účastníky k obnovení pokojného průběhu“ (§ 6 odst. 6). Dodejme, že i například manuál pro obce k rozpuštění shromáždění (.doc) určuje, že při neuposlechnutí bude požádána o pomoc Policie ČR.

Ze zákona o právu shromažďovacím také vyplývá, že fyzické osobě, která spáchá přestupek, hrozí pokuta ve výší 15 000 Kč (§ 14 odst. 4). Výše pokuty je stejná jak pro účastníka shromáždění, tak pro svolavatele, pokud je svolavatelem fyzická osoba.

V případě, že shromáždění uspořádala právnická osoba, může při dopuštění se přestupku obdržet pokutu až ve výši 30 000 Kč (§ 14a odst. 2).

Dále pak zákon určuje, že přestupkem je například neuposlechnutí výzvy k ukončení shromáždění (§ 14 odst. 2 písm. c). Z uvedených informací vyplývá, že s pachatelem přestupku se následně zahájí přestupkové řízení na základě zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Přestupkové řízení upravuje třetí část tohoto zákona.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v obecné rovině svolavateli hrozí vyšší postih pouze v případě, že je právnickou osobou. Na základě zákona o právu shromažďovacím může být pořadateli vyměřena stejná pokuta jako účastníkovi, pokud shromáždění organizuje fyzická osoba.

Jan Hamáček ve výroku hovoří o důsledcích nedodržování opatření na demonstraci. Z kontextu výroku však není zřejmé, jaká opatření má na mysli. V úvahu připadají dvě interpretace: buď protiepidemická opatření pro veřejná shromáždění přijatá vládou ČR, ale také obecná pravidla pro taková shromáždění. Zaměřme se tedy na jednu interpretaci po druhé.

Vláda České republiky přijala usnesení o přijetí krizového opatření v pondělí 12. října 2020. Zákazy a omezení obsažené v usnesení vstoupily v platnost 14. října (str. 1). Dokument omezuje „právo pokojně se shromažďovat tak, že shromáždění se může účastnit celkem nejvýše 500 účastníků“ (str. 3).

Účastníci shromáždění musí být rozděleni do skupin, které budou obsahovat nejvýše 20 osob. Rovněž musí dodržovat dvoumetrový odstup od ostatních a mít zakrytá ústa a nos (str. 3). Demonstrující tak po dobu nouzového stavu musí dodržovat tato opatření. Jejich porušením se mohou dopustit přestupku podle krizového zákona, za který jim hrozí pokuta až do výše 20 tis. Kč. Svolavateli shromáždění usnesení vlády žádné zvláštní povinnosti neukládá, vztahuje se na něj stejné omezení jako na účastníky demonstrace. V případě porušování protiepidemických nařízení na demonstraci neukládá svolavateli žádnou povinnost ani zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím.

Zákon o právu shromažďovacím z března 1990 ukládá svolavateli demonstrace řadu jiných povinností. Svolavatel např. musí (vlastními silami) zajistit, aby shromáždění proběhlo pokojně a aby nebylo narušováno. Pokud se svolavateli nepodaří obnovit pokojný průběh shromáždění, „požádá bez zbytečného odkladu o potřebnou pomoc úřad nebo Policii České republiky a vlastními prostředky vyzve účastníky k obnovení pokojného průběhu“. Další www.zakonyprolidi.cz/cs/1990-84#p6-5-a">povinností je dodržování pokynů úřadu a plnění povinností stanovených jinými právními předpisy.

Úřad, kterému bylo shromáždění oznámeno, resp. jeho zástupce, pak může na místě shromáždění www.zakonyprolidi.cz/cs/1990-84#p8-4">udílet pokyny, mimo jiné i za účelem ochrany veřejného zdraví prostřednictvím svolavatele shromáždění rozpustit. Svolavatel následně musí účastníky vyzvat k odchodu. Pokud tak neučiní svolavatel, rozpustí demonstraci zástupce úřadu. Policie pak může na místě udílet pokyny jen v případě, že zástupce úřadu není přítomen, popřípadě vyžadují-li to okolnosti.

Je však třeba zdůraznit, že pro konání shromáždění (demonstrace) není třeba předchozí povolení příslušných úřadů. Svolavatel je pouze povinen konání shromáždění oznámit, a to alespoň 5 dní předem. Ani neoznámení však není důvodem pro rozpuštění shromáždění. Tyto důvody jsou taxativně vymezeny v § 10 zákona. Shromáždění je možné rozpustit, např. pokud se demonstrující dopouštějí násilí nebo hrubé neslušnosti nebo pokud nařízení porušuje zákony a ústavu. Neoznámení shromáždění je však přestupkem s pokutou až 15 000 Kč (v případě právnické osoby 30 tis. Kč).

Účastníci shromáždění musí dodržovat opatření vydaná v souvislosti se šířením nemoci covid-19 a musí respektovat zákon o právu shromažďovacím. V případě, že tato opatření dodržována nejsou, jedná se svolavateli dle zákona nejdříve zástupce úřadu, teoreticky přitom k těmto jednáním může dojít i na základě podnětu Policie ČR. Ta může sama zasáhnout jen v omezených případech. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, jelikož při aplikaci druhé interpretace výrok odpovídá zákonnému postupu.

Výše úhrad zdravotní péče v přepočtu na obyvatele v kraji určuje tzv. úhradová vyhláška (aktuálně vyhláška č. 268/2019 Sb.), která je každý rok vydávána Ministerstvem zdravotnictví. Finance jsou do jednotlivých krajů a nemocnic z pojišťoven rozdělované na základě koeficientů, které reflektují počty a přesuny pojištěnců jednotlivých pojišťoven v krajích. V praxi to pak skutečně znamená, že za stejný lékařský zákrok dostávají nemocnice v různých krajích různě vysoké finanční úhrady.

Bohužel jse nám však nepodařilo dohledat, o kolik by si Zlínský kraj polepšil, kdyby se výše úhrad narovnala. Je totiž pravděpodobné, že i kdyby úhrada za konkrétní úkon byla pro všechny kraje stejná, stále by se průměrná výše platby lišila. A to z důvodu existence specializovaných pracovišť, ve kterých se soustředí pacienti z vážnými nemocemi, či komplikovaným průběhem nemocí, jejichž léčba je logicky dražší. Taková pracoviště však nejsou rovnoměrně rozprostřena ve všech krajích.

Podle v médiích dostupných dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR ve Zlínském kraji pojišťovny utratí v nemocnicích v průměru 8 771 korun ročně na jednoho občana. V Praze je tato částka přibližně 3,5krát vyšší – 30 435 korun. V ostatních krajích ale většinou částka není více než dvojnásobně vysoká. Druhou nejvyšší částku, kterou pojišťovny na péči o pacienty přispívají, lze nalézt v Jihomoravském kraji, kde dosahuje 17 665 korun. V Královéhradeckém pak 15 779 korun a v ostatních krajích méně než 15 tisíc korun. Hned v několika krajích je pak průměrná platba menší než ve Zlínském kraji, např. v kraji Pardubickém je to 7 418 Kč, ve Středočeském 7 762 Kč a v Karlovarském kraji dokonce 5 107 Kč. Zde nicméně musíme doplnit, že tato data jsou nejméně dva roky stará, a nejedná se tedy o přesné aktuální informace.

Na 61. schůzi Poslanecké sněmovny dne 7. října 2020 proběhlo první čtení novely zákona o Vojenském zpravodajství (VZ). Sněmovna se tehdy usnesla, že novelu přikazuje (.docx) k projednání výboru pro obranu, ústavně právnímu výboru a stálé komisi pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství. Na projednání mají výbory podle zákona 60 dnů. Po této lhůtě musí výbory předsedovi Sněmovny ze zákona předložit usnesení, v němž doporučují, zda má být návrh novely zákona schválen, či nikoli. Po tomto kroku již proběhne druhé čtení novely zákona.

Po prvním čtení tedy sice probíhá ještě projednávání ve výboru či výborech, po nich ale vždy automaticky následuje druhé čtení. František Kopřiva má tudíž pravdu, že Poslanecká sněmovna poslala novelu zákona o Vojenském zpravodajství do druhého čtení.

Co se týče samotného obsahu novely, zmiňovaný návrh vymezuje řadu pravomocí Vojenského zpravodajství v oblasti kybernetického prostoru. VZ má provádět detekci kybernetických útoků a zároveň je oprávněno (.pdf, str. 4) v kybernetickém prostoru samo provádět aktivní zásahy. O každém takovém zásahu je přitom povinno vyhotovit záznam (tamtéž, str. 5). Samotná detekce pak má být prováděna pouze takovým způsobem, aby byla „zachována důvěrnost komunikací fyzických a právnických osob“ (tamtéž, str. 2).

Ministr obrany Lubomír Metnar pak při projednávání této novely ve Sněmovně na její adresu uvedl: „Rozhodně se nejedná, a to bych chtěl zdůraznit, o plošný monitoring, ale pouze o cílenou detekci kybernetických útoků.“ Smyslem navrhovaných změn podle něj „v žádném případě není snaha o omezení svobody občanů, ale naopak jejich obrana vůči útokům a hrozbám mířícím právě proti jejich základním právům a svobodám.“

Podobně hovoří také důvodová zpráva (.pdf, str. 36) k novele zákona o Vojenském zpravodajství: „Cílem návrhu není a ani nemůže být sledování či jakékoli seznamování se s obsahem komunikace.“ Cílená detekce je pak podle této zprávy „koncipována tak, že se nebude jednat o sledování či zaznamenávaní nejen samotného obsahu, ale ani metadat o komunikaci (typicky provozních a lokalizačních údajů)“. Zaznamenávána by poté měla být jen data „v rozsahu předem definovaných ukazatelů. (…) V nástroji detekce bude nadefinován např. škodlivý kód odpovídající již v minulosti zaznamenanému útoku“.

Co se týče části výroku o „zaklekávání na poskytovatele internetového připojení“, server Lupa.cz přinesl 1. října 2020 informaci, že mezi zástupci operátorů a českých firem a zástupci Vojenského zpravodajství došlo k vyjednání pozměňovacího návrhu zmiňované novely. Podle něj by měly být možné tři způsoby, jak bude moci Vojenské zpravodajství přistupovat k detekci hrozeb směrem k firmám a operátorům.

1. Uzavření dohody o spolupráci, na jejímž základě mohou potřebná metadata zpravodajcům předávat samotné firmy.
2. V případě, že nebude s firmou uzavřena dohoda, bude mít Vojenské zpravodajství možnost vyžádat si součinnost ke konkrétnímu útoku.
3. V případě, že firma odmítne spolupracovat, bude mít Vojenské zpravodajství možnost stejně jako v původní verzi novely umisťovat vlastní sondy (nástroje detekce) do soukromých sítí.

Dodejme, že dle informací serveru Lupa.cz byl v rámci původní novely možný pouze jeden (v našem výčtu poslední) způsob (.pdf, str. 3). Zmiňovaný pozměňovací návrh není (k datu 15. října 2020) zveřejněn na webu Poslanecké sněmovny, je však možné, že byl v rámci příprav novely již zabudován do jejího znění. Při projednávání v prvním čtení však o existenci tohoto pozměňovacího návrhu hovořil například také ministr obrany Lubomír Metnar.

Územním plánováním se zabývá zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Plán slouží k vymezení možností využívání území obce, či jeho jednotlivých částí, stanovení základní koncepce rozvoje území v obci apod.

Pořízení nového územního plánu má několik https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-183#f3030989">fází. V přípravné fázi schvaluje zastupitelstvo např. na podnět občana, investora nebo například z vlastního podnětu rozhodnutí o přijetí územního plánu. Následuje fáze přípravy zadání, které musí schválit zastupitelstvo obce. Samotný návrh územního plánu připravuje zastupitelstvem vybraný projektant (zhotovitel). Ve fázi návrhu do procesu může vstupovat veřejnost, a to prostřednictvím veřejného projednání či námitek a připomínek. V poslední fázi je návrh územního plánu předložen zastupitelstvu, které s ním buďto souhlasí a územní plán vydá formou opatření obecné povahy, nebo ho vrátí k úpravě a novému projednání. Vydání územního plánu je oznámeno veřejnou vyhláškou na úřední desce. Za 15 dnů od vyvěšení začne nový územní plán platit, zároveň přestává platit starý územní plán.

Jak již bylo řečeno, územní plán přijímá zastupitelstvo obce formou opatření obecné povahy. Pro územní plán ve formě opatření obecné povahy je (.pdf, str. 6) „typické, že po celou dobu své platnosti a účinnosti mají normativní účinek vůči abstraktně definovanému okruhu osob majících určitý vztah k území, jehož uspořádání je regulováno“. Územní plán nelze rozhodnutím zastupitelstva zrušit, přijetím nového územního plánu se však ruší původní územní plán. Josef Bazala tedy okolnosti přijetí územního plánu nepopisuje úplně přesně, nicméně zastupitelstvo de facto hlasováním o přijetí nového územního plánu rozhoduje také o zrušení toho starého.

V případě, že je územní plán napaden u soudu a dojde k jeho zrušení, neobnovuje se platnost předchozího územního plánu ani územně plánovací dokumentace. K tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 7 Aos 4/2012 – 31 ze dne 23. května 2013 uvádí (.pdf, str. 6): „Ani zrušením opatření obecné povahy proto nedochází k „oživnutí“ předchozího opatření obecné povahy. Územní plán je podle ust. § 43 odst. 4 stavebního zákona vydáván formou opatření obecné povahy podle správního řádu. Proto se ani neobnovuje územně plánovací dokumentace účinná před vydáním zrušeného územního plánu nebo jeho části. Stavby v území neřešeném územně plánovací dokumentací lze v zastavěném území (intravilánu) obce povolit a dále lze pro rozhodování v území využít ust. § 18 odst. a § 188a stavebního zákona 5 (umisťování staveb v nezastavěném území).“

Na území obce je pak třeba pohlížet jako na území bez územního plánu. Zastavěným územím je opět pouze tzv. intravilán. Zrušení celého územního plánu je však případem zcela výjimečným, zpravidla je rušena jen ta část, která je v rozporu se zákonem.

Ivo Valenta mluví o jím předložených novelách zákona o provozu na pozemních komunikacích a autorského zákona. Obě se nyní v rámci legislativního procesu nachází v Poslanecké sněmovně. Novela zákona o silničním provozu je momentálně v 1. čtení, v podobné fázi legislativního procesu je i novela autorského zákona.

Valenta uvádí výraz vinné cyklostezky, jelikož novela se týká tolerance alkoholu při jízdě na kole. Valenta se skupinou senátorů (kteří společně novelu předložili) „považuje za absurdní, že například na Moravě byly vybudovány za užití veřejných peněz vinařské cyklostezky, které cíleně vedou vinohrady a v okolí vinných sklepů, a přitom státní moc i malé ochutnání vína cyklistou postihuje“. (pdf, str. 3)

V novele autorského zákona senátor Valenta navrhuje, „aby bylo zajištěno volné šíření folklórních hudebních děl, jejichž autor není znám, jakož i možnosti přístupu veřejnosti k nim“. Tím chce přinést „administrativní úlevu pro ta folklórní sdružení, která prezentují výhradně folklórní hudební díla, jejichž autor není znám, jakož i pro provozovatele takovéto hudební produkce“.

Návrh novely zákona o silničním provozu je opravdu Valentovo téma. Senátor i veřejně podpořil petici týkající se této úpravy organizovanou ve vinné oblasti na Slovácku, za které je Valenta do Senátu zvolený.