Přehled ověřených výroků

Je pravda, že volby do Evropského parlamentu vyhrála Evropská lidová strana (EPP), jejím spitzenkandidátem (kandidát politické frakce Evropského parlamentu na post předsedy Evropské komise) byl však Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Ursula von der Leyen nebyla nominována Evropskou lidovou stranou - nebyla spitzenkandidátem ani jedné z politických skupin (.pdf, str. 2-3) a ani nekandidovala při posledních volbách do Evropského parlamentu.

Evropská lidová strana je vítězem letošních voleb do Evropského parlamentu se ziskem 182 mandátů. Její součástí jsou i představitelé českých politických stran, konkrétně členové KDU-ČSL, Starostů a nezávislých a TOP 09. Spojitost Ursuly von der Leyen a Evropské lidové strany vyplývá ze skutečnosti, že Ursula von der Leyen je členkou CDU, která je ve frakci Evropské lidové strany. Na post předsedkyně Evropské komise ji jako kompromisní řešení navrhl končící předseda Evropské rady Donald Tusk. Volba předsedy Komise je upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii. Podle něj kandidáta navrhuje Evropská rada (článek 15 odst. 2), kterou tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise“.

Německá ministryně obrany von der Leyen byla nominována na post předsedkyně Komise na mimořádném summitu Evropské rady lídry zemí EU. Nominace von der Leyen byla v podstatě výsledkem paralýzy, do níž se dostali premiéři a prezidenti zemí EU, když se od evropských voleb nebyli schopni domluvit, kdo by měl Komisi vést. Většina europoslanců se opakovaně shodla, že by se šéfem Komise měl stát právě a pouze spitzenkandidát. Manfred Weber však nenašel většinovou podporu mezi lídry zemí EU a proti spitzenkandidátovi socialistů a demokratů (S&D) Fransi Timmermansovi se postavili lídři za EPP.

Nominaci von der Leyen musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019. Podle očekávání ji frakce lidovců (EPP), ke kterým se řadí i koaliční CDU/CSU, podpoří a podporu pravděpodobně také získá od liberálních stran, nově sdružených pod frakcí Renew Europe.

Zdroj: https://election-results.eu/

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces. V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob; tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue.

Tzv. spitzenkandidát představuje lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl skutečně Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku.

Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové. Předseda Aliance liberálních demokratů pro Evropu (ALDE) Hans van Baalen se navíc vyhradil proti Weberovi již v září.

Webera posléze odmítli nominovat i lídři zemí EU, vytýkajíce mu zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které odmítly zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta, a proti jeho zvolení se nakonec vyslovili i lídři lidovců (EPP).

Na post předsedy Evropské komise nominovali nakonec unijní lídři německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen. Její nominaci musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob, tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans, jehož národní mateřskou stranou je holandská strana práce (Labour party) a v evropském parlamentu zastupuje právě stranu Evropských socialistů (PES).

Předmětem hodnocení není pozitivní vnímání ze strany Dity Charanzové, zaměřujeme se na postoj Visegrádu. Premiéři zemí V4 se neshodli na jednom kandidátovi.

Země Visegrádské skupiny se před jednáním všech lídrů zemí EU neshodly na jméně jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise či jiné unijní posty, který by zastupoval země V4. Například maďarský premiér se prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že podpoří kandidáty, kteří „berou země našeho regionu vážně.“ Ačkoli se na konci května 2019 hovořilo o Marošovi Šefčovičovi jako o možném kandidátovi na předsedu EK, nebyl ze strany zemí V4 potvrzen jako oficiální kandidát. Kromě tohoto postu se o osobě Maroše Šefčoviče mluvilo také ve spojitosti s funkcí Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Při samotném jednání na summitu EU se představitelé skupiny zemí V4 postavili (společně s Itálií) proti socialistovi Fransi Timmermansovi, kterého vidí jako tzv. spitzenkandidáta (volební lídr některé z frakcí při volbách do Evropského parlamentu). Tento systém výběru kandidáta země V4 dlouhodobě odmítají. Premiér Babiš se vyjádřil tak, že Timmermans by jen prohloubil názorové rozdíly mezi státy Evropské unie. Frans Timmermans by se mohl stát jedním z místopředsedů EK.

Představitele zemí EU se nakonec dohodli na německé kandidátce Ursule von der Leyen, kterou podpořili i lídři států V4. Někteří čeští europoslanci ale postup V4 kritizují. Například Ondřej Benešík z KDU-ČSL hovoří spíše o vítězství větších zemí EU a o selhání představitelů V4 navrhnout alespoň jednoho kandidáta na obsazované významné funkce.

Státy V4 neměly svého jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise. Jejich požadavkem bylo, aby se do čela EK dostal kandidát, který bude vstřícný k zemím regionu V4 a jejich požadavkům. Země visegrádské čtyřky také dlouhodobě kritizují způsob výběru předsedy EK prostřednictvím spitzenkandidátů. Proto dle slov Andreje Babiše nechtěly státy V4 podpořit Franse Timmermanse. Nakonec se státy EU dohodly na kandidátce Ursule von der Leyen. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý, protože země V4 neblokovaly jednání jedním svým kandidátem na předsedu EK.

Premiéři Visegradské skupiny se dohodli na tom, že chtějí takového kandidáta na post předsedy Evropské komise, který bude rozumět regionu V4 a nebude mít proti těmto zemím negativní ohlasy, například kvůli migračním otázkám. Země V4 byly tedy ochotné podpořit i kandidáta, který nepochází ze zemí střední a východní Evropy.

Kandidátem, který by odpovídal jejich představám, ale nebyl socialista Frans Timmermans, kterého premiér Babiš kritizuje za migrační kvóty a předsudky vůči středoevropským státům. I polský premiér Mateus Morawiecki se vyjádřil tak, že je potřeba kandidát, který bude hledat kompromisy. Kromě výše uvedeného byl Timmermans tzv. spitzenkandidátem (volebním lídrem evropské frakce ve volbách do Evropského parlamentu) evropských socialistů. Dalšími spitzenkandidáty byli například Manfred Weber za Evropskou lidovou stranu či Margarethe Vestagerová za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu. Státy V4 jsou dlouhodobě proti tomuto systému výběru předsedy EK.

Představitelé EU se nakonec dohodli na kandidátce Ursule von der Leyen. Její nominace byla oznámena až po neúspěšných předchozích jednáních. Andrej Babiš ji označil za lepší volbu pro země V4.

Ani jeden z navržených kandidátů není ze států Visegrádské skupiny či východní Evropy. V období od roku 2014 až 2019 měla V4 zastoupení ve vrchní pozici Evropské rady, kterou zastával polský politik Donald Tusk.

„Lídři zemí EU na mimořádném summitu v Bruselu navrhli, aby se novou předsedkyní Evropské komise stala německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová. (...) Post šéfa Evropské rady má připadnout belgickému premiérovi Charlesi Michelovi, příštím šéfem unijní diplomacie má být Španěl Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová,“ uvádí Česká televize. Poslední zmíněná Lagardeová pochází z Francie.

V institucích Evropské unie působí čeští zástupci i ve vyšších funkcích. Dita Charanzová a Marcel Kolaja jsou místopředsedy Evropského parlamentu. Na pozici předsedy parlamentu kandidoval český poslanec Jan Zahradil, který skončil na druhém místě, první byl David-Maria Sassoli z Itálie.

Hned dva čeští europoslanci - Dita Charanzová a Marcel Kolaja - získali post místopředsedy Evropského parlamentu. Slaví tak stejný úspěch jako zástupci například Německa či Maďarska, kteří taktéž zaujali po dvojicích tuto reprezentační funkci.

V předchozím Evropském parlamentu funkci místopředsedy vykonávala francouzská europoslankyně Sylvie Guillaum. Ve sboru místopředsedů tak zasedala například s bývalým českým europoslancem Pavlem Teličkou. V současném složení čtrnácti místopředsedů francouzský zástupce chybí.

Evropský parlament sídlí ve Štrasburku (Francie), Bruselu (Belgie) a Lucemburku (Lucembursko). Ve Štrasburku se konají plenární zasedání, zatímco v Bruselu zasedají jednotlivé výbory a v Lucemburku vykonává svou agendu sekretariát.

Stížnost mířená z francouzské strany je zřejmě soukromého charakteru, tudíž tuto část výroku nehodnotíme.

Visegrádská skupina, neboli V4, nesouhlasila se systémem spitzenkandidátů (vedoucích kandidátů). Po schůzi v Budapešti se tak na svém twitteru vyjádřil Andrej Babiš: „Budapešť, skvělý den. V4 je jednotná a je jedno, kdo je z jaké frakce. Probrali jsme strategii EU, evropský rozpočet a předsednictví V4. Místo navrhování spitzenkandidátů potřebujeme do čela Evropské komise lídra, který bude zohledňovat potřeby všech členských států včetně V4.“ Státy V4 podle něj chtějí při volbách předsedy Komise postupovat jednotně.

Po volbách do Evropského parlamentu musí parlament zvolit předsedu komise. „Členské státy nominují jednoho kandidáta, ale musí při tom zohlednit výsledky evropských voleb. Parlament schvaluje nového předsedu Komise absolutní většinou hlasů (polovina všech poslanců plus jeden). Nezíská-li kandidát požadovanou většinu, musí členské státy ve lhůtě jednoho měsíce navrhnout jiného kandidáta (činí tak Evropská rada kvalifikovanou většinou). Pro volby v roce 2014 Parlament zavedl systém „čelných kandidátů“, známý pod německým pojmem Spitzenkandidaten. Každá evropská politická strana navrhne kandidáta na předsedu Komise a vítězná strana může navrhnout parlamentního kandidáta, který se bude ucházet o post předsedy Komise.“

Vedoucími kandidáty na místo předsedy Evropské komise byli Manfred Weber z poslaneckého klubu Evropské lidové strany a Frans Timmermans ze Strany evropských socialistů. Poprvé se o post ucházel i kandidát z České republiky, Jan Zahradil z ODS, který je v evropském parlamentu součástí skupiny Evropských konzervativců a reformistů. Mezi další vedoucí kandidáty patřila např. Ska Kellerová ze skupiny zelených.

Na summitu G20 se evropští lídři dohodli, že žádný z vedoucích kandidátů se nestane předsedou komise. Evropská rada navrhla Ursulu von der Leyen na post předsedkyně komise. Na svém twitteru o tom informoval Donald Tusk. Do vedoucí funkce Evropské centrální banky navrhla rada Christine Lagarde z Francie, jako Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl navržen Španěl Joseph Borrel Fontelles a jako nový předseda Evropské rady Charles Michel z Belgie.

Postup V4 kritizoval např. poslanec KDU-ČSL Ondřej Benešík: „Visegrádská skupina podle Benešíka vyšla úplně naprázdno. ‚Visegrádská skupina a Česká republika v tom výběru, v té volbě, naprosto selhala. Nezaznamenal jsem jediného kandidáta V4 na jednu ze čtyř významných funkcí,‘ uvedl lidovecký politik.“

Pravdou tak zůstává, že východní Evropa (případně Visegrádská čtyřka) nemá nominované zástupce mezi čtyřmi nejvyššími posty. Zda-li je tento stav důsledkem toho, že někteří čeští političtí představitelé (v čele s premiérem) odmítli systém spitzenkadidátů, je komplexní otázka, kterou nehodnotíme. Stejně tak nelze hodnotit, zda bylo „blokování spitzenkadidátů“ zcela zbytečné.

Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 se Piráti s 13,95 % hlasů stali v Česku třetím nejúspěšnějším politickým subjektem a získali tři europoslance. Za Piráty byli do europarlamentu zvoleni Marcel Kolaja, Markéta Gregorová a Mikuláš Peksa. Pirátští poslanci se následně připojili v parlamentu do frakce Zelených.

Marcel Kolaja byl navržen politickou frakcí Zelených na pozici místopředsedy Evropského parlamentu a 3. května 2019 byl poslanci zvolen. Evropský parlament má celkem 14 místopředsedů a spolu s Kolajou tuto pozici zastává také další česká poslankyně, Dita Charanzová.