Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Andrej Babiš totiž uvádí dané příklady v odpovědi na otázku, která naznačuje, že přivádí komunisty k moci tím, že podporují Babišovu vládu. Ani jeden z dalších příkladů reálně komunistům nedal podíl či vliv na exekutivě.

U nepřímé volby prezidenta hlasující nemá žádný podíl na vládní moci už jen proto, že vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, nikoli prezident. Příklad Kalouskova nápadu z roku 2006 není zcela přesný, protože byl takřka v okamžiku odmítnut a sám Kalousek z čela strany odešel. Naopak KSČM a hnutí ANO uzavřely v červenci 2018 dohodu, která konkrétně uvádí, jaký prospěch komunisté z tolerance Babišovy vlády budou mít. Jedná se především o včasné předkládání návrhů zákonů, které „jsou součástí dohodnutých priorit“.

Václav Havel byl poprvé zvolen prezidentem 29. prosince 1989 členy Federálního shromáždění, a to jednomyslně. Jak popisuje portál Moderní dějiny: „... Federální shromáždění, jež mělo nového prezidenta volit, sestávalo z komunistických poslanců či z poslanců do té doby plně loajálních starému režimu.“ Havel nakonec profitoval z dohody s premiérem Mariánem Čalfou o ustavení Alexandera Dubčeka do čela Federálního shromáždění výměnou za podporu komunistů pro Havla.

V českých prezidentských volbách, ve kterých Václav Havel zvítězil, podporu komunistických poslanců s jistotou potvrdit nelze, neboť hlasování probíhalo tajně. Nicméně lze předpokládat, že k ní ani v jednom případě nedošlo. V roce 1993 stála proti Havlovi kromě republikána Sládka kandidátka za Levý blok Marie Stiborová, o pět let později opět kromě Miroslava Sládka komunista Stanislav Fischer. Stiborovou i Fischera komunisté navrhli a můžeme se domnívat, že i ve volbě podpořili.

Co se týče Václava Klause ve volbě proti Janu Sokolovi v roce 2003, byl podpořen i hlasy komunistů, což v projevu implicitně vyjádřil i komunista Grebeníček: „Česká republika a její občané rozhodně nepotřebují na Hradě osobu nevýraznou, o které se teprve dozvíme, co vlastně chce. Český stát v hektické době potřebuje, třeba i ne všemi bez výhrad přijímanou, ale veřejně profilovanou, do určité míry vypočitatelnou autoritu...“

Klause pak v jeho druhé prezidentské volbě v roce 2008 komunisté pravděpodobně nepodpořili, což potvrdil bezprostředně po vyhlášení výsledku v rozhovoru pro ČT Mirek Topolánek (čas: 8:58:17). „Prezident má přirozené volitele, přirozenou podporu. Cením si, že kandidáti byli nejlepší z celé volby. Že koalice je přirozená, není vytvářena uměle, není korupční a je bez komunistů.“

Pokud jde o návrh vlády sociálních demokratů spolu s lidovci za tolerance KSČM, jedná se o podobný koncept jako aktuální druhá Babišova vláda, nicméně z jiných pohnutek. Tehdejší předseda lidovců Kalousek připustil 24. srpna 2006 vznik menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, tolerované komunisty, aby „z abránil dohodě ČSSD a ODS na změně volebního systému, který by nově omezil politickou pluralitu a omezil menší strany“. Tuto myšlenku však o den později odmítlo širší předsednictvo lidovců a Kalousek na funkci předsedy strany rezignoval.

Úřad, který Tomio Okamura zmiňuje, se nazývá Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSPH). Ten se zabývá kontrolou transparentnosti financování politických stran.

Hnutí SPD dostal o od úřadu v červnu 2018 nejvyšší možnou pokutu za čtyři přestupky, které souvisely s kampaní před sněmovními volbami v říjnu 2017 a doplňovacími volbami do senátu v lednu 2018.

Okamura má pravdu v tom, že pokuty se týkaly i jiných politických subjektů. Konkrétně ve zmiňovaných sněmovních volbách dostalo pokutu 18 politických stran a hnutí z různých důvodů, např. nezveřejnění dárců, kteří přispěli na volební kampaň.

Co se týče úniku informací, tento úřad své tiskové zprávy vždy zveřejňuje anonymně, s ohledem na neveřejnost řízení. Server Seznam Zprávy informoval jako první o tom, že se jedná o stranu SPD s odvoláním na „velmi důvěryhodný zdroj“. Server iROZHLAS k tomu poté dodal, že z kontextu zprávy je jasné, o jakou stranu se jedná, což je pravda. Tisková zpráva úřadu popisovala přestupek „hnutí, které je v Poslanecké sněmovně a má e-shop“. Takové je jen jedno.

Kdo přesně má být zdrojem médií v tomto případě ovšem není jasné. Ta mohla dovodit, o které hnutí jde, nicméně přísně vzato danou informaci úřad nepublikoval.

Vyjádření předsedy KSČM Filipa se vztahuje k působení Zdeňka Ondráčka v Pohotovostním pluku Veřejné bezpečnosti při zásahu během Palachova týdne v lednu 1989. Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože nejsme na Filipovu otázku schopni objektivně odpovědět.

V běžně dostupných zdrojích není dohledatelný jakýkoli záznam o prošetřování Ondráčka zmiňovanou komisí. Lze však předpokládat, že se jedná o totéž vyšetřování, o kterém mluví historik Tomáš Malínek v České televizi (čas: 47:26):

„Po tom sedmnáctém listopadu samozřejmě probíhalo vyšetřování, které neskončilo žádným obviněním nebo něčím podobným, ale ti lidé včetně velitele Pohotovostního pluku byli dotázáni na to, jak se dívají na ten zásah, zda souhlasili s těmi rozkazy. A tam, i vlastně včetně toho velitele Břetislava Zdráhaly, tam zaznělo, že s ním třeba vnitřně nesouhlasili, že nechtěli takhle postupovat, kdyby to bylo na nich.“

Tímto je zároveň řečeno, že Ondráček, stejně jako velitel Pohotovostního pluku Zdráhala, pouze plnil rozkaz. Z výpovědi (.pdf) Zdráhaly Generální prokuratuře ČSSR k poslednímu lednu 1990 rovněž vyplývá, že rozkazy pocházely od jeho nadřízených, nikoli od něj. Dá se také předpokládat, že i Ondráček prošel přísahou Pohotovostního pluku.

Posouzení zákonnosti či protizákonnosti ponecháváme na uvážení čtenářů. Není naší úlohou vynášet soudy v takto sporných věcech a přepouštíme tímto prostor nezávislé justici. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu označuje mimo jiné režim mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989 za nelegitimní a zároveň porušující„základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony“ a stavějící „vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon.“

Tento zákon však zákonnost nebo protizákonnost konání Pohotovostního pluku neřeší a v tuto chvíli nelze podle platného práva a z naší pozice vyvozovat vinu či nevinu poslance Ondráčka za potlačování demonstrací během Palachova týdne.

Pavel Kováčik (KSČM) mluvil o této straně jako o radikálně levicové v roce 2011 v pořadu ČT Hyde Park (8:50), kdy řekl: „(...) dopouštíme se jedné věci: jsme tady jako ostře opoziční, radikálně levicová strana a to mnohým možná vadí (...)“

Dále mluvil Kováčik o KSČM jako o radikálně levicové straně v rozhovoru v lednu 2018 pro deník Haló noviny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Brabec se v politice pohybuje od začátku 90. let. A to konkrétně v politice komunální. Od roku 2000 byl krajským zastupitelem. Poslancem a ministrem je Brabec zhruba 4 a půl roku.

Richard Brabec vstoupil do politiky v roce 1990, když byl za Občanské fórum zvolen do zastupitelstva Kladna. Stejný post obhájil ve volbách 1994 již v barvách ODS.

V roce 1998 pak Brabec v Kladně opět kandidoval do městského zastupitelstva, a to na kandidátce koalice Občanské demokratické aliance a Unie svobody. Ze 3. místa ovšem neuspěl, neboť byl přeskočen dalším kandidátem.

V prvních volbách do zastupitelstev krajů v ČR (v roce 2000) se Brabec stal zastupitelem Středočeského kraje. Konkrétně zde reprezentoval Čtyřkoalici. Svůj post o 4 roky později neobhájil.

V roce 2013 a 2017 byl Brabec opakovaně zvolen do Poslanecké sněmovny za hnutí ANO (v Ústeckém kraji), od roku 2014 zastává funkci ministra životního prostředí a od roku 2017 je rovněž také místopředsedou vlády Andreje Babiše.

Ve Vánočním poselství Zeman zdůrazňoval, že odmítá mmožnost předčasných voleb. Řekl následující:

"Občas slyším hlasy, že bych měl vypsat předčasné volby, což mi ústava v některých situacích umožňuje. Chci naprosto jasně říci, že to nikdy neudělám, protože předčasné volby několik měsíců po řádných volbách by byly výsměchem občanů, kteří šli k řádným volbám a volili tak, jak volili. Občané rozdali karty a politici musí umět s těmito kartami hrát."

18. dubna 2018 se na tom, že předčasné volby nejsou řešením, shodl prezident Zeman při schůzce s předsedou KDU-ČSL Pavlem Bělodbrádkem s tím, že je potřeba vyjednávat tak, aby vznikla nová vláda. Zeman byl dle Bělobrádkových slov přesvědčen, že ČR bude mít vládu s důvěrou do letních prázdnin.

6. prosince 2017 jmenoval Zeman Andreje Babiše premiérem. Dále byla 13. prosince Zemanem jmenována Babišova menšinová vláda, které však nebyla 16. ledna 2018 Sněmovnou vyslovena důvěra.

24. ledna 2018 Zeman přijal na Hradě demisi Babišovy vlády a zároveň pověřil vládu výkonem funkce do dalšího jmenování. Zeman dále řekl, že pokud nebude znovuzvolen prezidentem, nebude chtít po Babišovi podporu 101 poslanců ve Sněmovně.

28. května 2018 řekl Zeman ČT, že hodlá podruhé jmenovat Babiše premiérem do poloviny června, a to ještě před výsledkem vnitrostranického referenda ČSSD, která se rozhoduje o vstupu do koalice s hnutím ANO za podpory KSČM.

31. května oznámil Babiš po jednání s prezidentem v Lánech, že ho prezident podruhé jmenuje premiérem 6. června. Jmenování tedy proběhne o týden a více dříve, než budou známy výsledky vnitrostranického referenda ČSSD, ty mají být známy 15. června. Zeman takto údajně chce urychlit sestavení vlády. Znovu Zeman také zdůraznil, že si nepřeje předčasné volby.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože vyjádření Marie Zacharovové – ředitelky tiskového oddělení ruského ministerstva zahraničí – naznačuje obvinění, že se Česko spolu s dalšími zeměmi podílelo na výzkumu látky novičok. Zacharovová navíc tvrdí, že látka použitá při útoku v Anglii s velkou pravděpodobností pochází z některé z těchto zemí, a tudíž na ně částečně padá i vina za způsobení tohoto útoku. Zcela přímé obvinění z tohoto činu nám však přisouzeno nebylo, byť fakticky o obvinění jde.

Celá záležitost vznikla na základě rozhovoru ředitelky tiskového oddělení ruského ministerstva zahraničních věcí, Marie Zacharovové pro ruskou televizní stanici Rossiya 24. Zacharovová v něm odpovídala na otázky ohledně obvinění Ruska z použití jedu novičok k útoku na bývalého ruského vojenského zpravodajce Sergeje Skripala dne 4. března 2018 v Anglii. V rozhovoru se vyjádřila k původu jedu novičok takto:

„I want to state once more today, on live TV in your studio, that the most likely source of this compound is one of the countries that since the late 1990s have been actively studying compounds of the project 'Novichok'. As we already stated, it was developed neither by the Russian Federation, nor by the USSR. I listed these countries, but I will do so again: the UK, Slovakia, Czech Republic, Sweden, possibly the US. The data showing this are on the Internet.“

Její slova potvrdila i ruská tisková agentura TASS. Ruská obvinění z podílu na vývoji a výrobě novičoku česká strana opakovaně odmítla jako zcela lživá, nepodložená a urážlivá.

Pokud jde o přirovnání užití semtexu – plastické výbušniny – a toxických bojových látek skupiny novičok, můžeme jen připomenout, že užití plastických výbušnin není specificky omezeno žádnou mezinárodní smlouvou (na rozdíl od použití bojových plynů a látek, jako je novičok). Rusko se jako signatář Úmluvy o chemických zbraních z roku 1997 zavázalo takovéto látky nevyužívat, nevyvíjet a již vyrobené přiznat a zničit. Ruská federace i přes obvinění nikdy oficiálně nepřiznala vývoj, výrobu ani vlastnictví toxinu ze skupiny novičok.

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

Společná zasedání vlád České republiky a Izraele se za premiérství Bohuslava Sobotky konala v listopadu 2014 a také v květnu 2016, obě zasedání se přitom uskutečnila v Jeruzalémě.

Ve stejném formátu, tedy ve formátu mezivládních konzultací, jedná česká vláda vedle Izraele pouze se Slovenskem a Polskem. Důkazem vzájemně nadstandardních vztahů České republiky a Izraele je právě skutečnost, že Sobotkova vláda zasedala dvakrát v Izraeli. Česká republika představuje jednoho z nejbližších spojenců Izraele mezi evropskými zeměmi.