Přehled ověřených výroků

Izraelský parlament schválil vládu národní jednoty ve čtvrtek 12. října v reakci na útoky teroristické organizace Hamás, která o pět dní dříve pronikla do Izraele pomocí buldozerů, motocyklů nebo také paraglidingových křídel. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nabídl opozici utvoření této vlády již den po napadení. Upřesněme, že vláda národní jednoty je vláda stvořená speciálně pro případ války nebo jiného výjimečného stavu. Jedná se tedy o uskupení složené z členů vládních i opozičních stran a také z bývalých vojenských velitelů, kteří velí zemi během nenadálé události.

Pro sestavení tohoto kabinetu hlasovalo v Knesetu (izraelský jednokomorový parlament) 66 poslanců, proti byli 4. Do vlády k premiérovi Netanjahuovi se tak přidal např. také Benny Ganc z dosud opoziční Strany národní jednoty. Netanjahu zformování této vlády okomentoval tak, že jednotliví politici odsunuli stranou své neshody, jelikož je dle něj v sázce osud Izraele. Ve vládě národní jednoty ovšem nesedí předseda opoziční strany Ješ atid (Budoucnost existuje) a bývalý premiér Jair Lapid.

Dodejme, že Netanjahu k útoku uvedl: „Toto je válka o náš domov, musí skončit jediným – naprostým vítězstvím a rozdrcením a likvidací Hamásu.“ Ganc poté prohlásil, že nově sestavená vláda bude jednat, což Hamás dle jeho slov „pocítí“.

Europoslanec Mikuláš Peksa reaguje na slova Jana Zahradila, který tvrdil, že Benjamin Netanjahu je u evropské levice „nenáviděnou osobou“, a že kritika pocházející z členských států Evropské unie je pro Izrael irelevantní (audio, čas 13:50). Peksa následně zmínil, že Netanjahu je skrze politickou stranu Likud spřízněný se stranou ECR. Podle něj je možné najít společnou evropskou pozici vůči izraelsko-palestinskému konfliktu pouze za předpokladu, že k jednání nebude připuštěna právě ECR.

Likud

Likud je izraelská pravicová politická strana, která byla založena v roce 1973. Do jejího čela se Benjamin Netanjahu poprvé dostal v roce 1993. Předsedou strany byl do roku 1999, kdy prohrál vnitrostranické volby. V roce 2005 se nicméně opět stalpředsedou a tuto pozici zastává nepřetržitě až dodnes. Jako předseda Likudu se pak stal celkem třikrát premiérem, včetně jeho dvanáctiletého vládnutí mezi roky 2009 a 2021.

ECR

Strana evropských konzervativců a reformistů (ECR Party) je nadnárodní evropská strana založená v roce 2009 za účelem reformy Evropské unie. Mezi cíle této strany patří například zachování národní suverenity evropských států či osobní svobody (.pdf). Součástí strany jsou skutečně polská strana Právo a Spravedlnost a česká ODS, které je Jan Zahradil členem. Zmiňme, že ECR je v různých institucích reprezentována skrze přidružené organizace, např. v Evropském parlamentu skrze frakci Evropští konzervativci a reformisté.

ECR v současné době zahrnuje strany ze 14 členských států EU a také 7 globálních partnerů. Mezi ně patří i izraelská vládní strana Likud premiéra Benjemina Netanjahua, ale například také američtí Republikáni. Likud se mezi globální partnery ECR zařadil v roce 2016, a může se tak spolupodílet na řízení strany (.pdf, str. 6) prostřednictvím členství v kongresu (str. 24). Z veřejných zdrojů se nám ovšem nepodařilo zjistit jakým způsobem Likud své členství v ECR využívá.

Závěr

Shrňme tedy, že Benjamin Netanjahu je předsedou strany Likud, která je globální partnerem Strany evropských konzervativců a reformistů (ECR). Členy ECR jsou mj. také česká ODS, jejímž členem je Jan Zahradil, či polské Právo a Spravedlnost. Přestože se nám nepodařilo dohledat konkrétní aktivity Likudu ve strukturách ECR, jakožto globální partner má právo podílet se na rozhodování skrze své členství ve stranickém kongresu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že nechce bagatelizovat demonstrace oslavující útok Hamásu na Izrael. Podle něj je politický extremismus objektivním problémem, který existuje i v České republice. Jako příklad následně uvádí, že členové hnutí SPD relativizovali holokaust.

Tomio Okamura

Předseda hnutí SPD a tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura v roce 2018 při rozhovoru pro DVTV prohlásil (video, čas 4:21–5:13), že tábor v Letech u Písku „nebyl oplocen,“ a „že tam (vězni, pozn. Demagog.cz) měli v podstatě volný pohyb“. Odvolával se přitom na citát někdejšího prezidenta Václava Klause a na knihu Akademie věd „Tábor Lety: Fakta a mýty,“ ve které toto tvrzení dle Okamury mělo být napsané.

Publikace, kterou Okamura uvedl pod nesprávným jménem, však toto tvrzení neobsahuje. V knize nejsou ani informace ohledně volného pohybu či uvolněném režimu v prostorech tábora. Proti Okamurovu vyjádření se vymezil např. historik Vojtěch Kyncl z Akademie věd, podle kterého byl režim pohybu v táboře v Letech stejný jako např. v Osvětimi a plot, který zde stál, byl později ještě zpevňován a upravován. Dodejme, že předseda SPD se za své tvrzení následně omluvil, zároveň však zopakoval svá tvrzení o volném pohybu. Nepravdivou informaci pak zopakoval i v letošním srpnu, kdy jsme se jejímu ověření rovněž věnovali.

Upřesněme, že podle slov historika Vojtěcha Kyncla v rozhovoru pro Českou televizi, byl koncentrační tábor v Letech od srpna 1942 tzv. romským táborem, což „znamená, že tam bylo soustředěno obyvatelstvo na základě rasových předpokladů“. Vybíráni byli buďto podle rasové podmínky nebo podle neusedlého způsobu života. Muzeum romské kultury tábor popisuje jako místo, „kde byly nuceně koncentrovány celé rodiny moravských a českých Romů a Sintů před transportem do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Auschwitz II – Birkenau. (…) Za dobu své existence (srpen 1942–srpen 1943) prošlo letským táborem zhruba 1 300 mužů, žen i dětí.“ Muzeum také upřesnilo, že v Letech zemřelo 326 lidí, přičemž většinu obětí tvořily děti.

Miloslav Rozner

Dalším členem SPD, který svými slovy relativizoval závažnost holokaustu, je Miloslav Rozner. Pořadu 168 hodin České televize se v návaznosti na Okamurův výrok podařilo získat audionahrávku (video, čas 5:30–5:42), kdy Rozner na sjezdu hnutí v prosinci 2017 řekl: „(…) bezesporu bych nikdy nevyhodil z okna půl miliardy za likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku.“ Z kontextu jeho tvrzení vyplývá, že také hovořil o koncentračním táboru pro Romy v Letech u Písku.

Státní zástupce v roce 2018 nařídil trestní stíhání tehdejšího poslance Roznera. V žádosti Poslanecké sněmovně o jeho vydání k trestnému stíhání stojí, že státní zastupitel spatřil „trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle paragrafu 405 trestního zákoníku“. Na tuto žádost Miloslav Rozner vydán k trestnímu stíhání nebyl kvůli své poslanecké imunitě. V roce 2022 ho ovšem jako bývalého poslance státní zastupitelství obžalovalo.

Soudkyně Helena Strnadová, která Roznerovi udělila půlroční podmínku, se k výroku bývalého poslance vyjádřila následovně: „Nelze říct, že by ho (existenci tábora v Letech u Písku, pozn. Demagog.cz) popíral, v podstatě relativizoval závažnost toho tábora jako takového, co se tam dělo, jaký to mělo význam z hlediska nacistické politiky.“ Odvolací městský soud pak verdikt po Roznerově odvolání potvrdil.

Doplňme, že v 70. letech minulého století na místě koncentračního tábora vznikl vepřín. V roce 2017 vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) odsouhlasila odkup areálu za 450 milionů korun. Rozner tak svými slovy zjevně narážel na to, že v prostorech tábora má místo vepřína vzniknout památník. V prosinci 2022 pak skončila demolice a poté byla zahájena výstavba památníku obětem holokaustu, k jehož otevření by mělo dojít během roku 2024.

Závěr

Někteří členové hnutí SPD, které je v současné době ve Sněmovně zastoupeno 20 poslanci, skutečně svými výroky relativizovali holokaust. V minulosti se tak vyjadřoval např. tehdejší poslanec Rozner nebo předseda SPD Okamura, který své tvrzení o tom, že koncentrační tábor v Letech nebyl oplocen, zopakoval znovu v letošním srpnu. Výrok europoslance Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil hovoří o přátelství mezi premiéry Izraele a Maďarska v kontextu konfliktu, který v sobotu 7. října tohoto roku rozpoutal útok palestinského teroristického hnutí Hamás na židovský stát. Konkrétně odpovídá na otázku, zda se podpora izraelské, respektive palestinské strany v evropské politice odvíjí od příslušnosti politiků k levici či pravici. Ti levicoví podle Zahradila nepodporují izraelského premiéra Benjamina Netanjahua právě proto, že je to pravicový premiér, který se přátelí s pravicovým a konzervativním premiérem Maďarska Viktorem Orbánem. V naší analýze jsme se proto zaměřili na to, jak oba politici popisují své vzájemné vztahy.

Benjamin Netanjahu jako první izraelský premiér od roku 1989 navštívil Maďarsko v červenci 2017. Při této návštěvě Viktor Orbán pronesl, že respektuje stát Izrael a jeho právo na obranu a odsoudil, že se Maďarsko za druhé světové války nezastalo svých židovských občanů. Dodejme, že předseda vlády Izraele tuto návštěvu podnikl navzdory výhradám židovské obce, která označila kampaň Viktora Orbána ze stejného roku namířenou vůči americkému miliardář Georgovi Sorosovi za antisemitskou.

Oba premiéři o svých vztazích a o vztazích mezi oběma zeměmi hovořili také v červenci 2018 při příležitosti Orbánovy návštěvy Izraele. Premiér Netanjahu konkrétně nazval Viktora Orbána „opravdovým přítelem Izraele“ a poděkoval mu, že jeho vláda bojuje v Maďarsku proti antisemitismu. Současně se shodli na nutnosti zajistit bezpečnost svých občanů. Orbán pak uvedl, že mezi státy panují dobré vzájemné vztahy zejména díky vynikajícím osobním vazbám a společně sdílenému vlastenectví.

V únoru následujícího roku pak na společné tiskové konferenci v Jeruzalémě Benjamin Netanjahu uvedl, že se s premiérem Orbánem setkává pravidelně. Hovořili také o dobrých vztazích mezi oběma zeměmi a jejich úmyslu tyto vřelé vztahy ještě více prohlubovat.

Dalším příkladem přátelských vztahů těchto státníků je např. twitterový příspěvek Viktora Orbána z listopadu 2022, ve kterém gratuloval Benjaminovi Netanjahuovi k vítězství jeho strany Likud v izraelských parlamentních volbách. V reakci na to Netanjahu nazval Orbána svým přítelem, a také napsal, že se těší na prohlubování blízkého přátelství mezi oběma zeměmi.

Na jaře letošního roku pak média informovala o tom, že Orbán jako vstřícný krok vůči Netanjahuovi nechá přesunout maďarskou ambasádu v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Tím by se tak Maďarsko stalo prvním evropským státem s ambasádou v tomto městě. Později však Budapešť uskutečnění tohoto záměru popřela.

Z výše uvedených informací vyplývá, že vztah izraelského premiéra Benjamina Netanjahua s maďarským premiérem Viktorem Orbánem se dá skutečně označit za blízký. Předsedové vlád se pravidelně setkávají, opakovaně hovoří o vřelých vztazích mezi oběma státy a sdílejí vzájemné sympatie. Benjamin Netanjahu svůj maďarský protějšek v minulosti nazval svým přítelem a „opravdovým přítelem Izraele“. Výrok Jana Zahradila tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil naráží na slova Mikuláše Peksy, který v debatě zmínil, že je izraelská vládní strana Likud spřízněná se Stranou evropských konzervativců a reformistů (ECR Party). Zahradil uvedl, že se za toto spojení ODS nestydí a přátelské vztahy mezi oběma stranami pak ilustroval na tom, že člen Likudu vystoupil na kongresu ODS, přičemž se v rámci českých politických stran mělo jednat o první takové vystoupení.

Česká ODS i izraelský Likud jsou skutečně součástí ECR, což je nadnárodní evropská strana založená v roce 2009 za účelem reformy Evropské unie. Mezi cíle této strany patří například zachování národní suverenity evropských států či osobní svobody (.pdf). Likud se mezi globální partnery ECR zařadil v roce 2016.

ODS považuje stranu Likud za svého partnera už delší dobu. V roce 2015 jí např. gratulovala k vítězství v parlamentních volbách. O tři roky později pak tehdejší zahraniční tajemník Likudu Eli Hazan vystoupil na 28. kongresu ODS (video), kde pronesl: „Je to pro nás čest být tu dnes s Vámi a spojenectví mezi našimi stranami považujeme za nesmírně důležité.“ Dále uvedl, že obě strany sdílejí společné hodnoty a poděkoval poslancům ODS za „jejich neustálou podporu státu Izrael.“

Jan Zahradil před izraelskými parlamentními volbami v dubnu 2019 popřál Likudu úspěch, zároveň izraelskou stranu označil za politického partnera ODS. K vítězství pak této straně pogratuloval Petr Fiala, který ji taktéž popsal jako partnera ODS. Premiér Fiala Netanjahuovi k výhře ve volbách poblahopřál i v listopadu 2022, kdy také uvedl, že vztahy mezi oběma stranami jsou na vynikající úrovni. Doplňme, že ke gratulacím docházelo oboustranně, v roce 2021 Eli Hazan blahopřál Petrovi Fialovi k jeho novému postu premiéra s odkazem na jeho projev na kongresu ODS v roce 2018.

Z uvedených informací vyplývá, že ODS má s Likudem skutečně blízké vztahy, jak tvrdí europoslanec Jan Zahradil. Obě strany jsou také členy jedné mezinárodní organizace, a to konkrétně Strany evropských konzervativců a reformistů. Někdejší zahraniční tajemník Likudu přednesl projev na kongresu ODS v roce 2018. V archivech ostatních parlamentních stran se pak zmínka o Likudu neobjevuje, a tak byl projev Hazana prvním vystoupením zástupce Likudu na sjezdech českých politických stran. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V kontextu debaty o situaci, kdy v různých evropských zemích proběhly po útoku teroristického hnutí Hamás na Izrael akce podporující Palestinu, potažmo i Hamás samotný, uvedl europoslanec Jan Zahradil, že tyto akce vnímá jako součást systémového selhání v některých zemích západní Evropy. Moderátor následně vznesl otázku, zda by se měly trestně stíhat projevy na sociálních sítích, které podporují terorismus. Zahradil reagoval právě tímto výrokem a dodal, že „stačí tyto paragrafy použít“. Upřesněme, že z kontextu výroku vyplývá, že Jan Zahradil nemluví přímo o samotném trestním řádu, ale obecně o českém trestním právu.

Příslušné paragrafy lze najít v trestním zákoníku, konkrétně v dílu 5, který pojednává o trestných činech narušujících soužití lidí. V zákoníku konkrétně stojí, že podněcování nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině nebo náboženství může být potrestáno vězením v délce až dvou let. Trest v délce šesti měsíců až tří let pak mohou dostat lidé, kteří k takové nenávisti podněcují „tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí“ nebo kteří se zapojují do organizace podporující diskriminaci, násilí nebo nenávist vůči rasovým či etnickým skupinám.

Vedle toho v trestním zákoníku také stojí, že ten, kdo skupině obyvatel vyhrožuje smrtí nebo ublížením na zdraví, může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Pokud pak někdo ostatním takto vyhrožuje např. kvůli rase, příslušnosti k etnické skupině nebo národnosti, ve vězení může strávit šest měsíců až tři roky. Trest v délce dvou až tří let pak může člověk dostat v případě, že veřejně hanobí národ nebo skupinu osob kvůli jejich rase, příslušnosti k etnické skupině, národnosti, ale také politickému přesvědčení nebo vyznání.

V českém trestním zákoníku se tedy skutečně nacházejí paragrafy, na základě kterých lze stíhat jednotlivce za podněcování nenávisti vůči skupinám osob, a to mj. kvůli jejich etnické příslušnosti. Trest hrozí také těm, kteří by takto orientovanou nenávist šířili prostřednictvím sociálních sítí. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že nechce bagatelizovat demonstrace oslavující útok Hamásu na Izrael. Podle něj je politický extremismus objektivním problémem, který existuje i v České republice. Jako příklad následně uvádí, že někteří poslanci na půdě Sněmovny pronesli výroky, které relativizují holokaust. Později v tomto kontextu zmiňuje konkrétně hnutí SPD. 

V dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by nějaké tvrzení, které by šlo interpretovat jako relativizující holokaust, zaznělo na plénu Poslanecké sněmovny. Takové výroky jsme hledali i v plnotextovém vyhledávání na stránkách Poslanecké sněmovny, ani tam se však nenachází. 

Nicméně půdou Poslanecké sněmovny nemusí být myšlen pouze jednací sál. Za výrok relativizující holokaust pronesený na půdě Sněmovny lze považovat i slova bývalého tajemníka SPD Jaroslava Staníka. Ten totiž podle soudu v poslanecké restauraci veřejně schvaloval zločiny nacistického režimu.

Jaroslav Staník

V roce 2017 se do médií dostala obvinění proti tehdejšímu tajemníkovi hnutí SPD Jaroslavu Staníkovi, který měl v poslanecké restauraci pronést rasistická slova vůči Romům, homosexuálům a Židům. V dubnu 2019 byl za tato slova odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 1 k pokutě a ročnímu podmíněnému trestu odnětí svobody. Podle soudkyně se mj. dopustil trestného činu „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy“. Soud přihlédl také k tomu, že slova byla pronesena na půdě Poslanecké sněmovny. Tento trest ve svém rozsudku následně potvrdil také odvolací soud.

Někteří další politici pak holokaust bagatelizovali ve veřejném prostoru mimo půdu Poslanecké sněmovny.

Tomio Okamura

Takovým příkladem je předseda hnutí SPD Tomio Okamura. Kauza ohledně jeho výroku pochází z ledna 2018, kdy v rozhovoru pro DVTV řekl, že romský koncentrační tábor v Letech u Písku v době svého fungování nebyl oplocený. Konkrétně prohlásil (video, čas 4:49): „Ten tábor (v Letech, pozn. Demagog.cz) nebyl oplocen, že tam měli volný pohyb ti lidi.“ Odvolával se přitom na citát někdejšího prezidenta Václava Klause a na knihu Akademie věd „Tábor Lety: Fakta a mýty“, ve které toto tvrzení mělo být dle Okamury napsané.

Publikace, kterou Okamura uvedl pod nesprávným jménem, však toto tvrzení neobsahuje. V knize nejsou ani informace ohledně volného pohybu či uvolněném režimu v prostorech tábora. Proti Okamurovu vyjádření se vymezil např. historik Vojtěch Kyncl z Akademie věd, podle kterého byl režim pohybu v táboře v Letech stejný jako např. v Osvětimi a plot, který zde stál, byl později ještě zpevňován a upravován. Dodejme, že předseda SPD se za své tvrzení následně omluvil, zároveň však zopakoval svá tvrzení o volném pohybu. Nepravdivou informaci pak zopakoval i v letošním srpnu, kdy jsme se jejímu ověření rovněž věnovali.

Miloslav Rozner

Dalším členem SPD, který svými slovy relativizoval závažnost holokaustu, je Miloslav Rozner. Pořadu 168 hodin České televize se v návaznosti na Okamurův výrok podařilo získat audionahrávku (video, čas 5:30–5:42), kdy Rozner na sjezdu hnutí v prosinci 2017 řekl: „(…) bezesporu bych nikdy nevyhodil z okna půl miliardy za likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku.“ Z kontextu jeho tvrzení vyplývá, že také hovořil o koncentračním táboru pro Romy v Letech u Písku.

Státní zástupce v roce 2018 nařídil trestní stíhání tehdejšího poslance Roznera. V žádosti Poslanecké sněmovny o jeho vydání k trestnému stíhání stojí, že státní zastupitel spatřil „trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle paragrafu 405 trestního zákoníku“. Na tuto žádost Miloslav Rozner vydán k trestnímu stíhání nebyl kvůli své poslanecké imunitě. V roce 2022 ho ovšem jako bývalého poslance státní zastupitelství obžalovalo.

Soudkyně Helena Strnadová, která Roznerovi udělila půlroční podmínku, se k výroku bývalého poslance vyjádřila následovně: „Nelze říct, že by ho (existenci tábora v Letech u Písku, pozn. Demagog.cz) popíral, v podstatě relativizoval závažnost toho tábora jako takového, co se tam dělo, jaký to mělo význam z hlediska nacistické politiky.“ Odvolací městský soud pak verdikt po Roznerově odvolání potvrdil.

Andrej Babiš

V minulosti svými slovy relativizoval holokaust také např. předseda hnutí ANO a poslanec Andrej Babiš, který v roce 2016 označil za lež, že v Letech u Písku během druhé světové války fungoval romský koncentrační tábor. Podle Aktuálně.cz měl konkrétně říct, že „byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To, co píšou v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“ Dodejme, že Babiš později uvedl, že jeho slova byla vytržena z kontextu, ačkoliv jejich vyřčení výslovně nepopřel.

Závěr

Někteří politici tedy svými prohlášeními ve veřejném prostoru skutečně relativizovali holokaust. Tato prohlášení nebyla podle plnotextového vyhledávání na webových stránkách dolní komory pronesena na plénu Sněmovny. Tehdejší tajemník SPD Jaroslav Staník nicméně slova bagatelizující holokaust pronesl v poslanecké restauraci – tedy na půdě Poslanecké sněmovny. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil hovoří o tom, že palestinská politická strana Fatah údajně podporuje teroristickou skupinu Hamás. Podle něj tak tato dvě uskupení nelze rozdělovat např. při jednáních o poskytování finanční pomoci Palestině. Zmiňme, že vztahy mezi nimi jsou však napjaté už od roku 2007, kdy se Hamás zmocnil Pásma Gazy.

Fatah a Hamás

Politická strana Fatah je sekulární hnutí, které ovládá Západní břeh Jordánu, což je součást Palestinské autonomie. Ta vznikla v 90. letech jako předstupeň samostatného palestinského státu. K jejímu vytvoření došlo v rámci tzv. mírových dohod z Osla, tedy prvních přímých mírových jednání mezi Izraelem a Palestinou. Fatah je všeobecně vnímán jako umírněnější síla fungující v Palestině a na rozdíl od Hamásu není na seznamu teroristických organizací.

V čele Palestinské autonomie pak stojí Mahmúd Abbás, který je nazýván také palestinským prezidentem a drží post předsedy Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), do které Fatah patří. Prezident Abbás na rozdíl od Hamásu např. netouží po zničení Izraele, naopak věří v řešení izraelsko-palestinského konfliktu ve formě existence obou států.

Hamás je islamistické militantní hnutí, které vzniklo v roce 1987 během první intifády, tedy palestinského povstání vůči izraelské okupaci Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma. Jak jsme zmínili v úvodu, Pásmo Gazy ovládá od roku 2007, kdy násilně převzalo kontrolu po volbách v roce 2006. Jeho hlavním cílem je boj proti Izraeli a vytvoření islámského palestinského státu. Součástí této politiky je také odmítání mírových jednání či dohod s Izraelem. Hamás tak např. neuznává mírové dohody z Osla.

Vyjádření Mahmúda Abbáse

Palestinský prezident 7. října, kdy započal útok Hamásu na Izrael, řekl, že palestinský lid má právo bránit se „teroru osadníků a okupačních vojáků“. Kromě toho se k samotnému útoku relativně dlouho přímo nevyjadřoval. Právě na tuto pasivitu upozorňoval např. německý kancléř Olaf Scholz, který mlčení Palestinské autonomie označil za „zahanbující“ a vyčítal Abbásovi, že útok neodsoudil.

Mahmúd Abbás se k útoku Hamásu vyjádřil 12. října (tedy až po vysílání námi ověřované debaty) při setkání s jordánským králem. „Zříkáme se násilí a vyznáváme mezinárodní legitimitu, mírový veřejný protest a diplomacii jako způsoby dosahování národních cílů,“ uvedl palestinský prezident.

Závěr

Předseda OOP Mahmúd Abbás ani Fatah tedy do dne vysílání námi ověřované debaty Hamásu nevyjádřili přímou podporu. Abbás pouze obecně uvedl, že palestinský lid má právo bránit se izraelským vojákům, jinak se k útoku nevyjadřoval. Výrok Jana Zahradila tak hodnotíme jako nepravdivý.

Andrej Babiš kritizoval nejvyšší ústavní činitele za to, že podle něj nepogratulovali Robertu Ficovi, předsedovi strany Směr‑SD, která vyhrála slovenské parlamentní volby. To označil za ostudu. Zmiňme, že bývalý premiér Babiš Ficovi gratuloval na sociální síti X (dříve Twitter) 1. října v ranních hodinách, přičemž volební místnosti se uzavřely v předchozí den večer.

Prezident Petr Pavel vítězi parlamentních voleb na svých sociálních sítích negratuloval. Podle serveru iDNES.cz se Pavel o volbách vyjádřil pouze v tom smyslu, že „vůli občanů je třeba respektovat“ a že „je v našem zájmu, aby se naše cesty nerozcházely a aby dlouhodobě nadstandardní vztahy mezi Čechy a Slováky zůstaly zachovány." Dodejme, že hlava státu už před volbami řekla, že Ficovo případné vítězství ve volbách by mohlo vést k narušení vzájemných vztahů Česka a Slovenska. Fico následně Pavla kritizoval za údajné vměšování se do kampaně.

Premiér Petr Fiala a předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová Robertu Ficovi rovněž neblahopřáli. Ve svých příspěvcích na síti X popřáli Slovensku sestavení „dobré vlády", respektive „vlády, která se přihlásí k euroatlantickému směru zahraniční politiky a dokáže uklidnit polarizovanou společnost.“

Předseda Senátu Miloš Vystrčil poté pouze uvedl: „Slovensko je náš nejbližší partner a věřím, že bude pro nás i zdrojem poučení.“ V pořadu Události, komentáře poté přiblížil, že Ficovi negratuloval, neboť by mu to přišlo pokrytecké vzhledem k tomu, že nesouhlasí s jeho názory a sám doufal v jiný výsledek voleb (video, čas 00:12–2:09).

Dodejme, že se ke slovenským volbám vyjádřili i další politici. Např. ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš gratuloval Michalu Šimečkovi, předsedovi hnutí Progresívne Slovensko, které ve volbách skončilo druhé. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka blahopřál k návratu do Národní rady straně KDH a jejímu předsedovi Milanu Majerskému. Ministr vnitra Vít Rakušan se poté vyjádřil v podobném duchu jako Miloš Vystrčil, když napsal, že výsledek voleb je „pro nás varováním i poučením." Předseda hnutí SPD Tomio Okamura pak Robertu Ficovi přímo poblahopřál k vítězství.

Shrňme tedy, že nejvyšší ústavní činitelé, které vyjmenovává Andrej Babiš, Robertu Ficovi k výhře ve slovenských parlamentních volbách skutečně negratulovali. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Slovensko vstoupilo do Evropské unie (EU) v roce 2004 poté, co byl tento krok podpořen v celostátním referendu, které se konalo o rok dříve. K 1. lednu 2009 pak přijalo euro jako svou měnu, a vstoupilo tak do eurozóny. Robert Fico (SMER-SD) pak jako slovenský premiér působil v letech 2006–2010 a 2012–2018.

Vstup do EU

Slovensko zahájilo vyjednávání o vstupu do EU v roce 1999. O tři roky později se spolu s dalšími uchazeči zúčastnilo summitu v Kodani, kde dojednalo podmínky svého vstupu a svou žádost o členství v EU zároveň potvrdilo. Slovenskou delegaci vedl tehdejší premiér Mikuláš Dzurinda, Robert Fico jakožto opoziční politik součástí delegace nebyl (.rtf).

Následně se v roce 2003 uskutečnilo celostátní referendum o připojení k EU. Více než 92 % hlasujících se vstupem souhlasilo. Na rozdíl od tehdejšího premiéra Dzurindy ale Robert Fico nepatřil mezi hlavní podporovatele kampaně pro přičlenění k Evropské unii. Podle některých slovenských politologů byla evropská integrace pro stranu spíše okrajovým tématem, ke kterému se jen zřídkakdy vyjadřovala (.pdf, str. 107). Sám Robert Fico nazýval pozici své strany jako „eurorealistickou“. Dokresloval tím to, že ačkoliv strana vstup do EU spíše podporovala, byla opatrnější „v očekávání bezprostředních výhod plynoucích z členství v EU“ (str. 106).

To, že SMER-SD nepatřil mezi hlavní zastánce vstupu do EU, dokládá například i neúčast Roberta Fica a dalších zástupců strany na některých prounijních akcích, které přitom měly podporu napříč politickým spektrem. SMER-SD a Robert Fico se tedy nepodíleli na politických vyjednáváních o vstupu do EU a nehráli důležitou roli během referenda.

Vstup do eurozóny

Do eurozóny Slovensko vstoupilo v roce 2009, tedy v době, kdy Robert Fico zastával pozici premiéra. Jeho vláda se o tento krok zasazovala už od svého nástupu v roce 2006. Soustředila se na to, aby Slovensko plnilo tzv. Maastrichtská konvergenční kritéria, tedy podmínky vyžadované pro vstup do eurozóny. Tato kritéria určují např. nejvyšší možnou míru inflace, minimální výši dlouhodobých úrokových sazeb či maximální výši státního dluhu.

Rada EU schválila žádost Slovenska o připojení k eurozóně v roce 2008. K placení eurem, a tedy i k samotnému vstupu do eurozóny, došlo k 1. lednu následujícího roku. Dodejme, že necelý rok od přijetí eura Robert Fico, jehož vláda se o přijetí měny zasadila, hodnotil tento krok jako pozitivní.

Závěr

Robert Fico i jeho strana SMER-SD hráli důležitou roli při vstupu Slovenska do eurozóny. Nelze však tvrdit, že se strana zasloužila o samotný vstup země do EU v roce 2004. Nejen, že strana nebyla ve vládě a neúčastnila se mezinárodních jednání o vstupu země do EU, ale nepatřila ani k hlavním podporovatelům kampaně pro vstup v rámci celostátního referenda.