Přehled ověřených výroků

Neověřitelné
Zatím nelze jednoznačně říct, zda Andrej Babiš byl či nebyl spolupracovníkem StB. Stejně tak u soudních sporů, neboť některé vyhrál, poté byly ale zrušeny Ústavním soudem.

Spor o vedení Andreje Babiše jako agenta někdejší československé tajné policie StB se táhne více než 6 let. Archivní dokumenty uvádějí, že Babiš se v roce 1980 stal důvěrníkem StB a že o dva roky později ho k údajné spolupráci s tajnou policií coby agenta s krycím jménem Bureš získal nadporučík StB Július Šuman. Babiš vědomou spolupráci s StB dlouhodobě popírá. Andrej Babiš se u slovenských soudů domáhal očištění svého jména ve sporu proti Ústavu paměti národa (ÚPN), který je obdobou českého Ústavu pro studium totalitních režimů.

Byť Babiš se žalobami původně uspěl u všech instancí, zvrat v případu nastal rozhodnutím slovenského Ústavního soudu v roce 2017. Ten zrušil původní rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě i Nejvyššího soudu, které daly Babišovi za pravdu.

Ústavní soud konstatoval, že slovenské soudy v Babišově kauze rozsudky chybně založily na svědectví bývalých příslušníků StB, kteří při výpovědích před okresním a krajským soudem nebyli zproštěni mlčenlivosti. Ústavní soud také zpochybnil věrohodnost těchto svědků, kteří vypovídali ve prospěch Babiše a jejichž výpovědi byly klíčové v původním líčení. Další překážkou bylo, že žalovanou stranou neměl být Ústav paměti národa, který svazky StB na Slovensku spravuje.

Bratislavský krajský soud v obnoveném líčení zamítl Babišovu žalobu, že je v archivních svazcích někdejší československé tajné policie veden jako agent neoprávněně. Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky, který ho také zamítl.

Andrej Babiš řekl, že je připraven se soudit celý život. Hodlá připravit novou žalobu, ve které si tentokrát místo na Ústav paměti národa bude stěžovat na slovenské ministerstvo vnitra nebo na slovenský stát. V červnu 2018 Andrej Babiš žaluje Slovensko u Evropského soudu pro lidská práva. Rozhodnutí tohoto soudu nemůže zvrátit rozhodnutí justice v dané zemi. Soud může pouze konstatovat, že daný stát porušil při posuzování dané kauzy konkrétní lidská práva, a nařídit mu zaplacení odškodnění stěžovateli a soudní výlohy. Poté ovšem otevírá cestu k novému soudnímu líčení, které by bylo vázáno rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva.

Andrej Babiš

Neověřitelné
Česká republika figuruje na 6. místě žebříčku Global Peace Index, který je politiky často používán jako index bezpečnosti, ačkoliv reálně spíše sleduje prvky míru. Data prokazující bezpečnost zemí jako takovou nejsou k dispozici.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se v roce 2017 umístila (s. 10) na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky, tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují), což jsme také rozebírali v komentáři. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou ohledně jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd. Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.




Pravda
Prvenství v míře nezaměstnanosti si v rámci Evropské unie Česká republika drží, v současnou chvíli je míra nezaměstnanosti na našem území je rovna 2,3%.

V červenci 2018 je míra nezaměstnanosti na našem území rovna 2,3%. Míra nezaměstnanosti se v ČR dlouhodobě pohybuje na nejnižších mírách ve srovnání s ostatními zeměmi EU.

Zavádějící
Zahraniční politika v rámci Evropské unie v současnou chvíli prochází transformací, která zahrnuje i odlišný přístup k migračním kvótám. Tato tendence nijak nesouvisí s předvolebními sliby Babišova hnutí ANO.

Jedním z bodů Babišovy předvolební Smlouvy s občany České republiky bylo ostré vyhranění se vůči migračním kvótám. Zároveň je důležité zmínit, že v rámci české politiky žádná strana nevyjadřovala podporu k Evropskou unií stanoveným kvótám na přijímání migrantů. Proti kvótám se v rámci Evropské unie vyjádřilo i Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. V současnou chvíli se tendence mění a dle návrhu zemí Visegrádu by se mohlo přistoupit k tzv. flexibilní solidaritě v migrační politice. Jednotlivé členské země by pak měly možnost se samy rozhodnout, zda přijmou běžence, či jejich pomoc bude finančního rázu.

Nelegální migrace, tedy legální vstup na naše území, ale překročení povolené doby pobytu, má v posledních letech sestupnou tendenci. Nicméně tato data jsou obecného charakteru a nikterak nesouvisí s uprchlickou krizí, v rámci níž Česká republika nebyla a není cílovou zemí běženců.

Pravdou tak zůstává, že Andrej Babiš ve své předvolební kampani s názvem Smlouva s občany České republiky, nastínil prioritní body a ohradil se proti migraci. Nicméně tento text nelze považovat za základ změny migrační politiky v rámci Evropské unie. V EU docházelo k mnoha podnětům a tlakům na změnu kvót a migrační politiky, Česká republika se ke kvótám rovněž stavěla kriticky. Největšími podporovateli kvót byly ty země, které byly migrační vlnou nejvíce zatíženy - Řecko, Itálie, Německo a Rakousko. Nicméně i v rámci nich se již od politiky kvót upouští.

Nepravda
V rámci summitu Evropské unie z konce června 2018 vznikl návrh na koncept, jež by měl zabránit vzniku ilegální migrace prověřováním migrantů již na území Afriky. Hlavními iniciátory výzvy byli především lídři Francie, Německa, Itálie a Španělska.

Macron tak není jediný, kdo má zájem na reorganizaci přijímání migrantů. Spolu s ostatními evropskými státy klade důraz na spolupráci.

Migranti se od počátku uprchlické krize dostávají do zemí Evropské unie převážně prostřednictvím pašeráků. Průběh cesty je pro uprchlíky nezřídka životu nebezpečný, ale i nákladný. Zároveň pak dochází k jejich hromadění v uprchlických táborech, kde teprve čekají na výsledky azylového řízení.

Hlavní ambicí procesu, na nějž by dohlížela uprchlická agentura OSN, je umožnit legálním migrantům rychlejší a snazší vstup do Evropy, kontrola migrace nelegální a v souvislostí s ní vzniknuvší pašeráctví. Procesy by probíhaly v Nigérii a v Čadu. Na africké straně zatím k danému návrhu převládá skepse, protože návrh postrádá konkrétnější podobu.

Nepravda
Andreji Babišovi připisujeme za tento výrok nepravdu, jelikož pracuje se zákonu neznámými a tudíž nejasnými pojmy, prezentovaný počet dokumentů nesouhlasí s oficiálními statistikami Ministerstva vnitra a pro všechny příchozí nemusí nutně platit Babišem předestřené schéma.

Předně je zjevné, že premiérovo tvrzení, jakkoli faktické, není nijak jednoznačně formulované. Pracuje s pojmem, který zákon nezná, neurčuje ani časové období. Vycházejme z toho, že premiér hovoří o občanech třetích zemí. Občané Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska mají totiž přístup na trh práce volný. Pokud hovoří o jejich „pracovních vízech,“ mluví patrně o povoleních k zaměstnání, také označovaných „pracovní povolení“, které má na starosti Úřad práce a vydává je právě na základě pracovní či obdobné smlouvy zaměstnance se zaměstnavatelem. Existuje hned několik dalších cest k získání zaměstnání v ČR, mezi nimi duální zaměstnanecké karty (opravňují zároveň k pobytu i práci) či sezónní vízum. Pokud má cizinec rodinného příslušníka-občana EU (včetně životních partnerů), nemusí například vůbec pracovní povolení získávat.

Podle Zprávy o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2017 bylo v uvedeném roce v ČR legálně zaměstnáno 472 354 cizinců (330 530 občané členských států EU a Švýcarska včetně jejich rodinných příslušníků a 101 489 osob představovali cizinci z ostatních zemí) (.pdf, str. 73). Hovoří-li Babiš o 30 000 pracovních vízech, pravdou je, že v loňském roce podle tabulkové části již uvedené zprávy obdrželo krátkodobé vízum za účelem zaměstnání celkem 39 224 osob (.pdf, str. 5). V této sumě však nejsou například zahrnuty osoby, které zde získaly přechodný pobyt skrze navázání se na rodinné příslušníky s občanstvím některé ze zemí EU, kteří pracovní vízum nepotřebují. Slučování rodiny je dalším důvodem, skrze který zde cizinci mohou dlouhodobě pobývat, aniž by prošli procesem vyřizování pracovního povolení. Další problematickou stránkou je skutečnost, že řada příchozích v České republice zažádá o azyl. V tomto případě během vyřizování žádosti zaměstnání ani shánět nemohou, zároveň zde ale reálně mohou pobývat relativně dlouhou dobu, kdy se řízení povede.

Závěrem lze konstatovat, že tvrzení premiéra Babiše v kontextu, ve kterém jej uvádí, je nepravdivé. Není pravdou, že všechny cizince ze třetích zemí, kteří zde do republiky přijdou, si „vybraly naše firmy“ a „mají (některou formu) pracovního povolení.“ Významnou část statistik tvoří například právě slučování rodin, skrze které zde cizinci mohou pobývat dlouhodobě včetně možnosti nechat se zaměstnat, a neprobíhá zde žádný přezkum v koordinaci s českými podniky. Kromě toho ani číselný údaj, který Babiš uvádí, neodpovídá žádnému aktuálnímu údaji o vydaných povoleních v některé kategorii.

Pravda
V minulých letech odhadované příjmy pašeráků sahaly až k 5,7 mld. eur. Přes nepřesné vyjádření tak výrok označujeme jako pravdivý, neboť v takových částkách se příjmy pašeráků (alespoň v souhrnu) v minulosti pohybovaly.

Podle zprávy Europolu (pdf, str. 17), která se zabývá migrací, se v roce 2015 příjmy pašeráků migrantů do EU pohybovaly mezi 4,7 a 5,7 mld. eur. V roce 2016 v souvislosti s poklesem počtu migrantů poklesly i příjmy pašeráků o 2 mld eur. Aktuálnější údaje nejsou k dispozici.

Neověřitelné
Výrok hodnotíme jako neověřitelný ze dvou důvodů. Byly zveřejněny uzávěrky zahraniční pomoci ČR jen pro roky 2015 a 2016, tedy ne pro celé období, o kterém mluví Babiš. A byly zveřejněny údaje o zahraniční pomoci ČR jen pro některé země, tedy ne pro všechny, které ukazuje Babiš.

Babiš při vyslovení tohoto výroku ukazuje mapu, na níž jsou žlutě označeny některé země Evropy, Asie a Afriky, které přijímají pomoc České republiky.

Informaci o tom, jakou hospodářskou pomoc poskytuje ČR jiným zemím zveřejňuje každoročně Ministerstvo zahraničních věcí. Dostupné jsou však pouze zprávy o pomoci za roky 2015 a 2016. Výsledný přehled pomoci pro rok 2017 bude zveřejněn až v průběhu září letošního roku. Informace pro rok 2018 chybí zcela.

Podíváme-li se do zpráv pro roky 2015 a 2016, zjistíme, že není zveřejňována informace o všech zemích, do kterých směřuje pomoc České republiky, ale jen seznam 10 největších příjemců pro každý rok, popřípadě seznam regionů, do kterých pomoc směřuje (souhrná označení Evropa, Blízký východ a severní Afrika).

Z uvedených důvodů proto nelze informace pronesené Babišem ověřit. Dodejme jen, že celková výše rozvojové pomoci ČR v roce 2015 činila 4,9 mld Kč, v roce 2016 pak 6,4 mld Kč. V této částce však jsou zahrnuty i některé platby směřované do EU, OSN či Světové banky. Pokud odečteme tyto platby od celkové výše rozvojové pomoci, zbude nám např. pro rok 2016 částka 1,7 mld Kč cílená do konkrétních zemí.

Zavádějící
Premiér Andrej Babiš se sice setkal 28. srpna 2018 s kontraadmirálem Enrico Credendinem, který velí operaci EUNAVFOR MED Sophia, nicméně vysvětlení a popis mezinárodního námořního práva není zcela přesné.

Premiér Andrej Babiš se sice setkal 28 srpna 2018 s kontraadmirálem Enrico Credendinem, který velí operaci EUNAVFOR MED Sophia, nicméně pokud jde o jeho vysvětlení mezinárodního námořního práva dopouští se nepřesné interpretace. Mezinárodní námořní právo nezná pojem náhodný trosečník, a v rámci tohoto námořního práva je kapitán lodi pod vlajkou povinnen poskytnout pomoc každé osobě nalezené na volném moři, která je v ohrožení života. Tedy i v případě migrantů zachráněných v oblasti Středozemního moře.

Operace EU NAVFOR MED Sophia je námořní operace EU, která byla zřízena s cílem rozbít operační model převaděčů migrantů a obchodníků s lidmi v jižní části středního Středomoří. Od počátku své aktivní fáze (říjen 2015) přispěla operace k zatčení 143 osob podezřelých z převaděčství a obchodování s lidmi a jejich předání italským orgánům a neutralizovala 545 plavidel. Operace rovněž přispěla k záchraně životů 44 251 osob. Její mandát končí 31. prosince 2018.

Pravdila chování na mořích a oceánech jsou mezinárodně platnou normou, jejichž definice vychází z mezinárodní úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) z roku 1982. V současné době je tato dohoda podepsána 157 státy a aktéry. Libye je jedním z prvních signatářů (1982), smlouva ale nebyla zatím ratifikována. Itálie smlouvu podepsala v roce 1984 a schválila v roce 1995. Pro představu ČSSR podepsala tuto dohodu již v roce 1982, ale bez ratifikace. Ta proběhla až po rozdělení republiky. Česká republika smlouvu přijala v roce 1996 v rámci řešení přístupu k moři přes sousední Německo.

Pokud tedy jde o mezinárodní námořní právo vyplývají pro signatáře určitá práva a povinnosti. Jedním z nich je i povinnost poskytnutí pomoci. Tato skutečnost je popsána v článku 98 smlouvy UNCLOS (pdf., s.25) takto:

Každý stát je povinen požadovat od kapitána lodi plující pod jeho vlajkou, aby, pokud tak může učinit bez vážného ohrožení lodi, její posádky nebo cestujících:

(a) poskytl pomoc kterékoli osobě nalezené na moři, která je v nebezpečí života;

(b) se s největší rychlostí vydal na záchranu osob, které jsou v nebezpečí, je-li zpraven o tom, že potřebují pomoc, a pokud lze takový jeho zákrok rozumně očekávat;

(c) po srážce poskytl pomoc druhé lodi, její posádce a jejím cestujícím, a pokud je to možné, sdělil druhé lodi jméno své vlastní lodi, její domovský přístav a nejbližší přístav, do něhož pluje.

Všechny pobřežní státy napomáhají vytvoření, provozu a udržování přiměřené a účinné pátrací záchranné služby za účelem zajištění bezpečnosti na moři a nad mořem a tam, kde to vyžadují okolnosti, sjednávají za tím účelem oblastní dohody o vzájemné spolupráci se sousedními státy.“

Bližší náležitosti ohledně mezinárodně uznávaného postupu při záchraně na moři dále rozvádí Mezinárodní námořní organizace (IMO) ve své rezoluci číslo A920 z roku 2001, kde přiznává právo na záchranu všem v ohrožení života nehledě na jejich národnost, status a okolnosti, které je vedly do ohrožující situace. Dále určuje, že zachraňující loď či lodi musí zachráněné přepravit do bezpečí a chovat se k zachráněným v rámci pravidel IMO a námořních tradic. Obecná pravidla a návody popisuje IOM zde.

Problematika obchodu s lidmi je vysoce komplikovaný problém, jehož rostoucí rozsah začíná být vnímán i na mezinárodním poli, kdy po poslední reportáži CNN, uvalila v červnu 2018 OSN sankce na několik osob podezřelých z účasti na obchodu s lidmi v Libyi a vyzvala k zvýšení snah o řešení tohoto problému.

Pravda
V Německu na migraci v současnosti neexistuje stejný náhled. Jedním z výrazných kritiků kancléřky Angely Merkelové a jejich přívětivých kroků je například bavorský premiér Söder. Stejně tak se k migraci spíše protekcionisticky staví rakouský premiér Sebastian Kurz nebo italský ministr vnitra Salvini.

Andrej Babiš se s bavorským premiérem Markusem Söderem setkal v červenci tohoto roku v Bayreuthu. Kromě jiných témat se shodli na společném požadavku účinné ochrany vnějších hranic EU nebo na důsledném potíraní převaděčské kriminality a nutnosti zlepšit životní perspektivy pro lidi ve zdrojových a tranzitních zemích.

Söder už v minulosti kritizoval některé kroky kancléřky Angely Merkelové, například její známý výrok „my to
zvládneme“, který se podle něj neustálým opakováním nestane pravdou. V červenci 2016 tak po setkání bavorské vlády v Gmündu řekl, že bylo zásadní chybou pustit uprchlíky do země částečně nekontrolovaně. „Samozřejmě, že se bude lidem v nouzi dál pomáhat, ale naivita v této věci je špatný koncept, protože první na řadě musí být bezpečnost," zdůrazňoval.

Co se týče příkladu Rakouska, to mělo do roku 2014 poměrně liberální imigrantskou politiku. Rakouské zákony například umožňovaly, aby majitelé soukromých penzionů ubytovávali uprchlíky. Na oplátku pak dostávali státní příspěvek. V prosinci 2013 se ale rakouským ministrem zahraničí stal Sebastian Kurz, který
v prosinci 2017 postoupil až na post předsedy vlády. Dodnes prosazuje tvrdší postoj k migrantům, například navrhoval omezení dávek migrantům a jejich snadnější deportaci.

Proti migračním kvótám se v současnosti staví také italský ministr vnitra Matteo Salvini. Během letošního roku se vyjádřil pro uzavření vnějších hranic EU a ve své zemi prosazuje také ukončení přijímání uprchlíků. V červenci uvedl například: „Udělali jsme víc než kterákoli jiná země. Teď je s tím konec, na řadě jsou ostatní. Protože na summitu v Bruselu bylo ujednáno, že přijímání migrantů má být na dobrovolném základě, uplatní také Itálie svou vůli.“