Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravda, jelikož vláda Andreje Babiše ještě neskončila a svůj odchod z ní už ohlásili tři dlouholetí ministři. Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického přes média skutečně odhalil personální problémy mezi jednotlivými členy vlády.

Opuštění vlády Andreje Babiše oznámili v posledních týdnech 3 ministři, kteří zasedali už v předešlé Sobotkově vládě. Konkrétně se jedná o ministra zahraničí Martina Stropnického, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a ministra dopravy Dana Ťoka. Stropnický a Pelikán se vládního angažmá nezříkají kvůli pochybením v čele resortů. Pelikán se rozchází s názorovou většinou hnutí ANO a Stropnický zase označil Sněmovnu jako místo s příliš negativní energií a míří na velvyslanectví do Izraele.

Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického ohledně několika miliardového nákupu mobilních radarů, ve kterých narazila inspekce Ministerstva obrany na „závažné nálezy“, vyústil až ve svolání Bezpečnostní rady státu. Na setkáni Rady se bude také řešit sledování ministryně obrany neznámými pachateli, proti kterým musela zasahovat i ochranka.

Ministr Stropnický se ke Karle Šlechtové vyjádřil také v rozhovoru pro server lidovky.cz, ve kterém se podivoval nad prohlášením čerstvé ministryně, ve kterém prohlásila, že resort obrany a jeho nákupy budou podrobeny auditu.

Předseda vlády Andrej Babiš se ke sporu jeho ministrů zatím dlouze nevyjadřoval. Skrze média Šlechtové pouze vzkázal, že je přepracovaná a měla by si odpočinout. Mediální přestřelka pokračovala, Karla Šlechtová prohlásila: „Nebudu dělat nikomu vola a nejsem něčí poskok.“ V rozhovoru pro Idnes.cz ministryně obrany také zmínila, že předseda vlády s ní nekomunikoval ani v záležitosti nákupu radarů.

Součástí koaliční dohody je i programové prohlášení, jehož předběžnou verzi přinesla řada médií 10.5.2017. Na prohlášení se dohodli zástupci hnutí ANO a ČSSD při jednání o společné koalici. Z předběžného prohlášení vyplývá, že se zástupci obou stran dohodli na zachování stávající úpravy veřejnoprávních médií.

„Zachováme stávající úpravu postavení veřejnoprávních médií, budeme důsledně podporovat jejich nezávislost,“píše se ve společném dokumentu.

V programovém prohlášení se zástupci obou stran dohodli například na zrušení superhrubé mzdy u daně z příjmů fyzických osob. Strany chtějí prosadit zvýšení důchodů či rodičovského příspěvku. S přijetím eura v tomto období vláda nepočítá. Celé předběžné prohlášení je možné si přečíst zde.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť investigativní novináři dříve působící ve vydavatelství MAFRA po odchodu odtud (v souvislosti se změnou majitele) svou investigativní činnost neopustili, věnují se jí v jiných redakcích.

Jiří Pospíšil mluví o roku 2013, kdy holding Agrofert Andreje Babiše koupil nakladatelství Mafra a s ním i dva přední české deníky Lidové noviny a Mladou frontu DNES. Kvůli osobě Andreje Babiše z obou deníků odešlo mnoho novinářů, jako třeba Václav Dolejší, Dalibor Balšínek nebo Jana Klímová. Z investigativních žurnalistů to byli postupně Jaroslav Kmenta, Sabina Slonková, Jiří Kubík a Janek Kroupa.

Nikdo z nich s investigativní žurnalistikou neskončil, Jaroslav Kmenta momentálně píše pro magazín Reportér, který založil bývalý šéfredaktor Mladé fronty Robert Čásenský. Janek Kroupa odešel do Českého rozhlasu a tam v práci investigativního novináře pokračuje. Sabina Slonková si založila vlastní magazín Neovlivní a od minulého roku má společně s Jiřím Kubíkem investigativní pořad na Seznam zprávách Zvláštní vyšestřování. Ani o jednom z nich se tak nedá tvrdit, že by s investigativní žurnalistkou kvůli vstupu Andreje Babiše do mediálního průmyslu skončili.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Úřad, který Tomio Okamura zmiňuje, se nazývá Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSPH). Ten se zabývá kontrolou transparentnosti financování politických stran.

Hnutí SPD dostal o od úřadu v červnu 2018 nejvyšší možnou pokutu za čtyři přestupky, které souvisely s kampaní před sněmovními volbami v říjnu 2017 a doplňovacími volbami do senátu v lednu 2018.

Okamura má pravdu v tom, že pokuty se týkaly i jiných politických subjektů. Konkrétně ve zmiňovaných sněmovních volbách dostalo pokutu 18 politických stran a hnutí z různých důvodů, např. nezveřejnění dárců, kteří přispěli na volební kampaň.

Co se týče úniku informací, tento úřad své tiskové zprávy vždy zveřejňuje anonymně, s ohledem na neveřejnost řízení. Server Seznam Zprávy informoval jako první o tom, že se jedná o stranu SPD s odvoláním na „velmi důvěryhodný zdroj“. Server iROZHLAS k tomu poté dodal, že z kontextu zprávy je jasné, o jakou stranu se jedná, což je pravda. Tisková zpráva úřadu popisovala přestupek „hnutí, které je v Poslanecké sněmovně a má e-shop“. Takové je jen jedno.

Kdo přesně má být zdrojem médií v tomto případě ovšem není jasné. Ta mohla dovodit, o které hnutí jde, nicméně přísně vzato danou informaci úřad nepublikoval.

Hlavním cílem Evropského sociálního fondu (ESF) je rozvíjení zaměstnanosti, její snižování, podpora sociálního začleňování osob a rovných příležitostí se zaměřením na rozvoj trhu, práce a lidských zdrojů. ESF se zaměřuje na tzv. měkké projekty, které mají podporovat a rozvíjet výše zmíněné.

David Sventek (ODS) v roce 2014 jako generální sekretář vyjednával s mandátem české vlády s Evropskou komisí Dohodu o partnerství.

Dohodao partnerstvíje dokument pro čerpání finančních prostředků z Evropských strukturálních a investičních fondů (ESI) v programu 2014–2020. Obsahem Dohody o partnerství je také příloha k naplňování předběžných podmínek, které musí být splněny, aby ČR mohla čerpat finanční prostředky z fondů. Dohoda o partnerství byla schválena v srpnu 2014 po tříletém procesu tvorby dokumentu (procesu, který zahrnoval období vlády ODS).

Dne 6. října 2011 předložila Evropská komise balíček legislativních návrhů k podobě politiky soudržnosti v období 2014–2020, mj. specifická nařízení o Evropském sociálním fondu.

Dále, dle nařízení EU z roku 2013 (č. 1303/2013):

„Nejméně 20 % celkových zdrojů ESF v každém členském státě je přiděleno na tematický cíl „podpora sociálního začleňování a boj proti chudobě a jakékoli diskriminaci“ stanovený v čl. 9 prvním pododstavci bodu 9 nařízení (EU) č. 1303/2013“

Dle Dohody o partnerství (.pdf, str. 135) ČR splnila požadavek legislativy na minimální podíl ESF a podíl ESF na zdrojích strukturálních fondů v programovém období 2014–2020 byl 22,32 %.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, i když se procenta v Babišově tvrzení mírně liší. Dodejme, že nehodnotíme Babišovo vyjádření „nadiktoval nám Brusel“.

Podle studie Eurostatu je rozdíl v platech mužů a žen v České republice 22,5 % v neprospěch žen. Česká republika se tím řadí na druhé místo mezi zeměmi Evropské unie, větší rozdíl v platech existuje pouze v Estonsku. V průměru vydělávají ženy v EU o 16,3 % méně než muži.

Tato studie srovnávala hodinové mzdy mužů a žen v roce 2015, nikoliv mzdy a platy na stejných pozicích. Rozdíly se údajně dají částečně vysvětlit „individuálními charakteristikami“, mezi něž lze zařadit zkušenost, stupeň vzdělání či fakt, že muži častěji volí lépe placené profese a sektory. Studie uvádí, že rozdíly tedy souvisí s kulturními, právními, sociálními a ekonomickými odlišnostmi, které dalece přesahují otázku „za stejnou práci stejný plat“.

Dle § 196 zákoníku práce přísluší rodičovská dovolená matce po skončení mateřské dovolené nebo otci po narození dítěte nejvýše do doby dosažení věku 3 let u dítěte. Délka rodičovské dovolené je variabilní a může trvat 2, 3 nebo nejdéle 4 roky.

V porovnání s ostatními státy má Česká republika jednu z nejdelších rodičovských dovolených. V některých zemích totiž trvá rodičovská dovolená pouze několik měsíců, což je případ Belgie, Dánska, Portugalska či Dánska. Například v Nizozemsku neexistuje rodičovská dovolená vůbec, neboť většina žen se hned po mateřské dovolené vrací zpět do práce a dítě nastupuje do jeslí. Skutečnost, že žena může mít po několikaleté rodičovské dovolené potíže s návratem do práce, potvrzují i lidé z personálních společností. Brzký návrat z rodičovské naopak zjednodušuje opětovné zapojení do pracovního procesu.

KSČM, která byla registrována 28. listopadu 1990, se samostatně za zločiny bývalé KSČ neomluvila, ačkoliv se toto téma vnitrostranicky několikrát probíralo. Bývalá KSČ se však za své zločiny v minulém režimu veřejně omluvila prostřednictvím Prohlášení k občanům ČSSR (.pdf). Jedná se o dokument, který strana schválila na mimořádném sjezdu ve dnech 20.–21. prosince 1989. Má být omluvou všech chyb, omylů, všech deformací proti lidskosti a demokracii. Výrok je proto hodnocen jako zavádějící.

Delegáti KSČ se v tomto dokumentu (.pdf) omlouvají všem občanům, kteří byli postiženi represemi včetně mezigeneračních represí. Dále se omlouvají reformistům v komunistické straně, kteří byli po pražském jaru 1968 postupně sesazováni z funkcí, odstraňováni z veřejného života a postihováni dalšími represemi. Vstup vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 je v tomto prohlášení označen za protizákonný.

V prohlášení vyjadřují také „politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespektovalo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77“. Zodpovědnost za toto chování přisuzují celé členské základně.

KSČ v prohlášení deklaruje rozchod s těmi členy, kteří za minulého režimu zneužívali svého postavení, ale zároveň odmítají snižování „pracovních a občanských zásluh těch členů strany, kteří po desetiletí svědomitě a nezištně plnili politické a pracovní úkoly ve prospěch naší společnosti“.

Dokument zakončuje vyjádření k zásahu proti demonstrantům ze 17. listopadu 1989: „Bezpráví, které neodpovědní činitelé státu a strany spáchali na mládeži 17. listopadu tohoto roku, se nesmí už nikdy opakovat.“

Téma omluvy za zločiny KSČ v minulém režimu je čas od času projednáváno i v rámci KSČM. Například v roce 2005, za předsednictví Miroslava Grebeníčka, se vnitrostranická debata točila kolem opětovného přihlášení KSČM k Prohlášení KSČ z prosince 1989. Tento přístup prosazovali Jiří Dolejš nebo Miroslav Ransdorf. Ransdorf mj. prosazoval i důraz na celkovou změnu programu a komunikace strany.

Současný předseda KSČM Vojtěch Filip se k tématu omluvy vyjádřil například v roce 2009, kdy se uvažovalo o povolební spolupráci ČSSD a KSČM. Filip ale pouze uvedl možnost zopakování Prohlášení KSČ z prosince 1989. Zde se názorově rozcházel s místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem. Ten oproti roku 2005 prosazoval úplně novou omluvu KSČM vlastními slovy, což považoval za „klíčový parametr identity KSČM“.

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.