Přehled ověřených výroků

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) reaguje na otázku moderátora, zdali na jaře podepsaná Dohoda (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA) znamená, že Česko odevzdává své území americké armádě, což před tímto výrokem v pořadu tvrdil poslanec Kobza z SPD. Zuna v kontextu výroku uvedl, že je to „zbytečné strašení“ a argumentuje tím, že ČR své území ani své vojenské základny nikomu neodevzdává.

DCA dle Ministerstva obrany „upravuje (…) právní postavení příslušníků ozbrojených sil USA v rámci případného plnění jejich úkolů na území České republiky“ a k plnění těchto úkolů poskytuje česká vojenská zařízení. Přímo odstavec 1 článku 3 DCA pak ozbrojeným silám USA povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) a užívání 11 předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (.pdf, str. 37), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu.

Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice, či různé výcvikové prostory (.pdf, str. 37). DCA však využívání těchto zařízení podmiňuje plným respektováním suverenity České republiky (.pdf, str. 7). Podle Tomáše Brunera, právníka z Peace Research Center Prague, si tak Česko zachovává vlastnictví a právo na přístup do všech propůjčených budov. V samotné DCA se pak píše, že „všechny budovy, nepřemístitelné objekty a montážní celky“ zůstávají majetkem České republiky, a to včetně budov postavených Spojenými státy během jejich pobytu v těchto zařízeních (.pdf, str. 10).

Dodejme, že DCA je uzavřena na dobu deseti let (.pdf, str. 36), po jejímž uplynutí může smlouvu kterákoliv strana vypovědět. Po vypovězení této smlouvy by tak Česká republika např. získala budovy postavené či upravené Spojenými státy (.pdf, str. 10).

Dohoda mezi ČR a USA, o spolupráci v oblasti obrany, upravuje podmínky plnění úkolů příslušníků ozbrojených sil USA a k plnění těchto úkolů umožňuje Spojeným státům využít 11 vojenských prostorů a zařízení. Všechny budovy, zařízení i montážní celky ovšem zůstávají ve vlastnictví České republiky, nejedná se tak o odevzdání českého území či základen do rukou USA. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Umisťování obranného vybavení, o kterém poslanec Kobza mluví, upravuje článek 4 Smlouvy o obranné spolupráci s USA (.pdf, str. 9).

V prvním odstavci čtvrtého článku doslova stojí: „Ozbrojené síly USA předem oznámí českému výkonnému orgánu typy, počty a rozvrhy dodávek takového umísťovaného materiálu.“ (.pdf, str. 9) Týká se to veškerého obranného vybavení, zásob a materiálu, který ozbrojené síly USA do Česka plánují přepravovat nebo umisťovat. Zároveň budou muset Spojené státy ČR předem oznámit také „dodavatele USA a české dodavatele, kteří takové dodávky provádějí“.

Dále smlouva v této spojitosti zmiňuje (.pdf, str. 9), že Česká republika a Spojené státy „budou podle potřeby konzultovat a koordinovat“ činnosti uvedené v článku 4. Ministerstvo obrany ve spojitosti se smlouvou také uvedlo, že veškeré aktivity ozbrojených složek USA na území ČR „budou vždy realizovány na základě domluvy“ mezi orgány ČR a USA a „budou muset být českou stranou nejprve schváleny“.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy ČR totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda (pokud se jedná o pobyt kratší 60 dní).

Podle článku 4 Smlouvy o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy musí ozbrojené složky USA českým orgánům dopředu oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ veškerého materiálu, který na území ČR plánují přepravit. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.  

Evidence příslušníků armády USA

Dohoda (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany mezi ČR a USA (anglicky Defense Cooperation Agreement – DCA), se zabývá především pravidly působení ozbrojených sil USA během jejich pobytu v Česku, pokud by takový pobyt předtím schválil Parlament, případně vláda (.pdf, str. 3). Dohoda podrobněji upravuje i režim vstupu, pobytu a opuštění území Česka ze strany příslušníků americké armády, jejich rodin (tzv. závislých osob) a dodavatelů (.pdf, str. 5).

Konkrétně tuto oblast popisuje článek 7 (.pdf, str. 12). Ten např. říká, že Česká republika na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA nebude uplatňovat české právní předpisy upravující „registraci a kontrolu cizinců“ (.pdf, str. 12).

Upřesněme, že podle zákona o pobytu cizinců na území ČR cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tedy provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mimo jiné právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se však nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12). Jak konkrétně by vydávání těchto potvrzení mělo probíhat a zda budou potvrzení vydávána pro jednotlivé osoby, se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Obrátili jsme se proto na Ministerstvo obrany, dosud jsme však nedostali odpověď.

Článek 7 DCA (.pdf, str. 12) také mluví o tom, že ČR nebude „vyžadovat pasy či víza pro vstupy na území České republiky a k opuštěním území České republiky u příslušníků ozbrojených sil“, jestliže bude daný člověk držitelem „požadovaného osobního průkazu totožnosti a platného rozkazu k přesunu“. Podobné podmínky mají dle DCA platit i pro příslušníky civilní složky armády USA, závislé osoby a dodavatele USA. Ti se při prokazování vynětí z vízových a registračních povinností budou identifikovat platným cestovním pasem a identifikační kartou Ministerstva obrany USA, rozkazem k přesunu či pověřením vydaným příslušným orgánem Spojených států (.pdf, str. 4).

Pobyt cizích vojsk

Pokud se jedná souhrnně o pobyt ozbrojených sil cizích států na území České republiky, je tato oblast ošetřena Ústavou, konkrétně článkem 43. Ten říká, že o pobytu delším než 60 dnů rozhoduje Parlament. O kratším pobytu rozhoduje ve vymezených situacích samotná vláda. Dále vláda rozhoduje o účasti cizích ozbrojených sil na cvičeních v ČR. Doplňme, že vládní kabinet má povinnost informovat Parlament, který dané rozhodnutí může případně zrušit.

Na nutnosti vládního či parlamentního souhlasu DCA nic nemění (.pdf, str. 3). Dobré je také dodat, že Parlament (.pdf) a vláda (.pdf) při schvalování pobytu cizích vojsk (včetně cvičení) uvádí maximální počet vojáků, kteří do České republiky mohou přijet, a také jasně vymezenou délku jejich pobytu. Samotná DCA (.pdf) počet vojáků, kteří by v ČR byli rozmístěni, neurčuje.

Závěr

Na závěr tedy shrňme, že na příslušníky ozbrojených sil USA, jejich rodiny (tedy závislé osoby) a dodavatele USA se podle DCA nevztahuje vízová povinnost a české předpisy o „registraci a kontrole cizinců“ (.pdf, str. 4). Je tedy pravda, že se na ně nebude vztahovat povinnost se po příjezdu registrovat na policii. Je však nutné zdůraznit, že každý pobyt příslušníků cizích ozbrojených sil v Česku nejdříve schvaluje Parlament, případně vláda – schvalován je přitom maximální počet vojáků, kteří do Česka mohou přijet.

Počty závislých osob a dodavatelů, kteří společně s příslušníky ozbrojených sil do Česka přichází, ale vládnímu ani parlamentnímu schvalování nepodléhají. Pokud by tak do ČR přišly v rámci DCA vojáci USA a s nimi i jejich rodiny a další civilní osoby, stanovená hranice maximálního počtu osob by se dle Ústavy vztahovala pouze na vojáky a celkový počet osob by tak české orgány skutečně nemusely znát. Jelikož se nám ale nepodařilo zjistit, jakým způsobem by mělo probíhat vydávání potvrzení pro usnadnění pobytu těchto osob, a nevíme tak, zda by díky těmto potvrzením české orgány znaly počty závislých osob a dodavatelů, hodnotíme výrok Jiřího Kobzy jako neověřitelný.

Na začátek pro kontext uveďme, že poslanec Jaroslav Bžoch (ANO) svým výrokem reaguje na slova Jiřího Kobzy (SPD), podle něhož Česko kvůli dohodě o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy (DCA) nebude vědět, kolik amerických vojáků se na českém území pohybuje.

Pokud se jedná souhrnně o pobyt ozbrojených sil cizích států na území České republiky, je tato oblast ošetřena Ústavou České republiky, konkrétně článkem 43. 

Ten říká, že o pobytu ozbrojených sil cizích států na našem území rozhoduje Parlament nebo ve vymezených případech samotná vláda. Té rozhodovací pravomoc přísluší v případě, že se jedná o pobyt, jehož délka nepřesahuje 60 dnů, a který probíhá v rámci „plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení“. Vláda také dále rozhoduje „o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky“, tedy o pobytu cizích vojáků na cvičeních v ČR (.pdf, str. 27).

Dle Ústavy musí vláda o takových rozhodnutích neprodleně informovat obě komory Parlamentu. Poslanecká sněmovna či Senát poté tyto informace nezávisle na sobě projednají (.pdf, str. 33–34) a případně mohou rozhodnutí vlády zrušit.

Ani Ústava, ani např. zákon č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, výslovně neupřesňují, že usnesení, které Parlament či vláda schvalují, musí obsahovat přesný počet příslušníků armády cizího státu či přesný počet dnů jejich pobytu.

Doplňme, že stejně tak tyto parametry přesně nestanovuje ani zmíněná na jaře podepsaná smlouva (.pdf) o obranné spolupráci ČR a Spojených států (DCA), jejíž ratifikaci v červnu 2023 začal projednávat Parlament. Dle vyjádření Ministerstva obrany je účelem DCA pouze „nastavit obecné podmínky pro případné působení amerických vojáků v ČR“, pokud by jejich pobyt dle Ústavy předtím schválila vláda či Parlament. 

Počty vojáků a termín jejich pobytu v ČR nicméně obsahují v minulosti přijatá usnesení Poslanecké sněmovny, která se schvalování pobytu týkala. Dle záznamů dostupných na webu Sněmovny se přesný počet vojáků vyskytuje například v usnesení z listopadu 2002 (.pdf), ve kterém dolní komora Parlamentu vyslovila „souhlas s pobytem ozbrojených sil Spojených států amerických na území České republiky za účelem posílení ochrany vzdušného prostoru“. V tomto případě byla délka pobytu limitována na období od 15. do 30. listopadu 2002 a počet příslušníků amerických ozbrojených sil byl stanoven na maximálně 250 osob. Upřesněme, že v té době již byl v platnosti ústavní článek 43 ve svém nynějším znění.

Jako další příklad je možné uvést usnesení z listopadu 2022 (.pdf, str. 1), v němž Sněmovna vyslovila souhlas „s pobytem příslušníků ozbrojených sil Ukrajiny a členských států Evropské unie“ na našem území „za účelem výcviku“. Doba jejich pobytu byla určená od data schválení usnesení do 31. prosince 2023. Maximální počet cizích příslušníků byl v tomto případě stanoven na 800 osob.

Podobná upřesnění obsahuje i řada dalších usnesení, např. z roku 2003, 2005, 2007, 2010, 2015 či 2020 (vše .pdf). Uváděno je v nich obvykle zaokrouhlené číslo, které počet příslušníků cizích ozbrojených sil nesmí překročit.

Na závěr tedy shrňme, že pobyt příslušníků cizích ozbrojených sil na území České republiky schvaluje Parlament, případně vláda. Ta o svém rozhodnutí informuje Parlament, který jej následně také projednává. Ústava ani další zákony výslovně nestanovují, že v usnesení Parlamentu či vlády musí být přesně uveden počet cizích vojáků a počet dnů jejich pobytu. Jak však ukazují výše uvedené příklady, Poslanecká sněmovna dle zavedené praxe (.pdf, str. 26) při projednávání pobytu cizích vojáků v ČR skutečně hlasuje o usneseních, která počty vojáků a dobu jejich pobytu uvádějí. Z těchto důvodů tak hodnotíme výrok jako pravdivý.

Dohoda mezi ČR a Spojenými státy o spolupráci v oblasti obrany (DCA), kterou v květnu podepsala ministryně obrany a jejíž ratifikaci v červnu začal projednávat Parlament, v článku 7 odstavci 3 skutečně říká: „Na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA se neuplatní české právní předpisy upravující registraci a kontrolu cizinců. České orgány na základě žádosti a v souladu se vzájemně dohodnutými postupy vydají bezplatně potvrzení za účelem usnadnění pobytu těchto osob“ (.pdf, str. 12).

Z uvedené citace vyplývá, že Česká republika neuplatní na tyto lidi klasické podmínky, které stanovuje zákon o pobytu cizinců na území ČR. Dle nich např. cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tj. provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mj. právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se nicméně nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12).

Pro úplnost doplňme, že podle odstavce 2 zmiňovaného článku 7 (.pdf, str. 12) a důvodové zprávy k DCA (.pdf, str. 4) budou příslušníci ozbrojených sil USA popisované vynětí z registrační povinnosti „prokazovat předložením vojenské identifikační karty a platného rozkazu k přesunu“. Ostatní osoby včetně dodavatelů USA budou předkládat „platný cestovní pas a k němu buď identifikační kartu Ministerstva obrany USA, rozkaz k přesunu nebo pověření vydané americkými orgány“ (.pdf, str. 4). Podobný postup stanovuje i přímo zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v debatě hovořil o sestřelení íránského airbusu s civilisty ze strany amerického námořnictva v roce 1988. Mluví také o absenci trestu v případě amerického pilota, který o deset let později strhl lanovku v Itálii. Kobza tyto události zmiňuje ve spojitosti s Dohodou (.pdf) o obranné spolupráci mezi ČR a USA (DCA), ve které stojí, že se Česko „za účelem plnění svého závazku ke vzájemné obraně (…) vzdává přednostního práva na výkon trestní jurisdikce“ (.pdf, str. 17).

Jak nicméně vysvětluje Ministerstvo obrany, američtí vojáci na území ČR nebudou beztrestní. Působnost českých soudů se na ně bude vztahovat především v případech, kdy se dopustí trestného činu vůči českému občanovi. Vzdání se práva přednostního výkonu trestní jurisdikce pak bude možné v individuálních případech odvolat.

Sestřelení íránského airbusu

Mezi lety 1980 a 1988 zuřila válka mezi Irákem a Íránem a Američané tou dobou hlídkovali v Perském zálivu. Raketa vypálená z amerického křižníku Vincennes na začátku července 1988 omylem sestřelila íránský dopravní airbus s 290 lidmi na palubě. Nikdo z nich nepřežil.

Civilní letadlo letělo z íránského města Bandar Abbás do Dubaje a velení křižníku se domnívalo, že se chystá na americké plavidlo zaútočit. Posádka následně airbus mylně vyhodnotila jako íránský stíhací letoun F-14 Tomcat. Vyšetření incidentu následně ukázalo, že civilní letadlo letělo rychlostí necelých 700 kilometrů za hodinu ve výšce 4000 metrů, a navíc pokračovalo ve stoupání, což bylo v rozporu s americkým tvrzením.

Jak tvrdí poslanec Kobza, někteří členové posádky křižníku Vincennes skutečně byli vyznamenáni – kromě kapitána Willa Rogerse se jednalo také o poručíka Scotta E. Lustiga. Upozorněme nicméně na to, že ocenění za zásluhy nedostali za sestřelení letadla s íránskými civilisty, ale za „záslužnou službu“ v Perském zálivu. V případě kapitána pak bylo vyzdvihnuto jeho dynamické vedení a schopnost logického uvažování.

Stržení lanovky v Itálii

Jako příklad uvedl Jiří Kobza situaci, kdy americká letecká posádka v roce 1998 strhla lanovku v Itálii. Armádní pilot Richard Ashby letěl v rozporu s pravidly příliš nízko. Zavadil tak o nosné lano a způsobil pád kabiny, důsledkem čehož zemřelo 20 turistů. Nešlo tedy přímo o „sestřelení“ lanovky, jak stojí v Kobzově výroku.

Ashby odmítl před italským soudem vypovídat, a byl proto později souzen za neúmyslné zabití a zabití z nedbalosti v Severní Karolíně, která se nachází na východě Spojených států. Soud pilota poslal na šest měsíců do vězení, ovšem nikoliv za usmrcení dvou desítek lidí, ale za maření vyšetřování, jelikož nechal zničit videozáznam osudného letu, který obsahoval i tento incident.

Závěr

Kapitán křižníku Vincennes, který v roce 1988 sestřelil íránský dopravní airbus, byl za svou službu v Perském zálivu skutečně vyznamenán. Ocenění nicméně nedostal za sestřelení civilního letounu. Pilot Richard Ashby, který svou vlastní chybou strhl lanovku v Itálii a způsobil smrt 20 civilistů, za jejich zabití potrestán opravdu nebyl. Dostal však trest v délce šesti měsíců za maření vyšetřování. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) v pořadu Události, komentáře (video) spolu s poslanci Jaroslavem Bžochem (ANO) a Jiřím Kobzou (SPD) debatoval o obranné Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA). V kontextu výroku Zuna uvádí, že samotná DCA neumožňuje vznik americké vojenské základny na našem území, protože její vznik (a tedy i pobyt amerických vojsk) musí na základě Ústavy i nadále schválit Parlament.

Čeští a američtí vyjednavači dokončili návrh dohody v únoru 2023 a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu (.pdf). Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) ji se svým americkým protějškem Lloydem Austinem následně podepsala v květnu.

Dohoda nyní čeká na schválení Parlamentem, přičemž k ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. DCA musí poté svým podpisem ještě stvrdit prezident. Je vhodné zmínit, že stejným procesem musí projít také schválení vzniku samotné americké základny. DCA totiž automaticky neumožňuje umístění a pobyt amerických vojáků na území České republiky (.pdf, str. 3), a Spojeným státům tak nedává automatické právo vyslat do Česka do své vojáky.

Sama ministryně Černochová v minulosti zdůraznila, že DCA není rozhodnutím o zřízení vojenských základen. „Tato dohoda nemění nic na článku 43 Ústavy ČR, kde o pobytu jakýchkoliv vojsk rozhoduje pouze a jen Parlament,“ řekla Černochová ve svém projevu na konferenci konané v červnu letošního roku (video).

Podle článku 43 Ústavy České republiky totiž vláda rozhoduje o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR nejdéle na dobu 60 dnů, a to např. v případě plnění závazků plynoucích z mezinárodních smluv. V případě delšího pobytu by musel s pobytem ozbrojených sil jiných států na českém území podle téhož článku souhlasit Parlament, přičemž ke schválení je potřeba nadpoloviční většina všech poslanců a nadpoloviční většina všech senátorů.

Pobyt příslušníků ozbrojených sil jiných států na našem území tedy musí i nadále schválit obě komory Parlamentu a DCA tuto podmínku nikterak nemění. DCA rovněž neumožňuje vznik nové americké vojenské základny na českém území, jejíž vybudování musí schválit nadpoloviční většina Poslanecké sněmovny i Senátu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V rámci diskuze o Dohodě (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany se Spojenými státy americkými (Defence Cooperation Agreement, DCA) poslanec Jiří Kobza (SPD) mj. zmiňuje slovenskou verzi DCA, kterou sousední země schválila již v únoru 2022.

Slovenská smlouva o obranné spolupráci

Interpretační doložkou poslanec Kobza zjevně myslí výkladové prohlášení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové (.pdf, str. 2–3), které je součástí předkládací zprávy (.pdf). Ta slouží především k objasnění uzavírání smluv a ke kontextualizaci celé problematiky. Česká obranná smlouva na rozdíl od slovenské verze DCA interpretační doložku skutečně neobsahuje (.pdf).

Prezidentka Čaputová v této zprávě výslovně uvádí (.pdf, str. 2), že „tato dohoda neumožňuje na území Slovenské republiky přítomnost jaderných zbraní, biologických nebo chemických zbraní vzhledem k tomu, že by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky Slovenské republiky“. Dále pak v předkládací zprávě stojí (.pdf, str. 2), že obranná smlouva mezi Slovenskem a USA „není rozhodnutím o vytvoření vojenských základen na území Slovenské republiky, ani rozhodnutím o přítomnosti ozbrojených sil Spojených států amerických a jejich příslušníků na území Slovenské republiky“. Podle zpravodajského webu SME.sk bylo cílem zmírnit obavy veřejnosti, jejíž část proti dohodě hlasitě vystupovala. Doložka však není přímo právně závazná, práva a povinnosti obou smluvních stran vyplývají přímo z DCA.

Česko a jaderné zbraně

Ministerstvo obrany ČR již dříve vyvrátilo, že by Smlouva o obranné spolupráci s USA vedla k rozmístění jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení na území České republiky. Ačkoliv dohoda (.pdf) zbraně tohoto typu nijak nezmiňuje, ve čtvrtém článku (.pdf, str. 9) je uvedeno, že USA při respektování vzájemné dohody smí umisťovat obranné vybavení na území ČR. Předem se však musí s českými orgány domluvit a oznámit jim typy, počty a rozvrhy dodávek.

Ministerstvo obrany dále uvedlo, že rozmístění jaderných zbraní v Česku není ze strany USA navrhováno a že „rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě v souladu s jadernou politikou NATO je dlouhodobě etablované (již z doby studené války) a nelze předpokládat, že se na něm v dohledné době bude cokoli měnit“.

Uveďme, že o případném rozmisťování jaderných zbraní na území ČR pojednává např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, NPT). Hlavním cílem (čl. 2) této smlouvy je závazek, že státy, které jaderné zbraně nevlastní, se vzdávají práva je vyrábět nebo jinak přímo či nepřímo získat.

Interpretace tohoto ustanovení nicméně dodnes není vyjasněná (.pdf, str. 10–11). Podle amerického výkladu nevede umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Jiní signatáři NPT se však s touto interpretací neztotožňují. NPT v článku 2 přímo zakazuje transfer jaderných zbraní do státu, který smlouvu ratifikoval. Dodejme, že v současnosti v České republice nejsou (.pdf) umístěny žádné jaderné zbraně.

Za zmínku dále stojí také program NATO o sdílení jaderných zbraní. V rámci programu jsou jaderné zbraně pod kontrolou USA, nicméně je členským zemím aliance, které nevlastní jaderné zbraně, dovoleno také se podílet na plánování použití těchto zbraní ze strany NATO (.pdf). V současnosti je do programu zapojeno několik členů aliance, kteří sami nevlastní jaderné zbraně, např. Německo, Itálie či Turecko. Již minulý rok projevilo zájem o zapojení do programu také Polsko. Dodejme, že v dubnu 2023 ministryně obrany Jana Černochová popřela, že by měla ČR ambici se do tohoto projektu zapojit.

Česko a americké základny

Obranná dohoda mezi Českem a USA nezřizuje cizí vojenské základny na území České republiky a podle ředitele sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany Jana Jireše smlouva Američanům neumožňuje přijet a postavit na českém území zcela novou základnu. Článek 5 (.pdf, str. 10) pak stanovuje, že všechny budovy, které budou ozbrojené složky USA využívat nebo které dokonce samy vybudují, zůstávají ve vlastnictví České republiky.

Závěrečné hodnocení

Česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA na rozdíl od slovenské verze skutečně neobsahuje interpretační doložku, která stanovuje, že DCA na území ČR neumožňuje rozmístění jaderných zbraní a že nedojde k budování amerických základen. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako pravdivý. Je však třeba zmínit, že oba zmíněné body vychází ze samotné dohody či NPT a obdoba slovenské právně nezávazné interpretační doložky by na práva a povinnosti americké strany neměla vliv. Samotná dohoda uvádí, že USA smí na české území transportovat obranné vybavení, a to pouze po předchozí domluvě s Českem, a také, že všechny vojenské základny zůstávají v českém vlastnictví. Ministerstvo obrany navíc již dříve uvedlo, že DCA nepovede k rozmístění jakýchkoli zbraní hromadného ničení na našem území, a ani se neplánuje zapojit do programu sdílení jaderných zbraní.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) zmiňuje vojenské letiště Malacky-Kuchyňa na Slovensku. Další vojenské objekty spojené s přítomností amerických vojáků v této sousední zemi jsou letiště Sliač a vojenský újezd Lešť.

Přítomnost amerických vojáků na Slovensku

Američtí vojáci působí na Slovensku spolu s dalšími vojáky z členských států NATO, kteří jsou v zemi nasazeni v rámci Mnohonárodního bojového uskupení NATO. Uskupení na Slovensku vzniklo na jaře roku 2022 kvůli únorové invazi Ruska na Ukrajinu a následné snaze Severoatlantické aliance posílit své východní křídlo. Je tvořeno vojáky z České republiky, Slovenska, Německa, Slovinska a Spojených států amerických.

Podle posledních zpráv z ledna 2023 by mělo na Slovensku působit kolem 200 amerických vojáků. Ještě předtím měla americká armáda na Slovensku přibližně 300 vojáků, poté ale rozhodla o stažení systému protivzdušné obrany Patriot z letecké základny Malacky. Tento systém obsluhovalo právě přibližně 100 amerických vojáků, zbylých 200 vojáků pak mělo nadále působit na vojenské základně Lešť.

Další vojenské letiště Sliač je využíváno v rámci smlouvy (.pdf) NATO SOFA (Status of Forces Agreement, česky Dohoda o statusu ozbrojených sil). Ta mimo jiné stanovuje právní podmínky pro postavení ozbrojených sil členského státu NATO, které jsou na základě rozkazů umístěné v jiné partnerské zemi NATO, přičemž Slovensko je součástí této smlouvy. V Sliači byla umístěna další jednotka protivzdušné obrany v čele s německými systémy Patriot, které byly ale přesunuty do Litvy kvůli červencovému summitu NATO.

Většina mezinárodních jednotek je umístěna ve zmiňovaném vojenském prostoru Lešť, kde nechalo slovenské Ministerstvo obrany postavit kontejnerové městečko za desítky milionů eur, a to právě kvůli vzniku mnohonárodnostního bojového uskupení. Na vojenském výcvikovém prostoru působí podle posledních informací přes tisíc vojenských profesionálů různých národností.

Obranná dohoda s USA

Jak letiště Malacky-Kuchyňa, tak Sliač mohou americké ozbrojené složky využívat na základě Dohody o spolupráci v oblasti obrany (.pdf, str. 36), kterou Slovensko schválilo na začátku února 2022. Podle této smlouvy mají američtí vojáci např. právo využívat letiště deset let bez nájemného.

Podle článku 5 (.pdf, str. 10) zůstávají obě letiště ve vlastnictví Slovenské republiky a mohou být americkými ozbrojenými složkami využívána společně se slovenskými vojáky. V rámci dohody má Slovensko dokonce možnost obdržet finanční příspěvek 2,1 miliardy korun na modernizaci obou zařízení.

Závěrečné hodnocení

Ačkoliv má poslanec Kobza pravdu v tom, že na Slovensku jsou přítomni američtí vojáci, jejich přítomnost je způsobena především misí Mnohonárodního bojového uskupení NATO, které zahrnuje vícero národností. Na jím zmiňovaném vojenském letišti Malacky by se američtí vojáci podle posledních informací po stáhnutí protivzdušného systému Patriot nacházet neměli. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako zavádějící.

Jaroslav Bžoch mluví o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT), kterou přijala OSN v červnu 1968 a která následně vstoupila v účinnost v březnu 1970. Ve výroku Bžoch zmiňuje, že Česko nepotřebuje mít v nedávno dojednané Smlouvě o obranné spolupráci (DCA) interpretační doložku o jaderných zbraních, což zdůvodňuje právě tím, že je Česko součástí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a USA tak na jejím základě nemohou do ČR tyto zbraně přivézt.

Kubánská krize

Kubánská (jinak také karibská) krize je pojmenování pro krizi mezi Sovětským svazem a Spojenými státy z podzimu 1962, kdy Sovětský svaz umístil na území Kuby jaderné zbraně. Jednalo se konkrétně o odpověď na dřívějšíumístění amerických jaderných hlavic v Turecku a Itálii. Dodejme, že americký prezident Kennedy následně zareagoval tím, že rozhodl o vytvoření námořní blokády Kuby. Tato krize, o níž se často mluví jako o situaci, kdy se USA a Sovětský svaz ocitly na prahu jaderné války, nakonec vedla k dohodě mezi prezidenty Kennedym a Chruščovem. V jejím rámci Spojené státy stáhly své jaderné zbraně z Turecka a Sovětský svaz na oplátku přestal s jaderným zbrojením na Kubě.

V roce 1963 následně USA a SSSR podepsaly Smlouvu o částečném zákazu jaderných zkoušek. Vyjednávání o podobě širší dohody, která nakonec vedla k podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, poté začalo na konferenci v Ženevě v roce 1965.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Československá socialistická republika se ke smlouvě připojila 1. července 1968. Do současnosti NPT ratifikovalo celkem 191 zemí. Státy, které nevlastní jaderné zbraně, se ratifikováním této dohody zavázaly (čl. 2) „nepřijímat přímo či nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo výbušnými zařízeními“, nevyrábět jaderné zbraně ani je např. nezískávat jakýmkoli jiným způsobem.

Státy, které jaderné zbraně vlastnily před uzavřením NPT (tedy Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy americké), se pak zavázaly (čl. 1) jaderné zbraně ani kontrolu nad těmito zbraněmi žádnému státu nepředávat a nečinit kroky, které by podnítily státy nevlastnící jaderné zbraně k jejich výrobě.

Ačkoli ze znění smlouvy vyplývá, že by na jejím základě nemělo docházet k tomu, že státy nevlastnící jaderné zbraně tyto zbraně získají, interpretace zmíněných ustanovení nicméně není dodnes vyjasněná (.pdf, str. 9–11). Podle amerického výkladu umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu v rámci tzv. programu jaderného sdílení uvnitř NATO nevede k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Někteří jiní signatáři NPT se s touto interpretací neztotožňují. 

Do zmíněného programu sdílení jaderných zbraní NATO je dnes zapojeno např. i Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Turecko, tedy země, které dle NPT spadají do kategorie států nevlastnících jaderné zbraně. I přesto se však na jejich území nacházejí jaderné zbraně Spojených států. O zařazení do programu jaderného sdílení NATO požádalo v červnu 2023 také Polsko, které o účasti v programu jedná už od minulého roku.

Závěr

Smlouva o nešíření jaderných zbraní je skutečně platná od roku 1970 a vznikla po kubánské krizi z roku 1962. V současnosti pak tato dohoda zahrnuje 191 států. 

Ačkoli NPT říká, že nejaderný stát včetně ČR nemůže od států vlastnících jaderné zbraně tyto zbraně a ani kontrolu nad nimi přijmout, tato ustanovení mají dvojí interpretaci. Spojené státy nepovažují v případě programu jaderného sdílení NATO umístění jaderných zbraní v Evropě za porušení NPT, protože dle nich tyto zbraně zůstávají pod kontrolou USA. V současnosti jsou americké jaderné zbraně umístěny na území Německa ale také dalších států, které jsou dle NPT nejadernými státy, ačkoliv to některé z ostatních zemí dle striktní interpretace smlouvy považují za porušení NPT. Jelikož Jaroslav Bžoch nezmiňuje tuto dvojí interpretaci a jeho výrok vyvolává dojem, že NPT zaručuje, že USA do ČR nemohou přivézt jaderné zbraně, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Pro úplnost zdůrazněme, že Smlouva o obranné spolupráci (DCA), kterou Česko v květnu 2023 dojednalo se Spojenými státy, nedává USA automatické právo do ČR jaderné zbraně dovézt. USA musí České republice předem oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ obranného materiálu, který chtějí do Česka přepravit (.pdf, str. 9), a v této souvislosti se v DCA také zavázaly plně respektovat české zákony. Pode nich přitom dovoz nebo průvoz jaderného materiálu musí povolit český Státní úřad pro jadernou bezpečnost. 

Ministerstvo obrany dále upozorňuje, že současný systém rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě, který je v souladu s jadernou politikou NATO, je „dlouhodobě etablovaný“ a USA umístění jaderných zbraní v ČR nenavrhují. Případnému zapojení Česka do programu jaderného sdílení NATO by také předcházela další vyjednávání, jako tomu je např. v případě Polska.