Přehled ověřených výroků

Z pohledu Ústavy je pro danou otázku zásadní článek 68. Ten uvádí:

„(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
(3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
(4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“

Z toho tedy jasně plyne, že jediný termín je stanoven pro vládu, aby po jmenování do 30 dnů předstoupila před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru. Pokud ji vláda nezíská, podává demisi a je pověřena vládnutím až do jmenování vlády nové. Ústava vylučuje možnost, že nebude zformována žádná vláda.

Prezident není ovšem z pohledu času vázán. Není striktně určeno, do kterého termínu musí jmenovat vládu novou. V novodobém českém parlamentarismu se již stalo, že vládě nebyla po volbách vyslovena důvěra, podruhé se tak zřejmě stane v tomto volebním období. V říjnu 2006 první Topolánkova vláda nezískala důvěru. Vládla bez důvěry tři měsíce, než se podařilo najít většinu pro vládnutí a v lednu 2007 byla jmenována koaliční vláda ODS, KDU-ČSL a SZ.

16. listopadu 2017 v první společné debatě prezidentských kandidátů na Seznam Zprávy (čas 24:09 a dál) odpovídala šestice uchazečů o post prezidenta na otázku, zda v případě, že se nedostanou do druhého kola volby, automaticky vyzvou voliče, aby podpořili Zemanova protivníka.

Kladně na tuto otázku odpověděl Jiří Drahoš, Pavel Fischer, Michal Horáček, Marek Hilšer, Mirek Topolánek i Vratislav Kulhánek. Stejní kandidáti také v dalších debatách tento svůj slib opakovali.

Namátkou pro server iRozhlas 13. prosince 2017 Mirek Topolánek uvádí: „Podpořím kteréhokoliv kandidáta proti Miloši Zemanovi, pokud se do druhého kola nedostanu sám.“

Sám Jiří Drahoš pak podobný závazek opakoval v rozhovoru pro Českou televizi 6. prosince 2017. Uvedl, že by s výjimkou Petra Hanniga podpořil proti Miloši Zemanovi libovolného protikandidáta.

Po vyhlášení výsledků prvního kola prezidentské volby 13. ledna 2018 svou podporu Jiřímu Drahošovi vyjádřili Michal Horáček, Pavel Fischer, Marek Hilšer, Mirek Topolánek a Vratislav Kulhánek. Michal Horáček i Marek Hilšer nabídli vyzyvateli Miloše Zemana pomoc v následující kampani, Horáček pak přislíbil i své billboardy: „Nabídnu kandidátovi i svůj prostor na billboardech a finanční prostředky. Je pro mě důležité, aby prezidentem nebyl Miloš Zeman.“ Horáček s Hilšerem přišli dokonce Drahoše podpořit do jeho volebního štábu, což v politice není standardní.

Danou situaci při prezidentské volbě můžeme srovnávat pouze s volbami v roce 2013. V první přímé volbě prezidenta skutečně nikdo z neúspěšných kandidátů nenabídl takovou pomoc jednomu z účastníků druhého kola prezidentské volby.

Čtyři dny před začátkem druhého kola nepřímo podpořil Miloše Zemana neúspěšný kandidát Jan Fischer, který skončil třetí. Jasné stanovisko svým voličům nedal. Karla Schwanzerberga však kritizoval a o Miloši Zemanovi se vyjádřil takto: „Jehož názory jsou jasné, dlouhodobě známé a který se nebojí nést za působení ve vládě svou kůži na trh.“

Den před zahájením druhého kola podpořil Miloše Zemana i Vladimír Franz. „Do obálky vhodím lístek se jménem Miloše Zemana, ale je to čistě mé soukromé rozhodnutí, po kterém by nemuselo nikomu nic být.“ Ve svém prohlášení ale dodal, že rozhodnutí je na voličích. „Voliči nechť sami rozhodnou. Nicméně pranýřovat někoho za jeho osobní postoj a subjektivní názor nepřísluší demokraticky uvažující společnosti.“

Ihned po vyhlášení výsledků nepřímo podpořila Karla Schwarzenberga Zuzana Roithová a přímo Přemysl Sobotka. Ten se tehdy vyjádřil takto. „Ke Karlu Schwarzenbergovi se přelily hlasy mých voličů. Budu podporovat jeho vítězství. Je to už jasný signál a já bych jenom rád, aby u nás nezvítězila levice.“ Svou podporu ale ještě jednou zvažoval po chybném výroku Schwarzenberga, který se takto vyjádřil k Benešovým dekretům. „Já bych je upozornil na to, že Benešovy dekrety už neplatí 20 let, poněvadž přijetím Listiny základních práv a svobod Ústavy přestala platnost Benešových dekretů. Ovšem nebyla zrušena od roku 1945, nýbrž od okamžiku, kdy byla přijata tato právní předloha.“ Sobotka se vyjádřil, že pokud by tento výrok myslel Schwarzenberg vážně, ztratí jeho podporu. Schwarzenberg svůj výrok ale následně opravil.

Jiří Dienstbier, Táňa Fischerová ani Jana Bobošíková žádného z kandidátů veřejně nepodpořili.

Po prvním kole prezidentské volby v roce 2013 tedy někteří z neúspěšných kandidátů podpořili jednoho z účastníků druhého kola, pouze jeden z nich to však udělal přímo a hned po vyhlášení výsledků. Jednalo se však pouze o podporu a vyzvání voličů, nikoliv o spolupráci týmů či zapůjčení billboardů. Tak tomu bylo i v případě dalších kandidátů, kteří svou podporu vyjádřili později.

Mezi nejviditelnější podporovatele Petra Hanniga patří aktivista Aleš Hodina, Adam B. Bartoš (známý svými antisemitskými postoji), novinář Jan Hloch a boxer Rostislav Osička.

Mezi politickými stranami pak našel podporu u těchto stran či hnutí: Strana zdravého rozumu (Rozumní), Rozumní – stop migraci a diktátu EU (volební aliance vlasteneckých stran a hnutí), Národní demokracie (ND), Republikánská strana Čech, Moravy a Slezska (SPR-RSČMS), Změna pro lidi (politické hnutí), Konzervativní a sociální hnutí (KSH), České hnutí za národní jednotu (ČHNJ) a Demokratická strana zelených (DSZ).

Dále Petru Hannigovi vyjádřily podporu Vlastenecké noviny Radka Veličky. Jedná se tedy o osoby, které nejsou celostátně známy a také o strany, které mají marginální sílu.

V roce 2002 založil Petr Hannig Stranu zdravého rozumu, která (dle informací v Rejstříku politických stran ministerstva vnitra) změnila v dubnu 2017 svůj název na Rozumní. Mezi těmito dvěma daty strana mírně změnila název vícekrát, avšak až na období let 2009–2010, kdy se strana nazývala Suverenita, byl její název téměř totožný.

Pro úplnost je třeba dodat, že Hannig byl předsedou strany i v době, kdy nesla název Suverenita – blok Jany Bobošíkové. Bobošíková pro účely parlamentních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 figurovala ve straně jako její volební lídr.

Po celou dobu existence strany (i pod mírně změněnými názvy a po změně v roce 2017) je její předsedou zakladatel Hannig. Podle svých slov nikdy nebyl členem KSČ.

V rámci této strany kandidoval Hannig do veřejných funkcí (Senát, Poslanecká sněmovna, Evropský parlament) již patnáctkrát, avšak ani jednou neuspěl.

V tabulce níže se nachází výpis všech kandidatur Petra Hanniga do veřejných funkcí.

Typ voleb Název stranyRokVolební zisk v %

SenátRozumní

2002

1. kolo : 2,19%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2004

1. kolo: 1,78%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2006

1. kolo: 1, 43%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2008

1. kolo: 0,79%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2010

1. kolo: 7,21%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2012

1. kolo: 3,50%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2014 1. kolo: 1,32%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2016

1. kolo: 2,34%

2. kolo 0%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2002

Strana

celkově: 0,22%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2006

Strana celkově: 0,46%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – blok J. Bobošíkové

2010

Strana celkově: 3,67%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – Strana zdravého rozumu

2013 Strana celkově: 0,27%

Poslanecká sněmovna

Rozumní 2017

Strana celkově: 0,72%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2004

Strana celkově: 0,27%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2014 Strana celkově: 1,63%

Politická strana ROZUMNÍ, za kterou Petr Hannig kandiduje a které je předsedou, je spojením této strany (Rozumní – stop migraci a diktátu EU – peníze našim občanům, důchodcům, dětem, zdravotně postiženým…) se šesti menšími politickými uskupeními – Změna pro lidi, Národní demokracie, Demokratická strana zelených, Republikánská strana Čech, Moravy a Slezska, České hnutí za národní jednotu a Konzervativní a sociální hnutí. Tato část výroku je tedy pravdivá.

O nabídce Petru Hannigovi kandidovat za stranu Tomia Okamury nebo jiné velké strany však nejsou veřejně dostupné žádné zdroje a výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.

Tím, že Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS) je přiřazena k Ústavě, kandidát Hannig myslí, že je součástí ústavního pořádku. Svoboda slova je jedním z politických práv uvedených v LZPS. Zároveň však platí určitá její omezení, proto výrok v kontextu případu Adama B. Bartoše hodnotíme jako zavádějící.

Přesné znění svobody slova je: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“

Důležitý je tady až následující bod – „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

V případě Bartoše šlo o podněcování nenávisti proti Židům. Předseda antisemitského, krajně pravicového uskupení Národní demokracie vyvěsil v Polné na Jihlavsku před dvěma lety text, ve kterém volal po nutnosti „řešení židovské otázky“. Za tyto projevy letos v březnu potvrdil brněnský soud Adamu B. Bartošovi roční podmínku s dvouletým odkladem.

Konkrétním místem vyvěšení byl hrob Anežky Hrůzové, z jejíž smrti byl na přelomu 19. a 20. století viněn Žid Leopold Hilsner. Na oficiální informační tabuli připevnil Bartoš text: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“

V tomto případě se tedy jedná o trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, který omezuje platnost svobody slova. Adam Bartoš je navíc v současné době obžalován taky z trestného činu popírání a schvalování holocaustu.

Oprava: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože 2 ze 3 trestných činů, kterým Bartoš v tomto případě čelí, byly součástí českého Trestního zákona i v 90. letech. Výrok byl původně hodnocen jako pravdivý. Za chybu se omlouváme.

Adam B. Bartoš je předsedou strany Národní demokracie a zároveň figuruje jako mluvčí prezidentského kandidáta Petra Hanniga. V roce 2015 zanechal při návštěvě hrobu Anežky Hrůzové v Polné, za jejíž vraždu byl neprávem odsouzen žid Leopold Hilsner, vzkaz s antisemitskou rétorikou, který se stal podnětem k soudnímu přezkoumání.

Předseda ND je obviněn z podněcování k nenávisti, hanobení národa a schvalování genocidy. Již v roce 2016 byl spolu s Ladislavem Zemánkem pravomocně odsouzen k roční podmínce s dvouletým odkladem, za výše uvedené trestné činy mu však hrozí odnětí svobody až na tři roky. Konečné soudní přelíčení je v těchto dnech v plném proudu, avšak jeho průběh zdržuje předčítání veškerých vydaných stranických listů Národní demokracie. K projednávání přišel Bartoše podpořit i Petr Hannig.

Petr Hannig mluví v souvislosti s obžalobou Adama Bartoše tedy o trestných činech podněcování k nenávisti, hanobení národa a schvalování genocidy. První 2 jmenované byly součástí českého právního řádu i ve zmíněných 90. letech. Konkrétně jako § 198 a § 198a Trestního zákona. Podněcování k národnostní a rasové nenávisti se do zákona dostalo prostřednictvím novely 557/1991 Sb., účinné je od 1. ledna 1992.

Pouze zmíněné popírání genocidy se stalo trestným činem až později. Výrok Petra Hanniga je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť korupce není přesně definovaný pojem z pohledu trestního zákoníku a je tedy velmi zjednodušující konstatovat, že Klaus osvobodil všechny korupčníky, jejichž proces překročil určitou délku trvání. Amnestie navíc nebyla konstruována právě na korupčníky, šlo o širší paletu deliktů.

V trestním zákoníku není korupce přesně vymezená, ale je pod ni možné zahrnout především trestné činy přijetí úplatku, podplácení či nepřímé úplatkářství.

Kromě úplatkářství je v právním řádu zakotveno několik dalších skutkových podstat, které definují korupční jednání – zneužití pravomoci úřední osoby a maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.

Trestnými činy, které také mají znaky korupčního chování, jsou: neoprávněné nakládání s osobními údaji; zneužití informace a postavení v obchodním styku; sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě; pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži a pletichy proti veřejné dražbě.

V případě amnestie vyhlášené Václavem Klausem byl sporný druhý článek: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“

Kvůli němu byla ukončena řada korupčních kauz, například kauza Českého domu v Moskvě, bylo zastaveno stíhaní Tomáše Pitra a Miroslava Provoda kvůli daňovým deliktům.

Je pravdou, že fenomén radikalizace mladých lidí ve francouzských věznicích skutečně existuje. Například The Guardian uvádí, že přibližně 60 % vězňů ve francouzských věznicích, které se dlouhodobě potýkají s přeplněním, tvoří muslimové, mezi nimiž je určitý počet muslimských radikálů. Extrémistické názory se pak mohou rychleji šířit například v důsledku izolace.

Radikalizace ve vězení se dává do spojitosti například s útokem Chérifa Kouachiho, jenž napadl redakci týdeníku Charlie Hebdo, či v případu Mehdiho Nemmouche, jenž v roce 2014 zaútočil na židovské muzeum v Bruselu.