Přehled ověřených výroků

Martin Kupka mluví o nákupu 24 amerických stíhacích letounů F-35, který na konci ledna podpisem memoranda stvrdila ministryně obrany Jana Černochová. Samotné pořízení těchto letadel vláda schválila už v září 2023. Podle Kupky tak podpis Černochové nebyl překvapivý, protože ona sama dříve zmiňovala, že smlouvu musí podepsat do konce letošního března.

Ministryně obrany už v polovině prosince řekla, že by k podpisu memoranda mělo dojít přibližně na přelomu ledna a února. Současně uvedla, že smlouvu musí podepsat do konce března, „protože tou nabídkou, kterou Česko obdrželo, jsou Spojené státy vázány do konce března“ (video, čas 16:22).

O termínu, kdy musí dojít k podpisu, mluvila Jana Černochová také v lednu tohoto roku, kdy v Partii na CNN Prima NEWS zmínila, že „jsme vázáni do konce března tu smlouvu uzavřít“ (video, čas 1:06). V lednu se obdobně vyjádřil např. i mluvčí Ministerstva obrany Karel Čapek (Právo, 12. ledna 2024).

Na plénu Poslanecké sněmovny Jana Černochová hovořila o F-35 hned několikrát, například v kontextu nabídky od společnosti Gripen nebo během porovnávání ceny českého a izraelského nákupu těchto strojů. O samotném podpisu však ve svých proslovech nemluvila.

Ministryně obrany Černochová tedy ve veřejném prostoru vícekrát zmínila, že smlouva k nákupu amerických stíhaček F-35 bude stvrzena do konce letošního března. Na půdě Sněmovny ale o podpisu nemluvila, výrok Martina Kupky tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Karel Havlíček mluví o celkových investicích na nákup a provoz stíhaček F-35. Podle něj nebude Česká republika platit jen za samotné stroje a infrastrukturu, ale bude také muset vyhradit přibližně dalších 200 miliard korun na jejich následný provoz a údržbu. Z kontextu jeho výroku vyplývá, že mu tato cena přijde příliš vysoká.

Přibližme, že Česko podepsalo memorandum o nákupu 24 stíhaček F-35 s USA na konci letošního ledna. První z těchto amerických letounů páté generace by měly dorazit v roce 2031 a sloužit by měly až do roku 2069. Výroky o pořízení těchto letounů, jsme ověřovali už v minulosti, například u premiéra Petra Fialy (ODS) nebo ministryně obrany Jany Černochové (ODS). Celý proces přípravy nákupu shrnuje také Česká televize ve své grafice.

Ministerstvo obrany odhaduje, že se celkové náklady na pořízení a provoz stíhaček vyšplhají na 322 miliard korun v dnešních cenách. Platby jsou přitom rozděleny do dvou období. V prvním období do roku 2034 má Česká republika zaplatit necelých 150 mld. Kč. Tato částka pokrývá nejen samotné letouny, ale také související vybavení, výcvik, munici, servis, údržbu a simulátory v celkové hodnotě 106 mld. korun.

Zbylých 44 miliard korun pak bude vyplaceno českým dodavatelům, kteří se na projektu mají podílet. Podle slov ministryně Černochové má být tato částka vynaložena na budování infrastruktury, na palivo, personál a odvod daně z přidané hodnoty. Dodejme, že na projektech spojených s nákupem F-35 by se mělo celkem podílet13 českých firem a univerzit.

Ve druhé fázi, tedy od roku 2034 do roku 2069, kdy by měla stíhačkám končit životnost, je pak na provoz, údržbu, servis, munici a palivo naplánováno dalších 172 mld. korun. Po tomto roce by tak Ministerstvo obrany na provoz letounů mělo vynakládat zhruba 4,9 mld. Kč ročně.

Shrnutí

Karel Havlíček má tedy pravdu v tom, že Česko v souvislosti s nákupem stíhaček F-35 nezaplatí pouze počáteční cenu ve výši necelých 150 miliard korun. Ministerstvo obrany totiž odhaduje, že se na provoz a údržbu po roce 2034 až do konce životnost letounů vynaloží dalších cca 172 mld. Kč. Havlíček se uváděnou částkou sice těsně nevejde do naší standardní 10% odchylky, svými slovy ale naznačuje, že si přesnou částkou není jistý a poukazuje na další výdaje spojené s pořízením letounů. Celková částka je navíc odhadem Ministerstva obrany. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Karel Havlíček v debatě kritizoval Fialovu vládu za to, že podle něj „ukvapeně“ rozhodla o nákupu amerických letounů F-35 a déle nejednala s výrobci jiných stíhaček. Komentoval zejména cenu na pořízení a provoz strojů F-35 a zmiňoval podle něj výhodnější nákup švédských letadel Gripen. V této souvislosti nejdříve mluvil o možnosti pořízení „teprve připravovaných“ gripenů 5. generace. K tomu následně dodal, že Švédsko Česku navíc nabízelo, že mu přenechá čtrnáct starších letounů, které mu teď pronajímá.

Pátá generace vs. gripeny

Pro začátek upřesněme, že jako letouny 5. generace se běžně označují stroje, které disponují technologií stealth. Díky ní jsou letadla hůře zachytitelná radarem (.pdf), což je dáno kombinací použitých materiálů, tvarem letounu a dalšími prvky. Kromě toho letadla 5. generace využívají například modernější elektroniku než letouny předchozí generace, včetně více zautomatizovaných systémů.

Do 5. generace se řadí zmiňované americké stíhačky F-35 (.pdf, str. 1). Výrobce gripenů, švédská společnost Saab, v současné době letouny 5. generace nenabízí. Nejnovější model Gripen E (a dvoumístný typ F), který už nyní používá Brazílie, technologii stealth ve výbavě nemá. Protože ale některými svými vlastnostmi starší stroje předčí, je popisován jako letoun generace „4,5“. 

Saab v minulosti uváděl, že pracuje na projektu Flygsystem 2020, jehož cílem je zkonstruovat stíhací letoun 5. generace. Podoba těchto letounů a například ani plánované datum představení prototypu ale ještě zveřejněny nebyly. Ve veřejně dostupných zdrojích se neobjevují ani informace o tom, jaká by byla jejich cena. 

Nabízené letouny

O švédské nabídce, která by se týkala nákupu „připravovaných“ letounů 5. generace, se Ministerstvo obrany nikde nezmiňovalo. Uvádělo jen to, že Švédsko Česku nabídlo k prodeji gripeny verze E, tedy stroje generace čtyři a půl.

Zároveň švédská strana přišla s nabídkou, že pokud si ČR gripenů E koupí nejméně 12, přenechá jí 14 starších gripenů, které si stát od švédské vlády pronajímá už od roku 2005. Konkrétně jde o 12 letounů Gripen C a dva dvoumístné gripeny verze D.

Co se týče nabízené ceny, podle vyjádření Ministerstva obrany stojí pořízení letounu F-35 méně než pořízení letounu JAS-39 Gripen E. V případě ceny za provoz resort uznal, že by byly finančně výhodnější gripeny. „Roční provoz se započtením i průměrných nákladů na palivo a munici 24 letounů F-35 je o necelou čtvrtinu vyšší než provoz jiných platforem, například Gripenu,“ uvádí web resortu.

Přesto ale Ministerstvo obrany k žádné ze švédských nabídek nepřistoupilo s odůvodněním, že by byl takový nákup neefektivní. Gripeny E totiž podle něj „řeší budoucnost taktického letectva jen na velmi krátkou dobu a neposkytují zdaleka tolik schopností jako letouny 5. generace“. Česko proto nakonec vyjednávalo jen o pronájmu stávající švédské letky, a to do roku 2035, dokud se plně nezavedou americké F-35.

Závěrečné shrnutí

Švédsko Česku nabízelo, že mu přenechá 14 nyní pronajímaných gripenů, a to pokud si koupí 12 nových gripenů typu E. Tyto gripeny JAS-39 E, které používá například Brazílie, se ale řadí mezi letouny „generace 4,5“. Nejedná se tedy o stroje páté generace, do níž patří např. americké stíhačky F-35 a kterou Karel Havlíček ve spojitosti se švédskou nabídkou výslovně zmiňuje.

Švédská firma Saab v minulosti uváděla, že na vývoji stíhaček 5. generace pracuje, ve veřejně dostupných zdrojích se ovšem neobjevují informace o tom, kdy plánuje letoun představit, ani informace o jeho ceně. Podle webu Ministerstva obrany Švédsko tyto připravované stroje 5. generace Česku nenabízelo.

Z uvedených důvodů proto výrok Karla Havlíčka hodnotíme jako nepravdivý.

Ministr dopravy Martin Kupka mluví o nákupu amerických stíhacích letounů F-35 a uvádí, že první stroje má Česko obdržet v roce 2031, poslední pak o čtyři roky později.

Vláda v červenci 2022 Janu Černochovou pověřila, aby sestavila tým, který bude jednat s americkými zástupci o nákupu 24 víceúčelových nadzvukových letounů F-35. Na začátku února 2023 se pak představitelé české a americké vlády sešli ve Washingtonu, přičemž cílem jednání bylo získat detailní informace o způsobu financování projektu s ohledem na rozpočet České republiky. Vyjednávací tým se také sešel se zástupci společnosti Lockheed Martin, která letouny F-35 vyrábí.

V dubnu 2023 se v USA konalo další kolo vyjednávání (.docx), které se dle Ministerstva obrany „týkalo všech aspektů potenciální akvizice“. Český tým opět jednal jak s představiteli americké vlády, tak se zástupci firmy Lockheed Martin. V červnu loňského roku pak prodej stíhaček schválilo americké Ministerstvo zahraničí. Vláda Petra Fialy nákup za celkem 150 miliard korun schválila ke konci září (.pdf).

Ministryně obrany Jana Černochová v letošním lednu stvrdila pořízení letounů F-35, když s americkým velvyslancem v Česku Bijanem Sabetem podepsala memorandum o porozumění mezi vládami obou zemí. Podle Ministerstva obrany by první stroje do České republiky měly být dodány v roce 2031, poslední kusy dorazí v roce 2035. Výrok Martina Kupky tak hodnotíme jako pravdivý.

Martin Kupka v kontextu výroku obhajuje nákup amerických stíhacích letounů F-35. Tvrdí, že se jedná o jediné dostupné stroje páté generace, což byl podle něj jeden z hlavních důvodů, proč si Česko vybralo právě tento typ letounů.

Pátá generace

Uveďme, že pátá generace stíhacích letounů se oproti předchozí generaci liší zejména v oblasti technologie stealth (také označována jako obtížná zjistitelnost), jejímž cílem je skrýt letoun v radarové a infračervené oblasti. Kromě toho by letouny páté generace měly být také rychlejší a lépe ovladatelné než starší stroje, a to převážně díky novým digitálním systémům.

Prvním letounem této generace byl americký F-22 Raptor, který poprvé vzlétl v roce 1997. Následně byl nahrazen právě nově nasmlouvanými F-35A Lightning II. Oba tyto stroje vyvinula americká společnost Lockheed Martin. Na jejich výrobu zareagovaly Rusko a Čína, které vyvinuly vlastní letouny se stealth technologií. Konkrétně se jedná o ruskou stíhačku Suchoj Su-57 a čínskou Čcheng-tu J-20. Čína ale tyto stroje neprodává ostatním státům, a u ruských strojů panují pochybnosti ohledně efektivnosti stealth technologie. Také není k dispozici dostatek informací, na základě kterých by ruské stíhačky šlo jednoznačně zařadit do páté generace.

Jediným dostupným strojem nejnovější generace jsou tak americké F-35, jak dříve uvedla i česká armáda. Dodejme, že u některých jiných typů letadel se vede debata, zdali splňují parametry páté generace. Jde např. o Eurofighter Typhoon, který má digitální asistenci a technologii stealth. Za konkurencí ovšem zaostává, a je tak častěji popisován jako letoun generace 4,5.

Závěr

Jedinými dostupnými letouny páté generace jsou v současnosti pouze americké stíhačky F-35. Čína sice disponuje letounem páté generace, ale neprodává ho ostatním státům. U ruských strojů pak existují pochybnosti ohledně jejich zařazení do této generace. Výrok Martina Kupky tak hodnotíme jako pravdivý.

Místopředseda Sněmovny Karel Havlíček mluví o pořízení nových bojových vozidel pěchoty (BVP) CV90 a zmiňuje, že zapojení českých firem do této zakázky je prozatím menší, než s čím počítá podepsaná rámcová dohoda. Hodnota dodávek, které jsou nyní nasmlouvané s tuzemskými firmami, podle Havlíčka konkrétně dosahuje přibližně jen 5 miliard korun.

Vývoj zakázky na BVP

Resort obrany původně na nákup nových BVP v roce 2019 vypsal tendr, do kterého se přihlásilo několik zahraničních firem. Výběrové řízení ale později provázela řada nejasností a komplikací, a Fialův kabinet se ho proto v červenci 2022 rozhodl zrušit. Ve stejné době pověřil ministryni obrany Janu Černochovou, aby zahájila jednání o nákupu přímo se švédskou vládou a švédskou společností BAE Systems.

Vláda Petra Fialy nakonec schválila pořízení 246 švédských bojových vozidel CV90 v květnu 2023 (.pdf) a následně zástupci Česka, Švédka a zmíněné firmy BAE Systems podepsali dohodu. První stroje by armáda měla podle Ministerstva obrany dostat v roce 2026, poslední do roku 2030. Cena nákupu byla stanovena na 59,7 miliard korun.

Resort obrany ale na podzim 2023 změnil odhad částky, a nákup tak dle jeho vyjádření může celkem přijít až na 70,7 miliardy Kč (.pdf, str. 18). Podle ředitele sekce vyzbrojování a akvizic Ministerstva obrany Lubora Koudelky ale ani tato částka není definitivní, „protože se bude průběžně měnit v závislosti na vývoji ekonomických ukazatelů“. Dohoda se švédskou stranou totiž obsahuje tzv. inflační doložku. Nově uváděných 70,7 miliardy Kč podle zástupců ministerstva zahrnuje aktuální odhadovanou cenu a rezervu, která bere v úvahu předpokládaný růst cen práce, surovin, kurz koruny a další faktory.

Upřesněme, že částku za pořízení BVP Česko nevyplácí najednou. V rozpočtu Ministerstva obrany na rok 2024 je na nákup BVP vyčleněno cca 11,2 miliardy Kč (.pdf, str. 19). Na další rok to podle plánů vlády bude 6,7 miliardy a v roce 2026 2,2 mld. Kč.

Zapojení českých firem

Dohoda mezi Českou republikou a Švédskem zahrnuje podmínku, aby se český obranný průmysl do zakázky zapojil alespoň ze 40 % (.pdf, str. 3). Švédská strana také počítá s tím, že české zapojení bude garantovaných 40 % přesahovat. Zpravodajský server iDNES.cz v této souvislosti zmiňoval, že z původně dohodnuté ceny, takřka 60 miliard korun, by tedy tuzemským společnostem mělo připadnout nejméně 24 mld. Kč.

Ministerstvo obrany uvádí, že přímo v Česku se má vyrobit přes 200 nových BVP, do výroby se přitom zapojí asi tři desítky českých firem. Hlavními pěti společnostmi, které se na výrobě mají podílet, jsou státní zbrojovka VOP CZ, VR Group, Exalibur Army, Meopta a Ray Service. Všechny tyto společnosti již se švédskou BAE Systems mají uzavřenou smlouvu.

Ministerstvo obrany konkrétní podíly českých společností na projektu neurčuje. Ty se totiž odvíjí od samostatných jednání mezi švédskou stranou a jednotlivými podniky. Resort tak do těchto jednání nezasahuje a ani nezveřejňuje finální dohody mezi tuzemskými firmami a švédskou BAE Systems. Z veřejně dostupných zdrojů proto není jasné, kolik miliard českým firmám v současnosti připadlo.

Shrnutí

Na nákup BVP je tedy vyhrazeno skoro 71 miliard korun, ačkoliv se původně jednalo o necelých 60 mld. Kč. Ve smlouvě o jejich pořízení je zakotveno, že minimálně 40 % podílu celkového dohodnutého objemu má zprostředkovat český obranný průmysl. Pokud tedy vycházíme z částky zanesené v podepsané dohodě, tuzemským firmám by mělo připadnout nejméně 24 mld. Kč.

Vyjednávání o konkrétním zapojení českých firem do výroby BVP má na starosti švédská společnost BAE Systems, Ministerstvo obrany do těchto jednání přímo nezasahuje a nezveřejňuje ani finální dohody. Jaký je celkový objem již nasmlouvaných dodávek se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Tvrzení Karla Havlíčka, že uzavřené smlouvy českých firmem se švédským výrobcem v současnosti dosahují hodnoty jen kolem 5 miliard korun, proto nemůžeme potvrdit, ani vyvrátit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.

USA

Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.

Austrálie

S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.

Asie

Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.

České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.

Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.

Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.

Závěr

Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.

Volební účast na Slovensku

Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.

Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.

Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.

Závěr

Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uvádí, že zavedení korespondenční volby na Slovensku volební účast nikterak dramaticky nezvýšilo. Dále zmiňuje, že čím déle tato možnost hlasování funguje, tím znatelněji se účast zvyšuje. Na příkladu Velké Británie ilustruje, že korespondenční volba je v řadě států zavedena dlouhodobě.

Korespondenční hlasování ve světě

Korespondenční volba má ve světě dlouhou historii. Například v USA fungovala na některých místech již v průběhu občanské války v 19. století, kdy mnoho vojáků sloužilo daleko od domova. Během prvních let 20. století byla v určitých státech umožněna také civilistům, kteří měli k takovému způsobu hlasování důvod (např. práce v jiném státě nebo nemoc). Od roku 1978 pak státy postupně povolovaly korespondenční hlasování bez upřesnění důvodu.

Velká Británie, kterou Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, umožnila volit poštou ihned po první světová válce v roce 1918 – nejdříve pouze vojákům a dalším příslušníkům armády, kteří se po skončených bojích stále nacházeli v zahraničí a nemohli se vrátit domů (.pdf, str. 3). Na některé skupiny civilistů se začalo toto právo vztahovat v roce 1948. Od roku 1985 se mohou všichni Britové žijící v zahraničí zapsat do speciálního registru pro korespondenční hlasování (.pdf, str. 9). 

V omezené míře funguje korespondenční hlasování funguje už přes sto let také v Irsku, kde bylo zavedeno v roce 1923 pro zaměstnance diplomatických misí a příslušníky ozbrojených sil (.pdf, str. 9). Na všechny občany žijící v zahraničí nebylo toto právo rozšířeno. V Německu byla korespondenční volba zavedena již v roce 1957, a to bez omezení místa pobytu (.pdf, str. 9), ovšem s podmínkou uvádět důvod žádosti o korespondenční lístky. Od té bylo upuštěno v roce 2008. Korespondenční hlasování dlouhodobě funguje například také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku nebo Švédsku (.pdf, str. 9).

Zajímavým případem je Francie, kde bylo hlasování poštou určitým skupinám obyvatel umožněno od roku 1924 do roku 1975 (.pdf, str. 42, 44). Kvůli četnosti volebních podvodů ale Francie v roce 1975 korespondenční volbu zakázala a zavedla osobní hlasování na zastupitelských úřadech (.pdf, str. 44). V současnosti mají ovšem Francouzi možnost hlasovat v některých volbách korespondenčně nebo také přes internet.

Závěr

Korespondenční volba ze zahraničí v nějaké podobě funguje v některých státech i desítky let. Velká Británie k tomuto kroku přistoupila před více než stoletím, po první světové válce v roce 1918, kdy umožnila korespondenční hlasování příslušníkům armády. Hlasovat poštou lze dlouhodobě také např. v Rakousku nebo Německu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Dodáváme ovšem, že na všechny britské občany se možnost volit korespondenčně vztahuje až od roku 1985.